SOBOTA 2. ZÁŘÍ 2248

Anotace: Poslední Měsíční symfonie; kapitola III

Sbírka: Poslední Měsíční symfonie

Svým způsobem neexistuje nebe. Je jenom mastná lesklá kopule. Rozsvětlená. Zamračeně zmatněná. Neonově zářící polednem. Studená a prázdná s vyrytými otisky hvězd a planet. Vzdáleně zamlžená oparem vlhkých ran. Ale vždycky jenom báň z novoplastového skla. Nic nehmotného, nic čistého, dokonalého, symbolického. Žádný přelud. Existuje slupka, bílý chemický nůž dělící nás od smrti, zobrazující vzdálenou modrou planetu a vracející náš svět v odlesku zpět. Jenže nebe to není. Schází.




Víte, Měsíc není Země a lidé na Měsíci nejsou pozemšťané. Země má svou modrou oblohu, svůj zelený kopeček flóry v kornoutu životem přebujelé hlíny, svá temná pěnivě pohyblivá vodstva. Země má barvy západů slunce. Duhu. Polární záři. Má noc a den, rozmazlené počasí, které se nedá snadno manipulovat – a řídit ještě ani za sto let. Země má tisíce malých jevů a zvláštností, které můžete do oka kosmu bez náznaku červenání jmenovat jako zázraky, nečinně je pozorovat, kochat se. Má své trylky každodenních překvapení plynoucích jednoduše z faktu, že je semeništěm života. Země má ochranu.

Je to komfortní krytý svět, závislý jen sám na sobě. Jakoby se jí vesmír netýkal.

Ale Měsíc, to je válka o život. O realitu žití, bez příkras, bez protekce. Je to čelo vstrčené tam, kde pro herce života nebylo rozestláno, kde masky se nelesknou. Krok do tmy mimo pódium. Lidé na Zemi pohlédnou vzhůru, vidí oblaka a ptáky. A sní. Když opřeme zrak o kopuli my, vidíme studené hvězdy, nekonečnou tmu, zimu, vakuum. Vidíme smrt.

A modrou mámu, ke které nesmíme.

My víme, že pozemské nebe je přelud. Falešné opájítko pro rajsky bohatý život – z té tmy okolo víc zranitelný, než se bude při pohledu na ty hladké chundelaté mraky zdát. Připomínají prý zvířata, postavy nebo... už nevím, jak to přesně v katalogu psali... kdy jen zdát. Tady, na satelitu, na ledovém mrtvém kusu kroužící skály nemají sny a modly místo. Ledaže v umění. To proto jsou na Měsíci zakázána všechna náboženství, jakákoli metafyzika, talismany, okultismus. Tolerují se jen ve smyslu "hry", za kterou je považována zábava a právě umělecká tvorba. Možná je to na škodu. Možná nikoliv.

Nevěříme v Boha, protože spása nám přežití neumožní – "živote, uděláš-li chybu, zemřeš". Každý akt víry jen snižuje plně rozumné vnímání reality, zvyšuje možnost chyby.

Víte... Musíme si tu poradit vždy sami. Nemůžeme spoléhat na jiné děje, přírodu, že cokoli učiní sama – že vítr přifoukne mraky a zacloní žár slunce, že voda uhasí oheň, že z popela vyvstane nový život. Nemůžeme si dovolit se dobrovolně mást. A je to o těch očích, které se poprvé podívají vzhůru, věřte mi. Vlastní soud bez nebe. Na Měsíci vyrostli jen praktici, realisté, materialisté. A nevěříme ani sobě.

Nevěříme v člověka, neboť je nedokonalý, je manipulovatelný a zcela neovladatelný zároveň, je zkorumpovaný duševně i hmotně, nešikovný, chybující, zranitelný, příliš neobjektivní. Potřebujeme, aby všechno dokonale fungovalo. Uprostřed vesmírného ticha, mrazu, vakua, uprostřed jeho bezohlednosti a ukrutnosti (což jsou jen bláhově lidské vlastnosti, kterými se marně pokoušíme chápat) musíme mít každou vteřinu jistotu, že nezemřeme. Minimalizovat riziko smrti dělníka opravujícího kopuli, architekta projektujícího školu, hudebníka zahánějícího strach a prázdnotu večera po práci, mámy s dítětem. Celé populace. A je to pořád blízko, mnohem mnohem blíž, než na zakonzervované, svým nebem chráněné princezně Zemi.

Bez nebe...

Snad proto vyhráli s obrovským náskokem před deseti lety volby Technokraté, kteří slíbili a splnili, že vládu předají do rukou strojů. Asi proto nám vládne Trojice. Libra, Gladius a Linea, tři Počítače, LGL. Váhy, Meč a Páska. Tři nejlepší umělé inteligence v naší soustavě, sestavené třemi nezávislými týmy odborníků na elektroniku, logiku, právo, politiku, bezpečnost, sociologii, psychologii a kulturu. Skutečná věda, zastoupená matematiky, fyziky, astronomy u zrodu hrála první housle, ale u výchovy být nemusela. Se znalostí logiky a informací dokáže správně vytvořená umělá inteligence v dostatku času dojít ke stejným závěrům, k jakým docházeli v průběhu staletí lidští vědci. A to byl i první test LGL – zda dokážou sami na základě podaných vědeckých informací formulovat stejné závěry jako věda. Ta jediná je totiž před lidskými názory sterilní. Chráněná sklenice. Chcete přispět poznatkem? Objevili jste pro nás nový zázrak? Dokažte ho.

Ano, a lidské názory, nebo lépe myšlenková hnutí, to je zase to, co nás lidi navzájem odděluje, činí osobními. A co muselo být vloženo do vínku i Trojici, aby dokázala správně hodnotit lidské situace nejen právně, nejen vědeckotechnicky, ale i podle lidských měřítek a potřeb. Zákon nedokáže postihnout vše. Je to jen nedokonalé měřítko – už proto, se soudy vždy zavazovaly ke svému "vědomí a svědomí". A věda s technikou jsou k člověku jako skalpel. Pomohou, ale musí je někdo správně uchopit. Proto bylo cílem vytvořit lidské osobnosti Trojice. Proto je každý stroj z Trojice jiný.

Linea zastupuje liberální myšlení, zastupuje ústupky, vyjednávání, pomoc slabším a těm v nouzi, je patronem umění, kultury, zábavy, her, svobodu jednotlivce nadřazuje vůči rozhodnutím společnosti. Konečným stádiem rozhodování Pásky by nejspíše byla anarchie, pohlcení lidské společnosti vlivy sfér kolem ní, "návrat k přírodě", vývoj silných jedinců a zřejmě zvrácení programu počítače do naprosto opačné ideologie. Říká se o ní, že jí byl naprogramován cit (jen další srovnávání lidských vlastností s neživotem).

Gladius by potom měl zastupovat sílu. Svá rozhodnutí směřuje vždy tak, aby byla nejvíce ku prospěchu celé společnosti. Jedinec tu proti ní nemá žádnou váhu, leda by společnost táhnul, byl by pro ni výrazně prospěšnější v práci než druzí, pak by se u Meče dočkal zřejmě podpory. Gladius tlačí vždy na okamžitý zásah Trojice v každé situaci, bezústupné jednání. Je patronem práce, budování. Konečným stádiem rozhodování Meče by mohla být naprostá unifikace lidského druhu, maximální úspěšnost lidstva v potlačení konkurenčních okolních sfér, přírodu v to počítaje a v důsledku osamění druhu samotného ve své uniformitě ztráta jeho identity, jakož i vzájemné jedinečnosti jeho zástupců, ztráta cílů existence. Pak by se program stroje zřejmě překlopil proti svému původnímu.

Libra je mezi nimi a její hlasy často rozhodují. Váhy nemají osobnost jako takovou, nemají myšlenkový proud. Jejich cíl je vyvážit člověka proti člověku, člověka proti jeho prostředí i jednotlivce proti druhu tak, aby to bylo pro všechny strany co nejpřijatelnější, nejsnesitelnější, nejméně to ovlivnilo kvalitu života. Rozhodují se na základě obřího diskového pole statistik, kauz, životopisů, příběhů, osudů. Soudí podle zkušeností získaných historií nebo nově nabytých. Pokud Trojice udělá rozhodnutí, Libra jediná se z něj poučí a další rozhodnutí učiní podle dopadu předchozího. Rozhodnutí Vah mají v konečném důsledku zamezit převaze Pásky nebo Meče. Jakou cestou půjde pravda, nikdo s jistotou neví. Kvantum dat, které je k dispozici dokáže zpracovat právě jen Trojice.

Data k jednotlivým případům dostávají všichni z LGL stejná a může jim je poskytovat v jakoukoli dobu jakýkoli člověk žijící na Měsíci i mimo něj. Věrohodnost informací si ověřují samotné počítače zkoumáním ve svých databázích, psychologickým i věcným posudkem, dotazem na kohokoli jiného na známém světě.

Počítače mají jediný a konečný verdikt, který ovšem mohou kdykoli změnit. Rozhodnutí platí jen pro Měsíc a jeho obyvatele. Pozemšťané víru ve stroje odsuzují.

Na plnění verdiktu dohlíží Policie jednotlivých kopulí, na bezpečnost počítačů a jejich nezávislost pak strana Technokraté. Ke každému z LGL je devět klíčů, kterými lze počítač "odemknout" k vypnutí z provozu nebo přeprogramování. Všech devět klíčů musí být použito současně a žádné dva klíče nemá nikdy stejný člověk. Členy Technokratů, kteří klíče budou držet, určuje každý pozemský rok Trojice, předání dokumentuje pro Trojici policie.

Řídí nás stroje. Většina jim věří. I já.

Nechceme být v rukách Božích, natož v rukách lidských.




Ráno mi Trojice zavolala.

Páska mne pozdravila, omluvila se, že ruší. Meč mi oznámil, že cokoliv sdělím, bude navěky zaznamenáno v databázi LGL a vyzval mne jménem všech lidských obyvatel Měsíce k pravdivým odpovědím. Váhy mi pokládaly otázky. Ptaly se zrovna mne, jednoho z milionů. Prvně.

Odpovídal jsem co nejobsáhleji. Váhavě. Nejistě. Trochu zmateně. Snažil jsem se říct všechno, co mne napadlo, včetně svých pochyb a domněnek. Pokoušel jsem se vždy upozornit na to, co považuji za objektivní pravdu, a oznámit, kdy si nejsem jistý. Bylo to těžké. Naštěstí měla Trojice o telepatii poměrně velké vědomosti. Nerozuměli sice mým pocitům, ale znali alespoň telepatickou techniku. Nečekal jsem to a pomohlo mi to. I tak to bylo náročné.

Libra zmlkla. Gladius mne upozornil, že jim mohu výpověď kdykoli zpřesnit nebo dodat další informace, Linea poděkovala a za všechny tři se rozloučila.

Na dotaz, proč se ptali zrovna, na co se ptali, mi neodpověděl nikdo.

Ten den jsem strávil skoro celý v Síti jako nějaký kyb. Nedělal jsem nic užitečného. Vlastně jsem jen hrál počítačové hry. Adrea slíbila, že se ukáže v poledne a neukázala. Neměl jsem náladu se připomínat. Neviděl jsem ani zprávy. Nesledoval počasí ani svoje konto. Dvakrát jsem se pokoušel spojit s profesorem Bauerem, ale nebral to. Když se mi k večeru na třetí pokus konečně zjevil v projekci komunikátoru, vypadal rozmrzele, pomačkaně a brzy mne odbyl, že nemá moc času. Ať se mu ozvu v pondělí. Raději mám přijet. Kývl jsem a znovu rozehrál nějakou arkádu.

V noci se mi zdál zvláštní sen.

Byl jsem skřítek. Asi metr vysoká nosatá postavička se zelenou kůží a hnědýma očima velikosti ořechu para. Bylo nás takových hodně přes tisíc a stáli jsme ve zbrani shromážděni na dlážděném náměstí před svým králem.

Král, starší skřet v hermelínovém plášti seděl na piedestalu poblíž kamenné kašny a hovořil k nám. Byla to pro nás čest, pnout se v prsou před svým panovníkem a jít do boje za svoji vlast.

Do spánků mne tlačila hranatá chocholatá přilba z pravé oceli (musela by v dnešní době stát majlant), na loktech, zápěstích a kolenech jsem měl kovové chrániče, na nohách hnědavé od kolenou rozpárané kalhoty, přes ně kroužkový kilt. Na tělo přiléhalo modře proužkované triko s dlouhým rukávem. Jako bych byl námořník, ale nebyl jsem. Byl jsem gardista. Jeho Veličenstvo nás připravoval na válku s obry.

Vyprávěl nám znovu starou legendu, kterou jsme všichni od mala znali, a která měla být i naším osudem.

S obry to bylo tak: Žili v sousední říši za Nekonečnou horou a jediná cesta k nim vedla Velkou jeskyní obsazenou ozbrojenými skřítky. Přesto, jednou za generaci vždy sebrali sílu a jejich převaha hrozila tím, že jeskyní projdou a království skřítků zničí, přičemž usmrcení všech jeho obyvatel by byla naprosto samozřejmá součást takové folklórní vycházky. Proto, v každé další generaci všichni prvorození synové nastupovali do královské gardy, aby – až přijde čas – mohli odejít do války s obry, jako posila oddílům generace předchozí.

Tahle válka už po šestadvacet generací zachraňovala království skřítků. Přestože se z ní nikdy žádný prvorozený nevrátil, všichni jsme věděli, jak je toto poslání důležité. Jsme hrdinové. Jsme ti, kdo musí vydržet bojovat co nejdéle, aby naši blízcí mohli žít své životy dlouho, beze strachu a strádání.

Když král domluvil, vytvořili jsme ve čtveřicích dlouhý průvod a všichni obyvatelé Hraničního Města, kteří jen dokázali chvíli stát na nohou, nás se vší pompou vyprovodili až před Velkou jeskyni.

Král skřítků udeřil na Dvouhlavý gong a Klíčník odemkl Pákou vstup do jeskyně. Ozval se hukot, protože, jak praví legenda: "Samotná země ve Velké jeskyni prchá před svým strachem, a kdo na ni vstoupí, už bude se navždy jen vzdalovat od svých blízkých, které nikdy již nespatří." Znělo mi to, jakobych ty slova slýchával celý život.

Zamával jsem Adree, která držela v náručí mé dítě a mezi špičatýma ušima měla nasazený věneček věrnosti. Plakala. Sevřelo se mi hrdlo, protože jsem věděl, že tu krásnou tvář zrovna vidím naposledy a ona mne přes slzy nejspíš ve čtyřstupu ani nerozeznává. V tu chvíli jsme začali vstupovat do Velké jeskyně. Brzy jsem byl na řadě, chodba se mi rozjela pod nohama a pohltila mne temnota.

To, na co člověk, skřítek či obr prvně narazí, kamkoli nově vstoupí, je systém. Může být oficiální, otevřený, skrytý, záhadný až záludný, mohl by to být seznam pravidel, dokázal by to být zákon, úlohu by plnila mechanika, svedla by to být soustava nevyřčených tabu. Všude to funguje a jste to vy, kdo má teď zapnout všechny smysly, přizpůsobit se, nebo čekat trest. Systém, na který jsme narazili my, byl strojový, neživý, přesto nebyl nástražný. Byly pasti. Jen otevřené, viditelné a nevyhnutelné.

Zprvu jsem si myslel, že jsou naše, určené proti obrům, jenže nikdo nás před nimi nevaroval, bylo jich tolik a byly k rase skřítků příliš promyšleně smrtící. Všechno vypovídalo tomu, že jsou určeny pro nás. Znamenalo to snad, že obři prolomili naše hlídky a Velkou jeskyni ovládli? Nebylo možné poslat o tom depeši zpět, velká jeskyně byla uzavřená. A nesla nás pouze kupředu.

Ten sen byl tak dramatický, jak už to u podobných snů bývá. Dusil jsem se v komorách spouštějících na nás žíravý plyn. Plazil se mezi stínacími mechanismy. Projížděl na zrychleném jezdícím pásu mezi obrovskými zubatými kotouči řvoucích pil a skoro po nich smýkal nosem. Přeskakoval jámy plné naostřených sít. Nechal se chytit a topit ve velkých ocelových klecích, abych jediný vydržel s dechem. Proplétal se mezi paprsky jediným dotekem porcujícími těla skřítků. Přebíhal po rozpálených roštech... Nebudu to všechno líčit, snadno si to představíte sami. Mělo to mnoho z her, které všichni ze Sítě znáte, ať už jste pozemšťané nebo čerstvě usazená rodina z Marsu. A já byl samozřejmě hlavním hrdinou. Ústřední postava, která to měla celé přežít.

Na konci jsem byl vyčerpaný vystrašený vysypán v hromadě ohřátých rozemletých skřítků na velký bílý plát do univerzální hnědé omáčky, obložen obřími brambory a posypán odřezky pórku velikými jako má noha. Obrovský břichatý člověk, oblečený do bílé pěnivě rozkypěné umělé bavlny s čepicí jako vrchol vodotrysku chrochtavě hromovým hlasem pronesl nějaký kompliment na našeho krále, zdvihl podnos a vynesl jej ze dveří do (vskutku obří) obří restaurace.

Nepamatuji se, zdali tam hrála klasika, jazz, rock&roll, house nebo rap, ale bylo to něco takového. Nějaká hodně stará vážná hudba. Vysoká stará obryně s výrazným make-upem pronesla:

"Ach, Jeníčku, ty jsi tak pozorný. Jsem na tebe hrdá. Stejná restaurace, stejný stůl, stejné nápoje a stejné jídlo. Úplně, jako když jsme tu byli poprvé. Každé desáté výročí a nikdy nezapomeneš. Skřítkovou si jindy, kromě našich výročí nedávám."

Obr Jeníček si utáhl něco barevného s uzlem u krku a zamumlal cosi, čemu jsem příliš nerozuměl.

"Už je to padesát let, lásko," dodal.

Nevěděl jsem, co si počnu, i kdyby se mi podařilo utéct, ale zkusil jsem to. Nastal vhodný moment. Dávali si totiž pusu, mačkali ruce a vůbec prováděli takové ty věci, při kterých si většinou nevšímáte, že se vám jídlo hýbe.

"Miluju ť… Ale fuj! Ono se to ještě hýbe!"

Paní hmátla do tašky pro kapesník, zbledla. Starý pán vypadal poněkud rozzlobeně. Nedivil jsem se mu. Hodláte-li udělat na ženu dojem, investujete-li do toho čas, peníze a péči, a vinnou někoho úplně jiného den dopadne naprosto mimo představy, přičemž s důsledky budete zřejmě muset celý ten večer dotrávit... No, skoro bych mu prominul, že se mne pokusil rozmáčknout lžící.

"Obsluha!" Křičel a zkusil mě znovu elegantně zabít. Nedalo se běžet jinam, než k hraně stolu.

"Tohle by se před padesáti lety nestalo. Kam se poděly všechny ty kvalitní podniky? Co elementární smysl pro nějakou úroveň práce?! Sem už nepůjdeme, Mařenko. Obsluha! Příště půjdeme do Nové Prahy, tam mám... "

Jestli tam má známého kuchaře, bratrance na recepci nebo jen dobré zkušenosti s obsluhou, jsem se už dozvědět nestihl. Sekl po mně znovu lžící. Přepadl jsem přes okraj stolu.

Když se podlaha přibližovala, cítil jsem, že se nadechuji, zvedám něco těžkého koleny a svírám pevně dlaně.

Byla neděle ráno, ještě tma. Rozptylovače světla byly vypnuté. Díval jsem se do stropu. Přemýšlel jsem trochu o zradách sebeobětování, trochu o společnosti, která vám sebere většinu opravdové vlastní svobody už, jakmile zjistí, že zkusíte absolvovat s matkou porod a trochu o smrti. O tom, jak může být i čistá, lesklá a s květinovým vzorem.

Když pak přišlo světlo, vzal jsem si ze stolku prastarý ruční diář a měl chuť psát.