Black & White VII.

Anotace: V dnešním díle se dočtete, kterak se trojice nezvedených vojáků zfetovala silným halucinogenem, který šlohli Škorpionovi z batohu. Uvidíte věci nevídané:-D Přeji pěkné počtení a omlouvám se za prodlevu;) ---- Další pokračování už pouze na Andor.cz

Měsíc stál vysoko na obloze a jeho bledý svit se odrážel od mírně zčeřené hladiny jezera. Všechno nasvědčovalo tomu, že noc bude klidná, a přece jako by ve vzduchu visel příslib čehosi zlověstného. Skoro celá pevnost spala, jen noční hlídka obcházela po cimbuří. Na ochozu věže stála kněžka, zamyšleně hledíc k obzoru, a dole ve skladišti se potají sešli tři vojáci.
„To je, co?“ pochechtával se Grek a ukazoval kumpánům malou kulatou lahvičku se zářivě modrou tekutinou.
„Zbláznil ses?“ vyjekli sborem.
„Kdes to vzal?“ zeptal se Samael, vyčouhlý světlovlasý mladík poďobaným obličejem a křivým nosem.
„Čórnul jsem to ze Škorpionovejch věcí,“ odpověděl klidně. Vojáci se po sobě podívali.
„Přijdou na to,“ podotkl nenadšeně nejstarší z nich. „Pokud tě rovnou nepověsí, pošlou tě jako otroka do Alkarijskejch dolů.“
„Nepřijdou,“ zavrtěl hlavou Grek. „Měl je schovaný ve falešným dně cestovního vaku a to při prvním prohledání nenašli. Navíc kapitán neměl o ničem nejmenší tušení, dokud mu to Baela neřekla.“
„A určitě tě nikdo neviděl?“
„Ne.“
„Co s tím hodláš dělat?“ nadhodil Samael a v očích se mu chtivě zablýsklo. Grek se ušklíbl.
„Co myslíš?“
„Tak do toho nejdu. Nechci bejt závislej na takovým svinstvu. Už jsem viděl dost lidí, co takhle skončili,“ řekl třetí pohrdavě.
„Nebuď cvok, Nathane,“ skoro mu skočil do řeči Samael. „Z jedný dávky závislej nebudeš, navíc ji nedostaneš celou. Jseš blázen, jestli to nechceš zkusit.“
Nathan se ještě chvíli tvářil skepticky, ale jeho odmítavý výraz pomalu tál, až se v něm začala zřetelně rýsovat zvědavost.
„Otevři to,“ zahučel nakonec. Grek opatrně, téměř obřadně lahvičku odzátkoval. V místnosti se rozhostilo napjaté ticho. Voják přiložil lahvičku ke rtům a polknul malý doušek indigové tekutiny. Mlčky podal flakónek Nathanovi, který si po chvíli váhání taky zlehka přihnul. Nakonec jej dostal Samael, který zaklonil hlavu a vlil si do otevřených úst zbytek drogy. Všichni tři se po sobě podívali.
„To jsem zvědav,“ podotkl Nathan.
Chvíli se nedělo nic. Lampa tiše poblikávala a stíny tří mužů tančily po zdi. Vojáci stáli a vyčkávali.
A pak to vypuklo. Ohňostroj modré barvy ve všech myslitelných i nemyslitelných odstínech. Jeden druhého viděli jako rytíře v lesklých zbrojích nebo krále ve zdobných šatech.
Pak se svět ještě více změnil. Skladiště zmizelo a všude kolem se rozprostíral nekonečný, zářivě modrý vesmír. Vše zaplavila hudba tak živá a nádherná, že Nathan musel začít tancovat. Samael se snažil dotýkat podivných bytostí kroužících kolem něj.
„Létám! Mohu létat!“ vykřikoval Grek a proplouval mezi tmavomodrými mraky, nakupenými do nepopsatelných tvarů.
Samael se letmo otočil a spatřil drobounkou vílu. Vlnila se a mihotala a smála se na něj. Došel k ní a pokusil se jí dotknout. V jejích rukou se však objevil modrý plamen a Samaelovými prsty projela ostrá bolest.
„Au!“ vykřikl. „Ty potvoro!“ Rozmáchl se a prudce ji udeřil. Drobnou bytostí to mrštilo stranou. Rozprskla se na nespočet malých modrých plamínků, které rychle vzrostly a zformovaly se do podoby velikého draka. Drak zařval a začal se k vyděšenému vojákovi zlověstně přibližovat. Samael cítil jeho žhavý dech, ale nebyl schopen se pohnout.
Nestvůra se vztyčila do výšky a roztáhla křídla, která pomalu ovinula kolem Samaelova těla. Bolest, která mladíka spalovala, se nedala přirovnat k ničemu, co doposud zažil. Dusil se drakovým žhavým dechem a celé tělo jako by měl polité kyselinou. Z plic se mu vydral poslední zoufalý křik, při kterém tuhla krev v žilách. Samael křičel a křičel, ale drak rozevřel ze široka tlamu a celého jej pohltil. Křik utichl.
Drak upřel své žhnoucí oči na Nathana. Muž tasil meč a napřáhl jej k plamennému démonovi.
„Jen si něco zkus!“ zařval. Démon se zachechtal a vyslal k Nathanovi chroptícího ještěra s hořícím hřbetem. Než se ho však netvor stačil dotknout, voják se rozmáchl a uťal mu hlavu.
„Tak co? Ještě nemáš dost?“
Démon zařval. Zaplňoval teď celý prostor, kam až oko dohlédlo, a vysílal k Nathanovi pomalu se plazící chapadla. Všechno se začalo rozmazávat. Démonův žhavý dech pálil v krku a dusil vojáka čím dál víc. Už se nemohl nadechnout. Zatočila se mu hlava a naposledy ještě spatřil démona, jak se vítězoslavně směje. Podlomila se pod ním kolena a svět se propadl do tmy.