Ohnivá krev (III)

Anotace: ...

Sbírka: Ohnivé srdce

„Vladimíre?“ podivila jsem se když se vedle mě objevil bledý muž s kamennou tváří a zle jiskřícíma rudýma očima. Držel přede mnou ochraně paži, aby se mě již nikdo nemohl dotknout. Rozhlížel se po všech bez jediného pohybu v obličeji. Dav poplašeně zacouval házel po sobě vyděšené pohledy. Vladimír svou plynulou chůzí šel pár metrů přede mne, čímž ostatní donutil ustoupit. Popadl mě záchvat paniky, snad se je nechystá všechny pozabíjet? Vrhla jsem se k němu a s obrovským sebezapřením se mu zavěsila za loket. Táhla jsem ho davem, který mám ustoupil a pomalu se rozestupoval. „Vladimíre! Cos-co jsi…“ hledala jsem správná slova. Vsadila jsem se, že kdyby chtěl, neměl by problém se mi vykroutit. Nechápavě se na mě mračil.
„Uráželi tě.“
„Jo…já vím.“ Sjela jsem ho pohledem. „..za ty roky jsem celkem zvyklá.“
„Ty si to necháváš líbit?“ jeho údiv nebral konce. „Bojí se tě a ty toho ani nevyužiješ.“
„Bojí?“ pobaveně jsem si odfrkla a pustila ho. „Ne, tohle není strach ale opovržení.“
„Neurážej mě, já poznám když se někdo někoho bojí.“ Zamračil se ještě víc. „Opravdu nechceš abych je ztrestal? Třeba jen toho co se opovážil tě dotknout?“ Možná je to morbidní ale jeho zájem kvůli mně zabíjet, mi jistým způsobem lichotila. Vlastně mi to dělalo hodně dobře, že se tak stará. V tu chvíli když se tam objevil jako nějaký zachránce. Usmála jsem se. Přesto je tu něco co jen tak neskousnu. Ta jeho proklatě ledová kůže. Nesnáším zimu. Je na ní možná hezký pohled ale na dotýkání to prostě není.
Došli jsme až na druhý konec vesnice. Neobešlo se to bez dalších nevraživých pohledů, zlomyslného šuškání, plného urážek na mou osobu a jiných trapných věcí. Nic co bych nezažila i dřív ale cítila jsem, že tohle je mnohem horší a zdaleka to nekončí. Tiše jsem otevřela kliku od dveří do naší dílny, kterou máme s tátou. Teda on to není můj pravý otec ale ujal se mě, kdysi a tak jsem u něj zůstala. Donedávna mě měl celkem rád, už třetím rokem mě učí kovařinu, což mě i baví ale…vždycky mu moje ohnivé schopnosti přišly strašidelné.
V krbu nehořel oheň, jen se z, na úhel spáleného dřeva, líně linul dým. Bylo tu nebývale chladno. Na mysl mi vyplavala myšlenka na jeden normální den v kovárně. Po třech hodinách v tom pekelném vedru, jsem musela tak na patnáct minut ven, nadýchat se čerstvého studenějšího vzduchu. Zdálo se, že to hřejivé teplo, příjemné kovářské práce tady trochu chybělo. Vladimír se nevzrušeně rozhlížel, se založenými pažemi na hrudi, zaostával o několik kroků. Prošli jsme postraními dveřmi do kuchyňky. Otec tam seděl, znuděně se ňoumal v chlebu uprostřed stolu, zatím co macecha seděla na lince a mračila se.
„Ahoj…jsem z…“
„My víme.“ Pískla nepříjemně. Vladimír přivřel nepříjemně oči, jakoby ho ten její vysoký hlas bolel do uší. Potěšující, že nejsem jediná, kdo si myslí, že je jak poplašní siréna. „Už se nám donesl tvůj triumf!“
„Eh..co?“
„Jsi sobecká tlustá nevděčnice! Proč jsi nepřivedla i ostatní?“ seskočila z linky. Všimla jsem si, jak Vláďa opět pomalu přechází kupředu, tak jsem ho rychle zadržela a přitáhla k sobě. Znovu se na mě nechápavě podíval. „Neměla jsi se vůbec vracet! Ta ostuda!“
„Tak dost Korin..určitě se snažila něco udělat.“ Zamračil se na svou ženu mohutný kovář. Svěsila jsem hlavu. Vlastně jsem neudělala nic. Cítila jsem se tak zničeně a všechno mě bolelo, nedokázala jsem se pořádně ani nadechnout. Nemohla jsem nic dělat…vlastně..ony zemřely kvůli mně. Nebýt mojí krve, Vlado by nikdy neožil a nezabil by je. Jenže bychom se ani nikdy nevrátily. Podle mě, jim vadilo, že jsem se jediná vrátila zrovna já. Pohlédla jsem smutně na upíra vedle sebe. Zrovna já a navíc s vrahem všech těch dívek. Zamračila jsem se. Nestály za záchranu. Ani ony se nademnou nikdy neslitovaly. Stěžovaly mi jak dětství, tak dospívání. Zničili mi i jediný vztah co jsem měla. Sabotovali moji práci v kovárně. Nepočítám ani ty věčné urážky na mě, mou moc, i vzhled. Zhluboka jsem se nadechla. Ne, tady mě už nic nedrží. Jenže kam se poději? Co budu dělat? Jediné co dokážu je střílet z luku a kout zbraně. Nejsem jako ostatní dívky, neumím si představit, že bych měla být spokojenou husičkou v domácnosti. Odešla jsem.