Junior a svět
Junior a svět
1.kapitola
„Jak to myslíte, že tam není?“
„Prostě není k nalezení pane! Prohledali jsme celý palác odshora dolů a po mladém pánovi není vidu ani slechu!“
„Chcete říct, že můj syn utekl? To mi chcete říct?“
„Ano pane.“
„Možná, že jste v tom hledání nebyli dostatečně důslední! Dejte palác prohledat znovu! Někde tady musí být!“
„Ale pane, prohledali jsme každé zákoutí hradu a mladého pána jsme nenašli! Ale určitě vás potěší, že jsme našli vaši matku!“
„Co to povídáte?“
Milovaný vůdce a kancléř Otus Sclerozus vytřeštil oči na svého věrného rádce. Ten neváhal a před jeho zraky odhalil rozkládající se tělo, zabalené do hnědé deky. S vůdcem to málem seklo.
„Tělo vaší matky jsme našli přímo uprostřed jedné z tajných chodeb.“
„Tajných chodeb? Nevím o tom, že by měl můj palác tajné chodby!“
„Proto se jim říká tajné chodby pane.“
„Mlčte!! – Bože, to je smrad. Odneste ji někdo a vyvětrejte tu. – To je celá ona, samé překvapení. A my si mysleli, když před pěti lety tak zčistajasna zmizela, že utekla s tím bezrukým šarlatánem, co tu pořád oblejzal. – Dejte se do prohledávání těch tajných chodeb, třeba najdete i otce.“
Vůdce si přejel kapesníkem po zpoceném čele a uvelebil se ve svém trůnu, který si nechal zhotovit celý ze zlata, po vzoru dávných králů. Nebyl ale příliš pohodlný a měl z něho řádně otlačené pozadí, o bolavých zádech ani nemluvě.
„O čem jsme to mluvili Sifilisi?“
„O vašem synovi pane.“
„Mém synovi?“
„Ano pane, máte syna. Dospívajícího syna. Otuse juniora. Světlo vašeho života. Právě jsme řešili jeho zmizení.“
„Ááá, už vím! – Jak je možné, že zmizel? Řekl jsem jasně, že můj syn nesmí opustit prostory paláce! Řekl jsem, že bude střežen šestadvacet hodin denně! – Co dělali stráže? Jakto že jim můj syn proklouzl?“
Rádce jen bezmocně sklopil zrak.
„Zklamali mou důvěru. Okamžitě je popravte!“
„Pane?“
„Slyšel jsi! Popravte je!“
„Eh…jak poroučíte pane. Mají být vhozeni do vařícího kotle?“
„Cože? Copak jsme barbaři? – Natřete je čerstvou krví a předhoďte hladovým šelmám!“
Jak vůdce přikázal, tak se taky stalo. Pět nešťastníků bylo svlečeno do naha, natřeno čerstvou zvířecí krví a předhozeno krvelačným šelmám. Všechny jejich prosby o milost zůstaly nevyslyšeny.
Stáli uprostřed kruhovité kamenné místnosti a třásli se strachy. Mohutné mříže se za nepříjemného skřípání zvedly a dovnitř vběhly dvě bestie. No vběhly, vlastně se líně vypotácely ze svých kobek. Na první pohled bylo znát, že jsou přežraný a že o trestance nemají sebemenší zájem.
Tělo lva a hlava dravého ptáka. Z Krvelačných bestií, jak se jim výstižně říkalo, šla hrůza. Tihle dva jedinci ale byli zcela neškodní. Trestanci jásali. Právě si prodloužili život.
„Co to má k čertu znamenat?!“ vytřeštil oči Sifilis a pohlédl na jejich krotitele.
„Když oni miláčci by pořád jedli. Přece je nemohu trýznit hladem. Vy byste měl to srdce?“
„Ale od toho tady jsou, aby byli stále hladový a při chuti! – Koukněte na ně, vždyť se sotva hýbou! – A kde je ten třetí?“
„Toho se mi nepovedlo přesvědčit, aby se zvedl!“
Po těchto slovech se rádcovi udělalo špatně. Zhluboka se nadechl a krotitele seřval:
„Jste absolutně neschopný! Vůdce bude zuřit, až se dozví že k popravě nedošlo! Jděte mi z očí!“
Vůdce zrovna seděl celý zkroušený na svém zlatém trůnu. V ruce svíral dřevěného koníka a vzdychal. Myslel na syna a ptal se sám sebe, co udělal špatně, že od něho utekl. Vždyť se mu věnoval jak jen mohl. Udělal všechno co mu na očích viděl. Když ale začal dospívat, zatoužil jeho syn po světě, po dobrodružství. Pro to už ale pochopení neměl a tak ho nechal hlídat do doby než ho to zase přejde.
„Co tím myslíte, že k popravě nedošlo?“ divil se vůdce, když mu Sifilis sdělil co se stalo.
„Bohužel pane, šelmy jsou – jak bych to řekl – indisponovány. Ano, to je to správné slovo.“
„Neuvěřitelné! – Nevadí, trestu beztak neuniknou. Vymyslím jiný způsob popravy, když se nemohu spolehnout na dravé šelmy.“
„Mohl bych doporučit…“
„Už to mám! Utopte je ve Svaté řece! – Na nohy jim připevněte závaží a vhoďte je tam! – Tak, rozhodl jsem a už se o tom nechci bavit! Jsem unavený a chci mít klid!“
„Eh, pane, je mou povinností vám připomenout, že co nevidět dorazí ministr obrany.“
„Ten vyžírka? A co tu chce?“
„Máte s ním na dnešek domluvenou schůzku.“
„Jste si jistý?“
Sifilis přikývl a vůdce jen bezmocně povzdychl. Byl myšlenkami u svého syna a neměl náladu na toho upoceného pitomce, co po něm bude chtít jako obvykle více peněz pro obranu říše. Jako kdyby říši nějaké to nebezpečí hrozilo.
„Dobrá tedy. Ať ho přijmou v hlavním sále. Vyřídím to s ním rychle. – A zavřete tu okna, hrozně sem táhne. Copak necítíte jaká je tu zima? – Kdo měl ten úžasný nápad, otevřít všechny okna?“
„Nevím pane, ale dám to zjistit.“
Mezitím, daleko od zdí Černého paláce, se Otus junior vezl na povoze jakéhosi obchodníka a jeho ženy. Mířili na západ. Otus neváhal a přidal se k nim. Úsměv na tváři a v kapse pytlík se zlatem, to je všechno co sebou měl. Cítil vzrušení a nebylo to jen kvůli obchodníkově vnadné ženě. Konečně byl volný. Konečně pocítil svobodu.
„Jak se jmenuješ hochu?“ prolomil ticho zvídavý obchodník.
„Junior, pane. - Říkají mi Junior.“
„A odkud tě vítr přivál?“
„Bydlím nedaleko. V jedné malé vesničce, támhle za těmi kopci.“
„Aha, hmm…“ kýval starý muž a díval se přitom na jeho šaty.
Juniorovi došlo, že kluk z vesnice by takové šaty těžko nosil, příliš pozdě. No co, už se stalo
„A co budete dělat v Městě slz?“ ptala se něžným hlasem obchodníkova žena a tak zvláštně se na něho usmála.
„Ještě nevím. – Chci ho především vidět. Poznat jaké je a pak se možná vydat ještě dál na západ. – Uvidím.“
„Á, dobrodruh,“ culila se žena.
Asi se jí líbí, pomyslel si Junior. Ona taky nevypadala zle. Byla tak o polovinu mladší než její muž. Měla černé kudrnaté vlasy, sahající někam až po pas. Modré oči a podmanivý úsměv, který kazily jen dva chybějící zuby. No a její dekolt, ten musel znervózňovat každého muže. Juniora nevyjímaje.
[ pokračování příště ]
„Jak to myslíte, že tam není?“
„Prostě není k nalezení pane! Prohledali jsme celý palác odshora dolů a po mladém pánovi není vidu ani slechu!“
„Chcete říct, že můj syn utekl? To mi chcete říct?“
„Ano pane.“
„Možná, že jste v tom hledání nebyli dostatečně důslední! Dejte palác prohledat znovu! Někde tady musí být!“
„Ale pane, prohledali jsme každé zákoutí hradu a mladého pána jsme nenašli! Ale určitě vás potěší, že jsme našli vaši matku!“
„Co to povídáte?“
Milovaný vůdce a kancléř Otus Sclerozus vytřeštil oči na svého věrného rádce. Ten neváhal a před jeho zraky odhalil rozkládající se tělo, zabalené do hnědé deky. S vůdcem to málem seklo.
„Tělo vaší matky jsme našli přímo uprostřed jedné z tajných chodeb.“
„Tajných chodeb? Nevím o tom, že by měl můj palác tajné chodby!“
„Proto se jim říká tajné chodby pane.“
„Mlčte!! – Bože, to je smrad. Odneste ji někdo a vyvětrejte tu. – To je celá ona, samé překvapení. A my si mysleli, když před pěti lety tak zčistajasna zmizela, že utekla s tím bezrukým šarlatánem, co tu pořád oblejzal. – Dejte se do prohledávání těch tajných chodeb, třeba najdete i otce.“
Vůdce si přejel kapesníkem po zpoceném čele a uvelebil se ve svém trůnu, který si nechal zhotovit celý ze zlata, po vzoru dávných králů. Nebyl ale příliš pohodlný a měl z něho řádně otlačené pozadí, o bolavých zádech ani nemluvě.
„O čem jsme to mluvili Sifilisi?“
„O vašem synovi pane.“
„Mém synovi?“
„Ano pane, máte syna. Dospívajícího syna. Otuse juniora. Světlo vašeho života. Právě jsme řešili jeho zmizení.“
„Ááá, už vím! – Jak je možné, že zmizel? Řekl jsem jasně, že můj syn nesmí opustit prostory paláce! Řekl jsem, že bude střežen šestadvacet hodin denně! – Co dělali stráže? Jakto že jim můj syn proklouzl?“
Rádce jen bezmocně sklopil zrak.
„Zklamali mou důvěru. Okamžitě je popravte!“
„Pane?“
„Slyšel jsi! Popravte je!“
„Eh…jak poroučíte pane. Mají být vhozeni do vařícího kotle?“
„Cože? Copak jsme barbaři? – Natřete je čerstvou krví a předhoďte hladovým šelmám!“
Jak vůdce přikázal, tak se taky stalo. Pět nešťastníků bylo svlečeno do naha, natřeno čerstvou zvířecí krví a předhozeno krvelačným šelmám. Všechny jejich prosby o milost zůstaly nevyslyšeny.
Stáli uprostřed kruhovité kamenné místnosti a třásli se strachy. Mohutné mříže se za nepříjemného skřípání zvedly a dovnitř vběhly dvě bestie. No vběhly, vlastně se líně vypotácely ze svých kobek. Na první pohled bylo znát, že jsou přežraný a že o trestance nemají sebemenší zájem.
Tělo lva a hlava dravého ptáka. Z Krvelačných bestií, jak se jim výstižně říkalo, šla hrůza. Tihle dva jedinci ale byli zcela neškodní. Trestanci jásali. Právě si prodloužili život.
„Co to má k čertu znamenat?!“ vytřeštil oči Sifilis a pohlédl na jejich krotitele.
„Když oni miláčci by pořád jedli. Přece je nemohu trýznit hladem. Vy byste měl to srdce?“
„Ale od toho tady jsou, aby byli stále hladový a při chuti! – Koukněte na ně, vždyť se sotva hýbou! – A kde je ten třetí?“
„Toho se mi nepovedlo přesvědčit, aby se zvedl!“
Po těchto slovech se rádcovi udělalo špatně. Zhluboka se nadechl a krotitele seřval:
„Jste absolutně neschopný! Vůdce bude zuřit, až se dozví že k popravě nedošlo! Jděte mi z očí!“
Vůdce zrovna seděl celý zkroušený na svém zlatém trůnu. V ruce svíral dřevěného koníka a vzdychal. Myslel na syna a ptal se sám sebe, co udělal špatně, že od něho utekl. Vždyť se mu věnoval jak jen mohl. Udělal všechno co mu na očích viděl. Když ale začal dospívat, zatoužil jeho syn po světě, po dobrodružství. Pro to už ale pochopení neměl a tak ho nechal hlídat do doby než ho to zase přejde.
„Co tím myslíte, že k popravě nedošlo?“ divil se vůdce, když mu Sifilis sdělil co se stalo.
„Bohužel pane, šelmy jsou – jak bych to řekl – indisponovány. Ano, to je to správné slovo.“
„Neuvěřitelné! – Nevadí, trestu beztak neuniknou. Vymyslím jiný způsob popravy, když se nemohu spolehnout na dravé šelmy.“
„Mohl bych doporučit…“
„Už to mám! Utopte je ve Svaté řece! – Na nohy jim připevněte závaží a vhoďte je tam! – Tak, rozhodl jsem a už se o tom nechci bavit! Jsem unavený a chci mít klid!“
„Eh, pane, je mou povinností vám připomenout, že co nevidět dorazí ministr obrany.“
„Ten vyžírka? A co tu chce?“
„Máte s ním na dnešek domluvenou schůzku.“
„Jste si jistý?“
Sifilis přikývl a vůdce jen bezmocně povzdychl. Byl myšlenkami u svého syna a neměl náladu na toho upoceného pitomce, co po něm bude chtít jako obvykle více peněz pro obranu říše. Jako kdyby říši nějaké to nebezpečí hrozilo.
„Dobrá tedy. Ať ho přijmou v hlavním sále. Vyřídím to s ním rychle. – A zavřete tu okna, hrozně sem táhne. Copak necítíte jaká je tu zima? – Kdo měl ten úžasný nápad, otevřít všechny okna?“
„Nevím pane, ale dám to zjistit.“
Mezitím, daleko od zdí Černého paláce, se Otus junior vezl na povoze jakéhosi obchodníka a jeho ženy. Mířili na západ. Otus neváhal a přidal se k nim. Úsměv na tváři a v kapse pytlík se zlatem, to je všechno co sebou měl. Cítil vzrušení a nebylo to jen kvůli obchodníkově vnadné ženě. Konečně byl volný. Konečně pocítil svobodu.
„Jak se jmenuješ hochu?“ prolomil ticho zvídavý obchodník.
„Junior, pane. - Říkají mi Junior.“
„A odkud tě vítr přivál?“
„Bydlím nedaleko. V jedné malé vesničce, támhle za těmi kopci.“
„Aha, hmm…“ kýval starý muž a díval se přitom na jeho šaty.
Juniorovi došlo, že kluk z vesnice by takové šaty těžko nosil, příliš pozdě. No co, už se stalo
„A co budete dělat v Městě slz?“ ptala se něžným hlasem obchodníkova žena a tak zvláštně se na něho usmála.
„Ještě nevím. – Chci ho především vidět. Poznat jaké je a pak se možná vydat ještě dál na západ. – Uvidím.“
„Á, dobrodruh,“ culila se žena.
Asi se jí líbí, pomyslel si Junior. Ona taky nevypadala zle. Byla tak o polovinu mladší než její muž. Měla černé kudrnaté vlasy, sahající někam až po pas. Modré oči a podmanivý úsměv, který kazily jen dva chybějící zuby. No a její dekolt, ten musel znervózňovat každého muže. Juniora nevyjímaje.
[ pokračování příště ]
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk