Ohnivé srdce

Anotace: Název nenapoví ani zdaleka to co se v příběhu odechrává. Chce se to prostě položit do děje a dočíst až do konce. V této části jde o jedno..osudové setkání..(jo za prav. chyby se omlouvám)

Sbírka: Ohnivé srdce

Osudné setkání

Oplzlí muži se probírali unesenými ženami a dělali to co otrokáři na své práci, kromě vysokých výdělků, zbožňují nejvíc. Hodnotí a zkouší zboží. Nejstarší, tak padesátiletý, holohlavý muž se natáhl po mladé zlatovlasé dívce. Ječela a snažila se bránit. Její svázané dlaně jí znemožňovali jakýkoliv vzdor. Chytil jí za vlasy a donutil pokleknout na vlhkou hliněnou podlahu.
„Má pěkné vlasy.“ Hlesl mladší zrzavý muž s páskou přes oko a jizvou na bradě. Natáhl se aby jí chytil za bradu. „Jemná čistá pleť..“ špinavým palcem odhrnul spodní ret a odkryl žluté zuby. „Hmm…“ protáhl zklamaně. „No..tohle její cenu sníží..ale naštěstí né každého zajímá dobrý chrup.“ Pustil jí a nechal starce kolébavým krokem, odtáhnou dívku do jedné z pokojů. Zavřel se s ní. Po chvíli se ozývali pleskavé rány, pobavený smích a zoufalý křik. Skutečně vražedná kombinace. „Harry ukaž se m tu tlustou.“ Nařídil zrzek poslednímu nejmladšímu ale dospělému muži se stejnou ježatou zrzavou kšticí. Jeho modré oči padli a zamračenou mladou ženu, stojící v obrané pozici dál od ostatních tří plačících dívek.
„Nepřibližuj se!“ varovala ho a couvla. Mladík jí zamyšleně sledoval. Natáhl k ní ruce. Hned je ale poplašeně stáhl zpět.
„Tak bude to?“ ozval se tvrdým hlasem starší a vstal od stolu aby viděl co se děje. Jeho tvář poletovala mezi výrazy údivu a nesmírné radosti. „No to snad ne!“ vyskočil na nohy a přiskočil k boubelaté dívce. V jejích očích se proplétaly ohnivé jazyky. „Ohnivka! Dneska byl velmi úspěšný den.“ Znovu si jí celou prohlédl. Rudé krvavé vlasy na ramena, bujné poprsí… jak se na ní tak díval kousl se do rtu. „Jaká škoda.“ Chytil jí za vlasy a přitáhl blíž k obličeji. „Asi toho ze svýho umu moc neumí…Ale i tak máš největší cenu.“ Vzteklá baculka sebou škubla, vycenila zuby a znovu zazářila očima. „Au!“ starší zrzavý muž jí pustil a foukal si zarudlou ruku. Bolestně zkřivil tvář a probodával boubelku svým jediným okem. Vzteky popadl prkno na přikládání a udeřil jím dívku do břicha. Poklekla na kolena a snažila se popadnout dech. „Obličej budeš potřebovat, ty mrcho! Hoď tu čarodějku do kobky. Tam ta její ohnivá povaha vychladne!“ rozzlobeně sledoval, jak jeho kumpán táhne mladou ženu k těžkým kovovým dveřím.
„Ne! Ne! Nechte mě!“ křičela a vyděšené oči upírala k temné černotě skrývající se za již otevřenými dveřmi. Na svou obranu, popálila i druhého muže, neboť kovový řetěz držel v dlaních. To ho ale namíchlo natolik, že do ní surově kopnul. S křikem zmizela ve stínech. Její hlas tiše padal a utichal, doprovázen hlučnou dutou ránou.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„No to je bezva.“ Hlesla jsem, ležíc vyčerpaně na zemi. Všude byla jen černočerná tma. Temnota ve mně vždy vzbuzovala nevýslovný strach. Právě ten se ke mně tiše plížil a chystal se zaútočit jako dravá šelma, číhající ve stínech. Zhluboka jsem se nadechla, vytáhla z pod svého těžkého těla rozbolavělou ruku a luskla prsty. V tu chvíli se mi kolem nich proplazil z kůže plamínek. Ve vzduchu mění formu na kouli a klidně se vznáší metr od mé hlavy. Ulevilo se mi. Nesnáším naprostou tmu. To, když máte otevřené oči ale připadáte si, jako že je ani nemáte. Nad mou hlavou jsem slyšela tenký ženský křik. Našli si novou hračku. Znechuceně jsem si odplivla. Vratce jsem se posadila a objímala si bolavý hrudník, který se nemohl zbavit pocitu placky. Krvácelo mi z čela. Poznala jsem to podlé tenké rudé říčky kapající z mého obočí. Pravou ruku jsem měla pěkně obroušenou, jak jsem brzdila o ty pitomé kamenné schody. Připadala jsem si, jako když mě převálcuje pořádně vzrostlá sosna. Nechtělo se mi vstát a tak jsem se přesunula ke zdi abych si opřela záda.
Už jsem tu docela dlouho. Nebo možná, že mi to jen příjde, protože se nudím, všechno mě bolí a neustále naslouchám zoufalému prosíku ostatních žen. Tam nahoře. Navíc ten hnusný pach zatuchliny. Možná, že tu zavřeli někoho přede mnou a mají tendenci na ně zapomínat. Super, aspoň si pokecám. „Mam štěstí.“ Hlesla jsem a svěsila hlavou. Ozval se chrapot. Jakoby hluboký nádech. Trhla jsem sebou a vyděšeně se rozhlížela. „Nebo ne?“ špitla jsem tiše. Plamínek kles k zemi. Byla jsem už unavená. Najednou osvítil lesklé rudé cestičky, vedoucí k nějaké haldě harampádí. Vytřeštila jsem oči. To je krev! Moje krev! Táhla se od místa, kde jsem ležela. Jako kdyby podlaha byla z kopce…jenže nebyla. Pod nějakým plesnivým kusem hadru ležela vysušená paže nějaké mrtvoly. Zvedl se mi žaludek. Strnule jsem sledovala jak krvavé říčky pomalu dotekly až k scvrklé kůži. Ozval se další nádech. Přejel mi z toho mráz po zádech. Cítila jsem jak s rostoucím strachem, mi vzrůstá teplota. Jedna z obran mého těla. V případě ohrožení se zahřívá na nehoráznou výši aby případné útočníky, pouhý dotek přiškvařil. Má to ale jednu nevýhodu. Když mi potom klesne příliš rychle, mívám tendenci omdlévat. Ještě v tom neumím moc dobře chodit. Ovšem nějaká hodina by se mi rozhodně hodila. Ta ruka se pohnula! Ta hnusná hnijící rozkládající se hnáta se pohnula! A zase! Namáčkla jsem se na zeď a přála si vyměnit ohnivou moc, za moc vzduchu a prostě se vypařit. „Sakra! To mám ale štěstí!“ vydechla jsem znechuceně a vyděšeně zároveň. Sípavé dýchaní neustávalo. Hromada bordele se začala třást. Mrtvola se zvedala. Dlouhá ruka se opřela o kamennou zeď. Prsty se zabořili do kamene tak tvrdě až to zaskřípalo. Husí kůže mi už pokrývala víc jak padesát procent těla. Nedokázala jsem se ani pohnout. Plamená koule se chvěla. Měla jsem co dělat abych světlo udržela. Možná…možná to ale nechci vidět. Vzhlédla jsem ke stropu a přála si být s těmi otrokáři. Neměli by ještě místo? Já už budu hodná! Vážně! Vážně? Seber se! Přikázala jsem si a snažila se zachovat vážnou tvář. Jen se to pohnulo směrem ke mně, jakákoliv odvaha mě opustila. Měla jsem chuť křičet. Nejvíc, když se přímo přede mnou zvedla…jeho hlava. Něco tak…strašného jsem nikdy neviděla. Mužská tvář vysušená jako sušený meloun. Díval se na mě a ušklíbl se.
„Ohnivá krev.“ Otevřel pusu, div mu nevypadla z pantů. Něco zeleného, dlouho a scvrklého vylezlo z jeho úst a olízlo mi čelo. „Hmmm…“ blaženě zavřel ústa a i oči. Teda jedno, protože druhé víčko, bylo prožrané od červů. Najednou se ale…hojil…mládl..kůže se spojila a nebyla zelená ale bledá. Víčka už měl dvě stejně jako tváře, uši…dlouhý nos a…vlasy. Měl je takové popelavé. Zvedl se a oklepal ze svých děravých prastarých šatů prach a špínu. Začenichal ve vzduchu a znovu se tak blaženě usmál. Vyděšeně jsem na něj valila oči. Srdce mi divoce bušilo. Tohle je upír. A pěkně starý. Pořád vypadal víc jako mrtvola než jako…člověk. Cítím, jak v něm narůstá síla. To se mi teda nelíbí. Najednou strnul a naslouchal. Nad námi kdosi vykřikl. Muž se ušklíbl a pomalu elegantně kráčel ke schodům.
„Hned se vrátím..“ vrhl po mě pobavený pohled. Ty jeho prázdné, skoro průhledné oči…toužili po další krvi. Plamínek s plachým třepotáním pohasl. Moje kůže byla tak napjatá, až jsem měla pocit, že mi popraská, jako rty v mrazu. Snažila jsem se uvolnit ale místo toho jsem splašeně dýchala a začala plakat. Nešlo přestat. Nějak to na mě vše spadlo. Cítila jsem se…strašně slabá a bezbranná. To nejlepší nakonec. Nechá si výbornou ohnivou krev na později jako dezert. Jaká pocta. S povzdechem jsem se snažila vytvořit další plameny. Moje síly byly pryč. Mám hlad, strach a jsem unavená…tak strašně…unavená…