Sladká tma - 1. kapitola

Anotace: První díl mé znovuzrozené povídky.

Sbírka: Sladká tma

Postel zavrzala, jak se na ní Sára začala otáčet. Potom otevřela oči a spatřila oprýskaný strop s několika pavučinami. V duchu se usmála sestřině touze uklízet, přetáhla si peřinu přes bradu, pohodlně pokrčila nohy a znovu zavřela oči…
_______________________________________________________
Tmu střídalo světlo jako na nějaké diskotéce. Sáru rozbolely oči, začaly pálit a svědět. Zkoušela je zavírat, ale jakmile to udělala, světlo bylo ještě jasnější – a když je otevřela, mohla se zbláznit touhou spatřit něco jiného než tmu. Snažila se proniknout tím temnem, jenže to nešlo, protože ji zase nahradilo oslňující světlo a opět nic neviděla.
Zamotala se jí hlava a upadla. Uslyšela jenom dutou ránu a jediné, co cítila, byla tupá bolest kdesi hluboko v podvědomí.
Nevěděla, jestli má oči zavřené nebo otevřené. Vyšlo to na stejnou, šílené střídání dvou zcela samozřejmých věcí pokračovalo. Bylo jí špatně od žaludku a snažila se kočírovat touhu zvracet.
A najednou ticho.
Pomyslela si, že i ptáci utichli. Ale oni tu žádní nebyli.
Otevřela oči. Obklopovala ji krajina ponořená do jasného světla. Zkusila se protáhnout; několikrát jí zakřupaly kosti, ale postavila se. Když se kolem sebe rozhlédla, zjistila, že je na nějaké poušti. Všude, kam se podívala, vládl zlatavý písek, tvořící duny a tajemné přesypy. Udělala krok vpřed, aby se přesvědčila, že jí neochrnuly nohy. Byly v pořádku a šly tam, kam si Sára přála. Ale pálily. Rčení „za patami jí hořelo“ nabylo pro ni nyní nového významu.
„To snad ne…,“ zděsila se. Neměla boty. Rozpálený písek na bílé pokožce zanechal rudá znamení. To jedno vypadalo jako psí tlapa, ale mnohem větší.
Usmála se své šílené fantazii a začala poskakovat, aby se její nohy dlouho nedotýkaly rozžhaveného podkladu.
________________________________________________________
Znovu otevřela oči. Čekala, že tu bude zase ta hra světla a tmy, jenže tu byl oprýskaný strop. Bez pavučin. A mezi dveřmi stála její sestra s prachovkou a kbelíkem zvláštní barvy. Takové…pískové.
„Páni, měla jsem strašně divný sen,“ protáhla se, až jí v těle zakřupaly kosti. „Kdes vzala ten kbelík?“
„Kde bych ho asi tak měla vzít? Třeba na Sahaře, že,“ odvětila Martina se smíchem. Od stolu si vzala židli, hbitě na ní vyskočila a prachovkou likvidovala pavučiny nad svou postelí.
Byly prázdniny. Ty letní. Prázdniny, o kterých sní všichni školáci po celý školní rok, protože dva měsíce volna jim poskytují nevídané možnosti. Ani Sára na tom nebyla jinak – sice neměly se sestrou určený žádný program, nicméně nedaleko od jejich bytu bylo velké koupaliště s tobogánem a vodními víry. Taky tam byly tři hřiby, které chrlily na plavce vodu v nepravidelných intervalech.
„Nechceš vstávat?“ zeptala se Martina posměšně, poklepala si na náramkové hodinky a podotkla, že už je půl jedné. Ale Sára jen cosi zamručela o tom, že má prázdniny a odešla do říše snů. Ano, snů…
Když usínala, měla pocit zvláštního mravenčení v břiše a cítila, že příběh pokračuje. A nekončí.
________________________________________________________
Delší doba strávená na poušti, uprostřed nehostinné krajiny, udělala své. Sářiny rty byly popraskané, když si chtěla únavou zívnout, koutky úst štiplavě zabolely a tekla z nich krev, o vyprahlém krku ani nemluvě. Cítila se tak nešťastná, že měla chuť svou bolest vykřičet do tohoto zpustlého světa ale – kdo ji uslyší? Navíc každé zbytečné otevření úst prohlubovalo její utrpení. Nakonec si sedla na menší kámen, nejpřívětivější předmět této jednotvárné krajiny. Byl nažhavenější než písek, ale to jí vůbec nevadilo. Už jí nevadilo nic.
Zkontrolovala si nohy. Jejich kůže byla zarudlá, u prstů a na patě obou nohou se vytvořily drobné puchýřky. Ale jasně červená psí tlapa na levé noze byla pořád viditelná. Když se prsty dotkla své nohy, bolelo to. Ale pokožka v místě, kde bylo ´pouštní znamení´ byla znecitlivělá.
Už neměla sílu pokračovat. Kámen byl rozpálený, písek byl rozpálený, slunce pražilo. Bylo jí nesnesitelné vedro, ale nesvlékala se. Představa, že bude mít za chvíli barvu kraba v nejlepších letech, ji vůbec nelákala. Oddychla si – měla na sobě samé světlé prodyšné látky. Vypadalo to jako…
„Sakra, proč mám na sobě pyžamo?“ vydechla překvapeně.
Dlouho se tím nezabývala. Šlo jí totiž o život.
Jedné písečné duně se na boku, v místě největšího srázu, začala tvořit zničehonic boule. Sára si nejdřív myslela, že jde o písek zvednutý větrem nebo nějaký přesyp, ale odkdy mívají přesypy ocas?
Strach ji přemohl ve chvíli, kdy přesyp začal vrčet, narostly mu i uši a rázem z něho byl pes. Vlastně ne pes, vlk. Obrovský vlk, až na prošedivělé chlupy na čumáku celý sytě černý. Mával oháňkou a na horkém písku neklidně přešlapoval. A temně vrčel. Jeho vrčení bylo černější než barva jeho huňatého kožichu, který ho dělal dvakrát tak velkým.
Sáře trvalo několik sekund, než se mohla pohnout z místa. Pak ani ne sekundu, než ji zachvátila panika a ona se dala do zběsilého běhu. Písek se pod ní bořil, v některých místech si připadala jako ve vodě, kde se topí. Ani se neohlížela, nechtěla vědět, jak daleko je vlk ve stíhání své kořisti.
Zvíře znovu nejistě přešláplo. Co to bylo? Sotva z očí vytřepalo písek, ozval se ukrutný hlad. A to, co před ním utíká, je kořist. Má lovit?
Další přešlápnutí naznačovalo, že písek opravdu pálí. Vlk zakňučel a zalitoval, že vůbec vrčel. Teď je tu jenom hlad a utíkající kořist…
"Najdi dívku krásnější než věc pro tebe na světě nejdražší, opatruj ji, starej se o ni, buď jejím průvodcem nejvěrnějším. Nauč ji, jak přežít v tomto světě a dbej na to, aby si uvědomila svou důležitou úlohu, dbej na to, aby nezklamala tebe ani Rod. A ze všeho nejvíc dbej na to, aby se nepřiklonila na stranu Krále či Královny, neboť to by byl zánik všeho dobrého na tomto světě."
Tak zněl rozkaz a nebylo tak těžké jej splnil, pomyslel si vlk a rozběhl se za utíkající dívkou. Byla krásná, to ano. A taky mu možná pomůže najít něco k snědku. Lidé jsou prý chytří.
Když se Sára ohlédla, spatřila jenom černou šmouhu. Vlk jí dal velký náskok ale horký písek jej donutil běhat ještě rychleji, než bylo běžné. Šmouha se nyní zastavila několik metrů před ní.
Sára tak prudkou změnu situace nečekala a místo toho, aby zastavila také, zabořila se do písku a na chvíli se přestala hýbat. Doufala, že ji to dravé zvíře nechá, protože nechtěla skončit jako potrava pro divoké šelmy.
Vlk krátce vyštěknul, zase přešlápnul a zavrtěl ocasem. To ale Sára nemohla vědět, protože měla hlavu hluboko v písku.
„Ahoj. Já jsem Cryos.“
Sára překvapeně zvedla hlavu.