Temný Anděl

Anotace: Smutná fantasy... Podle názorů mých kamarádů to je prý zvláštní téma: Anděl je k něčemu nucen (nedělá dobré skutky ze své vlastní vůle, ale z donucení). Berte prosím ohledy na mé malilililinkaté zkušenosti s psaním.

Uháněla po zabláceném chodníku temnou uličkou. Do plechových střech okolních budov bubnovaly kapky silného deště a přehlušovaly hluk aut jedoucích po hlavní silnici o pár ulic dál.
Bála se ohlédnout. Za sebou slyšela rychlý dech a dusot velkých tlap. Zrychlila. Kapuce šatů jí už dávno spadla na ramena, takže jí déšť dopadal na dlouhé, blonďaté vlasy, které už měla zplihlé. Krátké rudé šaty se jí lepily na štíhlé tělo a ve vysokých kozačkách už měla dost vody, aby si připadala jako v řece. Běžela, co jí síly stačily, ale cítila, že jí pomalu docházejí. Všimla si, že zpomaluje a dusot se rychle blíží.
Za krkem už cítila teplý dech pronásledovatele. Těžce se jí dýchalo a srdce měla až v krku. Měla strach. Ano, strach. To, co už dlouho nepocítila.
Přinutila se ohlédnout. Vykřikla. Takového démona za celých patnáct let svého života neviděla. Něco mezi vlkem a černou mlhou, ze které rostla vlčí hlava a cenila zažloutlé tesáky.
Zmocnil se jí takový strach, že jí ochrnuly nohy.
Najednou se odlepila od země. Kolem pasu cítila pevné objetí. Viděla, jak se jí země pod nohama zmenšuje a oddaluje se. A rozzuřeně vyjící démon také.
Vzlétla vysoko nad plechová skladiště a zamířila k vysokému mrakodrapu. Z té výšky se jí zvedal žaludek, ale ať chtěla dolů sebevíc, stále stoupala. Hluk aut pod ní pořád slábl a po chvíli bylo slyšet jen máchání opeřených křídel.
Nakonec dosedla na plochou střechu mrakodrapu tyčícího se vysoko nad městem. Sevření kolem pasu povolilo. Už se mohla otočit. Udělala to.
Vydechla překvapením i údivem zároveň. Před ní stál vysoký chlapec. Mohlo mu být také kolem patnácti. Měl tmavé oči, bledou pleť a krátké bílé vlasy mu v pocuchaných bodcích trčely do všech stran. Vypadalo to, jako by mu je melírovalo stříbro. Na sobě měl bílé tričko a ve stejné barvě i džíny. Jen jeho černé tenisky prozrazovaly, jakou barvu má opravdu rád. Nejvíc jí ale zaujalo čtyřmetrové rozpětí jeho bílých, opeřených křídel.
„Ty jsi… Anděl,“ zašeptala. Pomyslela si, že je moc pěkný…
Kluk křídla pomalu složil a přitiskl k tělu. „Jak jsi to poznala?“ zeptal se ironicky. Tvářil se nepřátelsky, jako by tohle všechno dělal z donucení. Založil si ruce na prsou a pohrdavě si dívku prohlédl od hlavy až k patě. Měla snědou pleť, dlouhé blond vlasy až do půli zad a světle zelené oči. Anděla nejvíc zarazily krátké rudé šaty a kozačky.
„To jsi šla z maškarního?“ otázal se pobaveně. Posadil se na kamenné hrazení kolem ploché střechy mrakodrapu a zadíval se přes rameno dolů. „Nechápu, cos dělala v té uličce. Tamtudy žádný normální člověk nechodí…“
„Kdybych tou uličkou nemusela jít, nešla bych tamtudy,“ podotkla dívka se stejným nepřátelským postojem. Na chvíli se odmlčela a pak se zeptala: „Proč jsi mě zachránil?“
Kluk jen roztáhl křídla a zadíval se na ni. „Hádej… Jsem Anděl. My to tak děláme.“ Podíval se zase pod sebe. „Mimochodem… proč tě honil démon? Pokud vím, tak normální lidi nehoní.“
„Jsem paldriana – měla jsem za úkol zabít jeho slabší druhy. Ale narazila jsem na něj. Naštval se…“
„A ty se mu divíš?“ zasmál se kluk. Pořád to ale nebyl přátelský smích. Byl chladný, lhostejný a odměřený. Po chvíli poznamenal: „O paldrianech jsem ještě neslyšel.“
„Jsme lovci démonů,“ vysvětlila dívka a přešlápla z jedné nohy na druhou.
Kluk vstal a stoupl si na hrazení. „Tak já zase půjdu. Chceš hodit dolů nebo zvládneš sejít schody sama, paldriano…“ Označení skoro vyprskl.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ vyhrkla dívka a udělala krok k Andělovi. „Chováš se divně. Andělé by měli být milí, laskaví. A ty se chováš, jako bys to dělal z donucení.“ Viděla, jak se kluk nervózně ošil a seskočil zpátky.
„Taky že jo,“ odsekl naštvaně a sklopil oči. Všiml si dívčina zkoumajícího pohledu a odvrátil se. Bylo mu to nepříjemné. „Nikdy jsem nechtěl být Andělem, ale to si člověk nevybere. Je to osud. Musím létat nad městem a pomáhat těm, co jsou v nebezpečí. Nebaví mě pořád létat za zločinci a chránit jejich oběti. Nechci být tím, komu budou po zbytek života vděční. Už několikrát jsem hleděl do očí smrti a není to nic příjemného. A vždy to bylo jen kvůli tomu, že jsem zachraňoval nějakého šílence, který se v noci potuloval na nesprávném místě v nesprávnou dobu.“
„Tak to nedělej,“ poradila dívka, i když se jí to říkalo špatně. Ona sama byla už odmala vychovávána tak, aby vždycky někoho chránila. Nejdřív to byli ostatní spolužáci ve škole, ale pak to přešlo na ochranu lidí, když zabíjela zlé démony společně s dalšími lidmi.
Kluk se na ni zadíval smutnýma očima. „To nejde. Mělas pravdu – dělám to z donucení. Když se někde něco děje, musím tam. Nedá se tomu bránit. Je to jako… nedá se to popsat,“ vydechl.
„Promiň, že to tak řeknu, ale jsou přece dva druhy Andělů – dobří a špatní. Ty jsi bílý, ti zlí mají černá křídla. Nedalo by se nějak zařídit, abys byl jedním z nich?“
„Myslíš jako nějaké zkoušky?“ vysmál se kluk. Zadíval se někam do neznáma k nebi. „Kéž by to šlo. Možná to jde, ale já nevím jak…“
Na černé obloze se objevily temnější stíny a pomalu se přibližovaly. Po chvíli za nimi dopadlo na střechu několik tmavých postav. Když se na ně dívka pozorněji zadívala, poznala v nich čtyři kluky v přibližně stejném věku, jako byli oni dva. Každý z nich měl čtyřmetrové rozpětí černých křídel.
„Zdravím, Jacei!“ pozdravil jeden z nich přátelsky.
Bílý Anděl se k němu otočil. „Ahoj. Dlouho jsme se neviděli. Kde jste lítali?“
„Jako vždycky kolem temných uliček,“ poznamenal zvesela druhý a ušklíbl se.
Jace přešel k tomu prvnímu a chytli se pravýma rukama za předloktí toho druhého na pozdrav.
„Ty… ty se s nimi znáš?“ vykoktala zmatená dívka a bezděčně couvla.
„Jo, už dlouho.“
„Ale… vždyť ty jsi… a… oni jsou…,“ soukala ze sebe.
„Myslíš to, že oni jsou temní a já bílý? No a co? To neznamená, že se nemůžeme přátelit,“ odsekl Jace. Byl zase nepřátelský jako na začátku. „Asi bys měla jít,“ řekl dívce a přimhouřil oči. „Chceš teda snést dolů nebo ne?“ zeptal se lhostejně.
„Ale ale… náš Jace je najednou hodný, i když nemusí,“ zaskřehotal třetí temný Anděl.
Jace se k němu otočil. „Nerejpej pořád do mě! Já vím, že ti vadí, že jsem bílý Anděl, ale já si to nevybral!“
„Ale můžeš to změnit…,“ prozradil ten první tajemně.
„Jak, Hogu?“ zašeptal Jace s očividnou touhou. Bylo na něm hned poznat, že nechce být tím dobrým Andělem. Jako temný by se mohl jen dívat, ale nemusel by zachraňovat. Nic by ho k tomu nenutilo.
„Ale nebude to nic příjemného, Jacei.“
„Zvládnu to.“
Dívka udělala několik kroků ke skupince Andělů. Jace byl mezi nimi jako růže mezi trním. „Jak to můžeš udělat? Vždyť se chceš přidat na temnou stranu. Budeme spolu bojovat! My, paldriani, a temní Andělé nejsme zrovna přátelé.“
Hog se na ni zkoumavě zadíval a potutelně se usmál. „To je paldriana? Je pěkná,“ dodal po chvíli.
Jace si jen odfrkl. Dívku i kamaráda ignoroval a otočil se k Hogovi. „Jak se mám stát temným Andělem?“ zeptal se nedočkavě. „Chci se jím stát.“
Čtvrtý z Andělů přešel střechu a popadl z hromady haraburdí dlouhé lano. Přistoupil k Jaceovi a začal mu svazovat ruce za zády tak, že křídla měl spoutaná svými předloktími.
„Co…“ zahekal Jace zmateně. „Co chcete dělat?“
Kluci ho mlčky přivázali k jednomu komínu kousek od okraje střechy, aby viděl na město.
„Teď tu zůstaneš, než ti zčernají křídla. Nebude to příjemné – budeš muset nezachraňovat ostatní. Doufám, že to ty provazy vydrží,“ zamumlal Hog zamyšleně a přešel k okraji střechy. „Máš jen jednu šanci se změnit. Jestli se to nepovede, máš smůlu.“ Roztáhl křídla a chystal se s ostatními odletět. Ještě se ohlédl ke kamarádovi. „Nech ho!“ okřikl dívku, která pomalu přistupovala ke svázanému Jaceovi a chtěla ho rozvázat.
„Poslechni ho…,“ zašeptal chlapec. „Chci být jedním z nich.“
„Ale -“
„Žádné ale. Odejdi, aby ses na to nemusela dívat. A až tě budou obviňovat z toho, žes tomu nezabránila a získali jste tím dalšího nepřítele, můžeš říct, žes o tom nevěděla.“
Dívka odešla, ale jen kousek.
Temní Andělé seskákali se střechy a rozevřeli křídla. Plachtili k ulicím a k osamělým lidem, kteří jimi procházeli.
Za chvíli se v Jaceově hlavě začaly ozývat ostré nářky, prosby a křik. Byla to práce temných Andělů. Aniž by chtěl, začal se kroutit z provazů. Mysl se tomu vzpouzela, ale tělu neporučil. Křídla sebou začala cukat, aby se mohla roztáhnout a on začal celým tělem trhat, aby se z pout dostal.
Zkroutil obličej bolestí, protože hlasů přibývalo. Ve spáncích mu tepala krev a pak mu jimi projela ostrá bolest. Nezachránil už dost lidí. Podíval se na pravé křídlo – jeho okraje byly čím dál černější a černější, jak nezachráněných obětí přibývalo. To samé se dělo s levým. Vykřikl, protože bolest v hlavě byla čím dál větší a nesnesitelnější.
Za chvíli se provazy začaly samy od sebe rozvazovat. Jace prudce roztáhl křídla. Ohlédl se. „Řekl jsem, ať mě necháš!“ vykřikl na dívku svírající kus lana. Vytrhl jí ho z rukou a začal se s ním zoufale znova přivazovat, ale tělo sebou trhalo a táhlo ho k okraji střechy. Jace se začal vzpouzet. Nechtěl jít někoho zachraňovat. Zůstal by napůl černým a napůl bílým Andělem - vyvrhelem!
„Ne!“ vykřikl, když už byl skoro u okraje. Křídla máchla ve vzduchu a on začal padat k městu pod sebou. Letěl čím dál rychleji a blížil se k jedné z ulic města, kde právě projížděla auta. Už z dálky viděl tmavé stíny u krabičky u semaforu. Temní Andělé se s chichotáním hrabali v drátech. Na obou semaforech skočila zelená a dvě auta se řítila naproti sobě. Jace už chtěl velký náklaďák odklonit nebo zastavit – jako Anděl na to měl schopnosti, ale temné stíny ho najednou popadly za ruce a odtáhli dál od křižovatky. Svírali ho pevně, aby nemohl zabránit dopravní srážce. Viděl, jak se osobní auto srolovalo pod to nákladní, a zahlédl vyděšený pohled mladého řidiče.
Jace uslyšel poslední výkřik ve své hlavě a pak nastalo ticho. Jak mezi Anděly, tak v jeho myšlenkách. Jeho křídla už naprosto zčernala.
Ostatní ho pustili a dívali se na něj s uspokojením. Jace se prohlédl od hlavy k patě. Na obličeji se mu vytvořil vítězný úsměv. Nechal projít své emoce, divoce zavýskal a zvedl zaťatou pěst nad hlavu. Všichni společně se snesli do jedné z černých uliček. „Jsi jeden velký úsměv, Jacei,“ poznamenal Hog šťastně. „A taky jsi jedním z nás.“
„Konečně…,“ zašeptal Jace. Nechal ostatní, aby ho objali a poplácali po zádech.
„Zvládls to. Ale… jak ses dostal z těch pout? Uvázal jsem tam ten nejpevnější uzel, který umím.“
„No… ona… asi se… uvolnila…“
„To byla ta holka, že jo?“ vyprskl Hog.
Jace sklopil oči. Nechtěl, aby měla ta dívka kvůli němu problémy. Nemohla za to. Ona to musela udělat – je přece paldriana. Snažila se jen zabránit tomu, aby jejich spolek a všichni lidi měli dalšího nepřítele.
„Takže to byla ona,“ zamumlal Hog, když viděl, jak se bývalý bílý Anděl vyhýbá jeho pohledu. „Málem jsi zůstal mezi temnými a bílými Anděly! Zaplatí za to. Proti nám nemá šanci,“ zasyčel naštvaně a úlisně se usmál. Už měl plán. Najednou odněkud vytáhl černé tričko a ve stejné barvě i džíny. Hodil je Jaceovi do náruče. „Převlékni se!“ poručil. „V bílém oblečení bys byl na obloze moc vidět. A my musíme být nenápadní. Pak oběť víc vylekáme, když se najednou objevíme vedle ní.“ Počkal, až se přítel převlékne.
„Jdeme!“ zavelel. „Dojdeme si pro tu paldrianu!“
Všichni vzlétli k temné obloze.
Jace se ve vzduchu zastavil a podíval se na střechu mrakodrapu. Dívka se na něj smutně dívala. Byl to pohled plný opovržení, že se nedokázal smířit se svým osudem a změnil ho k horšímu. Plný lítosti, že to nedokázal. Plný smutku, že proti němu bude muset někdy v budoucnu bojovat, protože se jí zdál hezký a nechtěla by ho zabít. Pak ale zpozorovala, jak se k ní jeho čtyři druzi rychle blíží, vzala nohy na ramena a seběhla po schodech do posledního patra mrakodrapu. Odtamtud jela výtahem do přízemí. Věděla, že temní Andělé nevletí do domu.
Ti na ni čekali ve vzduchu nad vchodem. Paldriana to věděla. Při boji s vlčím démonem ztratila svou jedinou zbraň, takže je musela někam nalákat. Rychle vyběhla z vchodu a zamířila k sídlu paldrianů, kde by se mohla schovat.
Uháněla po zabláceném chodníku temnou uličkou. Do plechových střech okolních budov bubnovaly kapky silného deště a přehlušovaly hluk aut jedoucích po hlavní silnici o pár ulic dál.
Bála se ohlédnout. Za sebou slyšela nenávistivý křik Andělů, kteří neznali nic než pomstu. Máchání jejich černých křídel se přibližovalo.
Zrychlila. Kapuce jí už dávno spadla na ramena, takže jí déšť dopadal na dlouhé, blonďaté vlasy, které měla úplně zplihlé. Krátké rudé šaty se jí lepily na štíhlé tělo a ve vysokých kozačkách měla dost vody, aby si připadala jako v řece. Běžela, co jí síly stačili, ale cítila, že jí pomalu docházejí. Všimla si, že zpomaluje a Andělé se rychle blíží.
Za krkem už cítila vítr, který vznikal jejich letem. Najednou si uvědomila, že necítí pouze vítr způsobený křídly, ale uslyšela i rychlý dech a dusot velkých tlap - Andělé ukázali vlčímu démonovi cestu. Těžce se jí dýchalo a srdce měla až v krku. Měla strach. Protože věděla, že rozhodně nestihne doběhnout do Sídla včas. Nestihne to, než ji démon dostihne. Velice pomalu se smiřovala se smrtí. Stále v ní ale byla naděje, že se v Jaceovi hne svědomí a zachrání ji, stejně jako předtím.
Kousek před sebou uslyšela tichý dopad na plechové skladiště. Nebyla to kapka... byla to tmavá postava s velkým rozpětím černých křídel. Jace! Poznala ho podle jeho stříbrných vlasů, které ve tmě vydávaly mírnou záři oproti okolní tmě.
Dívka teď pozbyla i poslední jiskřičku naděje. Jace se stal temným Andělem a nechtěl si to u kamarádů pokazit.
Stál rozkročen u okraje ploché střechy. Vítr mu načechrával černé peří i bílé vlasy a déšť mu lepil oblečení na tělo. Byl rád, že už ho nic nenutí, aby ji teď zachránil. Byl temným Andělem! To pro něj znamenalo svobodu…
Máchl křídly a ladně a tiše přistál před dívkou v rudých šatech. Ta se vyděšeně zastavila. Zírala na něj, jak k ní pomalu kráčí se zvláštně zlostným výrazem a vychutnává si první chvíle, kdy je TEMNÝM ANDĚLEM…