Ach jo ...

Ach jo ...

Anotace: ... potulný rytíř

„Ach jo,“ pomyslel jsem si „zas je další ráno“. Pomalu jsem otvíral jedno oko, abych nebyl oslněn Slunce a přesto se to stalo. „Au, Slunce umí občas i pěkně zabolet“. To už jsem měl ale otevřené obě oči. „Jak si může někdo takhle blbě lehnout, ksiftem na východ a ještě na kopečku“, napadlo mě, ale protože jsem tím vlastně odsuzoval sebe sama, hned jsem v tom přestal. Pomalu jsem vstal, v žaludku se ozvala slavnostní serenáda, která mi oznamovala, že by bylo dobré se alespoň jednou za týden najíst. No jo, jenže já nemám svého pána, za kterého bych bojoval a on mi za to dal stravu a přístřeší. Hned se mi zhoršila nálada, „To to ráno pěkně začíná. No nic, musím vstát.“.
Pomalu jsem vstával, kosti mi praštěly a pekelně bolely. Ale já jsem si už zvykl. Stačí vydržet půl hodiny a všechna ta bolest se „rozchodí“.
Tak jo, vyskočil jsem na nohy, zase bolest, tentokráte v hlavě. „Ach jo“, pomyslel jsem si, když jsem vedle svého „lože“ uviděl prázdný džbánek. Hlava se mi rozezněla při vzpomínce na to mizerné víno. Měl jsem si radši říct o jídlo. Zabil jsem jim dva toulavé vlky, co jim požírali ovce a já si místo jídla řekl o víno.
Pravda, víno má své výhody, alespoň nemusím myslet na konec řádu a svého pána. Sedl jsem si na nejbližší kámen, přitáhl jsem si blíž svůj vak a vyndal jsem poslední kousek chleba. S tím budu muset něco udělat. Snědl jsem chleba a jedno staré jablko ze dna vaku. Pak jsem si přitáhl meč, a své kožené brnění a zkontroloval je. Meč měl trochu zubaté ostří, neb prošel už hodně bitvami. Vytáhl jsem z torny brousek a pomalu jsem přejížděl ostří. Narazil jsem na opravdu velký zub. Ten nikdy nejde rozbrousit, kov je v tomto místě spálený. Ten zub mi udělala kost v ruce jednoho černokněžníka. Grabhurd se jmenoval, byl to hlavní představitel temné gildy. Jojo, to byly slavné časy. Dál jsem brousil svůj meč. Když už byl zase ostrý, šáhl jsem po kožené zbroji (mno on ostrý byl už na začátku, ale co jiného má potulný rytíř dělat). Prohlédl jsem si ji, vyprášil zaschlou hlínu, která se na ní nabalila přes noc, když jsem ji měl složenou pod hlavou. Pak jsem potahal za švy. Jeden trochu zapraštěl, tak jsem toho radši nechal. Kdybych zatahla víc, mohl bych také být bez brnění. A to si ani potulný rytíř nemůže dovolit. „Kéž bych už našel svého nového pána, to by bylo“, zasnil jsem se. „Měl bych jídlo a pití, co hrdlo ráčí, o mých hrdinských činech by se povídali historky, všichni by si mě vážili a ženy, ženy by mě obletovaly jako dřív. Vybral bych si jednu z nich a ta by stala mou paní. Po tváři se mi rozlil blažený úsměv. A zabíjel bych jen statečné nepřátele v rovném boji. Ne tu chásku zlodějskou jako teď, ani ty podělané vlky“. Nálada mi zase klesla pod bod mrazu. Má to sakra vůbec cenu? „Moc nepřemýšlej a mazej si sehnat něco k jídlu“, okřikl jsem se.

Zvedl jsem se, sbalil si své věci do torny, oblékl jsem si koženou zbroj, na záda přivázal svůj meč. Zkontroloval jsem dýku, zda je na svém místě, popotáhl si košili pod zbrojí, aby mě netlačila do jizvy na zádech. Pak jsem rázně zvedl tornu, hodil si ji na záda. To mi vždycky dodalo kuráž do dalšího dne. Ještě že jsem se tomuto ústrojovému drilu naučil, aspoň nějakou jistotu v tom bídném životě mám. Prohlédl jsem nocležiště, tráva se už stihla postavit, oheň jsem nerozdělával, takže tu po mě nezbyla žádná památka. Otočil jsem se a šel dál vstříc dalšímu dni.

Musím sehnat nějakou vodu a trochu toho jídla. Pokud by byla i nit, mohl bych si spravit zbroj. A taky košili, dodal jsem si pro sebe. A kalhoty na tom taky nejsou moc dobře. „Vím vím,“, odbyl jsem se, „jen musím přežít. Jsem přeci poslední.“.

Po třech hodinách chůze jsem narazil na hostinec. Když jsem otevřel dveře, hospoda ztichla. Všichni hosté se na mě podívali a pak rychle zklopili svůj zrak zpět ke svému jídlu. Šel jsem tedy k nejbližšímu stolu a sedl si tam. Za chvíli se objevil hostinský. „Dej mi, prosím, sklenici vody“ objednal jsem si a položil na stůl svůj poslední měďák. Hostinský se na něj s opovržením podíval a zasyčel „to si vezmu jen za to, že tu sedíš, trhane“. To už bylo velké ponížení i pro mě, potulného rytíře. Zvedl jsem se, nechal tam měďák ležet a procedil jsem mezi zuby „Co se s Vámi, lidi děje?“. U dveří mě doběhl malý klučina a hned na mě spustil „Můžu si na tebe šláhnout? Prej to nosí štěstí, povídala maminka“ a ukazoval na ženu u druhého stolu, která se hanbou krčila. Hospoda se tomu jen zasmála. Já jsem si klekl ke klukovi a řekl mu “jen si šláhni na potulného rytíře. A nikdy takhle neskonči, bez pána je moc zle.“. Sám jsem se podivil tomu, co mi to vychází z úst, ale po ponížení od hostinského už mi začínalo být vše jedno. „Ale maminka říkala, že Vy, rytíři, chráníte nás, lidi, od zlých duchů a že proto jste moc hodní! A já jednu budu moc hodný a budu ochraňovat všechny, které znám i neznám“ pokračoval chlapec a hrdě vypjal svou ještě malinkou hruď. „Corlethe, pojď sem a nedělej ostudu“ zavolala maminka. Pohladil jsem tedy kluka po vlasech, usmál se a řekl „To je moc dobře, že naše myšlenky budou žít i dál.“. Zvedl jsem se a měl se k odchodu.
„Pane,“ ozvalo se od stolu těsně vedle dveří, „pane, přisedněte si, prosím. Rád Vás pohostím. Lidí dobré vůle není nikdy dost.“. Přisedl jsem si tedy vedle dobře vypadajícího a draze oblečeného muže. Nevěděl jsem, co mohu čekal, ale vzpomínka na ranní „mluvu“ mého žaludku, mě přesvědčila. Muž mě hostil opravdu dobře. Kýta opečená dozlatova s pepřem a bazalkou, kvalitního vína, co hrdlo ráčí. Buchty jako od maminky a k tomu ještě navrch pečené sladké brambory. No prostě hody. Jen ve mně nepochopitelně vzrůstalo napětí. Muž se mě pak zeptal „Koukám, že máte pořádný hlad. Vy jste už dlouho nejedl.“ Spíše konstatoval, než se ptal. „Zaslechl jsem, že nemáte svého pána, že nemáte komu sloužit.“. Na souhlas jsem nepatrně pokýval hlavou. Muž pokračoval „a já jsem svého rytíře ztratil. Nezvládl úkol, který jsem mu dal. Pravda, on na něj byl ještě mladý.“ Zamyslel se. „Ale Vy, Vy už jste zralý rytíř a prošlý mnoha boji“ nepatrně ukázal na mé jizvy na krku a čele. „Nebudu tedy chodit kolem horké kaše. Služte mi a nabídnu Vám slušný plat, už nebudete hladový a otrhaný. A taky budete mít svého koně…..“
Kůň, blesklo mi hlavou. Na tom jsem už neseděl řádku let. Naposledy, co jsem jel s ostatními na hrad Norgor do Poslední bitvy. Byla to krutá řež, kde skoro všichni zemřeli a ti, co nezemřeli zešíleli z hrozného hlasu Grabhurda. Tehdy se naposledy zaleskly bílé štíty a zabránili vítězství zla za velkou, nejvyšší cenu. Od té doby se zemí šíří Zlo. A já jako poslední před ním utíkám, neboť už nemám sílu se mu postavit. Náš pán, velký Bílý štít, padl a teď nevím kudy kam.
„… na mém hradě. Přijímáte tedy?“ vrátil mě zpět do reality onen muž. Pomalu, dlouze a váhavě jsem se na něj zadíval, a řekl jsem „pane, jste chrabrý a šlechetný, ale já mám zásadu, já se držím dobra a dobro šířím.“ pronášel jsem skoro slavnostně jako slib, ačkoliv byl v mém hlase cítit vnitřní boj s mým hladem a leností. „Neznám Vás, ale pokud budete ctít stejné zásady, rád vám pomohu. Ale službu u Vás přijmu až se trochu poznáme a až i Vy zjistíte, co vše umím“. Žaludek mi zaplesal, že bude jíst pravidelně, nohy byly šťastné, že je konec trmácení a záda se těšila, že budou nosit pravou zbroj. Ale srdce, srdce zůstávalo skléslé a jako by mi vyčítalo. Nechal jsem je být a doufal, že se rozradostní později, až z něj opadne strach.

Vyšli jsme ven, byl soumrak. Svět se zdál rázem krásnější. Mám komu sloužit (srdce, mlč, já vím, že zatím to není pán) a mám pravidelné jídlo a stravu. Hurá. Venku byly dva koně. Nevím, jak to že dva, ale byly tam. Obešel jsem toho, kterého mi muž nabídl, pohladil ho po krku, podíval se mu do očí a poškrábal ho na čele. Kůň zaržál, pohodil hlavou a já mu jel dál rukou po boku. Pak jsem si šláhl na sedlo. Byla to krásná ruční práce. „Mohu?“ otočil jsem se na muže. „Pokud za mnou nechceš běžet pěšky, tak musíš“ odpověděl. Chytl jsem se sedla a naskočil jsem na koně, sám sebe jsem překvapil, jak ladný to byl pohyb. Holt, některé věci se nezapomínají.
Jeli jsme asi dvě hodiny, když mi muž řekl „Tady sesedneme. Můj hrad je za zatáčkou, ale chci Vám k němu ještě ukázat dvě stezky.“ Sesedl jsem tedy, pohladil svého koně a šel pomalu za pánem. Už se setmělo a stezka byla špatně viditelná. Najednou mé srdce divně poskočilo a zabolelo. Sundal jsem ze zad svůj meč a řekl muži, ať jde raději za mnou, že mám zlou předtuchu. Na muže to zapůsobilo a rád mě pustil před sebe. Šel jsem s mečem připraveným na boj. Najednou ze stráně nade mnou vystřelil šíp. Ten jsem odrazil sekem. Šíp spadl do trávy vedle mě přeseklý na dvě půlky. „Hmm, ještě mám dobré reflexy.“ Pomyslel jsem si, ale už na myšlení nebyl čas. Teď už se jen ukázali hodiny cvičení s mečem. Z křoví přede mnou vyběhli dva muži. Můj meč jim letěl zprava naproti, jednomu rozřízl břicho, druhý stihl úder krýt. Následoval jeho zkrácený úkrok stranou ve snaze připravit si meč na další úder. To mi ale stačilo, levou rukou jsem šláhl po noži v pouzdře na mém břiše. Krátkým pohybem zápěstí jsem jej odhodil a zasáhl přesně. V tom jsem byl opravdu dobrý. Z jeho tepny na krku sršela krev. Přes rameno jsem se podíval na muže, který šel za mnou. Stál a v němém úžasu na mě koukal. Ale nebyl čas se opájet tím, jak jsem dobrý. V křoví zachrastili další kroky. Otočil jsem hlavu zpět a taktak se stihl uhnout dalšímu šípu. Šíp zabil mého koně, smůla. Ale díky tomu jsem už přesně věděl, odkud se střílí. Můj meč letěl tím směrem rychleji, než jsem si to stihl pořádně rozmyslet. Reflexy jsou bezva. Kotoul vpřed, v podřepu sebrat meč muži s rozpáraným břichem, otočka a meč v mé ruce rozčísl keř. Zaúpění a z keře vypadl muž, který neměl ruku. Za ním jsem zahlédl lukostřelce svíjejícího se bolestí s mým mečem v boku. Dva rychlé hluboké nádechy, rychle se přikrčit. Poslouchám, divné ticho. Gestikuluji na muže, aby se schoval za koně. Stojí tam jako přimražený. Nemůže se ani pohnout. Co teď. Je snadný cíl. Nepřemýšlím dlouho, dva rychlé kroky, pak kotoul a jsem za svým mrtvým koněm. Rychle sáhnu po muži, stáhnu ho k sobě na zem, a říkám mu, aby se rychle schoval za ten velký kámen. Slyším další kroky. Pevněji sevřu meč. Vykouknu zpoza koně a vidím čtyři po zuby ozbrojené barbary velké jako hory. Přemýšlím a jediné, co mě napadá je utéct. Otáčím se na muže, abych mu řekl, že rychle zmizíme. A jak otáčím hlavu, periferně vidím, jak ke mně míří mužova ruka s velkým kamenem. „Zrada, takhle blbě se nechat nachytat.“, projelo mi hlavou, ale už jsem nestihl uhnout, kámen narazil na mou hlavu. Projela mnou tupá bolest. Sesul jsem se k zemi.

Chvíli jsem ležel a pak jsem pomalu otevřel oči. Vidím nad sebou muže, který si mě najmul a za ním čtyři barbary. Něco jim říká. Snažím se zkoncentrovat svou bolavou hlavu. Jsem nahý a svázaný. Slyším pár slov: „ … blbci, beze mě by Vás všechny zabil ….“ Po chvíli se znovu probírám a slyším „ … byl poslední z bílých štítů fakt byl dobrej….“. Znovu mě probudili facky. „Prober se, hajzle, no tak dělej. Pět let jsme tě honili, pět let jsi se schovával a dělal nám zle“ povídá muž, který si mě najmul. „Ale už je tvé putování u konce. Někdo Tě chce vidět, někdo chce vidět, jak skončí „dobro“ ve světě“, všichni se hnusně zasmáli. Muž ustoupil stranou a za ním se objevil Grabhurd. Chyběla mu ruka, kterou jsem mu při Posledním boji usekl. Měl místo ní lesklou zlatou ruku. Se zaujetím mě pozoroval, chodil kolem mě a čuchal ke mně a hlavně, hlavně se mi hnusně smál do obličeje. „Zkamal jsi, zklamal. Už jsi poslední, kdo z Vás zbyl. Jsi poslední. Zklamal jsi svého pána. Už nebude dobro ve světě. Už nebude.“. Pak velmi pomalu a bolestivě vrazil ruku do mých vnitřností a vytrhl mé srdce. Poslední, co jsem slyšel bylo „ZKLAMAL JSI.“.

.
.
.

„Ach jo“, pomyslel jsem si „zas další ráno.“. Pomalu jsem otevřel jedno oko a zalila mě ohromná záře. Otevřel jsem i druhé. Nic mě nebolelo. To je divné ráno. Snil jsem již dlouho o tom, že mě nic nebude bolet, ale teď jsem z toho celý nesvůj. Jsem vůbec? Pomalu jsem se rozpomínal na boj, který se odehrál a vše mi docházelo. Pak jsem v záři uviděl obrys postavy. Zaplavilo mě nesmírné štěstí. „Pane “ vydralo se mi bezděky z úst a z očí se mi řinuly slzy. „Pane, konečně jsem Vás našel“. „Ano, našel“ řekl náš Pán. „Ale už bylo dost slov, dostaneš další šanci, jdi a bojuj za mne. Jsi udatný a chrabrý, jdi a obnov řád Dobra. Jdi a šiř zvěst o mně, pánu všech, v dobrém i zlém“. „Děkuji, Pane“ s vděčností jsem si pomyslel.

Nastal další den, otevřel jsem obě oči a zaplavilo je světlo. Bolelo to. „Zas další ráno“ pomyslel jsem si. Podíval jsem se vedle sebe, uviděl svůj Bílý štít a rozradostněně jsem vykřikl. Vstal jsem a šel jsem vstříc novému dni. Vstříc úkolu, který mi byl dán ….
Autor Troubelín, 11.03.2010
Přečteno 297x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí