Dva světy (II)

Anotace: Dokážete si představit, že by se vám měl splnit životní sen, ale jen kvůli někomu, koho jste považovali za mýtus, způsovil znemožnění vašeho snu. A pak se oscitnete mezi bytostmi, kterým by nedělalo větší problémy vás zabít. Hodí se přítel...

„Kdo to je?!“ pištěla jsem strachy celá bez sebe. Tělo se mi chvělo, jak strachem tak zimou. Z Amdarova těla sálal chlad, který mi pronikal pod kůži. „To jsou taky upíři?“ Ale on mě nevnímal. Nenávistně sledoval boubelatou dívku jak skočila na záda mohutného upíra. Držela ho za vlasy a výskala radostí jako toreador. Vypadalo to velmi vtipně, vzhledem k jejímu objemnému tělu. Nakonec se muži podlomila kolena a ona ho rozsápala. Musela jsem se dívat jinam aby se mi nezvedl žaludek ještě víc. Amdar zasyčel a začal couvat, ke dveřím mezi sochami, odkud vyšel. Lich popadl Martinu a nějaké staršího muže a zmizel v nich první. Nějaká drobná zlatovlasá holčina do nich také skočila společně se dvěma dalšími muži. Upíři byli v přesile ale přesto prohrávaly. Jak je to možné? Upíři jsou přece nejsilnější! Kdo to je? Co jsou zač?
Amdar konečně znovu promluvil.
„Vlkodlaci.“ Na chvíli mi přestalo tlouct srdce a pak se zase rozběhlo na plné obrátky. Vlkodlaci skutečně existují?! „Jsou stejně skuteční jako my, bohužel. Krvelační a nelítostní zabijáci. Jejich…“ najednou zmlkl a zastavil se. Otočil hlavu směrem k bojišti. I já se podívala. Muži byli všichni neskutečně vysocí ale jeden s černými vlasy na ramena stál v čele a po jeho boku stala ta tlustá holka s potěšeným úsměvem. Ona jako jediná dívka vypadala jako dítě oproti jejich vysokým svalnatým postavám Všichni měli na rukou, nohou, tváři a hrudi krev nebo kousky masa. Musela jsem si před ústy položit dlaň. Několikrát se mi obrátil žaludek a potom zakroutil, jako mokrý hadr, ždímající ze sebe i nejmenší kousek vody. Myslela jsem, že Amdarovi pozvracím plášť.
„Ale, ale...Amdare kamaráde to je doba co jsme tě neviděli.“ Promluvil hlubokým hlasem ten muž ve vedení. „Shelmo?“
„V pořádku.“ Přikývla rudovlasá dívka a ušklíbla se. Amdar bolestně zasyčel. „Nech toho...“ varovala ho. „Nemám ráda, když se mi takový špinavý komár hrabe v hlavě.“
„Zatraceně.“ Hlesl Amdar. „Jak jste se sem dostaly?!“
„My se jen přišly pobavit na párty.“ Ohledl se za sebe Alfa vůdce. Kostel byl zavalený mrtvolami upírů i lidí. Krev sahala až na vysoké sloupy. Zbyla jen hrstka lidí, kteří se krčili v koutě.
„Nikdo vás nezval!“
„Ztichni ty lůzo!“ zavrčel další vlkodlak za tou dívkou co jí říkal Shelma. Alfa se na něj jen podíval a on mlčel.
„Tohle není tvůj rajon Amdare.“ Přistoupil k němu Alfa. „Tak se vrať do své milované Británie a nešpiň tu ulice!“ Shelma se zapotácela. Zamrkala a zatřepala hlavou. Přiskočil k ní ten mladík, co se osopil na Amdara a podepřel jí. Alfa se na ní nestarostlivě podíval a zacouval. Nyní se začal usmívat Amdar. Shelmě se podlomila kolena. Držel ní jen ten mladík. Překvapilo mě, že holku co vážila tak sto padesát kilo udrží takový hubeňour.
„Zapomínáš kdo já jsem?!“ ačkoliv jeho slova byla rozzlobená, hlas byl ledově hladný. Pocítila jsem z obou velkou sílu ale Amdar nyní měl navrhl.
„Arnolde jdeme!“ oslovil ho jiný mladík se světlými vlasy.
„Mohl bych tě zničit.“ Stejně klidný hlas zněl i z úst Alfy, který neustoupil ani o píď.
„Tak do toho.“ Podíval se na Shelmu, která v tu chvíli bolestně vykřikla.
„Já už to nevydržím!“
„Arnolde jdeme!“
„Arnolde!“ postupně se přidávaly i další, kteří se shlukovali kolem jediné dívky a starostlivě přihlíželi jak se svíjí v bolestech a soustředění.
„Počkej!“ ukázala na něj výhružně Shelma. Nebylo úplně jisté zda to myslela na Alfu nebo na Amdara, přesto se zdálo, že oba silně upoutala. I mě přišla najednou neobvykle silná. Vratce se postavila na silné nohy, které se jí nepřestali třást. „Počkej až…ah!...já tě…“ Prudkým pohybem kupředu, že sebe shodila tíživou bolest. Jakoby to byla neviditelná vlna. Amdar se zapotácel ale nevydal ani hlásku. Jen se přestal usmívat. Shelma vypadala rozběsněně. Ze svého vzteku sbírala sílu vzdorovat Amdarově vlivu na ní. Najednou jsem si uvědomila, že on, dělá stejné pohyby jako Shelma. Dokonce mě ani nedržel. Shelma natáhla ruku a silou udeřila prázdný prostor před sebou. Arnold se zapotácel a držel si tvář. Vztekle se otočil k buclaté dívce a kráčel těžkým krokem k ní.
Amdar se potěšeně usmál. Vypadalo to, že ani nevzdoruje. V jeho očích se lesknulo překvapení, které rozhodně nečekal. Ta...holka ho ale zcela jistě zaujala. Arnold je vůdce její smečky a ona se mu postavila, navíc ho udeřila upíří rukou místo své. Ostatní stály okolo a jen bezmocně na ně hleděly.
„Jak se opovažuješ!“
„Měli jsme za úkol zmařit vznik novorozených. S Amdarem se nepočítalo!“
„Ty!“ natáhl ruku aby jí ztrestal ale ona zvedla hlavu a podívala se na něj z patra.
„Opravdu nechceš abych ho pustila, že?“
„To si vyřídíme potom Shelmo a buď si jistá, že z toho jen tak nevyvázneš.“
„Nemám strach.“ Jen nesouhlasně zavrčel. Otočil se na bosé patě a vyskočil oknem ven. Bylo daleko a dost vysoko. Zhluboka jsem dýchala, když jsem viděla jak všichni postupně odchází, až na Shelmu.
U dveří v zadní části kostela, na ní čekal ten mladík co jí podpíral. Cítila jsem jak se Amdar uvolněně prohnul. Mohl se zase volně pohybovat. Znovu mě chytil kolem pasu. Zašimralo mě z toho v podbřišku. Usmála jsem se.
„Tu dívku pusť.“ Promluvila a natáhla k nám ruku.
„Aspoň jí...je…dokonalá.“
„Stačí jedna.“ Zrak jí na vteřinku uhnul někam za nás. „…tuhle pusť.“
„Svolila, že se stane mou ženou…“ neochotně mě pustil. Co to má být? To je nějaký hloupí vtip? Já chci být upírkou! Toužím po tom celou svou bytostí! Je to můj osud. Proč mi ho chce ta tlustá představitelka zachránce nevinných vzít?! Obemkla jsem kolem něj své ruce, nevnímajíc chlad.
„Já chci zůstat s Arma…“
„Ptal se tě někdo na tvůj názor? Hloupý tvore.“ Zamračila se na mě a zakroutila očima. „Víš ty vůbec co by se z tebe stalo? Ne nechci znát tvoje smyšlené představy.“ Zarazila mě, když jsem otevřela pusu. Natáhla se k nám a surově mě od Amdara odtrhla.
„Au!“ její dotek byl jiný než upírský. Její dlaň pálila, jako bych kolem té své měla ohnivý kruh. „Amdare! Amdare!“ volala jsem ho. Nevypadal, že ho nějak zvlášť mrzí, můj odchod. To je jasné, nemohl mě ani začít mít rád, když mě nezná. „Amdare! Přijď si pro mě! Prosím!“ zamračil se. Otočil a odešel. Co jsem řekla? Urazila jsem se. Co si o sobě ten namyšlený středověce oblečený upír myslí? Povzdechla jsem si. Asi jsem se do něj zamilovala.