Tasartir

Anotace: no neměla jsem co dělat takže jsem cosi sesmolila.... Je to krátké, ale kdyby někdo stál o pokračování tak časem dodám... Omlouvám se za chyby.

Dnešní den se může zdát jako každý jiný, ale není. Kdo si vzpomene? Vzpomene si vůbec někdo? Možná ano, možná ne. Snaží se zapomenout. I já bych se měla snažit. Ale mohu? Mohu zapomenout? Kdo pak bude pamatovat ty, co za nás ostatní položili životy? Zemřelo jich příliš mnoho. Podařilo se jim skoro nemožné. Porazili je a umožnili nám žít v míru. Ale stále jsou tu ti co to způsobili a přesto jsou nyní uctíváni. Stali se hrdiny. Hrdiny Duonoru.....

Náhle jsem měla pocit, že už tu nejsem sama. Přivřela jsem oči a zadívala se do blízkého křoví. Někdo tam je. Vstala jsem a chtěla položit dlaň na jílec meče. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem ho nechala v pokoji. Tiše jsem zaklela a nespouštěla oči z křoví. ,,Kdo je tam?" zavolala jsem. Z křoví vystoupil vysoký elf s jemně zlatavými vlasy a pronikavě hnědýma očima. Na tváři mu hrál jízlivý úsměv. ,,Vylekal jsem tě, aranel?" Dřív než jsem se stihla zarazit, vyletěla znovu má ruka k opasku, kde obvykle býval můj meč.
,,Nemáš meč..." konstantoval na oko překvapeně. Mlčela jsem a nespouštěla z něj oči.
,,Byly doby kdy si ho nedala z ruky."
,,Ty doby jsou pryč!"řekla jsem ostře.
,, Skutečně? Oba víme, že se lidé nemění..."
,,To máš pravdu...nemění, ale o tobě to platí dvojnásob." rýpla jsem si, ale naprosto zbytečně.
,,Budeš se muset smířit s tím, že mi věří,Tasartir, protože ty s tím nic neuděláš."
V tom měl pravdu. ,,Vypadni osud dřív, než ztratím i tu poslední špetku trpělivosti."
,,Snad by ses nechtěla prát? Přece nechceš, aby tvůj otec ztratil s tebou i tu poslední špetku trpělivosti. Nechybí moc, aby se tě zřekl. A co by teprve udělal, kdyby se dozvěděl o našem malém tajemnství?" Přivřela jsem oči. Vyhrál...opět. Zhluboka jsem se nadechla a řekla: ,,Jednou najdu odvahu a vše otci řeknu." Elf zavrtěl hlavou ,,Tomu sama nevěříš. Měla si dost času Tasartir, to udělat, ale neuděla, protože víš, že by tě nezavrhl jen tvůj otec a rodina ale celý Duonor."
,,Nedopadl by jsi o nic líp!" usmála jsem se.
,,Stáhneš mě se sebou?" zeptal se. Přišel ke mně a zašeptal:,,S tebou půjdu ke dnu rád.... Nadruhou stranu to ty jsi otevřela ty brány. Jen ty. " Ustoupil o několik kroků a chtěl ještě něco říct. Nakonec si to však rozmyslel a odešel pryč.
Sedla jsem si a opřela se znovu o kmen stromu. Zavřela jsem oči. Nenávidím ho... a nebo bych alespoň měla. Ale má pravdu. To já otevřela ty brány. Jenom já....