Přízrak - část 2.

Anotace: Pokračování přízraku, tak na to zase mrkněte a řekněte jaké to je. Vážně bych byl rád kdyby se na to konečně někdo podíval a řekl co a jak!

"To snad nemyslíte vážně? Já bych nikdy nic takového neudělal. A Johnovi věřím taky." ohradil se nařčený. "Mám to! Mám to!" začal křičet John. Odběhl ke knihovně, a zatáhl za knihu, zdánlivě vypadající, jako ta, kterou měl v ruce. V dřevěném obložení to luplo a deska vedle okna spadla na zem.

Úkryt za ní vydal svá tajemství. Dlouhý, notně zašlý, dříve asi blankytně modrý plášť, široký černý opasek s těžkou stříbrnou sponou, a dlouhý pergamen popsaný jmény. John ten kousek papíru obracel v ruce. Ostatní na něj vyjeveně zírali. A než mu stačili zabránit, vklouzl do pláště, zapnul opasek a nasadil si kapuci, s lehkostí, jako by to dělal každý den. "Néééééééééé!!!" nesl se hlasitý jekot celým hradem "to néé!" vzápětí se rozrazily dveře a do knihovny vletěl šedý stín, ne nepodobný člověku, zlostně si měřil Tarryho a cosi žvatlal. John stál klidně na jednom místě. V jedné ruce měl pergamen ve druhé orlí brk. Dobře přečetl ůvod na pergamenu, když se podepíše stane se Strážcem. Namočil brk do kalamáře a naškrábal "John Tarry". Inkoust se na chvíli rozzářil a zhasl. "Myslíš si, jak mnemáš nadosah výhru. Ne? To tedy nemáš, neumíš tu moc používat." Jsou to týdny tvrdého cvičení než zvládneš základy a můžeš pokračovat sám. Tvůj strýc to naneštěstí nestihl."
"Nejsme jen tak bezmocní!" vystoupil do předu malý muž, co se v lese tak bál. Přízrak k němu přiletěl, vytáhl dýku a prořízl mu hrdlo. Tělo mrtvého se bezvládně svezlo na podlahu. Tom vykročil před vraha "Nikdo,... nikdo mi nebude zabíjet přátele!". Skočil po stínu, ale poze jím prolétl. Vzduchem se mihla dýka a další mrtvý ničil koberec svou krví. Ostatní ochromeně stáli na místě, neschopni pohybu. John neudržel slzy, znal Toma už od dětství a teď tohle! V duchu mu zazněla strýcova slova: "Naším údělem je být bez přátel. Je to nemilé, je to však daň za naši sílu. Sami musíme zvládat náš úděl. Nikdo to břímě nesmí nést s námi." Kvůli tomu přišel o přítele.

Mocná energie se vzedmula, naplnila místnost a přízrak naletěl do regálu knih. Místo už ztratilo své kouzlo. "Učíš se rychle ale to ti nepomůže." pošklebovaly se přízraky. Už nebyl jeden ale jedenáct. Z kakždého mrtvého člověka stanul nový přízrak. Než plně ovládl svou moc, nedokázal zabránit dalším úmrtím. Už jen Bob a dva další se krčili v rohu. Všechny knihy byly na kusy a válely se po podlaze. S každým dalším přízrakem první sílil. "Za chvíli tě opustím a půjdu navštívit lidi z vesnice. Předtím jsem nemohl, jen jsem se díval a na dálku prováděl své kejkle, ale teď!!" John bezmocně prohodil rukama když letěl na stěnu. Plášť o kterém si myslel, že už nemůže vypadat hůř na něm visel v cárech.
"Běžte! Tak sakra utíkejte!" volal na vystrašeného Boba a ostatní, zatímco držel vzpouzející se přízraky v rohu. Když byli všichni bezpečně venku, posílil zábranu a vyběhl také. Dolů po schodech a do haly. Tam stáli ostatní a snažili se dostat přes těžká dubová vrata. "Uhněte!" nakázal John, běžící k nim. Jedním jediným gestem rozrazil bránu, až se třísky rozlétly do daleka. Zabolelo ho u srdce, když si vzpoměl, jak si tu hrával."Tak něco dělejte." zuřil Přízrak "Chyťte je a doveďte sem zpátky."
"Ven, ven a daleko." vířilo Tarrymu hlavou, jak škobrtal dolů svahem. Ostatní za ním jeli takměř po zádech. I když už bouře nezuřila, bláto nestihlo zaschnout. Horem, dolem klouzali svahem a teprve dole si uvědomili, že jdou do vesnice a ne k vlaku. Nicnetušící lidé tam dole si v klidu hověli v teple svých domovů. Museli jim přece pomoct.
"Hej, hej!" volal John "Lidi tak vylezte." Ozval se rachot a šoupání bot. Několik obličejů vykouklo zpoza dveří. "Jsem z Královské geologické společnosti." lhal přesvědčivě John "Nahoře na svahu došlo k porušení půdy. Musíte všichni opustit vesnici." "A jako proč bychom vám měli věřit." měřil si nedůvěřivě mladý muž Johna "Přijdete v takových cárech a čekáte naše porozumění. Beztak jste přepadl vlak a teď čekáte, že vás budeme krýt." Bob se protáhl dopředu: "Mě znáte ne? Vlak vykolejil a stojí několik kilometrů nazpět. Šli jsme přes kopec a pan Tarny objevil ono narušení." "Vám taky nikdo nemusí věřít." obořila se na něj jedna stařenka, očividně vyděšená, její jazyk však neztratil ostrost.
V Johnovi začalo všechno vřít. Celý život žil klidně nepřipravený na to všechno a teď, když se rozhodl pomáhat všichni jdou proti němu. "Lidi já vás nechápu. Někdo sem přijde, snaží se vás varovat a vy se chováte jako nezodpovědné děti. Nejde jen o majetek, ale hlavně o životy. Já vás nemohu k ničemu nutit. Zůstaňte si tady, ale ať pak nikdo neřekne že jsem ho varoval." Jako v odpověď se ze svahu sesypala hlína. Venku se utvořil dav.
Zavrzaly dveře a ulicí se nesl zvuk šoupavých kroků. Objevila se stařena v dlouhé plátěné říze, kolem krku světle zelenou šálu. "Babičko máš přece ležet. Doktor ti to nařídil." Z davu vyběhla dívka vysoká, tmavovlasá zamířila ke stařeně. Chytila ji za rameno a chtěla ji odvézt zpět. Ta se jí však energicky vysmekla a dál se šourala k Johnovi. "Čekala jsem na tebe dlouho." její hlas byl skřehotavý a dost kašlala "Tvůj strýc zemřel, ale jeho krev žije dál v tobě." znovu se rozkašlala a nemohla přestat. Dívka se ustrašeně snažila dostat stařenu do domu. "Pojď se mnou a Boba vem taky." konečně se podvolila tlaku své vnučky. John ohromeně vyrazil za dívkou a ženou s Bobem v patách.
Ocitli se v menší místnůstce. V krbu veslele plápolal oheň a kromě tepla se místností šířila omamná vůně bylinek. Na regálu u zadní stěny stála do řady vyrovnané krystaly, sošky a všelijaké jiné cetky. Vedle regálu byl noční stolek s konvící snad čaje a vedle něj postel s velkou duchnou. Žena usedla do křesílka vedle krbu a pokynula příchozím k dvěma dalším. "Já vím, že nic z toho co jsi říkal tam venku není pravda." rozpovídala se žena "Znám vaši rodinu už dlouho a tvůj strýc mi věřil natolik, aby se mi svěřil." mohutně zakašlala "Asi si na mě už nepamatuješ, ale dříve jsem často bývala na hradu a studovala svitky v knihovně." Johnovi bleskla hlavou myšlenka na zdevastovanou knihovnu a povzdechl si. "Vím také co se stalo tam nahoře."pokračovala a Bob zvedl udiveně hlavu. Jako by těch prekvapení nebylo dnes dost. "A pomůžu vám dostat ty lidi pryč." další zakašlání "Sama tu však zůstanu - kvůli mé nemoci je cesta i pro mě, jako potomka vznešených Druidů hodně."