Short Draenei story

Anotace: Taková krátká povídka o odchodu rasy Draenei z Outlandu(Draenoru). PS: Většině budou asi rozumět jenom ti, co znají Warcraft.

Armeka nemohla věřit svým očím. Naposledy se ohlédla za sebe a spatřila místo, kde se narodila celá její rodina- v plamenech. Už bylo moc pozdě na záchranu její vesnice. Možná dokonce moc pozdě na záchranu Draenoru. Orkové vedení démony se šířili všude jako zlá nákaza na kterou nebyl lék a za sebou nechávali jenom pustinu. Kdysi dobří přátelé, kteří se s nimi dělili o své nové šamanské schopnosti nyní propadli síle démonů a sami se stali warlocky s rudýma očima, kteří dokázali jen ničit.
Někdo jí položil ruku na rameno. Norum, její druh, jen smutně zakroutil hlavou a vzal pytel s věcmi na cestu. Armeka věděla, že tohle místo vidí naposledy a rychle utřela slzu, která jí stékala po její modré kůži. Dítě v její náruči se pohnulo a ona si uvědomila, jak málo má času. Nebyla jediná, kdo chtěl tohle všechno přežít, zároveň však byla připravená položit život a životy ostatních kdyby to bylo potřeba. Cesta do kopce byla těžká už při normálním počasí, natož teď, kdy nešlo poznat, co je kouř z plamenů vesnice a co je lehký déšť. Tenká kopyta se jí zarývala do bláta, což znemožňovalo rychlejší postup. Stejně se však snažila dostat co nejrychleji do bezpečí sebe i celou svoji rodinu. Nechtěla raději vědět, co by se stalo s jejími dětmi, kdyby se dostali orkům do spárů. Jejich válečný křik byl slyšet na míle daleko, ale tohle bylo tak blízko, že propukla ještě větší panika. Všichni chtěli být najednou první u lodi. Nikdo se nedíval na co, nebo koho v tu chvíli šlape. Po zemi zůstávalo všechno, co bránilo v pohybu včetně zbraní, zavazadel a ztracených dětí. Bylo téměř nemožné uhlídat nejmladší, kteří se ztratili svým rodičům a žalostně volali o pomoc. Křik orků se ozýval stále blíž. Armece spadl kámen ze srdce, když mezi stromy uviděla Exodar a Norum se na ni povzbudivě usmál. Tolik času, aby stihli nastoupit dovnitř jim ještě zbývalo, zvlášť když šamani volali přírodu o pomoc a ta se ozývala vším, co orkům znemožňovalo se dostat k draenei blíž.
Norum, který vedl za ruku Spronxe-staršího ze svých dvou dědí-objal Armeku a společně vyšli vstříc nové budoucnosti, kterou jim měla přinést cesta na Azeroth.
,,Myslíš, že tam budou umět čarovat?“zeptal se Spronx otce,, já bych hrozně chtěl někdy umět čarovat, jako to umí naši šamané a mágové. Ale nevím, jestli to na Azerothu budou znát.“
Norum se zasmál a povzbudivě rozcuchal Spronxovi jeho černé vlásky.
,,To víš, že tam umějí čarovat. Lidští mágové toho prý umí hodně, možná dokonce víc, než by jsi se naučil tady. Ale to se dozvíš až na konci cesty“ Spronx se usmál a společně s rodinou stanul přímo před vchodem do Exodaru. Byl větší, než si kdy kdo představoval. Kdyby něco nevyšlo, byl by národ Draenei ztracen stejně, jako jejich země Draenor.
Už byli skoro vevnitř, když se pár desítek metrů za nimi ozval křik. To když se několika orkům podařilo dostat se skrz bariéru vytvářenou šamany. Všichni věděli, že proti síle warlocků a jejich démonů nemůžou stát pevně až do nekonečna. Armáda orků mířila přímo na Exodar, který očividně ještě nebyl připravený odpoutat se od země. Panika zesílila tak, že bylo slyšet jenom křik. Armeka měla co dělat, aby udrželo svoji druhorozenou v náručí, když do ní všichni vráželi. Orkové, kteří v malých skupinkách měli možnost dostat se dovnitř, se utkali s všemi, kteří byli schopni boje. Norum ve vzniklé panice chytil Spronxe a rychle mu řekl ,,Spronxi, postarej se o svou matku a o sestru. Musím zajistit, aby loď bezpečně odletěla“
,,Ne!“ vykřikla Armeka,, to přece nemůžeš. Je to jistá smrt. Bojuj jen uvnitř, jsem přece kněžka a mohu tě vyléčit! Prosím, neopouštěj mě“ vzlykala. Norum ji naposledy políbil a s válečným pokřikem se začal prodírat ven k nejhorším bojům. Armeka se nemohla ni pohnout až do chvíle, než ji někdo ve zběsilém útěku svalil na zem a ona měla co dělat, aby ji neušlapali. Schoulila se do klubíčka chráníc plačící dítě, zatímco se k ní snažil Spronx dostat. Náhle ho ale zastínila mohutná postava a upřela na něj své rudé oči. Ačkoliv se už brána zavřela, mnoho orků proniklo dovnitř. Spronx vídával orky už kdysi, ale teď mu při tom šlo o život. Nebyl tu jeho otec, aby mu pomohl. Zavřel proto oči a doufal, že s ho ork nevšiml. Bohužel se spletl. Stvůra před ním zvedla ohromný meč a Spronx jen doufal, že se netrefí. V tu chvíli uslyšel výkřik své matky, která vrhla po orkovi čistou energii, jenž ho ve chvíli spálila na uhel.
,,Spronxi!“ křičela a vzala syna rychle za ruku. Za nimi v útrobách lodi probíhal marný boj orků a draenei, ačkoliv orkové to měli předem spočítané. Vše se začalo třást a Armeka kolem sebe i dětí udělala ochranný štít, který je měl chránit, dokud bitva neskončí. Konečně se dala loď do pohybu a poslední ork na palubě padl. Cesta na Azeroth byla volná.

Mezitím na zemi se Norum spolu s ostatními snažili pobít co nejvíc nepřátel, avšak v podstatě marně. Orků bylo moc a i když se Norum snažil chránit loď statečně, věděl, co ho čeká. Země byla pokryta rudou krví orků i modrou krví draenei.
Do jeho nohy se zasekla ostrá orská sekera a on padl k zemi pod přívalem dalších ran. Viděl, jak jeho kamarádi jeden po druhém umírají a i on cítil, že konec je již blízko. Náhle se začala země třást a Exodar se vznesl do vduchu. Opustil Draenor a Norum věděl, že je jeho žena i děti v bezpečí.
Teď mohl zavřít oči a zemřít s klidem v srdci.