Jotunheim

Anotace: K napsání tohoto dílka mě přiměla stejnojmená balada od finských Moonsorrow, přičemž jsem děj zasadil do mytologické Skandinávie. Snažil jsem se ozvláštnit boj "dobro X zlo" a zároveň ukázat můj pohled na smrt. Snad vás to bude bavit, příjemné čtení :)

Celým prostorem jeskynní chodby se rozléhalo temné dunění. Jako by někdo velmi pomalu mluvil k Vargově družině a chtěl jim něco říci. Snad je odtamtud vypudit či je vyděsit, protože přesně takové pocity jako je strach a nedůvěra k ostatním, by vzbuzoval téměř v každém, kdo neumí ovládat své emoce. To ale o pěti příslušnících drsného severského národa Vikingů nešlo říci. Stejně tak to nešlo říci o armádě pochodující z Trollhornské pevnosti, která mašírovala pláněmi a jeskyněmi Jotunheimu přímo za skupinkou a nyní jim téměř dýchala na záda. Předsunuté hlídky byly zákeřné a družina utrpěla v bojích několik zranění a ošklivých šrámů.

Z dálky se dusot vojska ozýval stále hlasitěji a ze stropu se začal snášet jemný prach. K Vargovi se donesl ryk, chraplavý hlas a řinčení zbroje. „Pojďte, nemáme už moc času,“ řekl k ostatním a sám se zvedl. Mávl rukou směrem do hloubi jeskyně, odkud svítilo přízračné namodralé světlo a vydal se za ním. Ostatní ho jen mlčky následovali a i přes bolestivá zranění po celém těle kráčeli svižným tempem. Temné dunění bylo slyšet stále více a některé zvuky už opravdu zněly jako slova jakéhosi neznámého jazyka. Uplynula slabá půl hodina a družina se zastavila u stěny, která zdánlivě vypadala jako slepý konec jeskyně. Ne však pro Thurze – šamana, který se belhal na konci družiny a držel se snad jen silou vůle. Pomalým krokem k ní došel a do ledového zdobení, které na stěně příroda vytvořila vyryl několik run. Poté beze slova dvakrát bouchl ostrým koncem hole do stěny a ta se s ohlušujícím rachotem rozestoupila na dva sáhy od sebe.

Varg prošel touto branou jako první a zůstal užasle stát. Ocitl se v obrovském prostoru. Kolem dokola byly vytesány sochy mytických bytostí: obrů, trpaslíků i trollů, kteří byli už dávno vybiti rukou vojsk, jež teď pronásledují i jeho družinu. Byla zde i socha jedné z valkýr a Fenrira, bájného vlka. Vprostřed toho všeho stál obrovský nepravidelný kus ledu, který byl na čtrnáct sáhů vysoký, měl přes osm stop v průměru a byl pevně zaražen ve zmrzlé zemi. Cosi se v něm modře zračilo. Nejspíše to cosi, co evidentně dávalo energii přízračnému osvětlení, které se v chodbě před jeskyní bralo ze stěn jakoby odnikud a byl jím vyplněn celý prostor jeskyně. „Musíte nějak rozbít ten led a prosekat se k amuletu. Já jsem na to příliš zesláblý a užití jakéhokoli kouzla by mě stálo život – a jako jediný umím amulet použít.“ Donesl se k nim zezadu Thurzův hlas. Bjarn, další ze čtyř válečníků prošel kolem ostatních jako první a ťal svůj meč do ledové masy.

Jeho ostří se zarylo na tři palce hluboko a zaseklo se. VIking zápasil celou minutu drahocenného času, než se mu podařilo meč vyndat. Mezitím Varg, Erj ani Vaarin nelenili a sami se pustili do osekávání ledu. Než se mu podařilo vypáčit meč z ledu, Vaarin s dvoubřitou sekyrou stihl vysekat díru o hloubce devíti palců. Po zhruba deseti minutách usilovné práce začala ledová masa pukat a mezi jednotlivými děrami se objevily trhliny, které se rozlézaly do všech směrů. Varg vrazil do nejhlubší z děr meč a zabořil jej co nejhlouběji do srdce ledovce. Pukliny se rozrostly a ledovec se začal naklánět směrem k bráně. Na to se podlomila rozsekaná část a celé tělo prazvláštního menhiru začalo nezadržitelně padat. S rachotem dopadlo a roztříštilo se na kusy. Modrá záře začala pohasínat a Thurz začal hledat amulet. Netrvalo dlouho a našel ho. Kruh s runami vyrytými po celém obvodu a prázdným vnitřkem měl čtyři palce v průměru. Rychle ho navlékl na kožený provázek a uvázal si jej na krk.

Sotva tak udělal, do kusu zmrzlé vody, která stála nebezpečně blízko od něj se zasekl šíp. Jako v transu se podíval k rozevřené stěně jeskyně a spatřil, že dovnitř proudí všech pět set vojáků nejlepšího oddílů nepřátelského vojska. „Smrt se k nám blíží. Tak jí pojďme vstříc!“ Ozval se odkudsi zdáli tlumený řev vycházející z Vargova hrdla. Jeho ozvěna ale byla přebita jiným zvukem, který naplňoval celou jeskyni ozvěnou, ze které bolela hlava. I Varg se zastavil v běhu a rozhlédl se kolem sebe. Mimo očekávaného příchodu ozbrojenců se začalo dít něco mnohem zajímavějšího. Sochy které stály po obvody jeskyně začaly odhazovat kamenné schrány a dosud ustrnulé bytosti obživly. Vojsko tak přesměrovalo svou pozornost ke stovce bytostí, které se pomalu začaly probouzet a pohledy hledat vetřelce, jež narušily jejich věčný spánek.

Když na jejich těla dopadly první šípy s letkami z černých per, dunění, které doteď bylo slyšet jako temné mumlání se transformovalo v jasný mohutný hlas. Slova ve starém jazyce ledových obrů, kterému nikdo nerozuměl se rozléhal prostorem a ozvěnu předchozího hluku podtrhoval. Hladina zvuku začala přesahovat i tu nejzazší úroveň únosnosti a několik vojáků bylo nuceno sundat helmy a zacpat si uši. To postavilo do výhody početnou skupinu bytostí, ale ty zůstaly stát na místě. V tom hlas ustal, stejně jako všechno dunění a byla slyšet pouze doznívající ozvěna. Síla zvuku měla i jiné následky, než jen nesnesitelný bolehlav: uvolnila rampouchy, jež v hojném počtu visely ze stropu a nyní jeden po druhém padaly dolů. Až čtyřmetrové kolosy o průměru i dvaceti palců nyní padaly na všechny, kteří v jeskyni byli. Kdo mohl, uprchl z jeskyně, ale Vargova družina si musela najít jiný úkryt. Vikingové využili obrovské kusy ledovce, který sami poslali k zemi a schovali se pod ně. Po čtvrt hodině, která byla nabita rachotem a tříštícím se ledem, bylo opět bezpečné vylézt ven.

Varg se jako vždy vysoukal první. Celá podlaha byla pokryta ledovou tříští a obživlé bytosti severu stály nehybně všude kolem. Byli pokryti odshora až dolů bílou pokrývkou, avšak všechny rampouchy se jim jako zázrakem vyhnuly a jediné zranění jim přivodily šípy nepřátel. Postupně se na nohy vyškrabal Vaarin, Bjarn a nakonec i Thurz. Erje našli probodlého obrovským rampouchem, který se zaryl do země a surově roztrhl jeho tělo na dvě části. I vojsko se začalo vracet zpět do jeskyně a čtyři stovky hlav, které přežily hrozivé bombardování už nebyly tak sebejisté jako při prvním příchodu. Bytosti Jotunheimu opět ožily a neúprosně zamířily směrem k vojsku. Strhla se krvavá řež. Trollové, kamenní obři a trpaslíci pomalu postupovali neměnným tempem a ve svých holých rukou rozdrtili každého, kdo jim přišel do cesty. Jediná valkýra na svém koni projížděla jejich řadami a oháněla se kopím. Netrvalo dlouho a ze čtyř set vojáků zbyla sotva čtvrtina, zatímco na opačné straně padlo pod meči a šípy jen několik trpaslíků a jediný troll. Nezničitelnost obrů a divokost vlka Fenrira byla pro Trollhornské smrtící.

Jen tři tucty mužů se zachránilo včasným útěkem. Zbytek nalezl stejnou smrt jako jejich mrtví druzi. Poté se bytosti obrátily směrem k družině, která stála kolem zbytků základny ledovce. Pomalým krokem došly až k nim. Zastavily se tak blízko, že bylo zřetelně cítit mohutný dech obrů. Poté se rozestoupili a hloučkem projela valkýra na bílém koni. Byla oděna do lesklé zbroje a v rukou třímala dlouhé kopí a kulatý štít. Celou dobu mlčela a až po chvíli, která Vargovi připadala jako staletí, se znovu ozval onen potemnělý hlas – nyní však potichu, ne tak hlasitě jako předtím a také v jejich mateřském jazyce.

„Co pohledáváte v Jotunheimu? Proč jste vyrušili ledovou prázdnotu a klid tohoto kraje? Proč se snažíte ovládnout ledové obry?“ Ptal se Vikingů pomalým, hlubokým tónem. „Proč zmocnili jste se Futharku, když nyní za to budete platit životem?“

„Protože... Protože muži, které bytosti zde shromážděné pobily, byli jen zlomkem toho zvěrstva co ničí a rabuje v našich zemích. Protože Futhark je naší poslední nadějí našeho vítězství a znovu vybudování říše. Král Sygurd nás vyslal do Midgardu coby poslední spásu naší země - a ani nevíme, zda se odtud dostaneme živi. Cítím naši smrt blíže, než kdy jindy. A pocítilo ji už patnáct dalších, kteří s námi nedošli až sem. Žádáme vás o pomoc – protože nikdo jiný nám ve světech Midgardu už pomoci nedokáže. Pomozte nám, a nebo nás,“ pohlédl na valkýru, „pošli do Valhally.“ S tím zakončil svoji řeč k ledovému obru.

„Dobře poslouchej, člověče. Správně cítíš události, které se k tobě blíží, neb jistá je tvá smrt stejně jako další události, které se mají stát. Armáda, která čekala na pláních přede mnou je mrtva do posledního, stejně tak jako ti ubožáci, kteří se pokusili spasit svůj život útěkem. Smrt nemine ani vás, neb Ódinův Futhark je klíčem k ovládnutí Jotunheimu. A já nikdy nedovolím, aby jakýkoli člověk měl nade mnou vládu, rozkazoval mi. Valhalla už čeká, oběti Ódinovy!“

Ozvěna jeho hlasu pomalu dozněla a valkýra se jen zahleděla do Vargových očí. Byly klidné, avšak smutné. Jeho říše bude zničena – ale chápal, že to tak chodí. Slabší podléhají silnějším. Základní zákon přežití. A ve Valhalle dojde důstojného konce života v tomto světě a začátku něčeho nového. Poté vymrštila kopí vpřed a probodla jeho srdce. Ten, jež nosil jméno vlka se jen sesul k zemi a bez hlesu zemřel. Ten samý úděl připravila i Bjarnovi a Vaarinovi.

„Valhalla už čeká,“ řekl si pro sebe potichu Thurz a usmál se. I jemu probodla srdce a jeho duše pomalu opouštěla tělo. Vše okolo potemnělo a z prázdna byl slyšet éterický hlas:

„I kdyby lesy na prach spálili, i kdyby vlny ovládly a zničili jimi pobřeží a vše živé v okolí vyhladili do posledního, žádný člověk nikdy nemůže vládnout ledovým obrům Jotunheimu...“