Svět Zítřka 3. Díl

Svět Zítřka 3. Díl

Anotace: Přílet k novému domovu.

„Tohle je ta nejkrásnější planeta, kterou jsem kdy viděl“
„Jo, přesně“ Odpovídaly jsme všichni stejně
„A co s námi teď uděláte?“
„Musíme vás nahlásit, víte i v naší době není cestování časem možné, takže jste paradox. Marxi, zapněte podsvětelné motory, letíme domů“
Mezitím, co jsme se přibližovali k planetě, jsem si všimnul vcelku rušného provozu na orbitě. Těch lodí tam bylo snad tisíc. Zrovna jsme proletěli kolem obrovské, asi přepravní, lodě. Nevím, jak byla velká, ale podle stínu, který vrhala naše loď na ní, bych tipoval nejméně kilometr. Vyhýbali jsme se všem lodím, jako cyklista ve městě. Průlet atmosférou proběhl jako po másle. Uviděli jsme město. Nedokázal jsem ani v nejmenším odhadnout, jak bylo velké.
Všimnul jsem si výškoměru, který ukazoval přes tři kilometry, když jsme letěli těsně nad budovou, kterých tam bylo mnoho.
„Takhle jsem si představovala budoucnost“ S úžasem povídala Lenka.
„Opravdu neuvěřitelné“ Také s úžasem hleděl do okna Marek
„Jak je to město velké?“ Zeptal jsem se.
„Je to jen diplomatické město, má kolem třech miliónů obyvatel“
„Tak to bych nechtěl vidět hlavní město…“ Odpovídal Martin.
„To je na opačné straně planety, má přes půl miliardy obyvatel“
„To je víc než Rusko a Amerika dohromady“
„Už jsme tady“
Přistály jsme hned vedle obrovského komplexu. Nápis, který byl nad vstupem do budovy, jsem neznal.
„Pojďte se mnou“
Lex nás odvedl na chodbu. Tam nás rozdělil. Já, Marek, Martin, Lenka, Eva a Petra jsme šli společně do jedné místnosti. Ostatní odvedli někde jinde. Sedli jsme si na židle, které už byly pro nás nachystané. Ze zadu přišel jeden chlap.
„Já jsem senátor Vixus“ Také jsme pozdravili.
„Takže, vy jste z minulosti?“
„Ano, z roku 2010“
„To je úžasné, ale proto tady nejsme. Dozvěděl jsem se, že máte důležitou věc ve vás“
„Vy myslíte tu protilátku?“
„Ano, můžete zachránit stamiliony lidí, ale nesmí se dozvědět, odkud jste“
„A už je to hotové?“
„Ne, vždyť jsme teprve před deseti minutami přiletěli“ Usmál se Lex.
„Zařídíme vám novou totožnost“
„A nemůžeme si nechat svá jména?“
Senátor s Lexem chvíli přemýšleli, ale asi jim to zase tak moc nevadilo.
„Dobrá, ale jenom jméno, ostatní zařídíme my“
Souhlasili jsme. Poté nás odvedli na jedno sídliště. Kolem každého domu byl park. Většina domů nebyla vyšších než deset pater. Odvedli nás do jednoho domu, kde bydlel i Lex a jeho posádka.
„Tak co, líbí se vám tady?“
„Pokud myslíte budoucnost, tak se mi pořád stýská po rodině …“ Odvětil jsem se smutkem ve tváři.
„I když jsem myslel pokoje, tak vás chápu, i mně by se stýskalo po mých blízkých“
„Jo Kamile, každému z nás se stýská. Ale musíme to přežít“ Povídala Lenka.
„Takže každý bude mít vlastní pokoj“ Lex každému dal jednu kartu od pokoje. Vzal jsem svoji a podíval se dovnitř. Nebyl to přímo pětihvězdičkový hotel, ale nic mi tam nechybělo. Uběhlo asi pět minut a já se zadíval na tu krásu celé planety. Chtěl jsem se kochat dále, ale v tom mě vyrušil poplach.
„Co to je?“
Vyšel jsem ven. Už tam čekal Marek a ostatní.
„Co se to děje?“
„Nevíme“
Cestou jsme potkali Lexe, jak jde směrem k nám.
„Lexi, co se to děje?“
„Tohohle si nevšímejte. Je to cvičný poplach“
„A neměli bychom ho dodržovat?“
„Ne, jelikož tu bydlíte semnou“
„To myslíš jak?“
„Myslím tím, že já znám všechny postupy, takže kdyby se něco stalo, tak všechno vím“
„Aha, takže teď máme, volno?“
„Dalo by se tak říct“
„Hurá, jde se na nákupy…“ Ozvaly se Lenka, Eva a Petra.
„Ty ženský…“ S úsměvem jsme povídaly Marek, Já a Martin.
Chvíli jsme byly ve městě. Holky chtěli chodit na oblečení, ale moc velká móda v tomto století neletěla. Místo obchodů jsme navštívili centrum historie. No chvíli jsme se pokoušely to nějak spustit, ale nikdo tam nebyl, takže jsme to vzdaly. Ještě ten večer jsme měli báječnou večeři. Sice mi chybělo jídlo ve stylu svíčková nebo koprovka, ale i tak to chutnalo dobře. Docela mě zarazilo, jak podobné ty naše společnosti byly.
Technologicky byly sice vyspělejší, ale měli auta, chodily ven, jídlo nebylo v tabletách a jiné. Ale líbilo se mi to, nemusel jsem si tak moc zvykat na novou kulturu.
Ráno mě vzbudilo bouchání na dveře.
„Kdo tam je?“
„Tady Lex, už začíná Nascar, tohle musíš vidět“ Otevřel jsem dveře.
„Nascar? Tohle slovo znám“
„Jsou to vesmírné závody… začali se hrát už před tisíci lety“
„V naší době to bývali automobilové závody…“
„Skoro to samé, jen se změnilo prostředí“ Usmál se Lex.
Odvedl mě k lodi, kde už čekali ostatní.
„Kamile, kde jsi? Čeká se jen na tebe“
„A kam se letí?“
„Na sousední planetu, tam je start“ Povídal Lex.
Za pět minut jsme dorazili na místo.
„Kolik těch lodí je?“
„Kolem dvou set, každá civilizace má jednu“
„Civilizace?“
„Ano, každá rasa má jednu loď. Vy jste si mysleli, že je člověk jediný?“
„No téměř“
„Existují dokonce tisíce ras, ale většina není technologicky vyspělá“
„A jak jsme na tom my, lidé“
„Jsme nejvyspělejší, ale ne dokonalí“
„A jak se závodí?
„Celý závod trvá pár hodin. Může se letět jakoukoliv rychlostí, ale dráha je daná. Zbraně jsou povoleny, ale pouze menší, ale my stejně žádné nemáme“
„A kde je naše loď?“
„Támhle“
Lex ukázal na loď, která tvarem připomínala doutník. Měla žlutou barvu.
„Vypadá nějak divně “
„Taky se mi zdá“ Odpovídal se mnou Marek.
„Vždycky jsem si myslel, že jednou budu závodit, ale nebyl jsem dost připraven. Teď budu jedním ze sedmi členů posádky“
„Za jak dlouho to začíná?“
„Asi za jednu hodinu… už musím jít, vy zůstaňte tady, postarají se o vás“
„Dobře, hodně štěstí“
Lex odešel na loď. Sedli jsme si do obrovské tribuny, která se volně pohybovala ve vesmíru. Naproti byla další stejně velká. Chtěl jsem si udělat obrázek, kolik lidí asi na těch tribunách je, ale vůbec jsem nemusel, protože na obrazovce mezi tribunami byl počet diváků. 195 tisíc osm set pět, bylo vcelku zarážející číslo. Zeptal jsem se chlápka, který byl vedle mě, kolik lidí asi sleduje ten závod.
„Tohle je ten nejlepší sport. Podle mě, ten závod sleduje snad každý ve známém vesmíru“
„Já ho dnes vidím poprvé“
„Cože?“ Trochu podivně se na mě podíval.
„…Měl jsem vážná zranění, tak jsem ho nemohl sledovat, jen jsem o něm slyšel“ Na poslední chvíli jsem něco řekl, aby to nevypadalo podezřele.
„Chápu… Já ho sleduji každý rok už třicet pět let“
„Páni. My tam máme našeho přítele“
„Opravdu? Odkud jste?“
„Z…“ Za boha jsem si nemohl vzpomenout na jméno naší nové planety.
„Z Gradii“ Odpověděla Lenka, která seděla vedle mě.
„Takže pozemšťané, a jak se jmenuje ten váš přítel?“
„Lex“
„Osobně neznám, ale slyšel jsem, že je to dobrý kapitán“
„To ano“
„Závod začne za dvě minuty. Prosím o zapnutí všech systémů“
Celý natěšení jsme se dívali na naši loď. Žlutá barva šla ihned vidět. Vidět byl i start všech motorů. Všechny lodě se začaly trochu třást. I když Lex říkal, že jsme nejlepší, šli vidět i dost nebezpeční soupeři. Loď hned za naší byla asi pětkrát větší a opevněná několik zbraněmi. Na obrazovce se mezitím objevilo druhé číslo. Počet diváků na tribunách ukazoval přes 200 tisíc. Druhé číslo ukazovalo diváků v celém známém vesmírů. To číslo bylo až moc velké, na to abych věděl, kolik lidí se dívá.
„Start za 3…2…1… teď!!“
Závod začal. Všechny lodě vyletěly ze startu tak rychle, že jsem se málem díval na prázdnou dráhu. Ještě asi pět sekund jsme viděli některé lodě, pak se nám ztratili. Na obrazovce se objevilo asi deset lodí vedle sebe. Kamera ty lodě sledovala.
„První máme v závodě Pozemšťany, druzí jsou Elfové a třetí jsou Trelioni“
Obraz přeskočil na dvě lodě, které spolu soupeřily. Lasery se míjeli navzájem. V té chvíli mi to nepřišlo jako závod, ale jako boj o přežití.
„Právě tu máme souboj o desáté místo mezi Rolunským impériem a Pašeráky. Vypadá to, že Pašeráci vyhrávají se svými nasbíranými zbraněmi. Ale jak je známo, Rolunské impérium se jen tak nevzdává“
I když sem si nezapamatoval ani jednu rasu, snad jen ty Elfy, bylo to prostě úžasné. Všechny ty lodě vypadaly dost dobře a nebezpečně. Jenom snad ta naše byla nic moc. Na obrazovce se objevilo několik obrazů, vypadalo to, že kamera sleduje všechny lodě v závodu.
„Nikdy jsem nevěřil, jak může závod být tak zajímavý“
„Jo, přesně, vypadá to o dost lépe než formule, nebo rallye“
„Líbí se mi, že tam nejsou téměř pravidla“
„A máme tady prvního odpadlíka. Frelinům odpadl hlavní motor, takže bohužel nemůžou pokračovat v závodě“
„To naštve“
Najednou se všem lodím zastavil motor. Ani jedna neletěla. Prostě stály na místě a nemohli nic dělat.
„Máme tady vážný problém. Vážení diváci, omlouváme se vám, ale musíme závod ukončit, tohle není součástí závodu“
Autor Nereussx, 16.08.2010
Přečteno 496x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

ahoj, komentar bych mel jeden, ale podstatny: text velmi srazi dolu chyby v y/i u sloves. Mam na mysli napr. "zeny nakupovali", naopak tvrde y pises asi nahodne v cca pulce pripadu. Gramatika ve Wordu je schopna to odchytit...

19.08.2010 12:46:00 | Waistnex

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí