Ti nejlepší umírají jako první - 4.část

Anotace: Tak poslední díl mé městské fantasy. Víc krve, víc mozku a víc masa pro všechny, takže si všichni pošmáknete. Nějaké chyby jsem opravil, asi tam něco najdete, ale bohužel jsem gramatický negramot, takže mě omluvte. Nebo mě alespoň neukamenujte pravopisným

Probudil jsem se svázaný provazem, a dokonce ještě omotaný řetězem. Ležel jsem na staré podušce. Místnost byla jakýmsi skladem věcí a snad také narychlo vytvořenou mučírnou. Kromě několika pomůcek pro výslech ležících na stole, zde nebylo nic zajímavého. U dveří stály pouze dvě gorily, zřejmě si byl Jim řetězy dostatečně jistý. Pokusil jsem se napřímit alespoň do sedu, ale bohužel se mi to stále nevedlo. Jeden z hlídačů kouřil startky a druhý si broukal a něco falešně pozpěvoval.Jeho zpěv by se mohl stát velmi účinným mučidlem. Ve chvíli kdy jsem přemýšlel nad tím, zda to nesnesitelné týrání bude mít konec a litoval, že stále nejsem v bezvědomí, se rozlétli dveře a v nich stála Adéla. Poprve v životě jsem jí viděl rád.
Hlídač se startkou otevřel pusu a vylétla mu cigareta z ruky, druhý hlídač měl zřejmě lepší reflexy než jeho druh a okamžitě se vymrštil proti Adéle.
Ta se s překvapivou ladnosti vyhla ráně a bodla muži do hrudi čepel rapíru. Alespoň jsem se domníval, že je to rapír, nebo něco podobného. Druhý hlídač už se probral z prvotního šoku a vyrazil pomstít kolegu.Nejspíš počítal s tím, že nestihne vytáhnout rapír z mrtvoly. Stihla. Mužova hlava se hladce oddělila od těla a odkutálela k mohutné dřevěné skříni. Zbytek těla se sesul na zem a z kapsy vypadla krabička cigaret. Na upozornění stálo: Kuřáci umírají předčasně.Humorná shoda náhod.
Teprve teď se Adéle vrátila její mírně povýšený výraz a klid. Otřela si čepel o tričko jedné z mrtvol a zamířila směrem ke mě.
„Copak copak, drsňáka musí zachraňovat slečna v nesnázích." Oči jí zazářila a na tváři se jí objevil letmí úsměv.
„Nech si ty blbý kecy a dostaň mě z toho, svědí mě nos." Řetězy a provazy už nějakou tu chvíli nepříjemně řezali, a tak jsem uvítal, když se Adéla rozhoupala k mému osvobození.
Připravila si malé kouzlíčko na rychlé zrezivěni řetězů a osvobodila mě tak poměrně rychle. Stoupl jsem si a s úlevou se protáhl. Svoboda!
„Něco si vyber a padáme odsud." Řekla a otevřela masivní skříň, která zabírala poměrně slušnou část místnosti.
Ze skříně na mě vykoukla kupa starých džínsů, flanelových košilí a bot značky Dr.Martens.
„A co s tím mám jako dělat? Jít na karneval za strašáka do zelí?" Zeptal jsem se a pořádně si prohlédnul skříň, ale nic jiného jsem nenašel.
„Jo promiň málem bych zapomněla. Zbrojnice je otevřená." Řekla vnitřní část skříně se spolu se spodní deskou začala otáčet odzadu. Hadry zmizela a nahradila je poměrně slušná škála ručních zbraní mezi kterými se vyjímalo i několik samopalů a jeden těžký kulomet. Byl to stará dobrá vz.37, lahůdka Zbrojovky Brno. Přesto že vz.37 váží okolo dvaceti kilo, s nově nabitými schopnosti jsem jí zvedl poměrně snadno. Adélu to nijak nepřekvapilo, těžko říct zda nevěděla jeho pravou váhu či už o mích schopnostech něco věděla. Vsázel jsem na odpověď číslo dvě.
Položil jsem kulomet na duchnu a vybral si jednu z pistolí, která se mi dobře držela a zastrčil jí do pouzdra. Poté jsem si jí vzal opět do ruky i s řetězem s nábojnicemi. Čekal jsem až si Adéla něco vybere, ta ale zřejmě dává přednost chladným zbraním, protože zavřela dveře od skříně, aniž by se o její obsah příliš zajímala.
Vyšli jsme do chodby a rozhlédli se po potencionálních terčích. Nikde nikdo.
Z dveří od hlavního skladu se ozvalo několik ran a sprostých nadávek.
„Co se to tam děje?" Zeptal jsem se Adély, neboť jsem se domníval že ví víc než já, což v této budově zřejmě každý.
„Johan von Brech sem s jeho bandou vtrhli. Vendeta znáš to." Pokrčila rameny. Chápavě jsem pokýval hlavou.
„Každopádně mi to nahrálo do karet, protože mi to pomohlo při útoku. Vyprávět jak se mi to povedlo, by bylo na dlouho. Kde je kniha musíme jí dostat nazpět?"
„Nahoře v pracovně. Jak víš o knize." Podíval jsem se na ní podezřívavě
„Všechno ti povím, až dokončíme akci." Řekla a energeticky se ještě jednou rozhlédla po místnosti.
„No ok." Řekl jsem, ale neznělo to moc přesvědčivě.
***
Cesta do pracovny byla dlážděná jen několika málo mrtvými stážemi. Snadné. Až moc.
Vystoupali jsme po schodech do místnosti před pracovnou.
Byla to knihovna s několika perskými koberci a oknem, u kterého stál stůl a jedna židle. Zřejmě Jimova osobní knihovna. Zde se situace poněkud zkomplikovala. Napočítal jsem tu okolo dvanácti strážců. Konečně pořádně vyzkouším tu vz.37.
„Tak poťte vy vocasové, živího mě nedostanete." Skusil jsem prohodit drsnou poznámku, zatím co se kulomet rozpředl. A začali jatka. A když říkám jatka, tak myslím jatka. Mozková tekutina cákala, krev tekla proudem a masa byl dost pro všechny.
Můj útok je mírně překvapil, a proto jich prvních pár padlo bez výraznějších známek odporu. Všude kolem lítali částečky literárních skvostů a ve stejném intervalu byli ještě nepoškozené publikace křtěné krví.
Konečně se jeden ze strážců zmohl k vytažení pistole a vystřelil po mě, kulka mi pouze olízla paži a roztrhla křivák.
Můj soupeř z toho však vyváznul poněkud hůř, s proděravěným obličejem a kusem mozku na knize Zločin a Trest od Dostojevského, který ležel na stolu u okna.
Adéla se zatím rapírem postarala o další tři ze strážců. Měl jsem možnost vidět jí v akci, a musel jsem přiznat, že Dartaňan je proti ní žabař.
Poslední se pokusil o útěk do pracovny, než však dveře stačil otevřít, rozletěli se z druhé strany a objevil se v nich Japončík. Vedle sebe měl elfa a trpaslíka. Japončík prchajícímu strážcovi usekl hlavu katanou, aniž by se na něj pohlédl. Zřejmě neschvaloval taktický ústup.
Zastavil jsem střelbu z vz. 37. V rukách mě mírně pálila, ale stále byla připravena na pokračování v krasojízdě. Proti takovýmto protivníkům bych s ní však příliš nezmohl. Odložil jsem ji a rozhlédl se po pokoji. Bílá stěna vypadala jak po řádění zcvoklýho post moderního umělce. Žádnou chladnou zbraň jsem bohužel v záloze neměl, a tak jsem se rozhodl spolehnout na nově nabité schopnosti.
Japončík kývl a elf s trpaslíkem vyrazili na mě a Adélu.
Elf si vybral jako oběť mě. Šavle zasvištěla vzduchem a namířila si to směrem na mé rameno. Na poslední chvíli jsem se vyhl a z boku ho kopl. Elf se zapotácel, ale udržel rovnováhu. Opět se mě pokusil trefit několika seky a vyšvihl i několik povedených výpadů.
Díky novým schopnostem jmi jeho útoky připadali pomalé a malátné a neměl jsem problém se jim vyhnout.
Když jsem cítil, že je ta pravá chvíle, při vyhýbání seku na hlavu jsem mu chytil ruku a otočil mu jí ve směru hodinových ručiček. V ruce to křuplo, elf se sesul na zem a chytil se za zkroucenou ruku.
Teď už nejsi takovej drsňak co. Zvedl jsem šavli, která se válela na zemi a sekl po elfovi. Ten se pokusil o poslední zbytky odporu, ale nebylo mu to moc platné.
Hlava se rozkutálela po pokoji a zastavila jí až jedna ze stěn pokoje. Na obličeji byl skoro ukřivděný výraz. Něco jako to není fér, ty si podváděl.
Potěžkal jsem si šavli. Byla to kvalitní práce. Vypadala na dílo nějakého mistra.
Při výcviku jsme se učili zacházet i s chladnými zbraněmi, a teď by se mi to mohlo hodit. Ikdyž jsem si moc šancí v boji s Japončíkem nedával.
Adéla už s trpaslíkem také skončila. Jeho tělo, které bylo bez obou rukou a hlavy se tak přidalo k interiéru pokoje.
Oba s Adélou jsme naráz vyrazili proti Japončíkovi. V duchu jsem doufal, že naše přesila proti němu bude stačit. Nestačila. Několika úderů, na které jsem si vzpoměl ze školáckých let vykryl poměrně snadno a ani Adéla nebyla při boji příliš úspěšná. Povedlo se mi ho seknout do ruky. Nebylo to nic vážného, ale mě se na obličeji rozlil spokojený úsměv. Japončík poprvé také vyloudil něco co se dalo považovat za úsměv, a dokonce i trochu zpomalil příval nových úderů.. Vykryl výpad Adély a zaútočil na mě sekem . Povedlo se mi útok částečně stáhnout z původního směru na mou hlavu, ale přesto mi Japončík usekl palec. Což taky nebyla výhra, ale lepší než hlava. Z ruky mi vypadla šavle a já uskočil před jeho výpadem, tentokrát nasměrovaným na můj hrudník.
V tu chvíli se na scéně objevila nová postava. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem poznal strážníka, který mi v Brechově knihovně poradil. Tentokrát byl oblečený v dlouhém koženém plášti a v ruce měl meč. Opravdu klasický evropský meč jako ze 14. století.
Japonec odrazil úder Adély a kopl jí do břicha. Ta odletěla ke stěně a se zasupěním sklouzla na zem.
Muž v černém kabátu klidně došel až k Japončíkovi a zvedl meč k boji.
„Takhle se chovat k díce, kde jsou vaše způsoby pane Kameko." Pokýval muž a protáhl se.
„Tam kde budeš zachvíli ty." Japončík se rozpřáhl a zaútočil na muže v kabátu. Ten útok s přehledem vykryl a vrátil mu stejnou mincí. Začal boj, který mohl trvat pět minut stejně jako půl hodiny. Mě přišel nekonečný. Byl jsem natolik překvapen okolnostmi, že jsem se do boje nemíchal a čekal jsem kdo z něj vyjde jako vítěz. Stejně bych byl prd platný.
Po mnoha secích, výpadech a úderech se Japončík sesul na zem. Muž z něj vytáhl meč a ještě mu usekl hlavu. Jistota je jistota
Poté utrhl kousek látky z výstředního oděvu Japončíka a utřel si do něj meč. Konečně jsem se dostal ze šoku. Kus látky, kterým jsem si ovázal ránu, už začínal prosakovat.
„Co ty seš zač?" Podíval jsem se na něj podezřívavě.
„Někdo kdo má stejný cíl jako ty." Řekl a pomohl Adéle na nohy..
„Jak můžeš vědět jakej já mam cíl." Už mě začíná štvát, jak všichni ví co si myslím a co chci.
„Pojď za mnou prosím do pracovny a všechno ti vystvětlím." Kývl na mě a vyrazil ke dveřím.
***
V pracovně Jim připravoval teleportační kouzlo a pravo urukou si přidržoval knihu, kvůli které jsem podstupoval všechny tyhle nesnáze. Vítězoslávně se usmál a udělal poslední část zaklínadla. Jenže se nic nestalo. Jim se nechápavě rozhlédl po místnosti a zbledl.
„Dovolil jsem si opatřit okolo budovy anty-teleportační bariéru na několik hodin.Tyhle moderní anglické názvy. Achjo nerad je používám." Pokročil směrem k Jimovi.
Musel mít opravdu velký vliv a magickou moc, když se mu povedlo zařídit takhle narychlo okolo celé budovy dostatečně silnou bariéru. Jestli mě vyhodnotí jako nepřítele, tak bduu větším srabu než doteď.
Co mě překvapilo, byla reakce Adély na toho záhadného může. Vypadala jako by s jeho příchodem počítala, a dokonce jim byla potěšena. Což mohlo znamenat jen to, že se spolu znali.
„Teď mi prosím dej tu knihu. A postavíme tě pře soud řádu."
„Nikdy." Vykřikl Jim a zaútočil na něj.
„Jak myslíš. V tom případě ztrácíš právo na soud."
Mezi dvěma hovořícími se rozpoutal boj, který pro Jima skončil mečem zapíchnutým v břiše.
„Teď se prosím posaďte pane Řezníku. Vysvětlím vám celou situaci a věřím, že jí nikomu neprozradíte. V opačném případě by byli důsledky nemilé." Sice jsem nevěděl, co v jeho podání znamená slovo nemilý, ale zjišťovat se mi to nechtělo.
„Naše uskupení již nějaký čas chrání tuto knihu, protože by způsobila další rozepře a války. Náš řád existuje již od doby, kdy byla kniha stvořena a má za úkol ochraňovat její tajemství. Pan Fridrich von Brech a muž, který se ti představil jako Jim, byl členy našeho řádu, už však nechtěli být dále nečiní a rozhodli se knihu získat pro své záměry. Jim byl původně jeho konplic. Ale Fridrich von Brech se o moc dělit nechtěl a připravoval Jimovu vraždu.
. Když Jim zjistil, že ho Fridrich využil a chce se ho zbavit, předstihl ho a vyřídil si to sním. Přesto Fridrich stačil knihu schovat a z mě neznámých důvodů si vybral právě vás jako jeho pokračovatele. "
„Ale proč jste mě nesebrali rovnou. Proč ta složitá habaďůra a čekání až sem do skladiště?"
„Byl to trochu složitější, Jim se skrývali a my ho potřebovali nahnat do slepé uličky.
Věděli jsme, že on a všichni kdo se k němu přidali z nižších členů řádu, byli frekventováni v tomto útočišti. Povedlo se nám tak zabít dvě mouchy jednou ranou. Získat knihu a zbavit se členů řádu, kteří zradili. Adéla byla teprve nováčkem v našich řadách, a tak jí Jim neznal. Nečekal tak, že o něm víme a nepřipravil se dostatečně na náš příchod. Jim vždycky doplácel na jeho domýšlivost."
Z přehršel informací mě začínal bolet hlava a jak se začínali objevovat nové skutečnosti, konečně mi vše začínalo zapadat do sebe.
„A co teď uděláte se mnou?" Řekl jsem a pohlédl na meč, který držel v ruce.
„Tak zaprve musíš vrátit zpět moc pečetě a poté máš dvě možnosti. Buď se dobrovolně přidáš do našeho řádu. Už si několikrát dokázal, že jsi toho hoden a nové posili by se nám hodili. Navíc máš velmi dobré geny pro křesťanskou magii, protože jinak by si dar nemohl převzít.Pokud se odmítneš přidat k řádu, budeme nuceni tě zabít." A je to v prdeli. Co teď? Přidat se k neznámímu řádu nějaký sekty?To radši chcípnu, než se přidávat do nějaký podělaný sekty.
„Tak v tom případě... beru třetí možnost. A to, že ti ustřelím koule." Řekl jsem a vytáhl bouchačku, idkyž jsem věděl, že mi bude k hovnu. Alespoň umřu se ctí.
„Tvé rozhodnutí mě mrzí, ale co se dá dělat." Řekl a poklepal mečem na stůl.
„Počkej. Mohla bych mu zablokovat vše co slyšel za posledních dvanáct hodin" Řekla Adéla a podívala se na mě.
„No to by snad šlo. Protože jsi nám dobře posloužil, nezabiju tě. Ale uzamkneme vše co si slyšel za posledních dvanáct hodin. Kdyby si snad o tom chtěl mluvit, zemřeš v opravdu krutých bolestech. "
„Dobře" Řekl jsem smířlivě, protože jsem pochopil ,že je to nejlepší možný alternativa. Stejně bych o tom asi nikomu neřekl.
Ucítil jak se mi Adélino zaklínadlo vrývá do paměti, nebránil jsem se, nechal jsem mu volný průchod.
„Výborně. Doufám že jsem se v tobě nezklamal, když jsem tě nechal žít, můžeš poděkovat tady Adéle. Bohužel se budeme muset rozloučit, protože náš čas již vypršel a za chvíli tu budou lidé od vás z ÚMB. Tak sbohem" Řekl muž a klidným krokem vyšel z pracovny.
Adéla se usmála a všechna nabubřelost byla rázem pryč.
„Sbohem" Zopakovala a následovala svého společníka.
Jak jsem se tak díval, jak odcházejí, uvědomil jsem si, že potřebuju dovolenou jako sůl.