Zvlhnul nebo nezvlhnul mi...

Anotace: tak a je tu zase jedna moje povídka, sem zvědav, jak jí přijmete, ale ještě bych rád zmínil, že v nejbližší době začnu přidávat jednu novinku, takže se těšte ;-) (tentokrát se pokusim vrátit k čisté fantasy, snad to bude jako "Má matka je smrt a já..."

Zvlhnul nebo nezvlhnul mi …

Blížila se půlnoc. Vše bylo téměř připravené. Už stačilo udělat jen pár maličkostí a mohlo se začít s rituálem. Nesmrtelnost byla nadosah… Takhle alespoň Nexarius přemýšlel, když dodělával poslední symboly na kamenné podlaze ve své laboratoři.
„Pfff, sice si zastavil stárnutí svého těla, ale smrti neutečeš, ať se budeš snažit sebevíc, … i když asi tím, jsi tak zajímavý,“ přemýšlela démonka nahlas, ukrytá ve stínech Nexariusovi pracovny, a o to víc se bavila při vědomí toho, že jí nemůže slyšet.
Nexarius zrovna zapaloval svíce a neměl nejmenší ponětí, že se stal zábavou jedné znuděné démonky, která ho pozorovala už od začátků jeho snahy získat nesmrtelnost. Patřil sice mezi nejmocnější mágy, ale natolik byl posednutý svým cílem, že by si teď nevšiml ani obřího pavouka na stropě své pracovny.
Konečně bylo vše připravené. Pentagramy, symboly, svíčky, zaklínadlo a další maličkosti, teď už zbývalo jen počkat na půlnoc.
Nexarius se postavil do středu pentagramu, kam dírou ve stropě dopadalo stříbrné měsíční světlo. Podle jeho domněnek a teorií byla půlnoc klíčová. Nepotřeboval k získání nesmrtelnosti žádné lidské obětiny, ani jiné opovrženíhodné věci, jak se většina mágů mylně domnívala. Ostatně to měl už dávno sám v praxi ověřené… Všechno souviselo s koncem a začátkem nového dne. Jeho rituál měl život navěky uvěznit v té chvíli, takže by nikdy nezestárnul a nezemřel. Konečně by se stal NESMRTELNÝM!
Démonka Nexariuse zaujatě pozorovala. Rozhodně byl zajímavý! Pokaždé přicházel s novými a fascinujícími nápady. Jako třeba tenkrát, když zkoumal dlouhověkost, aby získal nějaké poznatky o tom, co je vůbec pro lidské tělo prospěšné. Těch panen, co zneuctil, když dal na radu čilého staříka v jedné zapadlé krčmě... Tentokrát však Nexarius nedělal nic bláznivého, šíleného, ani špatného. Jeho práce se soustředila na fakta, která předtím získal a na teorie o tom, proč vůbec lidé stárnou. Čas! Všechno bylo o čase, který neustále plynul vpřed. Nešel nijak zastavit, to Nexarius věděl, ale když nešel zastavit čas, co zkusit uvěznit sám sebe v jeho přechodu… Takhle alespoň teď uvažoval. A znuděné démonce se to moc nelíbilo. Přeci jenom, pokud selže, nic moc zajímavého by se nestalo, a tak se rozhodla narušit Nexariusův rituál. Nenápadně ze stínů rukou umazala pár symbolů a poškodila několik čar na pentagramu.
„Konečně je to tu!“ řekl si Nexarius v duchu a zahájil odříkávání kouzla. Bezchybně odrecitoval všechny jeho pasáže v latině a přesně s půlnocí kouzlo dořekl. Avšak nepočítal s následky toho, co by se stalo, kdyby někdo přípravy rituálu sabotoval.
Magie unikla z poškozeného pentagramu a jako pes utržený ze řetězu si začala dělat, co se jí zachtělo. A tak nejprve sevřela Nexariusovo hrdlo. Ten zprvu několikrát marně zalapal po dechu, když mu pak magie sevřela neviditelnou rukou srdce. Nexariuse se zmocnila nesnesitelná bolest na prsou.
Démonka se zaradovala nad svým dílem. Sice si Nexariuse za ty roky trochu oblíbila, ale poslední měsíce jí začínal nudit. Už nedělal žádné zajímavé věci, nedopouštěl se špatností, stal se z něho v jejích očích zkrátka suchar, a tak jí nevadilo, když by teď zemřel.
Magie po chvíli nechala Nexariusovo srdce napokoji a přešla mu do hlavy, kde ho zasáhla novou vlnou agónie. I když křičel z plných plic, úlevy se mu ani trochu nedostávalo. Jen se bolest přenesla někam jinam. Tentokrát do jeho nitra. Magie mu sevřela duši. Na okamžik Nexariuse bolest opustila, jen na kratičkou chvíli, aby se pak vrátila mnohem silnější, když mu duši magie rvala na kusy. Z Nexariusových očí a úst vycházel černý dým a odnášel sebou části jeho osobnosti. Radost, vztek, zlost, láska, dobrota a mnoho dalších vlastností z něho zmizelo. Muž, dříve jeden z nejmocnějších mágů světa, zmizel a zůstala po něm jen prázdná schránka…


„Vím, co si tak asi říkáš: Zvlhnul nebo nezvlhnul mi … střelný prach?“ řekl Nexarius v jedné zchátralé a opuštěné budově na předměstí, do které děravou střechou pronikal déšť. Na odpověď muže před sebou však nečekal a stiskl spoušť své křesadlové pistole. Ze zlaté hlavně poté vyšla rudá kulka, která zasáhla Zklamání přímo mezi oči.

***

Večery v New Yorkském Central parku byly chladné. Většina slušných lidí už dávno odešla domů a přenechala park městským gangům, které se v něm v noci pravidelně scházely. Mezi podnapilou a zfetovanou mládeží se však nacházel ještě někdo, kdo minimálně svým vzhledem mezi ně nijak nezapadal.
Muž v slušivém obleku šitém na míru s nakrátko střiženými černými vlasy, pěstěnou bradkou a malým copánkem, na jehož konci měl místo gumičky sponku ze stříbra v podobě pavouka. Svým bezcitným pohledem přejížděl po třech chuligánech, kteří se ho právě chystali okrást. Jeden z nich mu vyhrožoval vystřelovacím nožem a druhý k němu natahoval ruku v očekávání bohaté kořisti.
Nexarius na tohle neměl náladu. Před chvílí se mu jeden ze Stínů ztratil z očí a teď ho chtěli okrást usmrkanci, kterým - v jeho očích - ještě teklo mlíko po bradě. Bez jediného slova vykročil a nevěnoval jim žádnou pozornost.
„Kam si myslíš, že jdeš? Naval prachy!“ vykřikl mladík s vystřelovacím nožem a znovu zastoupil Nexariusovi cestu. Když se ho však opět pokusil lhostejně obejít, zaútočil.
Následující okamžiky byly neuvěřitelně rychlé. Mladík mířil nožem na břicho, ale Nexarius ho chytil za zápěstí, zkroutil mu ruku za záda a vytrhl mu nůž z ruky. Potom mladíka chladnokrevně podříznul. Dva zbývající protivníci zaútočili krátce po svém kamarádovi, ale když jim obličeje zkrápěla krev jejich přítele, jeden z nich se hrůzou a strachem pomočil, druhý pak při pomalém couvání pozpátku zakopl a upadl.
Nexarius pustil tělo bez života, které se svalilo na zem. Obešel ho a pokračoval dál. Cestou jen odhodil nůž, který se zabodl do trávy u počůránkových nohou.
„To nebylo pěkné, Nexi,“ ozval se po chvíli ze stínu nedalekého stromu vábivý ženský hlas.
Nexarius zastavil. Podíval se doprava, směrem odkud k němu dolehl hlas, a řekl: „Sama bys měla vědět, Tyrial, že mi chybí Soucit.“
Ze stínu stromu se vynořila mladá žena v červených saténových šatech a lodičkách na vysokém podpatku zdobených smaragdy. Dlouhé vlnité rudé vlasy zvýrazňovaly rubínové náušnice, které stejně jako její oči ve tmě plápolaly viditelným plamenem. Na levém rameni pak ženě visela malá kabelka z krokodýlí kůže.
„Samozřejmě, že to vím,“ odvětila Tyrial a rty se jí zkroutily v dravčím úsměvu. „A také vím, proč tomu tak je,“ dodala a s dráždivým smíchem se ponořila opět do stínu stromu.
Nexarius nereagoval. Chyběl mu také Hněv, a tak ho démonka nemohla nijak rozhodit. Bylo to už víc, jak tři sta let, kdy se stal nesmrtelným. I když takovou nesmrtelnost si původně nepřál. Na okamžik zavzpomínal na minulost…
Celým jménem Nexarius Aquinus. Kdysi jeden z nejmocnějších mágů světa, teď bezvýznamný nikdo, honící se za vlastními Stíny. Celý svůj život Nexarius usiloval o jediné, dosažení nesmrtelnosti. Když jí však konečně dosáhl, draze za ní zaplatil.

Kousek po kousku teď dával dohromady vlastní existenci, jako kdyby skládal puzzle. Připraven o mnoho kladných, ale i záporných emocí, které se vlivem nezdařeného kouzla od něho oddělily a začaly žít vlastní život. On sám byl teď jen prázdnou schránkou, originálním obalem, bez obsahu. Ale ne na dlouho. Už měl za sebou více jak polovinu lovů dílků skládačky. A i kdyby to mělo trvat třeba dalších tři sta let, tak jednoho dne zas bude kompletní. I když potom…

Jak se tak Nexarius zastavil a zamyslel, využila příležitosti jeho kořist. Z nedalekého křoví se pomalu a potichu vyplížil muž v děravém plášti a zrovna ve chvíli, kdy se ohlédl, aby se ujistil, že si ho pronásledovatel nevšiml, se střetl s jeho pohledem.
Nexariusovi stačil nepatrný okamžik, jen vteřina, kdy se zadíval ve svitu pouličních lamp do těch blankytně modrých očí, aby poznal, že to je jeden z jeho Stínů. Ty samé hluboké oči, které vídával při pohledu do zrcadla. Nebylo o tom pochyb. Rozeběhl se a pravou rukou přitom sáhl po pistoli ukrytou pod sakem.
Stín vyrazil jako splašený zajíc pronásledovaný loveckým psem. Utíkali několik minut. Oba stejně rychlí a vytrvalí, ale přesto Nexarius svůj Stín pomalu doháněl, protože ten se po něm neustále díval, místo toho, aby hleděl na cestu před sebou.
Nexarius přemýšlel, kdo to je. Měl už jisté tušení, ale mohl se mýlit. Z povahových vlastností mu chyběla také Podlost nebo Prohnanost. Ať to však bylo cokoliv, stejně to nenechá utéct!
V Central parku se nescházely jen gangy. Občas se tam pořádaly i koncerty pouličních kapel a dnešní noc právě jedna taková vystupovala.
Nexarius svůj Stín ztratil z očí krátce na to, co vběhl do davu lidí. Sice byl z části schopen vycítit jeho blízkost, ale přes hlasitou hudbu se nedokázal vůbec soustředit. Pořádně v duchu zaklel. Zklamání ulovil posledně a teď toho malinko litoval. I když část něj byla za znovuzískané vlastnosti ráda, někdy ho znovu nabité emoce při dalším lovu rozptylovaly.
Nakonec po chvíli marného hledání zanechal a sedl si na prázdnou lavičku, kousek od místa probíhajícího koncertu. Neznámá kapela hrála Death metal a rozhodně se mu taková hudba dvakrát nezamlouvala. Své mládí prožil v době koncertních umělců a hudebních géniů, jako byl Johan Sebastian Bach, Antonio Vivaldi nebo Georg Friedrich Händle a tahle strašná, uši rvoucí, hudba se s tím nedala vůbec srovnávat.
„Utekl ti, Nexi?“ zazněl najednou ten vábivý hlas Tyrial, která ho konejšivě zezadu objala a laškovně políbila na tvář.
Nexarius cítil, jak se mu její dokonalá ňadra – s vysněnou velikostí každého muže - tisknou do zad. Chtíč už ulovil, ale s touhle démonkou se nehodlal za žádnou cenu zaplést. I když už se s ní jistým způsobem dávno zapletl…
„Vypadáš trochu zuboženě, Nexi.“ Pokračovala démonka v pošťuchování. Potom Nexariuse znovu políbila na tvář a pak ho začala něžně líbat na krku, ale to už Nexarius nevydržel. Vyprostil se z Tyrialina objetí a potom chladně pronesl: „Jestli si skončila, tak můžeš zase jít tam, odkud jsi přišla.“
„Jsi ke mě tak chladný,“ odvětila Tyrial a předstíraně zavzlykala. „Ale já si počkám. Budeme mít ještě spoustu času,“ dodala. Potom Nexariuse znovu objala, políbila na tvář a pak ho lehce kousla do ušního lalůčku. „Ale jestli chceš ulovit tenhle svůj Stín, tak se budeš muset vydat na jedno moc škaredé místo,“ pošeptala mu do ucha a po stručném popsání cesty zmizela stejně náhle, jako se objevila.

Nepředstavitelně odpudivý smrad, špinavá voda, krysy, potkani a kdo ví, co všechno ještě potkával Nexarius cestou, když bloudil stokami, do kterých ho Tyrial poslala. Plnil její instrukce do puntíku, i když si v tuto chvíli říkal, zda tohle nebyla démončina pomsta a k jeho cíli nakonec nevede nějaká jiná a hlavně čistší cesta. Jeho Stín už byl však někde blízko, cítil ho a věděl, že on cítí jeho. Teď záleželo jen na tom, kdo bude rychlejší.
Na cestu si Nexarius svítil baterkou v levé ruce, pravou pak dával pozor na svoji zbraň, aby se nenamočila.
Tyrial Nexariusovi podrobně popsala cestu, ale za žádnou cenu ho kanály nehodlala vést.
„Kanál, rozcestí, kanál vlevo, kanál, rozcestí, pořád rovně…, kanál, proplachovací šachta, kanál, rozcestí a za zatáčkou vpravo…“ Četl Nexarius z pergamenu popis cesty od démonky. I když si pomalu říkal, že se už dávno ztratil.
Nakonec však narazil na slepé rameno stoky, kde byl cíl jeho cesty. Vypnul baterku a nakoukl za roh. Uviděl doupě jednoho ze Stínů vytvořené z natahaných prken, papírových krabic a dalšího odpadu.
Nexarius vykročil beze strachu vpřed.
Čutora s vodou, nějaké jídlo, prostá postel z vyhozené matrace a uprostřed sud, ve kterém hořel oheň. Tenhle Stín žil podle všeho opravdu skromně.
Chvíli si Nexarius sušil mokré kalhoty u sudu a potom začal slídit po příbytku v naději, že nalezne nějakou stopu nebo nápovědu toho, kde by část svého já mohl nalézt. A jak se tak přehraboval v ložnici vyrobené z největší papírové krabice, přehlédl, jak se falešná stěna z kartonu za jeho zády odsunula…

Strach v lidech většinou vyvolává pocity sklíčenosti, obav a často svou oběť parazyluje. Avšak jsme-li zahnáni někým nebo něčím do kouta, kdy víme, že už není úniku, obvykle nám strach dá velkou a nezastavitelnou sílu.
Železná tyč Nexariuse zasáhla zezadu do hlavy. Lebka mu praskla, jako kdyby šlo o skořápku nějakého vejce. Bezvládně se tedy zhroutil k zemi.
Poté jeden z Nexariusových stínů – Strach – se rozeběhl pryč.
Několik desítek sekund Nexarius jen bezvládně ležel. V té chvíli se mu prokletá nesmrtelnost postarala o jeho vzkříšení. Když nabyl zpátky vědomí, pomalu a opatrně vstal. Hned se vydal za svým Stínem, aby mu neutekl… Rána na hlavě se mu přitom, jak utíkal, pomalu zacelovala až po sobě nezanechala ani drobnou jizvičku. Jediný pozůstatkem po smrtelném zranění byla jen krev na jeho vlasech a obleku.
Strach neutíkal daleko. Za první zatáčkou u oddělovací komory se schoval s úmyslem znovu Nexariuse praštit železnou tyčí a poté jeho tělo hodit do odpadní vody, aby získal potřebný náskok k útěku. Tentokrát se však Nexarius útoku vyhnul. Včas se skrčil a poté se na svůj Stín vrhl a strhl ho sebou do vody.
Chvíli se spolu oba muži prali ve vodě plné všelijakého svinstva, dokud se Nexariusovi nepodařilo získat převahu. Nakonec Stín dotáhl k železnému žebříku a vytáhl ho ven z vody. Pak Nexarius vytáhl křesadlovou pistoli ze zlata, vybalil ji z igelitu, natáhl kohout a zamířil Stínu na hlavu: „Tak, co myslíš,“ začal pronášet svou obvyklou frázi a přitom přerývavě oddechoval. „Zvlhnul nebo nezvlhnul mi střelných prach?“ Místo vyčkání na odpověď stiskl spoušť, ale křesací kámen neudělal ani malou jiskřičku. „Sakra,“ zaklel Nexarius a v marné naději se pokusil znovu natáhnou kohout a pak vystřelit. Bohužel bezúčelně.
Strach využil příležitost. Popadl odchlíplou cihlu ze zdi a udeřil s ní Nexariuse do čela. Potom se začal belhat pryč, ale na to zazněl výstřel a Strach padl obličejem na vlhkou a chladnou podlahu. Krátce na to se rozplynul v černý dým, který vstoupil do Nexariuse skrze jeho dokořán otevřená ústa.
„Měl by si už jít konečně s dobou, Nexi,“ řekla Tyrial a zamračila se, když pohlédla na své nohy. Červené lodičky zdobené diamanty přes hladinu kalné vody, která jí sahala pomalu ke kolenům, nemohla spatřit ani ona. Pak do své kabelky z krokodýlí kůže schovala devítku.
Nexarius si setřel krev stékající mu po tváři a postavil se na nohy. „To by mě nenapadlo, že přijdeš i sem. A to jsem si říkal, že si tady od tebe odpočinu…“
Tyrial se jen usmála: „U mě doma to vypadá mnohem, mnohem hůř, než tady, Nexi. A další tvůj Stín na tebe čeká v Londýně.“
„Díky za pomoc,“ odvětil Nexarius a vydal se hledat východ ze stok. Nemohl se už dočkat horké vany a chvíle, kdy ze sebe smyje všechnu tu špínu a smrad.
„Jakou pomoc?! To jsi zapomněl na naší dohodu? Až zase budeš sám sebou, budeš jen MŮJ!“ zavolala za Nexariusem Tyrial a poté se smíchem zmizela.

***

Nexarius stál uprostřed prázdné chodby hodinového hotelu. Z dálky k němu dolehl zvuk Big Benu odbíjejícího desátou hodinu. V uších měl sluchátka od MP3 přehrávače a právě doposlouchal se zavřenýma očima Bachovy „Braniborské koncerty“. Nechával se unášet těmi líbivými tóny a dokonalou kompozicí hudebních nástrojů. Naplno si užíval toho hudebního požitku a přitom si poslepu nabíjel zlatou pistoli, na níž byl vyryt rok 1703. Datum selhání kouzla, které mu místo nesmrtelnosti změnilo život v nekonečný lov, který měl být zakončen věčným utrpením ve spárech démonky. Tentokrát s nově nabytým pocitem – Strachem – si uvědomoval tu hrůzu. Položil křesadlovou pistoli na blízký radiátor a na MP3 přehrávači si přepnul skladbu. Byl sice z jiného století, ale teď žil v roce 2005. A v této době bylo také něco, co se dalo poslouchat! S touto myšlenkou si u jedné ze svých oblíbených skladeb kapely Linkin Park dal hlasitost na maximum a nechal své tělo rozhýbat v tanečním rytmu. Potom vzal pistoli znovu do ruky a vrazil do bytu, kde na něho už čekal další Stín – Hřích – s prostitutkou přivázanou k posteli.


…Tyrial opustila svůj úkryt ve stínech a vykročila k Nexariusovi. Ten byl teď očividně v šoku, tedy jestli se dalo takhle vůbec říkat jeho tváři s prázdným výrazem.
Nexarius se díval na své ruce. Prohlížel si je a s každou vteřinou si více uvědomoval, že něco není v pořádku. Netušil však co. Jen tak seděl na podlaze, hleděl na své ruce a nic jiného nevnímal. Necítil chlad, teplo, smutek, radost, ani nic jiného. Prostě jen mlčky zíral na své ruce bez sebemenšího důvodu nebo smyslu. Byl prázdný. Zbaven všech emocí, které jinak řídili jeho život.
Tyrial přistoupila k Nexariusovi. Ten se na ní podíval, ale to byla veškerá reakce, které byl schopen.
„Tak se ti přeci jen podařilo dosáhnou nesmrtelnosti,“ řekla svým vábivým hlasem démonka, ale mág před ní nijak nereagoval. Chvíli se na něho tak dívala. Většina mužů by podlehla kouzlu její krásy, či svůdného hlasu, ale on ne. Vyvedlo jí to z míry. Chtěla se s ním naposledy pobavit, než si najde zajímavější hračku, ale teď jí Nexarius opět zaujal.
Nexariusovi se hlavou honila spousta věcí. Proč se snažil dosáhnout nesmrtelnosti, kdo je ta žena před ním, co by měl teď jít udělat nebo neměl by se jít najíst, když mu zakručelo v břiše. Ale všechno z toho pro něho postrádalo význam. Proč by to měl jít udělat? Z jakého důvodu a co tím získá? Nedokázal se k ničemu přinutit, a tak jen zůstal dál sedět na zemi.
Tyrial si konečně začala uvědomovat, co se Nexariusovi stalo potom, co sabotovala jeho rituál. Když jí to došlo, usmála se: „Ty nevíš, co by si měl teď dělat, že? Nexi.“ Řekla a pohladila ho po hlavě. Odpovědí jí byl jen pohled plný očekávání. „Chceš, abych ti řekla, co máš udělat? Abys byl opět sám sebou?“
Nexarius hltal každé démončino slovo. Nezáleželo tolik na tom, co říkala. Jediné, co bylo skutečně důležité byl nějaký smysl života, který by mu dala.
Tyrial ze stínu vytáhla pergamen a brk. Bodla Nexariuse brkem do ruky a smáčela hrot v jeho horké krvi. Potom mu ho podala.
Nexarius uchopil brk a když uslyšel démončina slova: „Jen se podepiš a já dám tvému životu opět smysl,“ bez zaváhání jí upsal svou duši.
Tyrial spokojeně uschovala pergamen zpátky do stínu, z kterého pak vytáhla křesadlovou pistoli ze zlata a pytlík kulek. Vyndala jednu kulku z koženého váčku a vložila ji Nexariusovi do dlaně. „Díky těmto kulkám budeš opět sám sebou,“ řekla a ukázala na náboj, který ve tmě rudě žhnul. Nakonec Nexariuse nasměrovala na stopu prvního Stínu a skryla se do bezpečí stínů, odkud bezpečně pozorovala Nexariusovo počínání v honbě za sjednocením své duše, kterou si nakonec mínila odnést.