Vlčí kletba - finál verze

Anotace: tak, řeknu to stručně, NENÁVIDÍM vlkodlaky!!, po tomhle svém díle určitě na nějaký čas se na ně ani nepodívám... hold nad tímhle textem jsem strávil hodně času, nevim ani, zda to mělo smysl, ale tady je, poslední verze, na další nejdu!

Vlčí kletba

Karla se vydala na cestu již časně z rána. Domnívala se, že to z města k domovu svého milého stihne ještě před setměním, ale sešla ze správné cesty a ztratila se.
Kdyby jenom nebyla tak posedlá, či spíše láskou zaslepená … Nevydržela již déle čekat. Tak moc se o Filipa bála a tolik se jí po něm stýskalo, že už nedokázala normálně uvažovat. A to říkal, že se vrátí brzy. Jeho návštěva otce však trvala již druhý měsíc! A to mu jen chtěl říci o jejich zasnoubení.
Něco se Filipovi přihodilo?! Nemohla tu myšlenku pustit z hlavy. Co když teď někde umírá a jeho posledním přáním je spatřit její tvář. V pravé ruce sevřela stříbrný medailonek, který od něho dostala.
Potřásla hlavou. Taková pitomost! Co by se Filipovi mohlo stát? Byl nejlepším šermířem ve městě, ne-li v celém kraji! A ona si dělá starost o jeho bezpečí?! Měla se spíš bát o sebe. Bloudila sama lesem v noci, kdo ví, co všechno jí může potkat? Vlci, medvěd nebo snad … ne, nebude to raději přivolávat.
Sláva! Konečně vyšla z lesa. A dokonce se dostala k cíli své cesty!
Vypadalo to přesně, jak jí Filip vyprávěl. Mýtina na kopci a uprostřed ní prostá chalupa s doškovou střechou. Takhle v noci naháněla trochu hrůzu, ale kdyby byla ve světnici za oknem zapálená svíčka, určitě by to hned působilo jinak.
Několikrát zabouchala na dveře, ale když se jí nedostalo žádné odezvy, vzala za kliku a zjistila, že je otevřeno. Vešla dovnitř. Hned na to o něco zakopla a spadla na podlahu. Kousek od sebe, krom všelijakého haraburdí, nahmatala i lucernu. Zacloumala s ní. Ještě měla dobrou polovinu oleje. Vyndala z kapsy křesadlo a zapálila jí. Poté se rozhlédla po chalupě. Zjistila jen to, že je prázdná. Zvláštní. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někdo v poslední době žil. Jen prach, pavučiny a pár kousků opotřebovaného mužského oblečení a v dubové truhle, mimo jiné, úhledně složené ženské šaty. Ty nejspíš patřily Filipově matce. Tolik se mu po ní stýskalo a ty šaty byly vzpomínkou na ni. Jednou se jí o té strašné události zmínil. Obětovala vlastní život, aby ho ochránila před…
Zazněla ohromná rána! Něco přistálo na střeše - tedy spíš propadlo střechou na půdu.
Karla chvíli vyhlížela z okna ven, ale nic neviděla. Srdce jí splašeně tlouklo.
„Tak a je to tady, ty hloupá! Kdyby si jen neopouštěla město...,“ promlouval k ní její vlastní strach.
Vzala si u kamen zrezivělou sekyrku na dříví a vydala se ven. Opatrně vykoukla z chalupy, pořádně se rozhlédla a teprve teď si jich všimla. Tři kříže zaražené v zemi kousek od sebe. Zvědavost překonala strach a pomalu se k nim vydala.
Vykřikla zoufalstvím. Takový nález rozhodně nečekala! Na jednom z nich bylo nožem vyryto jméno: „Filip.“
Současně s ženským výkřikem zaznělo vytí.
Měsíc právě vykoukl zpoza mraků a osvítil tak vlčí hlavu vyčnívající z ohromné díry ve střeše, která s vyceněnými tesáky hleděla na Karlu s krví podlitýma očima.
Než stihla jakkoliv zareagovat, netvor seskočil ze střechy a byl hned u ní. Pravou tlapou ji srazil k zemi.
Karla chtěla vykřiknout, ale netvor své tlapy zarazil do země u její hlavy a sklonil svou vlčí hlavu. Coby predátor si hrál se svou kořistí.
Doširoka rozevřená čelist se nacházela jen několik palců od Karlina krku. Strach ji paralyzoval a ona němými otevřenými ústy vyděšeně hleděla smrti do chřtánu.
Netrvalo to ani pár vteřin. Tesáky monstra se jen slabě zakously do jejího krku, když se jazyk té bestie dotkl stříbrného řetízku a medailonku. Pak už jen ucítila zápach spáleného masa.
Poslední věc, na jakou si dokázala vzpomenout, než upadla do mdlob, bylo bolestivé kňučení a pohled na děsivé monstrum, kterak utíká do lesa se staženým ocasem mezi nohama.


V poledne vyvedli vězně z vlhkého žaláře. Mladou ženu, které bylo jen něco přes dvacet let, teď dva strážní vedli středem dlážděné cesty na náměstí.
Cestu jim po obou stranách lemoval dav přihlížejících. Ti všichni se dívali na ženu s dlouhými černými vlasy. Nadávky, urážky a shnilé ovoce létaly vzduchem a jejich cílem nebylo nic jiného, než žena v okovech.
Odsouzená se svěšenou hlavou, v nešikovně sešitém oblečení z pytloviny, mlčky kráčela bosá se strážemi po boku vstříc vlastní smrti. A to chtěla být jen se svým milým.
Už čekali. Konšelé a městská smetánka. Měli nejlepší místa k sezení a každý z nich v ruce číši s vínem. Byla to pro ně pouhá hra, představení k jejich pobavení.
Ty, které odsouzená sama znala se k ní obraceli zády. Už pro ně neexistovala. Ostatní jí měli jen jako obětního beránka. Něco, na co mohli svádět své neúspěchy v životě, stejně jako nemoci, zranění a smůlu.
Dav lidí začínal být stále bujařejší. Někteří už nahnilé ovoce vyměnili za kamení.
Odsouzená dorazila na pódium.
Jeden z konšelů se chopil slova a šikovně dav lidí zklidnil. V této hrozné době už v tom začínal mít slušnou praxi. Nejednou musel vyřknout rozsudek smrti nad odsouzeným. A bylo jedno, jestli šlo o čarodějnici, vraha nebo nakaženého lykantropií. Vždy to probíhalo stejně.
Jedním z přihlížejících byl i muž v prachem pokrytém cestovním plášti s kápí přes hlavu, která mu zakrývala tvář. Bedlivě odsouzenou pozoroval ze svého místa uprostřed davu lidí. Dokonce zastavil ruku člověka vedle sebe, co se právě chystal hodit kamenem. Avšak i když tohle udělal, tak nijak nereagoval na ty ostatní, jen kousek dál od něho. Nechoval k ní žádný soucit. Už nebyla člověk. Stala se zlem, které bylo nutné zničit! A tak jen stál mezi lidmi a čekal. Těžko říci, na co přesně. Na popravu? Na její poslední výkřik? Nebo jen okamžik, kdy celé to odporné představení skončí.
Odsouzená na chvíli procitla ze své strnulosti. Shlédla do davu a spatřila několik známých tváří. Příbuzných a přátel, ale ti už jí neznali. Ne, každý v ní viděl jen tu bestii, kterou se měla zanedlouho stát. Sama to cítila. Jak to uvnitř ní rostlo a měnilo to její tělo.
Neměla se do města vracet. Vlastně si už ani pořádně nepamatovala, jak zvládla zpáteční cestu. Zranění na krku jí stálo hodně krve, ale přesto se nějak dobelhala zpátky. Nejspíš díky prokletí.
„Kdyby mě tak ten vlkodlak radši zabil,“ opakovala si neustále v duchu.
Nahnilé ovoce Karlu zasáhlo do obličeje a vytrhlo ze zamyšlení. K čemu vlastně mělo smysl o něčem přemýšlet? Její život teď stejně skončí tady.
Poprvé a naposledy se zahleděla do davu. Bláhově doufala, že uvidí aspoň někoho ronit pro ni slzy. Místo slz však na sobě ucítila pohled toho muže v kápi. Bestie v jejím nitru zavrčela.
Popravčí přistoupil k odsouzené klečící na kolenou se svázanýma rukama za zády. V rukou držel Smyčku - dvě půlkilová závaží spojené stříbrným vláknem. Tato pomůcka se používala jen k popravě lykanů. Nejen, že netvora spolehlivě zabila, ale zároveň sloužila i jako důkaz. Obyčejného člověka by totiž nikdy usmrtit nedokázala.
Přihlížející netrpělivě vyčkávali okamžiku popravy. A všichni do Karly zároveň zabodávali nenávistné pohledy. Jako kdyby s její smrtí zmizely ze světa i všechny jejich problémy a starosti. Jako kdyby za všechno špatné mohla ona!
Kat dal Karle smyčku kolem krku. Okamžitě se jí stříbrné vlákno zařízlo do krku. A jak závaží tlačili k zemi, začal jí vlasec pomalu odřezávat hlavu od zbytku těla. Krev jí stékala po prsou, břiše a vsakovala se až do prken pod ní.
Krátce potom, co nasadil kat Karle smyčku, z věže radnice seskočil na náměstí nečekaný host. Vlkodlak. Dvakrát tak velký, než ten nejsilnější muž ve městě se svalnatým tělem pokrytým jako uhel černou srstí a s bederní rouškou.
Kat se sice vyznal ve způsobech popravy, ale boj s netvory nebyla jeho parketa. Přesto tasil stříbrný nůž, který občas používal k mučení odsouzených.
Vlkodlak, který byl ve vzpřímené poloze o dvě hlavy vyšší, než popravčí, se na muže v rudé kápy se symbolem slunce nejprve zahleděl a potom, co se lehce vyhnul útoku nože, popravčímu drápy pravé tlapy rozerval hrdlo. Krvavý déšť zkrápěl jeho černou srst.
Z davu se ozval křik. Lidé utíkali a tlačili se jeden na druhého. Městští strážní se sbíhali a jeden druhému dodávali odvahy, když útočili na stvůru před sebou. Museli získat čas. Byť jen krátkou chvíli, jen než se objeví nějaký lovec. Vždycky tu nějaký byl. Právě pro tyhle případy!
Vlkodlak se s děsivou elegancí vyhýbal neobratným útokům stráží a tlapami přitom kolem sebe rozséval smrt. Když se zbavil strážných, přistoupil ke Karle. Sundal ji smyčku z krku, ale sám se lehce poranil o stříbrné vlákno. Pak si opatrně přehodil její zbědované tělo přes rameno. Nakonec vyskočil na střechu nejbližšího domu a po střechách se vydal na útěk.
Muž v kápi zůstal na svém místě po celou tu dobu. Až když vlkodlak s Karlou zmizely se dal do pohybu. Mohl sice zasáhnout, ale tohle nebylo vhodné místo pro boj s bestií. Jen by počet obětí zvýšil. A tak se pouze díval a v levé ruce přitom svíral přívěsek ve tvaru slunce, jehož řetízek měl omotaný kolem zápěstí. Právě mu započal lov.

Vlkodlak přeskakoval ze střechy na střechu a pod jeho nohama se tříštily střešní tašky na kusy. Když se dostal do bezpečné vzdálenosti od náměstí, seskočil do zapadlé uličky. Karlu v ní opatrně položil na zem a podíval se na její zranění. Už se začalo hojit. Sice bude mít na krku odpudivou jizvu po stříbru, ale bude žít.
„Ztratil jsi se?“ zaznělo znenadání.
Vlkodlak se bleskově otočil, připraven k boji. Očekával, že se střetne s lovcem, ale rozhodně ne takhle brzy.
Muž v cestovním plášti s kápí na hlavě vykročil k netvorovi. Doposud netasil žádnou zbraň. Nesl se vzpřímeně a hrdě. Vlkodlakovi se při pohledu na něj zježila srst.
„Musím přiznat, že jsem překvapen. Nikdy bych nečekal, že jedna bestie zachrání druhou. A navíc, aby tím zachráncem byl sám jeden z Věčných!“
Vlkodlak vycenil na lovce před sebou tesáky a potom hrdelně promluvil: „Fanatik jako ty by to stejně nepochopil. Umíš jen zabíjet!“
Karla se pohla a lovec se zastavil. Chvíli nad něčím přemýšlel, ale potom natáhl pravou ruku před sebe a jasné světlo na okamžik ozářilo celou uličku.
Vlkodlak popadnul Karlu a uskočil i s ní na poslední chvíli, a tak paprsek světla místo něho zasáhl zeď domu, do níž udělal díru.
„Sluneční kámen,“ vyplivl vlkodlak ta slova zlostně.
„Na náměstí jsem ho použít nemohl, ale tady mi v tom nic nebrání,“ řekl lovec a potom na vlkodlaka s Karlou opět zamířil žlutý krystal.
Když však jasné světlo zmizelo, zůstal lovec v uličce sám.
„Neutečete!“ dodal lovec sám pro sebe a vydal se za svou kořistí.
Vlkodlak rozhodně neměl v úmyslu bojovat. A tak, pod ochranou oslnivého světla, i s Karlou v náručí vyskočil a po střechách domů zamířil pryč. Když už byl na kraji města, zaslechl lovecký roh…

Karlu probudilo praskání dříví v ohni a vůně pečeného masa. Byla zesláblá, ale i tak se přinutila pozvednout hlavu a zadívat směrem, odkud k ní přicházela ta líbezná vůně. Co spatřila, vůbec nečekala. Ohniště a na něm pečený králík.
Pomalu a opatrně se posadila.
„Už ses probrala?“ Zazněl hrubý hrdelní hlas za ní. Otočila se a uviděla ohromného vlkodlaka s černou srstí, který se na ní díval svrchu s otepí dřeva v náruči. Ve světle ohně si všimla dlouhé jizvy na jeho pravé tváři. Vypadal děsivě a nebezpečně, ale s tím dřevem v tlapách také dost zvláštně.
„Sedni si blíž k ohni. Jestli ti je zima,“ řekl a složil dříví kousek od ohniště. Potom sebral králíka z ohně a nabídl jej Karle. Ta se chvíli rozmýšlela, ale hlad byl silnější, než strach. Natáhla ruce, aby převzala nabízené jídlo, ale přitom se dotkla jeho tlapy s drápy a ucukla.
Vlkodlakova vlčí hlava na chvíli poklesla. Bez jediného slova pak položil králíka na kámen vedle Karly a sám se uvelebil na protější straně ohniště, odkud mohl přikládat do ohně.
„Proč jsi mě zachránil?“ ozvala se po chvíli mezi hltáním jídla. Ani si přitom neuvědomila, že pojídá králíka celého. I s kostmi, které drtila mezi zuby.
„To k tomu musím mít nějaký důvod?“
„Nikdo nedělá nic jen tak.“
Vlkodlak se zadíval do ohně a potom teprve odpověděl: „Už nejsem člověk. Ty taky ne. To je dostatečný důvod,“ řekl, ale sám si nebyl vůbec jistý tím, co jej vedlo k její záchraně. Chtěl být sám, jen s vlastním utrpením, ale nakonec udělal to, co udělal…
Dívka se na tvora před sebou zadívala, tentokrát ne ze strachu, ale z čiré zvědavosti. „Jak se jmenuješ? Já jsem Karla.“
„Už nemám jméno. Jsem jen stvůra, jako budeš i ty. Lovci mi však přezdívají Věčný.“
„Věčný?“ vyslovila to slovo s podivnou úctou.
„Jak vidíš, nemám za denního světla lidskou podobu. Pokousal mě prokletý vlk. Navěky nebo do své smrti budu takto vypadat. Proto takovým, jako já, přezdívají Věčný.“
Byla už noc a citelně se ochladilo. Karla si přisedla blíž k ohništi a zahleděla se do plamenů. Opět se jí připomněl vlastní osud. Chvíli tak přemýšlela a nakonec řekla: „To skončím jako ty? Nebo se stanu monstrem lačnícím po krvi.“
„Nevím. A jak jsi přišla na to, že já jím nejsem?“
Karla se zalekla: „Ale vždyť…“
„To, jestli budeš stvůra se svědomím nebo bez něj je jen na tobě. Každý může zabíjet. Vše záleží jenom na nás.“ Přerušil Karlu a potom odněkud vytáhl dalšího králíka, kterého za pomoci drápů hbitě stáhl z kůže a vyvrhl, potom ho začal opékat na klacku nad ohněm. „Co jsi vlastně dělala, že tě potkal tenhle osud?“
„Hledala jsem svého milého.“
Věčný zatnul své tlapy v pěst.
„Stalo se něco?“ zeptala se pohotově Karla.
„Ne, myslel jsem si, že cítím lovce.“
„Lovce?“
Věčný se opřel o kmen stromu a zadíval se na noční oblohu: „Slyšela jsi o řádu Slunce?“ Karla mlčky přikývla. Samozřejmě, že je znala. Bojovníky se zlem znal každý. Oni byli jediní, kdo dokázal bojovat s monstry, jako byly vlko... dál už myšlenky zapudila z hlavy. Teď už sama patřila na jejich seznam.
„Vidím, že chápeš. Lovci jsou členové řádu, kteří putují zemí a bez milosti a slitování se snaží vymítit veškeré zlo světa. Přitom je jim jedno, jestli zemře pár nevinných. Vše pro větší dobro, jak sami říkají…“
Karla vystavila ruce plamenům, aby zahřála zkřehlé prsty a pak sama spustila. Sice to nemělo žádný význam, ale potřebovala se někomu se svým trpkým osudem svěřit: „… Nakonec jsem našla jen prázdný dům a u něho…,“ slzy jí vyhrkly do očí, když si opět vzpomněla na ten kříž s Filipovým jménem.
„Zbytek mi nemusíš vyprávět. U každého z nás ten příběh končí stejně.“
„Proč mě jenom ten vlkodlak nezabil?“ řekla po chvíli ticha Karla. „To teď budu zabíjet lidi? Své blízké, přátele nebo někoho ze své rodiny?!“
„Možná. To už záleží jen na tom, jak jsi silná. Většina prokletí neunese a zešílí z toho. Já sám jsem žil rok jako zvíře. Aspoň myslím, že to byl rok, mohlo to být jen pár měsíců nebo dnů. Čas v tu chvíli pro tebe přestává mít význam. Nepamatuju se, co jsem dělal a nechci to ani vědět, protože se bojím, abych se tím zvířetem opět nestal.
Karla se rozplakala a Věčný se na ni díval skrze plameny. Díval se na dívku s dlouhými černými vlasy. Na její krásnou tvář a na okamžik zavzpomínal, jaké to bylo, když byl ještě sám člověkem. Viděl to jako v mlze, ale vzpomněl si na svou lásku. Na svou milou. Nevybavil si sice její tvář, ale vzpomínal na ty časy, kdy byli spolu u potoka, jeden druhého držíc v objetí. Na polibky, ty neuvěřitelně sladké a krásné polibky. Několik slz mu steklo po chlupaté tváři na zem.
„Co bych měla teď dělat?“ zeptala se Karla.
Věčný se na zbědovanou dívku před sebou opět zahleděl a po krátkém mlčení řekl: „Můžeš si vybrat. Chceš být nadále člověk nebo chceš žít jako monstrum?“
Karla přemýšlela dlouze a důkladně. Došla k jedinému. Bylo jí jedno, jestli bude člověk nebo monstrum, pokud by mohla být s Filipem, ale představa, že by měla na rukou lidskou krev, to nedokázala přijmout. „Prosím, zabij mě,“ řekla nakonec.
Věčný vstal.
Karla seděla na zemi a vzhlížela vzhůru na ohromnou bestii stojící přímo před ní. Čekala to každou chvíli. Splnění své prosby a vysvobození z prokletí. Nedokázala však hledět smrti do tváře, a tak zavřela oči. Slzy jí jedna za druhou stékaly po tváři při vyčkávání smrtící rány, která však nepřicházela. Nakonec otevřela oči, aby spatřila Věčného stojícího k ní zády.
„Existuje lék,“ řekl a v jeho hlase se odrážela znatelná hořkost.
„Lék?! Tak proč...“
„Funguje jen na ty, jako jsi ty.“ Skočil jí do řeči. „Sám jsem se pokoušel zbavit prokletí. Jediné, co mi ale mé hledání přineslo byla muka při zjištění, že mě už není pomoci. Ale ty ještě máš naději!
Máš však čas jen do prvního úplňku a ten bude za tři dny. Pak už ti nebude pomoci.“ S těmito slovy se Věčný zahleděl na měsíc a poté na Karlu: „Rozhodnutí je na tobě!“
Karla s námahou vstala. Konečky prstů pravé ruky si přejela po krku v místě, kde jí smyčka udělala odpudivou jizvu. Cítila, jak se jejím tělem šířilo prokletí. Vnímala bestii uvnitř sebe a cítila tu touhu po krvi, kterou měla. Touhu, která každou vteřinou rostla a dožadovala se uspokojení. Potom pohlédla na svého zachránce. Nebyl to rytíř v lesklé zbroji, neměl koně ani meč, ale za to nemohla pochybovat o jeho činech. Nějak jí připomínal Filipa. Nadechla se a plná odhodlání řekla: „Chci zůstat člověkem!“
Věčný nasadil podivný výraz. Jeho vyceněné tesáky mohly budit zdání, že se jí chystá napadnout, ale ve skutečnosti se usmíval. Usmíval. Podivná představa. Monstrum, které nemilosrdně zabijí a přitom se i ono dokáže usmát.
Karla se ještě chvíli dívala na monstrum před sebou a s každou vteřinou v ní rostla naděje na vlastní záchranu.
Náhle však Karlin společník změnil zcela výraz ve své vlčí tváři. Tentokrát vycenil zuby, jako to dělá vlk v ohrožení. Srst se mu naježila a předklonil se. Karla se lekla, ale když se otočil za sebe, došlo jí, že nevrčí na ní, ale na někoho jiného. Krátce na to se lesem rozezněl lovecký roh, štěkot psů a volání lidí. Řád Slunce se dal do pohybu...
„Musíme jít,“ řekl Věčný a Karla mlčky přikývla.

Běžel s Karlou v náruči potokem. Nemělo význam, aby utíkala po svých. Bosá a zesláblá... Díky jeho podobě se mu podařilo vytvořit náskok, ale dříve nebo později je dostihnou a on bude muset bojovat. Prolévat krev. A přímo před ní.
Nenáviděl ji. Tu bestii uvnitř sebe. To monstrum lačnící po krvi, jejíž touha nemohla být nikdy ukojena. Vždy chtěla víc a víc a nikdy pro ni nebylo dost. A rozhodně nemohl dopustit, aby teď nad ním opět získala kontrolu. Musí to stihnout. Dostat se na tu mýtinu ještě před úplňkem a před tím, než je doženou.
Cítil náhončí snad ze všech stran. Pěšáci řádu Slunce s cvičenými bojovými psy. Tihle pro něho nepředstavovali velkou hrozbu, ale věděl, že v pozadí je ten lovec z města. Ten se Slunečním kamenem. Toho nebylo radno podceňovat! Bylo mu však jasné, že se s ním střetne. A nebude to tak dlouho trvat.
Bylo jich hodně. A ti všichni chtěli vidět Karlu s ním mrtvé. Jen to pomyšlení mu dávalo sílu. Nedovolí to. S ním ať se stane, co chce, ale jí nedostanou. Neztratí ji. Rozhodně udělá vše proto, aby přežila. Nedopustí, aby další žena, která se pro něho stala důležitou opět zmizela z jeho života. Ochrání jí za každou cenu!
Možná to na náměstí přehnal. Řekl si pro sebe. Neměl nikoho zabíjet. Avšak bestie uvnitř něj mu nedovolila odejít, aniž by neprolil alespoň trochu krve. Tolik lidí. Taková hojnost potravy. Jen po ní sáhnout...
Znovu mu do hlavy pronikal hlas bestie. Nabádal ho, ať Karlu nechá být a vydá se na lov. Jsou přeci v lese. To je jeho revír. Ať jich je sebevíc, on je tu doma. Tady může skákat ze stromu na strom a po jednom zabíjet ty opovážlivce, kteří se na něho vydali v noci. Ti, narozdíl od něj, uvidí sotva na pár kroků před sebe a jemu bude stačit natáhnout pouze ruku, aby si nějakého z nich odchytl a pak … „Dost!“ Zavrčel. Položil Karlu na zem. Zjistil, že je opět v bezvědomí. Ještě nebyla úplně v pořádku. Potřebovala si někde pořádně odpočinout. Ostatně on už také ztrácel síly.
Odstoupil od ní. Na chvíli zavřel oči a počítal do deseti. Pokoušel se uklidnit, ale nešlo to. Nedokázal to. Nakonec přistoupil k nejbližšímu stromu a mlátil do něho, dokud mu z rukou netekla krev. Potom si na chvíli sedl vedle Karly a během krátké pauzy mu prokletí vyléčilo zranění na rukou.
Pozvedl své tlapy k tváři. Jen z dálky a za hodně špatné viditelnosti by je mohl někdo považovat za lidské. Několika centimetrové drápy, kterými mohl roztrhat i kovové brnění byly smrtící zbraní. Nepotřeboval zbroj. Hustá srst ztlumila jakýkoliv úder a když už mu něco prorazilo silnou kůži, stačilo mu jen chvíli v klidu posedět, aby se zas uzdravil. Jak idylické. Jak hrůzostrašné. Ve své podobě neznal chlad, díky zvířecím instinktům nezažil hlad a díky prokletí nemoci. Pravda, stříbro pro něj bylo smrtící, ale kdo tak u sebe nosil věci ze stříbra? Lovci. Ano ti, ale jen pár z nich bylo pro zkušeného vlkodlaka hrozbou. Zkušeného?! Co to vůbec pro jeho druh znamenalo? Jedno, dvě nebo snad tři století? Nebo se jednalo o počet zabitých lovců. Znovu zavřel oči. Nemohl a nechtěl dál vidět ani kousek ze svého těla. Nebo spíše z těla monstra, kterým se stal.
Tolikrát přemýšlel nad tím, že by svůj život ukončil. A stačilo tak málo. Postavit se nějakému lovci…
„Filipe,“ uniklo Karle ze rtů během jejího spánku.
Otevřel oči. Podíval se na tu lidskou ženu. Teď už vlastně novou členku jeho druhu. „Vzpamatuj se!“ řekl si pro sebe. „Dal jsi slib. Řekl si, že jí pomůžeš! Teď není čas přemýšlet nad vlastní existencí. Teď je ta chvíle, aby si místo braní životů jeden zachránil!“
Vzal jí znovu do náruče a utíkal, co mu síly stačili. Neohlížel se zpět. Nevnímal pach pronásledovatelů, jediné, na co myslel byla Karla a záchrana jejího života. I kdyby to znamenalo, že při tom položí svůj vlastní život, udělá to. Aspoň tak zachrání svou duši, když už ne sám sebe. Nedopustí, aby si prožila to, co on. Ty noci za úplňku, kdy ztratil vědomí a přicházel k sobě až ráno, celý od krve a se zvráceným uspokojením. Ty chvíle, kdy se lidskost v něm bouří, ale nějaká část z něj křičí: „Ještě! Ještě! Ještě víc!“
Najednou z křoví vyrazil pes a zakousl se Věčnému do holeně. Přitom ho podrazil a během jeho pádu mu navíc Karla vyklouzla z náruče. Obvykle by se k němu pes ani vlk nepřiblížil na míň jak sto metrů, ale tohle byl pes náhončích. Speciálně vyšlechtěné a trénované zvíře. Sotva se ho zbavil, už u něho byli další. Sbíhali se snad ze všech stran. Zahryzávali se mu do rukou, nohou a těla.
Během zápasu se psi si však Věčný všiml několika lidských postav, které utvořili kruh okolo Karly, ležící na zemi v bezvědomí.
Odkopl ze sebe dva z pěti zbývajících psů a potom skočil. Neměl dost času je vyřídit, a tak skočil do kruhu mezi ně. Vlastním tělem přikryl Karlu a nechal do svých zad bodat jejich meči.
Karlu probrala až teplá krev stékající jí po tváři. Vyjekla, když uviděla tvář Věčného v bolestech a krev na jeho těle. Možná to bylo právě díky ní, že se vzchopil a levou tlapou srazil dva ze čtyř náhončích k zemi. Dalšího kopl tak silně, že letěl několik metrů vzduchem, dokud se nezastavil o strom. Poslední z čtveřice se na okamžik zastavil, překvapen nenadálým zvratem událostí, ale na dlouhé přemýšlení neměl čas. Za chvíli se válel na zemi, roztrhaný na kusy, ve společnosti svých druhů a psů, kteří nedopadli o moc lépe

Noc skončila a začal nový den. Věčný s Karlou v náručí už sotva stál na nohou. Karla byla už plně při vědomí a zatím, co on z posledních sil pochodoval vpřed, ona hleděla na jeho vlčí tvář. Nechtěl ani pomyslet na to, co se jí honilo hlavou. Nechtěl sám sobě způsobovat bolest tím, když by si nalhával, že si říká, jak je k ní laskavý. Neunesl by to.
K poledni nalezli jeskyni. Byla malá, ale jako úkryt dostačující. Věčný nejprve opatrně položil Karlu a pak se sám sesunul na zem. Četná zranění na zádech od stříbra se zatím, co byl v bezvědomí, pomalu začala hojit.
Vědomí nabil až pozdě večer. Nejprve zašel pro vodu a nasbíral nějaké dříví, pak se vydal na lov. Když se vrátil, čekala na něj Karla už s rozdělaným ohněm. Ten pohled Karly, který na něj vrhla potom, co jí ukázal už vyvrhnutou a z kůže staženou srnu byl za všechno zlato světa. Na krátkou chvíli si připadal opět jako člověk. I ta bestie uvnitř něj stáhla ocas mezi nohy a utekla do hlubin jeho vědomí. Na okamžik byl zas volný.
V jeskyni nakonec zůstali necelé dva dny. Náhončí se během té doby ani jednou neukázali, a tak v klidu nabírali nové síly. I když ani jeden z nich si nemyslel, že by řádu Slunce, ne, tomu lovci z města, jen tak unikli…

Čas se krátil. Do úplňku zbývalo už jen půl dne. Pouhých dvanáct hodin dělilo Karlu od věčného prokletí. Od posednutí bestií v jejím nitru. Cítila to. To volání po krvi. Ta nenasytnost a krvelačnost k ní promlouvala, vábila a lákala jí. Snažila se tomu vzepřít, vytěsnit to odporné volání ze své hlavy, ale sváděla marný a předem prohraný boj. Bylo to mnohem silnější, než ona.
Nejhorší na tom bylo, že začala zapomínat důležité věci. Tváře a některé okamžiky ze svého života. První polibek, tvář její matky, ale dotklo se to už i její lásky, Filipa. Začala zapomínat i na něho. Už si nedovedla vybavit jeho hřejivý úsměv, zapomněla i tón jeho hlasu. Začínal být pro ni jen jménem. City se vytrácely jako poslední. A jak se jí čas krátil, tak i ty zmizely ve chřtánu té hrůzné bestie uvnitř ní. Ztrácela svou lásku, už podruhé ve svém životě.
Jediné, co Karlu neopouštělo byl Věčný po jejím boku. Monstrum, bestie, vtělené zlo na tomto světě. Tvor neznající slitování a soucit. Přese všechno špatné, co jako člověk o vlkodlacích slyšela, nemohla na svého společníka pohlížet jinak, než na opravdového přítele. Někoho, kdo jí nejen dal naději, ale nabídl i pomocnou ruku. Někoho, komu mohla naprosto důvěřovat!
„Už tam brzo budeme,“ promluvil Věčný. „Už jen kousek. Támhle v tom lese. Tam je náš cíl.“
„Konečně,“ řekla si Karla v duchu a úlevně vydechla.
Náhle se Věčný zastavil. Ucítil ho. Nebylo pochyb.
„Dost vám to trvalo,“ zaznělo zpoza stromu a po těchto slovech lovec vylezl ze svého úkrytu.
Věčný vycenil tesáky, předklonil se a rozpřáhl obě ruce se smrtícími drápy. Karla se zalekla, klopýtla a upadla na zem.
„Jak víš, kam jsme mířili,“ promluvil Věčný a znělo to spíše jako vlčí vrčení, než lidská řeč.
Lovec před nimi si stáhl kápi z hlavy a potom rozepnul sponu u krku. Cestovní plášť z něj sklouzl na zem a odhalil tak veškerou výzbroj pod ním, třpytící se v paprscích slunce. Samé stříbrné čepele a ostří připnutá na kožené zbroji. Na krku se pak lovci houpal náhrdelník vyrobený z trofejí. Několik špičáků provrtaných a zavěšených na tenké šňůrce. Z dálky mohl člověk soudit, že byly vlčí, ale teď, když stál proti vlkodlakovi, by každý věděl, čí ty zuby před tím byly. A ještě měl na krku také medailonek na stříbrném řetízku.
„Vím o té studánce, stejně jako vím o vzácné bylině, která u ní roste. Nebo mi snad chceš říct, že jste šli někam jinam?“ odvětil na otázku lovec.
Další zlostné zavrčení vyšlo z Věčného vlčího chřtánu. Teď mu to konečně dávalo smysl. Náhončí na ně lovec poslal jen proto, aby je zdržel a on měl dostatek času dorazit k cíly jejich cesty. Nejradši by se plácnul tlapou do čela. Ovšem, že řád Slunce o léku věděl. Vše pro větší dobro, jak neustále říkají. Co by mohlo učinit větší dobro, než když by vzácná bylina namísto obyčejného člověka zachránila od prokletí zkušeného lovce!
„Karlo, dobře mě poslouchej. Zabavím ho a ty se mezitím dostaň k té studánce. Je na mýtině uprostřed lesa. Když poběžíš rovně za nosem, nemůžeš to minout. U pramenu najdeš růst květinu se stříbrným květem. Ten květ sníš. Rozumíš!“ šeptl Věčný.
„Ale, ...“
„Není nad čím diskutovat! Slíbil jsem, že ti pomohu. A to také udělám. Za každou cenu!“
Karla se ještě jednou podívala tím vřelým pohledem na svého společníka. V tom pohledu bylo více slov, než kolik by jich dokázala vyslovit. Mezi nimi i to prosté: „Děkuju.“
Věčný se sehnul pro balvan o velikosti lidské hlavy u svých nohou a zvedl jej ze země. Potom se podíval na Karlu. Na tu krásnou dívku, která měla být odsouzena ke stejnému osudu jako on. K prokletí, které mu vzalo normální život, jeho lásku, vzpomínky, přátele, rodinu a kdo ví, co všechno ještě. Dnešního dne nebojoval jen za ní, bojoval i za sebe. To díky Karle opět pocítil úlevu, na těch několik málo chvil byl zbaven té bestie uvnitř sebe. Tolik mu toho dala a na ten pocit, který ho donutil jí zachránit a na následnou otázku: „Proč jsem to udělal?“ už zapomněl. Ztratila smysl ve chvíli, kdy se na něho poprvé usmála. Ne, ona mu nemusela děkovat. Jeho existence už dávno postrádala smysl.
„To já děkuju tobě,“ pronesl k ní tiše. Potom se z hluboka nadechl a s výkřikem: „Běž!!“ Hodil po lovci kámen. Pak se na něj vrhnul sám s veškerou zuřivostí a vervou, kterou měl v sobě. Konečně nastala chvíle na to, aby probudil tu bestii a dal jí volnost. Opět přišel čas, kdy jej měla zachránit a to bez ohledu na to, co skrze něj udělá.
Karla se rozeběhla k lesu. Hodlala se k té květině dostat za každou cenu. Zůstane člověkem, nestane se monstrem. Bude normálně žít dál. „Žít?“ Zarazila se na okamžik. Bestie uvnitř ní už pozřela téměř všechno. Už si nepamatovala ani Filipa. Netušila, jaký důvod k životu vlastně má. To jen poslední střípky jejího mizejícího lidství se teď upínaly k přežití. Usilovně se snažila myslet na něco, někoho, aby nalezla aspoň malinký smysl svého života. A nalezla to. Hlavou jí prolétla obava o jejího společníka. Ano, už jen kvůli Věčnému musí žít dál! Na kratičký okamžik, než zmizela mezi stromy, se ohlédla za sebe. Spatřila dva nelítostné nepřátele, kteří spolu bojovali na život a na smrt.

„Nejsi špatnej,“ prohodil Lovec a uskočil z dosahu smrtící tlapy. „Ale nejsi ten nejlepší,“ dodal a udělal další výpad stříbrnou dýkou, za kterou v krátkém odstupu následovalo i ostří meče ze stejného kovu.
Věčný už utržil několik zranění. Zatím samé drobné škrábance.
Nejhorší ze zranění měl na pravém boku. Málem se mu stalo osudným. Skutečně stál proti lovci, který ví, jak se vypořádat s něčím, jako je on. Znovu udělal několik výpadů tlapami a tentokrát zapojil i čelisti. Chňapl po něm, ale bylo vidět, že je jeho protivník připravený na všechno, jen se odkulil z jeho dosahu.
„Uff, to bylo těsné,“ škádlil ho lovec, když vyskočil na nohy. „Víš, jedna věc by mě zajímala. Proč si jí zachránil?“ Místo odpovědi následoval další útok tlapy s drápy, které lovce minuly jen o chlup.
Lovec udělal několik kotoulů od své kořisti. Schoval dýku v pravé ruce a potom z rukávu vytáhl Sluneční kámen. Věčný pohotově uskočil před smrtícím paprskem, který sežehl několik stromů, když mu uhnul z cesty. Teď přišla jeho chvíle. Věděl, že než se Sluneční kámen dá znovu použít, chvíli to trvá. Netrvalo to dlouho, ale s jeho rychlostí to nebyl problém. Skočil přímo na svého protivníka.
Lovec na tuhle chvíli čekal. Věděl, že stvůra před ním není hloupá. Ale bohužel pro ni měl ještě jedno eso v rukávu. Přišla chvíle ukázat dědictví a zároveň jedinou památku po otci. Prohodil si meč z levé ruky do pravé a potom z rukávu vytáhl další Sluneční kámen. Teď přišel čas to ukončit.
Věčný si toho všiml. Ale pozdě. Dopadl na zem přímo před lovce a utržil přímý zásah. Paprsek Slunečního kamene mu sežehnul srst, kůži, svaly a zasáhl i orgány.
„Chceš něco vědět? Víš, proč jsem jí nechal jít?“ promluvil lovec k Věčnému ležícímu na zemi. „Nejsem tu sám. Nebo ty snad nevíš, že každého lovce doprovází ještě páže! To moje teď číhá s připravenou kuší u studánky. A až se před ním objeví, určitě nemine,“ řekl a uchopil svůj meč oběma rukama, aby dorazil stvůru u svých nohou.
Zranění nebylo pro Věčného smrtelné. Prokletí by ho z toho za nějaký čas vyléčilo, ale ta bolest byla strašná. Ale ne tolik, jako slova lovce. Právě ve chvíli, kdy se ho chystal probodnout, sebral veškerou zbývající sílu. Sevřel stříbrnou čepel v levé ruce jen několik palců od své hrudi a potom zaútočil na udiveného lovce drápy druhé ruky. Na hrdlo mu sice nedosáhl, drápy mu jen z krku strhl náhrdelník z trofejí a potom medailonek se stříbrným řetízkem, který se mu zapletl mezi prsty a zařízl do ruky. Jeho cílem v tuto chvíli nebylo lovce zabít, musel za Karlou. Stůj, co stůj. Zvedl se tedy na nohy a hnal se po jejích stopách nevnímaje svých zranění a bolesti.

Karla utíkala ze všech sil. Na jedné straně jí hrozila smrt rukou lovce a na straně druhé se krátil čas, který ji dělil od ztráty sebe samé.
Konečně vyrazila z lesa. Před ní se rozléhala jen mýtina a uprostřed ní studánka. Přesně jak Věčný říkal. Byla na dosah svého cíle. Dokonce už viděla i tu rostlinu. Její stříbrný květ přímo zářil. Rozhodně takhle z dálky nevypadala jako normální květina.
Najednou se však z vysoké trávy před ní zvedl mladík. Nemohlo mu být víc, jak sedmnáct. V rukou držel kuši a v ní se třpytila bezpochyby šipka ze stříbra. Pozvedl zbraň a zamířil na ní. I když viděla v jeho očích slzy těsně před tím, než je zavřel, tvrdý výcvik a výchova byla silnější. Musel splnit svou povinnost. Ať už si říkal v duchu cokoliv. Byl člen řádu Slunce. Jeho úkolem a posláním bylo zabíjet monstra … stiskl spoušť.
Karla instinktivně zvedla ruce k vlastní ochraně. I když měla těžká kuše dost síly, aby šipka proletěla jejíma rukama i tělem zároveň.
Těsně před tím, než jí však mohla šipka proklát tělo, něco neuvěřitelně rychlého se kolem ní mihlo. V několika vteřinách bylo po všem.
Ona stála beze změn na místě a před ní mladík ležel ve vlastní krvi rozerván na kusy. Vedle něj se tyčila mohutná postava Věčného, stojícího zády k ní.
„Rychle, pospěš si! Bude tu každou chvíli,“ řekl a neobtěžoval se k ní ani otočit čelem.
Karla jen mlčky přikývla. Potom vykročila ke studánce. Poklekla u ní a utrhla květ té zvláštní rostliny. Na nic nečekala a strčila si jej do úst. Nejprve květ pořádně rozkousala a potom spolkla. Pak ucítila hřejivé teplo ve svém nitru a hlas té rostoucí bestie uvnitř ní slábl. A jak se ztrácel, začala si vzpomínat a vybavovat vše ze svého života. Už nebyla prokletá, byla opět normální člověk!
Věčný se pousmál. Potom nejprve upadl na jedno koleno a hned na to se svalil do trávy celý. Stříbrná šipka mu trčela z prsou a z rány se řinula horká krev.
Karla přiběhla ke svému zachránci. Poklekla u něho, chopila se stříbrné šipky a vytrhla mu jí z hrudi. Potom si začala trhat oblečení na obvazy.
„Nemá to smysl,“ řekl Věčný slábnoucím hlasem a pravou rukou jí přitom chytil za ruku. „Rukou?!“ uvědomil si. „No jistě, umírám. Budu opět člověkem.“ Na to příval vzpomínek zasáhl jeho mysl a usmál se. Po dlouhé době se zas konečně dokázal opravdově usmát. Podíval se na Karlu, které po tváři stékaly obrovské slzy. Pevně stiskla jeho ruku. Zadíval se jí do těch jejích překrásných očí, které dokázaly přemoci i prokletí. „Děkuji,“ řekl lidským hlasem a zemřel.
Karla za bouřlivého pláče políbila svého zachránce na čelo. Stále ještě ho držela za ruku a teprve teď si všimla, že má mezi prsty zapletený a do masa zařízlý stříbrný řetízek s medailonkem. Přišel jí povědomý. Vyprostila ho a potom rozevřela.
Lovec dorazil na mýtinu. Nedokázal držet s Věčným tempo v běhu. Rána na prsou nebyla smrtelná. Avšak byla to pro něho potupa. Podcenil protivníka. Měl použít ještě jednou Sluneční kámen. Když však spatřil Karlu klečící u dvou mrtvých těl, přestal přemýšlet nad svými chybami v boji.
Přišlo mu to jako ironie života. Ne-li smutná tradice jeho rodiny, kterou začal jeho otec a on v ní teď měl pokračovat. Pomalu a klidnou chůzi zamířil ke středu mýtiny s mečem v ruce.
Tolik svou matku miloval a otci dlouho nedokázal odpustit, že jí zabil. Teprve až s jeho přijetím k řádu, prvním zabitým vlkodlakem a spatřením těch zvěrstev, které stoupenci zla denně konali, pochopil, že neměl jiné volby. Každý v tomto nekončícím boji něco ztratil a musel obětovat. Pro větší dobro!
A dokud nepoznal Karlu, nikdy by si ani nepomyslel, že by se do nějaké dívky mohl tak šíleně zamilovat. Jenže pak jeho otec prohrál boj s vlkodlakem a zaplatil za to životem. Pohřbil ho vedle matky - tedy to, co z něho zbylo – a zároveň udělal hrob i sobě. Rozhodl se. Nedokázal Karle říci, že sám je lovec. Zároveň nechtěl, aby se o něj bála. Řekl si, že bude lepší, když bude s jiným. Doufal, že na něho zapomene a zamiluje se do jiného. Ale krutý osud mu jeho plány zhatil. Byl čas, aby ve jménu dobra obětoval ženu, kterou miloval z celého srdce.
„Filipe,“ řekla Karla a zahleděla se na muže kráčejícího k ní. Veškeré vzpomínky se jí vrátily, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala poznat muže před sebou. Viděla už jen nelítostného lovce, člena řádu Slunce.
Filip si všiml svého medailonku v jejích rukách. Všechno se snažil naplánovat tak, aby jí nemusel zabít právě on. Náhončí v lese, jeho páže, ale ti všichni selhali. V duchu proklínal krutý osud. Ale pak mu to došlo. Jeho medailonek v jejích rukou. Držela v rukou stříbro! Už není prokletá!!
Zastavil se a s úsměvem na tváři k ní natáhl levou ruku. V duchu ještě poděkoval všem bohům, na které si dokázal vzpomenout. Karla však odvrátila zrak.
Nedokázala se na něho ani podívat. Po všem, co udělal. Jak si jen mohl myslet, že by mu kdy jen odpustila! Hodila po něm medailonkem.
Pohotově ho chytil. Potom se podíval do medailonku. Byla v něm její a jeho podobizna. Teď už to byla poslední památka na jejich lásku. Potom se otočil a odešel. Byl lovec! Ve jménu řádu Slunce a pro větší dobro světa. Už tu neměl, co dělat.
Karla znovu plakala. Na kolenou měla přitom položenou hlavu svého zachránce. Celá od jeho krve, s pláčem a teskným vitím vlků v dálce skončilo její hledání životní lásky..