Junior a svět II

Anotace: Pokračování

„Je to ještě dlouhá cesta do Města slz?“ ptal se Junior.

„Zítra v pozdních nočních hodinách tam budeme,“ odpověděl muž a nabídl mu ze své kapsy jablko.

Ačkoliv ho Junior s nadšením přijal, chuť ho záhy přešla.

„Co to z něho leze?“

„To jsou červíci. Jsou snad v každém jablku. - Jen se do něj zahryzni, nic se ti nestane.“

Junior se kysele usmál a ve chvíli kdy se muž nedíval, červavé jablko vyhodil. Svoboda prý chutná skvěle, tak co má být sakra tohle?

„Tady strávíme noc,“ pravil muž a sjel s povozem z cesty.

Byla už skoro tma a tažný kůň si po tak dlouhé cestě potřeboval odpočinout. Postavili tedy povoz pod jednu starou jabloň a připravili se ke spánku. Obchodník a jeho žena se uložili na povoze v kupě sena a Junior se natáhl opodál.

Obloha byla jasná a na nebi svítilo tisíce hvězd. Všude kolem byly hluboké lesy, v kterých bylo snadné se ztratit a tu a tam se z nich ozvalo slabé zavytí.

Junior ležel na zádech, s rukama za zády a s úsměvem na tváři počítal hvězdy. Napočítal jich sotva patnáct, když se nad ním naklonila obchodníkova žena. Překvapený Junior ze sebe nevydal ani hlásku.

„Pojď,“ šeptla dychtivě žena, uchopila ho za paži a odtáhla stranou.

„Co chcete?“ vysoukal ze sebe Junior, přestože z jejího výrazu bylo nad slunce jasné, co po něm chce.

„Hádej. Můžeš dvakrát.“

„Ale váš muž…“

„Můj muž spí jako dřevo, nemusíš se bát. – Sundej si kalhoty, honem.“

„Nevím jestli by jsme měli…“

„Ale co by ne? – Přece by jsi mě neodmítl!?“

Junior se zprvu spouzel, když ale žena odhalila svá božská ňadra, byl nadobro ztracen. No co, když to musí být, že? Odhodil tedy všechny zábrany a užíval si naskytlé příležitosti.

Všechno ale pokazila veverka. Veverka, která skočila na povoz, přeběhla spícímu muži přes obličej a tím ho vzbudila. Muž si všiml, že tam jeho žena není. Šel ji teda hledat. Přestože byla noc, kamarád měsíc mu posvítil a odhalil tak souložící dvojici. ´Ta děvka,´ chtělo se mu křičet. Místo toho se otočil, došel k povozu a šátral v seně. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec našel co hledal. Svou starou pušku, s které ještě v životě nevystřelil. Chopil se jí a šel to jednou provždy skoncovat. ´Prý deset a dost! Děvka jedna!´mumlal si přitom.

Junior, ležící na zádech, si muže všiml na poslední chvíli. Stál nad nimi a mířil na ně. Ruce se mu třásly.

„Sakra,“ vykřikl Junior.

„To bylo naposled, ty nevěrnice! Naposled!“ nadával rozzuřený manžel a vzápětí vypálil ze své pušky, přímo do zad své nevěrné ženy.

Byla na místě mrtvá. Její bezvládné tělo zavalilo vyděšeného Juniora.

„Panebože! Panebože!“

„Ten ti nepomůže! Teď tě pošlu přímo za ní, ty nevděčníku!“

A jistě by se tak stalo, kdyby opět nezasáhla veverka. Tedy přesněji dvě veverky, které se přímo nad nimi, na stromě, přetahovali o ořech. Jedna z nich spadla a zasáhla mířícího muže. Ten v úleku vystřelil naprázdno.

Junior odstrčil tělo mrtvé ženy, vyskočil a dal se na útěk, směr les. Utíkal jak nejrychleji uměl a možná ještě rychleji. Sám byl překvapen jak rychle mu to běhá, vzhledem k tomu, co před chvílí dělal.

Muž po něm ještě několikrát vystřelil, ale pokaždé zasáhl pouze stromy.

Teprve když si byl Junior zcela jist, že mu už žádné nebezpečí nehrozí, zastavil se. Opřel se o strom a mohutně vydechoval. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je bez kalhot a tudíž i bez zlata.

„No to snad ne!“

Tak takhle si první den na svobodě nepředstavoval.



2.kapitola

Začalo se rozednívat.

Sifilis předstoupil před svého vůdce a z výrazu v jeho tváři bylo patrné, že nenese dobré zprávy.

„Co zase?“ hřímal vůdce ze svého zlatého trůnu, zatímco si hřál nohy v horkém lavoru.

„Je mi to trapné, pane.“

„Co? Co je ti trapné?“

„Bohužel vám musím sdělit, že k popravě opět nedošlo a popravčí četa se vrátila i s odsouzenci.“

Vůdce prudce vstal.

„Jak je to možné!? Co se zase stalo!? – Svatá řeka je snad taky indisponována!? – Mluv!!“

„Je to má vina, pane. Neuvědomil jsem si – ono totiž – neuvědomil si, že je období sucha.“

„No a?“

„No a Svatá řeka je v tuhle dobu vysušená. Četa dorazila na místo a naměřila sotva metrovou hloubku. – Je to celé má vina, měl jsem to vědět.“

Vůdce jen bezmocně usedl na svůj trůn. Nemohl uvěřit vlastním uším. Zdálo se mu, že to s ním každou chvíli praští.

„Jste v pořádku pane?“

„Bože, co mě ještě čeká?“

V ten moment do sálu vstoupil jeden z jeho osobních strážců.

„Pane, chce s vámi mluvit vaše žena.“

Vůdce omdlel.

Sifilis pohotově zasáhl a opět ho přivedl k vědomí. Párkrát s ním zatřásl a propleskl ho. On si to jako jediný mohl dovolit.

„Co může ta rachejtle chtít?“ vyštěkl vůdce, když byl opět při smyslech.

„Asi se doslechla o zmizení vašeho syna. Nic jiného mě nenapadá.“

„Ách, tyhle telefony, to je vynález! Toho Igrama Pella bych na místě zastřelil! Před pěti lety nic takového nebylo a svět taky stál, no ne?“

„Pokrok nelze zastavit, pane.“

„Všechno lze zastavit, jen se musí chtít! – Od té doby co jsme ho nechali zavést, mi v jednom kuse volá a otravuje mě. – Loni na jaře mi taky volala.“

„Asi má starost o syna.“

„Ta určitě. Tu zajímají jenom peníze, nic jiného. Je jimi posedlá a vždycky byla. Penězi a luxusem. Ještě, že jsem to poznal včas a ukončil to dřív, než mě tím taky nakazila.“

Vůdce vyndal nohy z lavoru, usušil si je a za doprovodu svého rádce zamířil do vedlejší místnosti, kde na něho čekal telefon. Pozlacený telefon, na němž se vyjímaly krásné červené brilianty. Byl to nejkrásnější a taky nejdražší telefon v říši.

Vůdce si přiložil sluchátko k uchu a tón jeho hlasu se změnil.

„Ano drahá?“

„To ti musí trvat tak dlouho, než dojdeš k tomu telefonu?! Proč si ho nenainstaluješ přímo k trůnu, když víš že z něho tu prdel za celý den nezvedneš?!“

„Rád tě zase slyším Morgano. Tvůj hlas, toť rajský zvuk.“

„Nech si ty řeči a raději mi řekni co dělá náš syn?“

„Otus? Má se dobře, právě se učí u sebe…“

„Nesnaž se, všechno vím! – Jak jsi ho mohl nechat utéct? – Slíbil jsi, že ho ohlídáš, vzpomínáš?“

„No, popravdě…“

„Okamžitě dej po něm pátrat! Je to ještě dítě, není připraven na svět tam venku! Copak jsi už zapomněl na Filipuse?“

„Já vím co mám dělat!“

Morgana se hlasitě zasmála.

„To jsi nevěděl nikdy! Jako manžel, ani jako otec! Copak by nějaký otec dopustil, aby mu oba synové utekli do světa? Kdyby to tak viděla tvá matka!“

„Když už o ní mluvíš – tak právě včera jsme se s matkou opět shledali.“

„Ha! - Chudák Ingrid! Po tolika letech se vrátila od toho šarlatána a co nezjistí? Její druhý vnuk utekl, kvůli neschopnosti svého otce! – Hřeje mě u srdce, když si uvědomím co všechno sis musel vyslechnout.“

„Mýlíš se, matka neřekla ani slovo.“

„Nechtěj mě rozesmát. – Ráda bych Ingrid viděla.“

„Uvidíš, matka má v plánu tě v následujících dnech navštívit. – No, rád bych si s tebou dál povídal drahá, ale povinnosti volají, takže se měj krásně a nezapomeň se mazat proti té vyrážce, co se ti pořád dělá po celém těle!!“

„Neopova…“

Vůdce prudce praštil se sluchátkem a otočil se na Sifilise, který stál opodál zády k němu.

„Sifilisi!“

„Ano, pane?“

„Vykopejte mou matku, do něčeho ji zabalte a pošlete ji okamžitě mé ženě! Máte s tím nějaký problém?! – Nemáte – výborně, takže to zařiďte!“