Svět Zítřka. Díl poslední.

Anotace: Poslední bitva. Život smířený se svým osudem.

„Evo?“ Všichni jsme se podívaly na Evu, jak se stále řeže do ruky a rány jak se jí hojí.
„Když to udělám, tak to trochu zabolí, ale ihned ta bolest ustane“
„A co ty Kamile?“
„Prostě chceš, aby se ta věc zvedla. Natáhneš ruku a je to“
„To je prostě nářez“
„To jo… a co tedy, řekneme to někomu? Nebo to uchováme v tajnosti?“
„Zatím to uchováme, uvidíme, jak si povedou s těmi zbraněmi“
Za 10 hodin jsme dorazily zpátky na Gradii.
„Tak co, jak jste se tam měli?“ Zeptal se Marx hned potom, co jsme přišly do jídelny.
„Můžu ti říct, že je fakt obrovská“
„Máme poblíž sondu, která jí pozoruje. Výbuch podle ní nastane za tři dny“
„A jak to vypadá s těmi zbraněmi?“
„Už jsme vyzkoušely dvě další. Asi před půl hodinou jsem to byl zkontrolovat a máme pět plně vyzbrojených lodí. Možná jsou to nejlépe vyzbrojené lodě v Alianci. Zítra bychom měli mít dalších deset“
„Kolik myslíš, že se těch lodí vyrobí celkem?“
„Budeme je vyrábět pořád, ale před bitvou jich budeme mít asi 31“
„No, kdo ví, kolik jich bude“
„Celkem tam bude asi 235 lodí. Našich 31, Pašeráci jich budou mít 54 a Rolunské Impérium okolo 58. Zbytek jich nemá více jak 8“
„Uvidíme, jak to dopadne. Hlavně stavte i obranu na planetách“
„Několik děl máme u každého velkého města na Gradii“
„Víte co mi teď došlo?“ Řekla Lenka.
„Co ti došlo?“
„Že ti mimozemšťané neříkali, kde zaútočí“
„To je pravda…“
„Sakra, co tedy budeme teď dělat?“
„Tak ty lodě zůstanou na planetách. Ty nejdůležitější bude chránit více lodí“
„Já se jdu najíst. Celý den jsem neměl pořádné jídlo“ Odešel jsem od našeho hloučku a šel si objednat jídlo. O pár minut později se ke mně přidala Lenka.
„Taky mám z toho blbý pocit, že jsme mu to neřekli“ Přisedla si Lenka s talířem a odpovědí, na kterou jsem se ptal sám sebe.
„Je to zvláštní, když dokážeš číst myšlenky“ Řekl jsem o chvíli později.
„Já taky obdivuju tu tvoji schopnost“ Hned co to dořekla, tak mě políbila.
„Tohle bych mohl snášet každý den“
„Počkej…“
„Na co?“ Zeptal jsem se zmateně.
„Něco slyším, ale je to velmi slabý šepot…“
Nevěděl jsem co na to říct. Raději jsem byl zticha. Lenka vypadala velmi zamyšleně. Trochu mě to vyděsilo. Po necelé minutě stálého zamyšlení na mě promluvila.
„Mám to“
„Co máš?“
„Zaslechla jsem je. Ale jsou velmi daleko. Už se připravují“
„Koho jsi slyšela? Začínáš mě děsit“
„Ti mimozemšťané. Vědí o nás hodně. Jako by nám četli myšlenky, jako já. Chystají se zaútočit už zítra“
„Cože? Jsi si jistá? Vždyť říkali…“
„Určitě. Chtěli nás zmást. Vědí, že nejsme připraveni“
„A kde zaútočí?“
„Na Gradii. Mají obrovskou přesilu. Naše lodě je sotva zpomalí“
Nechal jsem jídlo na stole a utíkali jsme za Marxem. Naštěstí stál ještě s ostatními, na chodbě. Všechno co řekla Lenka, jsem mu řekl.
„A jak to víte?“
„Víš, u té hvězdy se nám stala menší nehoda“
„Nehoda?“
„Proletěla námi mlhovina, která nám dala superschopnosti“
„Chcete mi říct že…“
„Každý dokážeme různé schopnosti. Já můžu například pohybovat věcmi, Lenka dokáže číst myšlenky nebo třeba Martin, který má obrovskou sílu“
„To je úžasné. Proč jste nám to neřekli hned?“
„To by bylo na dlouho…“
„Takže zítra na nás zaútočí. Musíme se připravit na veliký útok“
Kontaktovali jsme všechny dostupné lodě, aby přiletěli na Gradii. Všichni kdo mohli, tak pomáhali s instalováním zbraní do všech lodí. Další ráno jsem se vzbudil s hrůzným pocitem, že to může být konec. Za půl hodiny jsem dorazil k místu, odkud startovaly všechny lodě.
„Myslíš si, že to zvládneme?“ Promluvil na mě Marek, který se z ničeho nic objevil.
„Musíme, a tohle už mi vícekrát nedělej“
„Když mě to tak baví“ Usmál se Marek.
„Ostatní už jsou v lodi?“
„Jo“ Šli jsme dovnitř, kde už čekali ostatní. Najednou se ozval ohlušující alarm. Po celé lodi začalo blikat červené světlo.
„Tohle mi nepřijde jako něco dobrého“
„Už to začalo…“ Zhrozil se Marx, který nás doprovázel na můstek.
„Tím myslíš?“
„Jo, už útočí“ Loď se začala zvedat ze země a letěla přímo nahoru. Během pár sekund se před námi objevila bitva.
„Musíme použít naše schopnosti“
„Dobrý nápad“
„Petro, ty skus pomocí počítačů zjistit více o jejích lodích. Lenko, ty skus zjistit co mají v plánu“
„Už jdeme na to“ Odpověděly stejně Lenka s Petrou.
„Marku, umíš zpomalit čas i s lodí?“ Netrvalo ani půl vteřiny a Marek mi odpověděl.
„Zkusil jsem to, ale je moc velká, dejte mi malou stíhačku a půjde to“
„Už se na tom pracuje“ Odpověděl Marx.
„Evo, Martine, vy zkuste pomáhat posádce“
„Nic jiného nám nezbývá“ Řekl Martin s Evou a odešli.
„Výhoda je, že nemají štíty, ale nevýhoda je, že se dokážou sami regenerovat, jako Eva“ Ozvala se Petra. Marx už střílel po menších lodích. Některé zásahy vydržely, některé ne. Díky štítům jsme byly relativně v klidu, i když šlo vidět jak se pokaždé zásahu, snižuje účinnost.
„Kamile, ta stíhačka by šla. Už po nich střílím“
„Dobrá“
„Mám pro všechny znepokojivou zprávu“ Řekla Lenka se strahovitým hlasem.
„Co jsi zjistila?“
„Chtějí zničit tohle slunce nějakou zbraní. Ze slunce se stane černá díra a pohltí všechno co je dosahu“
Nikdo tomu nechtěl věřit. Hlavně Marx. Stále si to nechtěl připustit. Ihned poslal vzkaz na planetu, kde se začalo s evakuací. Byly to miliardy lidí, kteří museli odletět ze svého domova.
„Marek ihned se vrať na palubu!“
„Nemá to cenu, bylo jich moc, už jsem v hangáru“
„Támhle ta loď. To je ona“ Řekla Lenka.
„Letím za ní“ Marx neváhal a vyrazil ihned za tou lodí. Nemohli ji dohnat, jelikož byla stejně rychlá jako naše. Pak ale zmizela.
„Sakra, co to bylo?“
„Podle mě je to jejich styl cestování nadsvětelnou rychlostí“ Marx reagoval skokem, který se počítal v milisekundách. Ani jsem nic necítil a objevili jsme se kousek od slunce.
„Mám ji. Je támhle“ Ukázal Marx na malou zelenou tečku v prázdném prostoru.
„Rychle vystřel!“ Reagovala pohotově Petra.
„Už je pozdě…“ Se slzami v očích řekla Lenka. Sklonila hlavu dolů.
„Takhle to nemůže přece skončit!“ Stále jsme Já, Marx a Petra nechtěli uvěřit.
Na obrazovce se ukázalo slunce, ke kterému letí červená tečka.
„Dělej! Otoč to! Já chci odsud pryč!“ Křičela Petra na Marxe. Jenže už bylo pozdě. Neznámá střela se srazila se sluncem. To okamžitě změnilo barvu na tmavě červenou a začalo se smršťovat do sebe. Během okamžiku slunce explodovalo. Exploze vyřadila všechny systémy včetně štítů a nadsvětelného motoru. Tam kde před pár vteřinami stálo slunce, byla tmavá skvrna, kolem které se tvořil světlý oblak.
„Tohle je černá díra?“ Zeptal jsem se s patrným strachem v hlase.
„Teď už nemáme sebemenší šanci uniknout“ Petra zkusila nahodit alespoň obyčejné motory. To se jí povedlo. Ale černá díra byla silnější. Začali jsme cítit silnou gravitaci. Loď se pomalu přibližovala k černé díře. Objal jsem Lenku, jak jen jsem mohl. V té době už přišli i Eva s Markem a Martinem.
Marek také držel Evu v objetí.
„Něco tady mám!“ Zakřičela Petra.
„Co tam máš?“ Zeptal se Martin.
„Nikdy jsem to neviděla a počítače taky nevědí co to je“
„A může nám to pomoct?“ Zeptal jsem se hlasem, který byl už smířený se svým osudem.
„Možná. Platí v něm totiž podivné fyzikální jevy“
„Takže chceš fakt říct, že nám to pomůže?“ Zeptal se Marek.
„Za zkoušku nic nedáš. Marxi, leť támhle do toho podivného víru“ Petra ukázala na průhledný, světle modrý vířivý objekt. Pozvolna se kroutil, zleva doprava a nahoru a dolů. V tom mi došlo, že už jsem to někde viděl.
„Já jsem to už někde viděl…“
„Jak bys to někdy mohl vidět? Vždyť to ani počítače neví“
„Už vím, kde jsem to viděl… V seriálu“
„Cože?“ Začali se všichni trochu smát.
„Jo, v jednom seriálu to byla červí díra“
„Co je to červí díra?“ Zeptal se Marx.
„Může cokoliv dopravit z jednoho konce vesmíru na druhý konec. Ale nikdy to nebylo prokázané“
„No, vypadá to, že nemusí. Tak tam leť, stejně už nemáme žádnou jinou možnost“ Marx s Petrou otočili loď směrem k tomu víru. Následné otřesy začali ničit všechno kolem. Ten nátlak byl k nevydržení. Ani jsem si nevšiml, co bylo vevnitř toho víru. Upadl jsem do bezvědomí, jako všichni ostatní. Tma a ticho beze snu. Nevím, jak dlouho jsem mohl být v bezvědomí, ale probudil jsem se. Všude byly poničené počítače a zdi. Všichni ihned také začali vstávat.
„Sakra, co se to stalo?“
„Děsně mě bolí hlava“ Probouzel se Martin.
„Kde to jsme?“ Zeptal se Marek.
„Nevím, ale podle mě už nejsme u té černé díry“ Petra se chtěla dostat do počítače, ale nešlo to. Všechny byly zničené. Hleděl jsem na přední okno, když jsem uviděl něco známého.
„Hele, támhle je Velký vůz“ Ukázal jsem na známé souhvězdí.
„Takže tím chceš říct, že jsme na Zemi?“
„Asi jo“ Podíval jsem se pořádně z okna a viděl, že jsme někde přistály. Byla to velmi kamenná pláň bez života. Nějaké venkovní senzory zjistili, že venku není atmosféra a život.
„Nedává mi to smysl. Vezmeme si skafandry a půjdeme se podívat po okolí“
Vyšli jsme ven. Byla to šedá půda s kameny. Po okolí byly menší krátery.
„Otočte se všichni!“ Řekla Eva.
Otočil jsem se a uviděl planetu. Byla to Země, jelikož jsem poznal některé kontinenty.
„Takže jsme vážně na Zemi“ Zajásali všichni.
„Počkat…“ Přerušil radost Marx. „Vždyť byl měsíc zničen“
„No jo, tak jsme možná někde jinde“ Řekl jeden z posádky.
„Ale jsou tu snad všechny souhvězdí, které znám“
Najednou se nám nad hlavami objevila záře. Stále se to přibližovalo. Přistálo to několik metrů od nás.
Vypadalo to jako nějaká velká sonda. Mohlo to mít tak deset metrů na výšku a šest metrů na šířku.
Přišli jsme k tomu blíže. Asi dva metry předtím jsme se zastavily. K zemi se sesunuly malé schody.
Schody vedly ke kulatému otvoru. Ten se začal otevírat. Dvířka se otevřela a z nich vylezl kdosi v bílé kombinéze a černým sklem na helmě. Poté jsem si všiml obrázku, která ta osoba měla na rameni.
„Pane bože, vždyť tohle je…“ nestačil jsem dokončit větu, protože mě ta osoba přerušila.
„Co to sakra je?“
„…Američan“
„Co je za rok?“ Zeptal jsem se toho astronauta.
„Michale on na mě něco mluví…“
„Cože…“ Ihned jsem pochopil, že nemají překladač. Pomocí telekineze jsem nám sundal překladače. Musely jsme se domluvit hezky postaru, angličtinou. Začali jsme na toho astronauta mluvit anglicky.
„Jaký je teď rok?“
„2023… ale jak jste se.…“
„To je na dlouho… my jsme taky ze Země“
„Nechápu…“
„To je úžasné, že lidi? Ta zatracená červí díra nás dostala zpátky do naší doby!“ Začal jsem se radovat.
„To jo! I když se zpožděním 13 let“
Já s ostatníma, tedy spíše Eva, jsme vyprávěli trojici astronautů, co se nám stalo. Byly v úžasu, co všechno se nám přihodilo. Zavolali do Houstonu a řekli jim, co tady viděli. Celá Země byla v šoku. Zanedlouho jsme se na Zemi setkali se svou rodinou a přáteli. Věda, technika, zdravotnictví a spoustu dalších přeskočila několik desetiletí výzkumu. Zločin a katastrofy se snížily na minimální hodnotu. A tak jsme pokračovali v „normálním“ životě, jako superhrdinové, přátelé a rodina. Došlo nám, že budoucnost nikdy nebude taková, jakou jsme ji viděli. Teď jsme si ji museli utvořit sami…