(BezJména)

Anotace: Vlčí povídka v kruhu domácím. Zatím nemá název. Nebojte se komentovat a tipovat. Díky ;)

„Héj Anno!“ hlas mé sesty mě tak vyděsil, že jsem sebou viditelně škubla. Přiskočila ke mně a starostlivě na mě kulila světle hnědé oči. Mírně vražedně jsem se na ní podívala a zhluboka si povzdechla.
„Myslela jsem že jdeš spát.“ Možná to znělo jako výčitka ale nepostřehla to. Linda pokrčila rameny.
„Jenže já teď nemůžu usnout.“ Protáhla a udělala obličej. „Pojď si povídat.“
„Já nechci, jsem unavená.“ Zívla jsem a protáhla se, nemusela jsem nic předstírat. Docela mě po celým dni bolela záda a oči pálely.
„Prosím!Bude to jen chvilka!“ žadonila a táhla mě za zápěstí do svého pokoje. Vzhledem k její síle a mé hmotnosti, se mnou téměř nepohnula. Musela jsem se tiše zasmát. Linda si myslela, že to je tím, jak se těším na drby co mi hodlá říct ale důvod byl jinde. Velmi živě jsem si dokázala představit jak se teď Eliot strašně vzteká. Jak jsem si ten obraz pořád přehrávala, přicházely na mne vlny smíchu ale statečně jsem odolala.
Z chvilky, která trvala zhruba dvě hodiny, jsem se dozvěděla vše co jsem potřebovala o Martině nové známosti ale i vše co jsem nepotřebovala vědět o nových sousedech. Byla to velmi početná rodina s téměř samými muži, podle mé sestry velmi pohlednými muži. Zjistila dokonce to, že zítra ráno, tedy dnes ráno, neboť už je kolem druhé, budou opravovat plot kolem svého domu. Prý skvělá příležitost se tam jakože náhodou jít projít. Docela mě to překvapilo. To slovo projít. Linda stejně jako já neměla chůzi moc v lásce ale tahle měla cíl. A to dost žhavý podle toho jak se přitom tvářila. Naši nejbližší sousedi jsou tak půl kilometru od nás a ti které má na mysli, jsou…no někde za nimi.
„Tuhle jsem dva z nich viděla procházet se podél silnice. Jsou taaak krásný!“ rozplývala se Linda a oči měla přivřené, jakoby je viděla někde daleko před sebou v mlze.
„Hm.“ Zabručela jsem nevzrušeně. Já je také měla přivřené ale z jiného důvodu. Neskutečně jsem se nudila a řeči o cizích mužích které neznám mě nezajímaly o nic víc než nejnovější hit nějaké zpěvačky. Češka. Známá ale já si nepamatuji její jméno. Linda mi často říká, že je to ostuda ale mě přijde víc ostudné, že nevím kdy byla bitva na Bílé hoře, než tohle. Zato ale vím, ve kterém roce založily v Čechách vlkodlaci první noru. Tedy kdy založily první sídlo. Nebo co zapříčinilo vzbouření smečky Satarů v roce 1588. To ale nikomu nemůžu říct a je mi to k ničemu, protože ani nechodím do jejich speciální školy. Achjo.
„…přece by nemohl chodit s…“
„Tak už dost!“ utnula jsem jí a zhluboka se nadechla. Konečně jsem zase vnímala. Ona furt mlela a mlela a bylo jí jedno, že mám nepřítomný pohled a že ani neodpovídám. „Mě to nezajímá jdu spát.“ Zvedla jsem se z její postele a přešla ke dveřím. Vyjeveně a zklamaně na mě zírala ale nenamítala.
„Tak dobrou.“
„Dobrou.“ Oplatila jsem jí popřání dobrého spánku a odešla jsem. Možná, že mi jí bylo teď trochu líto. Nevím. Já toho moc necítím. Vlastně lítost jen málo kdy. A nebít Eliota, nikdy bych asi nepoznala ani skutečnou lásku. Ano měla jsem docela dost kluků před ním ale ani na jednom mi nezáleželo. Jasně vadilo mi, že nepsaly, nebo nevolaly, zrušily schůzku ale to byl majetnický cit. Ne láska.
Otevřela jsem dveře od svého pokoje. Ani jsem Eliota nevnímala. Seděl u otevřeného okna na židli, poklepával prsty o stůl a naštvaně mě pozoroval. Hrozně jsem se chtěla smát, jak jsem ho tak viděla. Musel tu čekat minimálně dvě hodiny. To za to bude určitě něco chtít. Má ale smůlu, chci spát a nemám na žádné něžnosti náladu.
Přešla jsem k posteli a přítulně jsem se na ní uvelebila. Obejmula jsem polštář a ležela jsem zády k Eliotovi, který stále mlčel a poklepával prsty o stůl.
„Nemusel jsi čekat.“
„Chtěl jsem.“ Odpověděl rozhodně. Přišlo mi, že má o něco hlubší hlas. Asi byl naštvaný.
„Zbytečně.“
„Žádná minuta, která má něco společného s tebou není zbytečná. Ani čekání.“
Rozhodně byl naštvaný. Jeho hlas byl přímý strohý a né přiliž jemný. Myslím, že nebyl naštvaný ani tak na mě, proč ale, když už na mě jednou čekal a to bylo skoro pět hodin. Proč se rozčiluje teď?
„Ale nic nebude.“ Upozornila jsem ho. Jen vteřinku trvalo, než odpověděl.
„Mě to nevadí.“
Jeho odpověď mi přišla tak strašně vtipná, neboť bylo z tónu jasně znát, že nemluví tak docela pravdu. Je dobrý lhář ale já to na něm většinou poznám. Zvlášť pokud se jedná o něco tak…osobního. Otočila jsem se. Vytřeštila jsem oči. Měl hlavu přímo naproti mně opřenou o matraci. Oči měl už klidné ale neusmíval se. Několik minut jsme si hleděly do očí. Šoupla jsem se až ke zdi abych mu udělala na své malé posteli trošku místo. Vždy mě fascinovalo jak jsou moc podobní vlkům a to i v lidské podobě. Ty pohyby, gesta, chování…oči. Ten pohled.
Po čtyřech přelezl z koberce na postel a lehl si tak, že měl polovinu těla přes tu mou a hlavu si položil na mé břicho. Musel se hodně mačkat, neboť je hodně dlouhý a tahle postel tak sotva stačí mé výšce. Pevně mě obejmul. Jak jsem mu začala prsty pročesávat jeho husté dlouhé vraní vlasy. Spokojeně se nadechl a zavřel oči. Už byl konečně klidný. Nepotřebovala jsem ani deku, ačkoliv ji přes nás potom přehodil. Jeho tělo bylo tak příjemně teplé. Nyní…jsem byla spokojená. Usmívala jsem se a výskala Eliota ve vlastech. Vím, že to mají všichni vlkodlaci rádi. Vlastně oni přímo milují fyzický kontakt a tím nemám namysli jen sex. Hlazení, otírání tváří o sebe, letmé dotyky nebo dokonce i olíznutí krku, nebo jiné části těla. Vše u nich něco znamená a je důležité. Mnohdy více než slova. Otíráním tváří, například, si členové smečky navzájem prokazují důvěru a náklonnost. Je to zvláštní, úžasné, krásné ale také hodně nebezpečné je pozorovat. Přesto to dělám a zapisuji. Nikdy to však neukážu člověku. Pro větší bezpečí této rasy, svou knihu a veškeré poznámky nechávám v dobře zamčené truhle hluboko v chodbách nory. Protože tohle je tajemství, které se lidi nikdy nesmí dozvědět. Nechci raději ani pomyslet na to, co by se s nimi mohlo stát, kdyby si lidé připustily, že vlkodlaci a jiná stvoření nepatří jen do pergamenů se starými bájemi a legendami světa.
Ráno začalo podle mě až příliš brzy. Linda vrazila ke mně do pokoje. Eliot jako vždy hned po rozbřesku zmizel. Mě jen tak něco nevzbudí ale je to divný, dneska jsem neměla moc valný spánek. Vzbudila jsem se ale se zavřenýma očima jsem čekala, proč za mnou chodí tak brzo. Chodí sem především pro šminky tak není třeba se vzrušovat kvůli každé její návštěvě. Tentokrát ale šlo o něco jiného. Přešla ke mně a začala se mnou jemně třást.