Armanské povídky - 2.

Anotace: Druhá kapitola nás seznámí s další důležitou postavou těchto povídek a tou je Pampeliška, členka cechu zlodějů a také "přítelkyně" Okouna. Přeji příjemné počtení a za komentáře budu jen rád. ;)

------Pampeliška--------

Den poté, co Okouna navštívil kapitán Orfus, měla Pampeliška volno. Procházela se po tržišti a očima tikala ze stánku na stánek. Byla tu ohromná spousta zboží ze všech koutů světa, ale i z domoviny. Nejvíce ji však lákaly, tak jako každou ženu, drahé látky a šperky. V zelených očích jí přímo jiskřilo, když sledovala zlaté náramky, korunky a prsteny vykládané démanty. Příliš velká krása na to, aby si to mohla jako chudá zlodějka cechu dovolit.

Jak tak zírala na ty skvosty, dopadla ji na rameno čísi ruka.
Pampeliška se instinktivně shýbla, ucukla a otočila se, aby zjistila, kdo se to opovážil. V ruce pod halenou už svírala dýku, kdyby bylo potřeba zasáhnout.
K tomu však nedošlo, neboť ruka nepatřilo nikomu jinému, než Pižmoňovi.

Pižmoň byl muž středních let, celkem vysoký a trochu při těle. Neoplýval nijak zvlášť krásou, ale jeho dvě modré oči každého omámily, jako kdyby v nich bylo tajemné kouzlo, které donutí každého znovu zvážit svůj postoj vůči jejich majiteli. Navíc jeho věčně dobrácký úsměv vždy odzbrojil každého, kdo by s ním chtěl začít nějaký spor.
A usmíval se i teď. Ruce si poté, co Pampeliška uskočila, znovu složil na svou objemnou hruď a úsměv se mu rozšířil do obřích rozměrů.
”Naše malá zlodějka se lekla. Hmm,“ zasmál se.
”Máš štěstí, že tu neležíš v kaluži krve, Pižmoni bláznivej. Takhle mě vylekat,“ oplatila mu úsměv Pam a pohodila hlavou až se jí zavlnily její dlouhé kaštanově hnědé vlasy.
Už to bude pět let, co se Pam seznámila s obchodníkem Pižmoněm a za tu dobu se z nich stali dobří přátelé. On byl ale víc než dvakrát starší, takže pro ni byl spíš něco jako její otec.
Toho pravého nikdy nepoznala. Na druhou stranu se ale v žádném případě nechovala jako správná dcera.
”Pokud chceš být dobrá v tom, co děláš, nesmíš se nechat takhle začátečnicky překvapit,“ upozornil ji mile a pak ji pokynul, ať ho následuje.
Připojila se tedy k němu, ale ticho nebyla.
“Já jsem se nenechala překvapit. Jsem dobrá a ty to víš. To jen,...že ty...prostě tebe neslyším přicházet. Nikdy si tě nevšimnu. Nechápu to. Jak to děláš?“ ptala se ho, neboť ona byla skutečně dobrá. Skoro vždy poznala, když se k ní někdo blížil, nebo když ji hrozilo nebezpečí. Ale přítomnost Pižmoně nikdy nedokázala zachytit. Jako kdyby se vůbec nepohyboval a jen se vznášel.
Jako kdyby snad ani neměl stín. Nechápala, jak je možné, že takový chlap, velikán, jako on nedělá vůbec žádný hluk. A on ji na to nikdy neodpověděl, vždy se na ni jen usmál a nebo jeho odpovědí bylo ještě tajemnější mrknutí jeho modrých očí.
A stejně tomu tak bylo i teď.
Jí to vždy přišerně rozčílilo. Nikdy proti tomu však nic neřekla. Měl právo mít svá tajemství, i když jí se to nelíbilo.

Společně vešli do Pižmoňova krámku, jež nesl příhodný název „U Pižmoně“. Zde prodával svoje parfémy, alchymistické lektvary a další oblbováky bohatých paniček. Měl tu ale také specializované zboží pro různá řemesla. Některé z nich legální, jiné ne. Například jeho sbírka jedů, které od něj kupovala gilda Asasínů, byla pověstná.
Pižmoň se chlubil tím, že procestoval polovinu světa. A na každé zastávce při této pouti si nasbíral co nejvíce poznatků o tamních lektvarech a bylinách. Nelze pochybovat o tom, že to byl prozíravý tah. Díky jeho důvtipu a schopnosti improvizovat brzy dokázal mnohé z nich namíchat a zde, daleko od místa svého původu, měli ohromnou cenu. Pižmoň nikdy své bohatství nedával na obdiv, vše pečlivě skrýval a využíval pro získání vlivu a dalších zákazníků. Povídalo se, že v celé zemi není jediný alchymista, který by pro něj nepracoval, i když ani jeden z nich to veřejně nepřiznal.

”Tak. Povíš mi, proč si mě na tržišti tak překvapil a proč si mě táhl až sem ?“ zkusila začít rozhovor Pam.
Pižmoň ale nereagoval a začal se hrabat v jedné ze svých skříněk, kde měl spousty pergamenů, dopisů a dalších lejster. Jí tak nezbylo nic jiného, než si sednout na starou zaprášenou židli a vyčkat.
Tohle dělal Pižmoň často. Ignorování některých otázek bylo u něj úplně normální. Stejně jako jeho následné nečekané odpovědi.

Za chvíli se začala skříňka s lejstry zavírat a obchodník nejspíš našel to, co hledal.
”Mám tu něco, co by tě možná mohlo zajímat,“ řekl a ukázal jí dopis.
Pižmoň se jen usmíval a sledoval, jak se Pampeliščina tvář změnila. Nyní jí vévodil nanejvýš rozhořčený výraz.
”Odkud to máš?“ vysoukala ze sebe.
”Pracovní tajemství. To jistě chápeš,“ odvětil se svým typickým úsměvem.
”Ty a ta tvoje tajemství. Tss,“ odsekla a znovu se podívala na dopis.
”Ale proč by to dělal ? Tupec tupej to je. To je pravda. Ale tohle je i na něj šílené, “ dodala a promnula si prsty spánky. Tomu, co četla prostě nemohla uvěřit.
Pižmoň nadále mlčel a je ho tajuplný výraz jasně říkal , že ví mnohem víc, než dává najevo.
“Tak promluv a nedělej drahoty, ty prašivče prašivej,“ zaláteřila Pam, kterou jeho mlčení už vyvádělo z mír. Nasupila se na něj a přivřela oči.
”Jestli mi to neřekneš, vezmu dopis a půjdu za ním,“ dodala.
”A co když chci, aby si vzala dopis a šla za ním ?“ odpověděl s úsměvem od ucha k uchu.
”Hm, takže za ním nepůjdu. Dobře,“ ihned opáčila.
”A nebo chci, aby si za ním nešla?“ říkal si sám pro sebe Pižmoň očima jezdící po stropě a dělal jako by její poslední větu vůbec neslyšel.
Pampeliška zalomila rukama a zakroutila hlavou.
Je stejný jako on. Oba dva jsou to hlupáci, prašivý tupci. Ani s jedním z nich se nedá rozumě bavit.
”Řekneš mi tedy alespoň něco? Prosím“ zaprosila sklesle nakonec a udělala na něj psí oči. Doufala, že z něj vytáhne alespoň něco.
”Okoun ho nepsal,“ řekl jen. Vzal jí dopis z rukou a šel ho uklidit do skříňky. Dal jí tak čas vstřebat informaci, kterou jí poskytl.
”Nepsal ?! Když ho nepsal, tak jak to že je jím podepsaný? … Samozřejmě někdo to mohl nafingovat, ale proč?“ přemýšlela nahlas a prsty přejížděla po staré knize, která se povalovala na pultu vedle židle.
Na deskách bylo napsáno: Historie lovců odměn.
Pak jí to došlo.
”Proč by chtěl Okouna někdo zabíjet?! “ zeptala se spíš sama sebe, ale očima hledala Pižmoně. Neměla Okouna zrovna v lásce, ne potom, co udělal ten hrozný čin, ale jeho smrt si nepřála. Něco k němu cítila, i když ona sama si to nehodlala přiznat.
”A proč ne?“ otázal se ledabyle Pižmoň. Jako by mu to bylo úplně jedno, ”neříkej, že ti na něm záleží. O jednoho povaleče méně. Žádná škoda.“
Takového Pižmoně Pam neznala. Co to do něj vjelo, pomyslela si.
”On není povaleč,“ bránila ho, ”jen prostě má rád odpočinek. A stejně nemá do čeho píchnout.“ Její obhajoba nebyla nijak věrohodná, ale o to intenzivní. Až ji to samotnou překvapilo.
Pižmoň na její sova zareagoval typicky. Vykouzlil další tajuplný úsměv.
Pampeliška na něj tentokrát nijak nereagovala. Jen se zvedla ze židle a chystala se k odchodu.
”Musím si ještě něco zařídit,“ oznámila mu a vyšla ze dveří. Její poslední pohled na něj zachytil jeho stále se usmívající tvář. Určitě věděl víc, než se zdálo.

Pam se vydala přímo k Okounovu domovu, ale daleko nedošla. Na první křižovatce v ní začali hlodat pochybnosti a proto se zastavila.
„Když za ním půjdu, bude to brát jako mou slabost ? Bude si myslet, že bez něj nemůžu být? Nebo se urazí, protože chlapi jsou ješitní a pomoc od ženy prostě nepřijmou,“ přemýšlela a s každou novou myšlenkou měla méně chuti pokračovat v cestě.
Nakonec se rozhodla vrátit se zpět k Pižmoňovi a požádat o pomoc jeho. Ten si vždycky věděl rady. Tohle pro něj nebude problém. A Okoun mě nebude podezřívat.
Jenže když se otočila, spatřila před sebou pihovatou tvář a kštici rudých vlasů.
Trop !
Udělal krok dozadu a její tvář se z úžasu změnila na rozhořčení. Dneska byl už druhý, kdo se k ní dostal nezpozorován. Být to vrah a ne ubohý sluha, je už mrtvá.
“Co tu chceš? A co na mě tak zíráš,“ zeptala se ho podezřívavě. Okounův sluha se nikdy neobjevil někde jen tak sám od sebe.
Popravdě, Trop nezíral jen tak na ní, ale přesněji na její hruď, což ji rozhořčilo ještě víc. Měla sto chutí ho nakopnout.
”Hele, ty pihatý tupče, ptám se tě co tu pohledáváš?“ tázala se znovu a trochu zvýšila hlas.
”Nic,“ odvětil a dál na ni s úsměvem zíral. Tentokrát však zrak zvedl, aby ji viděl do obličeje.
”Nic? To se mi nějak nezdá. Jsi tu proto, aby si mě špehoval ? ,“ ptala se, protože jeho zjevení nemohlo a nesmělo být jen tak. Trop byl Okounův sluha a Okoun se mu skoro se vším svěřoval. Mohla se pokusit z něj něco dostat.
”Ne,“ odvětil jednoslovně a jeho úsměv ji začínal dráždit.
“Poslal tě za mnou tvůj pán s nějakou zprávou?“ zkusila to jinak.
„Ne,“ odpověděl znovu.
„Nepotřebuje třeba mou pomoc? Nemá problémy ?“ zkoušela to dále, ale ve skutečnosti už toho měla dost.
„Ne,“ zopakoval.
„Chceš mi tvrdit, že tvůj pán nemá problém se zákony? Že se ho někdo nesnaží zdiskreditovat? Že nevíš o tom dopise? Hmm?“ spustila na něj a řekla vše, co věděla.
Teprve pak si uvědomila, že to byla chyba.
Tropův úsměv se rozšířil.
„Vím,“ řekl jen. Následně se otočil a jako by nic se vydal směrem na trh.
Udělala chybu. Prozradila všechno, co ví. A teď to zjistí i Okoun. Ten prevít. Už neměla co ztratit a tak se rozhodla odhodit některé své zásady. Tady šlo o hodně a ona u toho chtěla být. To tedy jo.
Doběhla Tropa a přidala se k němu.
„Co vlastně Okoun dělá? Stále se válí v kobercích a polštářích?“ zkusila nějak začít debatu.
„Můj pán se neválí. On rozjímá,“ upozornil ji Trop.
„Dobrá. Tedy stále jen..ehm...rozjímá,“ opravila se. Nehodlala udělat další chybu. Trop byl příliš důležitý. Skutečná studna informací.
„Medituje, rozjímá, povídá si a sleduje hvězdy,“ shrnul všechny Okounovi činnosti Trop a říkal to náležitě pyšně. Jako kdyby jeho pán vykonával hrdinské skutky hodné rytíře.
„To je to jediné, co mu taky jde,“ řekla spíš pro sebe, ale Trop ji slyšel a podíval se na ní dotčeným pohledem.
„To jediné, ale samozřejmě to nejlepší, co kdy mohl dělat. Má na to vlohy. Je rozený...ehm... meditátor,“ ujistila ho a dávala si práci s tím, aby to vyznělo vážně a přesvědčivě.
„Můj pán má vskutku talent,“ říkal a u toho kýval hlavou na důraz. On byl na svého pána skutečně náležitě hrdý.
Nebo to na mě jen hraje a tropí si ze mě srandu.
Pam nevěděla, co z toho je pravda, ale nezbývalo jí nic jiného, než hrát jeho hru. Tohle se jí dělo stále. Když se bavila s Okounem, Tropem nebo Pižmoněm, jako by vždy byla jen loutka. Zdálo se jí, že přesně vědí, co udělá a podle toho se taky chovají.
„Kam vlastně jdeme?“ zeptala se po chvíli, když prošli bez zastávky tržištěm a stoupali do chrámového kopce.
„Nakoupit,“ odpověděl vážně Trop.
„Nakoupit? Na chrámový vrch? Tam jsou přeci jen chrámy a hřbitov,“ odvětila s údivem v hlase.
Trop však neodpovídal a místo toho přidal do kroku. Navíc ji daroval jeden z úsměvů, které používal Pižmoň, když ji chtěl znejistit, nebo pro ni měl překvapení.
Co se dalo koupit na chrámovém vrchu? V chrámech nebylo nic víc než sochy a pár oltářů. A na hřbitově jen hroby. Nikde tam nebyl žádný obchod.
„Zatracenej Okoun, zatracenej Trop. Co ti dva zase chystají?“ zaláteřila si pro sebe, ale dál následovala Tropa, který se už blížil k prvnímu z chrámů.
V tu chvíli zpoza jednoho chrámového sloupu vyšla postava v kaftanu a Pam zůstala stát na místě s otevřenými ústy.