Svět Zítřka 5.Díl

Anotace: Zbraně budoucnosti nejsou zase tak špatné.

„To je dobře, zavolej Lenku, jestli už má ty zbraně“
„Lenko, máš už ty zbraně?“
„Jo mám, našla jsem jich asi patnáct, ale myslím, že budou bohatě stačit“
„Dobrá, tak se vrať, už máme opraveno“
„Už jdu“
„Můžeme zavolat Marxe?“
„Ne, ale aspoň můžeme letět zpátky“
Lenka přišla do patnácti minut. Čekal jsem něco jako lasery v hvězdných válkách, ale děla desetkrát silnější než má tank, nebo granáty pětkrát lepší než C4, to mi zlepšilo náladu.
„Skok za 3…2…1… teď“
Cestou jsem si psal takový malý deník.
Už je to dlouho, co jsme v budoucnosti, myslím, že 4 dny. I když jsem si vždy přál, vidět budoucnost, tak jsem chtěl vcelku zpátky. Chyběla mi rodina, přátelé, jídlo, prostě téměř všechno. Bylo toho na nás hodně. První zvláštností byl ten roztrhaný Měsíc. Vidět takovou zkázu bylo fakt hrozné. Za druhé to byl ten satelit.
Nevěděl jsem, jaké satelity v naší době ve vesmíru byly, ale ta vlajka tomu přidala na zvláštnosti. Potřetí jsme měli strach, když se nad námi objevila ta vesmírná loď. Do teď nevím, čí byla, ale se smíchem na to vzpomínám. Poslední událostí bylo to zjištění, že jsme v budoucnosti. To mě dostalo asi nejvíce. Stále jsem si říkal, že je to jen sen, ale pravda byla jiná. Následující věci už jsem téměř očekával. Pár tisíc let, to už nadělá pěknou paseku v technologiích. Teď jsme se ale bály nejvíce v životě. Ta obrovská loď nám hrozila útokem. Hned jak odletěla, tak mi spadl kámen ze srdce. I když jen na chvíli. Poslední starost byla za námi, když jsme našli ty zbraně…
„Kamile, můžeš prosím tě na můstek? Konečně jsme se dovolaly Marxovi“
„Hned tam budu…“ Došli jsme na můstek.
„…Tak ho zavolej“
„Už je na obrazovce“
„Ahoj, máte něco?“ Povídal Marx.
„Ano, máme. Našli jsme ty zbraně. Sice tam nebyly lasery, ale několik palných zbraní stačí bohatě“
„To je neuvěřitelné, ale našli jste je nějak rychle, ne?“
„Ano, byla to náhoda. Tak se vraťte, setkáme se zpátky na Gradii“
„Dobře, budu se těšit“
Za hodinu a něco jsme dorazily zpátky.
„Vítejte zpátky“
„Ještě že jsme tam něco našly… jinak bychom pročesávaly celý střed galaxie“
„Dáte mi to?
„Ano, tady“ Lenka podala disk Marxovi.
Ten ho hodil do počítače. Nemohl uvěřit, kolik zbraní tam je. Pro nás to bylo normální, vcelku, ale pro něho to bylo jako ráj.
„Za jak dlouho je můžete vyzkoušet?“ Zeptal jsem se.
„Nevíme, ale co nejdřív. Na tomhle bude spolupracovat hodně firem, takže bychom mohli mít prototyp už pozítří“
„Ještě že to v té budoucnosti jde tak rychle“
„Mohlo by to být možná i dřív, ale neznáme technologií zbraní“ Usmál se Marx.
„Tak se dejte do práce, už zbývá myslím šest dní“
„Tak nějak, když jste ve vesmíru tak často, tak vám čas ubíhá jinak. Už se jde na to“
Mezitím co Marx poslal data někde pryč, nás navštívil senátor.
„Mám pro nás, tedy i vás, dobrou zprávu“
„Jakou?“
„Už jsme podali první vakcíny pro nemocné“
„A jaké jsou výsledky?“
„Vynikající… virus ustoupil. Nemocných ubylo o 87% za dva dny“
„Tak tohle je nářez“ Divily jsme se všichni.
„Nářez?“
„Jenom slang…“ Mávl jsem rukou nad tak obyčejným slovem.
„Slang?“ Divil se pořád senátor a Marx.
„Prostě slova, které často používáme“
„Raději si půjdu lehnout, už jsem celých 24 hodin pořádně nespal“
„Já taky“ Souhlasili se mnou ostatní.
Další noc uběhla. V hlavě jsem si pořád promítal, co se za celý den stalo. Každý den jsem si zvyknul na jednu věc, a druhá zase přišla. Na zkoušku těch zbraní zbýval den a do útoku zbývalo asi šest dní. Ráno jsem se vzbudil odpočatý. V televizi, tedy aspoň to co jí připomínalo, nebylo nic, tak jako v té pravé televizi. Šel jsem na snídani, kde jsem potkal Marxe.
„Ahoj Marxi“
„Ahoj“
„Co ty tady tak brzo?“ Zeptal jsem se.
„Já tu sedím každý den od 7 ráno“
„Hele, jak velký je vesmír? Nebo teda aspoň, jak velká je oblast, kde už lidé byly“
„Známý vesmír se skládá asi z 35 velkých galaxií. Dál se dá dostat, ale je vcelku zbytečné“
„30? To je dost… a proč by to bylo zbytečné?“
„Všechny galaxie ještě nejsou pořádně prozkoumané. Ani v Mléčné dráze není všechno objeveno. Každá galaxie je asi z 40% prozkoumána. A na to všechno máme místa, že bychom nemuseli hledat planety na dalších tisíc let“
„Neuvěřitelné“
„Máte už připravenou tu zbraň?“
„Asi před deseti minutami začali s testem“
„Takže už máte prototyp?“
„Ano. Měli by mě každou chvíli informovat“
„Vás? Já myslel že…“
„Senátor nemá moc času teď, tak mě pověřil, ať hlídám tenhle projekt“
„A jak dlouho už pracuješ pro Lexe?“
„Už je to patnáct let co mě poprvé vzal na loď“
Mezitím co Marx odpovídal na moji otázku, přiběhl k nám neznámý muž. Tedy já ho neznal, Marx jo.
„Máme to. Prototyp funguje nad naše očekávání. Takhle ničivou sílu jsem ještě neviděl“
„Opravdu je tak ničivá?“
„Ano, pojďte se podávat“
Zavezl nás asi deset kilometrů od města. Jeli jsme tam autem. Přijeli jsme hned k velkému dělu. Vypadalo jako dělo od tanku, ale asi dvakrát větší.
„Dívejte se pozorně na tu dva metry silnou stěnu z oceli, titanu a chromu“
Byla to velká stěna asi pět metrů vysoká a široká. Mířilo přímo na ni a bylo vzdálené sto metrů, od té stěny. To co následovalo, mě ohromilo. Ve stěně se udělala díra a hned jak ta střela proletěla tak ta střela explodovala.
„To je prostě neuvěřitelné“
„Naprosto úžasné“ Ohromeni silou té zbraně jsme s Marxem jásali.
„Kolik těch zbraní jste zatím vyzkoušeli?“
„Zatím jen tuhle. Ale hned jak dodáme výsledky a plány na výrobu firmám, tak začneme zkoušet další“
„A to bude za jak dlouho?“
„Odešleme to za pět minut“
„Musíme to video ukázat ostatním“
Jeli jsme zpátky do města to ukázat ostatním. Nadšení bylo stejné jako u nás.
„A z čeho je ta stěna…?“ Zeptal se Martin.
„Ocel, titan a chrom. Je to dva metry silné. Za naší doby by to snad prorazila jen atomovka“
„Fakt? Tak to je síla… a to doslova“
„Teď zkouší další. A tyhle už jdou do výroby“
„Super“
„Tak já půjdu, budu dohlížet na stavbě těch zbraní, nashle“ Řekl Marx a odešel.
„Tak čau“ Odpověděly jsme.
„A co budeme dělat teď?“
„To já nevím, ale asi se půjdu pořádně porozhlédnout po městě“ Chtěl jsem si město prohlédnout zblízka.
„Můžeme s tebou?“ Zeptala se Lenka a Petra.
„Určitě“
„Tak půjdeme všichni“
„Kam se tedy teď podíváme?“
„Nezkusíme to centrum historie?“
„Vždyť už jsme tam byly… a pamatuješ přece, že jsme to nemohli spustit“
„Tak se zkusíme zeptat… minule jsme se neptaly“
„Dobře“
Tak jsme tam šli zase. Naštěstí tam někdo byl, tak jsme se nenápadně zeptali. Celkem jsem to pochopil, takže jsme mohli hledat.
„Tahle databáze byla založena od roku 2020, ale jinak tu je i světová válka a jiné“
„Páni, hodně to jde vidět, jak lidé přestávaly používat ropu a uhlí“
„Jak to myslíš?“
„Je tu, že se v roce 2030 vytěžilo o 23% méně ropy, než v roce 2000“
„Jo mám tu něco podobného, že elektromobilů bylo 20%“ Povídaly si Martin s Petrou.
„Marek dívej se, je tady známý z minulosti. Mám tu Davida. Je tu psané, že to byl nejbohatší člověk v České republice od roku 2025 do roku 2040“
„Který David?“
„David Klosík“
„On že byl nejbohatší?“
„Jo, prý že vyhrál ve sportce 200 milionů a pak že založil firmu a ta jen kvetla. Prostě měl hodně štěstí“
„Ani bych se nedivil. Musel mít teda obrovské štěstí. Neznal jsem nikoho, kdo vyhrál víc než tisícovku“
„Kdo měl obrovské štěstí?“ Zeptala se zvědavě Lenka.
„Náš kamarád. Vyhrál ve sportce 200 milionů“
„Páni, tak to závidím… taky bych jednou chtěla vyhrát tolik peněz“
„Myslím, že teď ti to bude k ničemu, Lenko“ Usmál jsem se nad tím, že jsme zažili tolik dobrodružství jako nikdy nikdo před námi a že výhra by nám byla asi k ničemu, v téhle době.
„V tomhle světe, by to bylo asi fakt zbytečné. Aspoň že nás tu je víc, nedokázala bych si představit, že bych tu byla sama“
„Taky si myslím. Ale vrátil bych se zpátky“
„To asi mi všichni, co?“
„Hej, mě se tu docela líbí. Nejsou tu debilové, všechno je čisté, létá se do vesmíru, co víc bych si přál“ S úsměvem v obrazovce odpovídal Martin.
„Martin má docela pravdu, ale i tak mi chybí rodina a přátelé. Samozřejmě jsem ráda, že jste tu aspoň vy, jinak bych tu asi zešílela“
„Hele, už mě to tady nebaví, nezajdeme někde na pivo třeba?“
„Myslíš, že tu mají pivo?“
„Doufám, že jo“