Černý hřebec

Anotace: ...čtvrtý příběh čtený z očí krkavce...

Krásné svěží letní ráno bylo. Na obloze slunce zlatem zářilo a ve větvích stromů v naší zahradě ptačí písně slyšela jsem. Mezi libými hlasy všech těch ptáků zaslechla jsem i známý krákavý hlas. Na prastaré lípě seděl a křídla jeho černá ve slunci zelenkavě zářila. Pousmála jsem se a do očí se mu hluboce zahleděla.
Spatřila jsem v nich širou pláň pokrytou zeleným kobercem travin. A dál za tou plání v ranním slunci třpytil se oceán. Jemný vítr rozechvíval trávu a na hladině vodní tvořil jemné vlnky. Nebe bylo modré, jak střižené z hedvábné látky, bez jediné vady, bez jediného mraku, jenž by jeho krásnou čistotu narušil.
Zaposlouchala jsem se do šumění oceánu, jenž tak tiše zněl, jak píseň stříbrné flétny. Náhle jsem kdesi v dálce zaslechla dusot kopyt, který se rychle přibližoval. Zahleděla jsem se pozorněji do krajiny před sebou a uzřela jsem v dálce na skalnatém pobřeží černý diamant. Byl to kůň, avšak nádherný. Jeho srst se v slunci skvěla, jak černý satén, na jeho mohutném těle. Důstojně tam stál, jak by mi říkal, já jsem země téhle král. Elegantně skloněnou měl šíji, jíž mohutná černá hříva pokrývala. Ve sluneční záři zaleskly se v ní stříbrné prameny, jak by je měsíčním světlem měl protkané. Vítr si jemně s jeho hřívou pohrával a do všech směrů ji rozevlál. Černý kůň pak obrátil se ke mně a pomalým elegantním krokem přicházel blíže. Při každém jeho kroku se stébla trav sklonila, jako by úctu mu projevovala. Když nohu svoji zdvihnul, stébla se zpět narovnala, jakoby po nich ani neprošel. Při chůzi jemně rozvlnil ladné křivky svého svalnatého těla a hlavu důstojně držel vztyčenou. Přistoupil až ke mně a do očí jsem mu pohlédla. Byly černé, přesto však se v nich zaleskla stříbřitá jiskřička vznešenosti, kterou vládnul. Ten kůň nepatřil nikomu, v očích jeho četla jsem nekonečnou volnost a hlubokou věrnost krajině zdejší. Ten nádherný tvor okouzlil mě z cela, krásnějšího jsem v naší zemi ještě neviděla. Pomalu zavřel oči a uklonil se, jakoby rozloučit se chtěl. Pak zrak svůj v dál obrátil a s větrem, v černé hřívě, rozběhl se po pláni do dálky mlhavé.
Krkavec zakrákal, a očkem na mně mrknul. Usmála jsem se na něj a do zobáku kousek masa podala jsem mu. Hlavou kývnul, jako poděkování, roztáhnul křídla a do mraků se vznesl…