Svět Zítřka 6. Díl

Anotace: Boj o život.

Odešli jsme z toho centra a šli hledat nějakou restauraci. Půl hodiny jsme bloudily a hledali. Nakonec jsme jí našli. Sedli jsme si ke stolu. Na každém stole bylo plátno, na kterém byla nabídka dne.
„Tak, co si dáte?“
„Pivo tu nevidím…“
„Sakra, není tu“
„Tak co si dáme?“
„Já si dám tu svíčkovou, co jsme předtím měli, nebo co to bylo“
„Dobrý nápad, dám si totéž“
Znovu jsme se pořádně najedli. Poté jsme šli domů. Když jsem stál u mého pokoje, zastavila mě Lenka.
„Můžu na chvíli?“
„Určitě…“ Otevřel jsem a pozval jí dál.
„Vypadá to tady stejně jako u mě“
„Co jsi to chtěla?“
„Tebe“ Řekla Lenka romantickým pohledem.
„Tím myslíš…“
„Jo, přesně to“ Hned co dokončila větu, políbila mě. Byl to ten druhý nejdokonalejší zážitek, který jsem kdy zažil. První byl, když jsem ji spatřil.
„Tak co říkáš?“ Po vášnivém polibku řekla Lenka.
„Nemám slov. Dokonalost sama“ Usmál jsem se.
„Takže…“ Nemohla dokončit větu, jelikož jsem jí znova políbil.
„Líbila ses mi hned od začátku“
„Ty mě taky, ale chtěla jsem tě poznat blíže“
„Tak už mě znáš“
Strávily jsme spolu krásný večer. Ráno mě vzbudil Marek boucháním na dveře.
„Kamile vstávej, letíme pryč“ Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale nakonec jsem došel ke dveřím.
„Co je?“
„Letíme se podívat na tu hvězdu“
„Všichni? Jestli jo, tak taky poletím“
„Jasně že všichni, jenom Lenku jsem nemohl najít. Nevíš kde je?“
„Jo vím, je tady semnou“
„Dobrý Kamil. Tak pojďte, za patnáct minut letíme“
„Ok“ Za patnáct minut jsme se nachystali a vyrazily na cestu.
„Letí s námi někdo? Nebo letíme sami?“
„Sami. No myslím všech šest“
„Jo, pochopil jsem“
„Hele a nebude to trvat dlouho ten let? Vždyť letíme do jiné galaxie…“
„Je to prý vylepšený pohon. Cesta bude trvat asi deset hodin“
„To je celkem dobrý“
„Hele a co ty a Lenka?“
„No co… dali jsme to dohromady“
„Jen tak dál…“
„Možná že to s Evou dáš taky dohromady“
„Včera večer se stalo“ Usmál se Marek.
„Dobrý. Tak pojď, ať nečekají“
Do toho osudného dne zbývaly asi čtyři dny. Několik zbraní už se montovalo do lodí, ale to byl teprve začátek. Byl to sotva den, co je vyráběly. V té nadsvětelné rychlosti se mi líbilo to, že šel vidět okolní prostor. Nádherně šla vidět naše galaxie.
„Ta budoucnost mě stále něčím překvapuje“
„To ano. Je to prostě neuvěřitelné“
Hned jak jsme dorazily na místo, tak se před námi objevila obrovská červená hvězda.
„Ty vole. To je pěkně velká hvězda“
„Sakra, počítač hlásí nějakou mlhovinu, která se k nám blíží“
„Jakou mlhovinu?
„Neznámou. Počítač se zbláznil, nedokáže určit ani jak daleko je“
„A dokáže určit alespoň směr, kterým ta mlhovina letí?“
„Ne, a nemůžeme zapnout ani motory“
„Takže máme jen čekat?“
„Zatím jo, a teď ticho“
Byly to ty nejdelší vteřiny, které jsem kdy zažil. Dlouho se nic nedělo. Pak jsme ale viděli, jak ta mlhovina proletěla kolem nás. Nevím, jestli se dostala i na loď, ale asi jo protože byla všude kolem.
Nakonec se vzdalovala od lodi, jako by se nic nestalo.
„Řekl bych, že se nic nestalo“
„Nevím jak ty, ale já mám v hlavě takový divný pocit“
„Jo, mám taky takový divný pocit“ Odpovídali všichni stejně.
„Cože si to říkal Martine?“ Z ničeho nic se zeptala Lenka“
„Já jsem nic neřekl…“ Martin jako jediný nic neřekl.
„Ale jo, já jsem něco od tebe slyšela“
„Lenko, ale on vážně nic neřekl“
„Ale… No to je jedno. Tak poletíme raději zpátky ne?“
„Dobrý nápad. Petro, zapni motory“
Petra se sotva dotkla počítače, ještě nestačila nic zmáčknout a loď odletěla.
„Co to bylo?“ Zeptala se Petra.
„Tak asi nejsem jediný, kdo si všiml, že si nic nezmáčkla“
„To teda nejsi…“ Řekla Eva.
„Nechci vám kazit náladu, ale pořád vás slyším, i když nic neříkáte…“ Zmateně povídala Lenka.
„Možná že dokážeš číst myšlenky… kvůli té mlhovině“ Povídal Martin radostně Lence.
„Asi to bude pravda…Protože já dokážu ovládat počítač pouhou myšlenkou“
„Cože?“
„Jak jsem zapnula ty motory. Jenom jsem na to myslela a ono se to stalo. Teď jsem si to ověřila“
„Možná že dokážeme…“ Marek z ničeho nic zmizel a objevil se na druhé straně místnosti.
„A to bylo sakra co?“
„Já dokážu zpomalovat čas. Viděl jsem vaše zpomalené pohyby“
„Tohle už přeháníte. Tohle přece není možný…“ Celý zmatený jsem se na všechny díval, když se všichni podívali na mě, jak se u mojí ruky vznáší láhev s vodou. Zkoušel jsem pohybovat rukou dopředu a dozadu, láhev se vnášela ve směru pohybu mojí ruky.
„Že by telekineze?“ S úžasem jsem pohyboval se dvěma láhvemi.
„Sakra, já chci taky něco mít“ Naštvaně praštil Martin do stolu, který se prohnul skoro až k podlaze.
„Třeba je to…“ Martin vzal Petru do vzduchu, jako by vážila pár kilogramů. „…Supersíla? Tak tohle se mi líbí“
„Takže já taky něco mám že?“ Zkoušela Eva různé věci, ale bez úspěchu.
„Možná že to objevíš později“ Utišovali ostatní Evu.
„Skus se říznout“
„Říznout? Já se ale nechci kvůli tomu zabít“
„Takhle jsem to nemyslel… Mohla bys mít regeneraci. Že se uzdravíš z každého zranění“
Podal jsem jí nůž, který jsem našel v lodi. Eva se řízla jemně do prstu. Rána se po pár sekundách zahojila.
„Tak tohle je zvláštní. Skoro vůbec jsem to necítila“
„Páni. Teď jsme superhrdinové. Nesmrtelnost, Telepatie, Telekineze, Zpomalení času, Ovládání počítače a Supersíla. Tomu říkám další nejúžasnější den v mém životě“ Radostně jsem jásal po celé lodi.
Vždy jsem si přál mít superschopnosti. Ale čím jsem byl starší, tím víc jsem chápal, že to není možné.
Celou cestu jsme si zkoušely schopnosti.
„Marek, jaké to je zpomalit ten čas?“
„Vypadá to, jako kdybys ho zastavil, ale když se díváš pozorně tak vidíš pomalý pohyb. A zjistil jsem, že za jednu moji minutu, uběhne tady sekunda. A jak vypadá to tvé čtení myšlenek, Lenko?“
„Prostě to slyšíš trochu tišeji, ale i tak to jde slyšet nahlas“
„A u tebe to vypadá jak, Martine?“
„Je to, jako by všechno bylo lehké jako plast a tvarované jako plastelína“