Magie slova

Anotace: povídka/pohádka vypráví o moci slova, co všechno dovede jediná věta, je zde zafigurovaná i magie, jak jinak :-) Také je vložena na mém blogu http://carodejkajasmina.blog.cz/

Byl krásný podzimní den jako dělaný na procházku do přírody mezi ty babím létem obarvené listy do červena, žluta, hněda, fialova, nádherná podívaná!! Dívka jménem Jasmína se vydala ke křišťálovému jezeru ležícího za městem Slunov. Toužila nabrat nové energie pro život.Kráčela pomalu, s lehkostí víly, kolem ní se vznášely listy jako hvězdy chodící na jevišti. Pofukoval vlažný podzimní vánek, na vysokých stromech seděli maličcí skřítkové popíjející šípkový čaj. Jasmína se vyhýbala klackům na zemi, aby je nerozšlápla. Pomalu, ale jistě se blížila na místo, které si vyhlídla když byla ještě malá. Chodívala si tam hrát s motýli, srnkami, elfy. Nalezla tam pokaždé útěchu.Naše hlavní hrdinka prochází kolem skryté jeskyně, kde žije vzácný Jednorožec, rád pomáhá lidem, ale musí se skrývat, aby po něm nechtěli peníze... Dívka už cítí, vidí svůj potůček. Když se nadechne, její nos přijme neodolatelnou vůni zeleně, svěží větřík, dokonce i levanduli. Sedne si na velký kamen porostlí mechem jako peřinkou. Zavře oči. Poslouchá jemné bublání potůčku, uklidňující zpěv ptáků i lesních bytostí. Zvedá se a lehá si mezi barevné listy jako do té nejměkčí postele. Všechny svaly na těle se jí uvolňují. Relaxuje tak, jak se má. Není nad přírodu! Náhle jí na obličej spadne kapka deště, tak zářící, jako perla. Po chvíli slyší, jak padají do jezírka. " Musím se jít někam schovat, i když mi déšť nevadí." myslí si Jasmína. Už je na nohou a vzhlíží k mračnu. Na nebi začínají kmitat blesky, jako tanečnící bez partnerek. Voda se jen hemží kolečky. Najednou do hudby padajících kapek deště vnikne hlas: " Pojď se schovat do šeříku, čekám na tebe!" Dívka celá promočená dá na ten tajemný hlas ozývající se nevím odkud. Pomalu s jitotou kráčí mokrými listy k šeříku. Čeká tam na ní postava v kápi. Zděsí se, ale jde dál! Bytost sendavá plášť. Skrývala nádherné tmavě modré šaty pokryté fialovými květy šeříku. Je to dívka, VÍLA!!! Její dlouhé hnědé vlasy se táhnou do půlky zad.
" No tak si mě tak neprohlížej a pojď honem dál, nebo nastydneš!" řekne víla. Jasmína poslechla. Kráčí do šeříku, ale najednou se nejspíš nějakým mocným kouzlem dostala do jakéhosi domečku. Všude kolem ní je fialová, jako ty květy na šatech víly.
" Tak to je můj domov, snad se ti tu líbí. Já jsem Lajla, stráškyně šeříků. Chceš sedmikráskový čaj?" pravý svým neuvěřitelně jemným ozvěnovým hlasem nová kamarádka naší milovnici přírody.
" Ano, ráda. Já jsem Jasmína. Moc děkuji, že jste mě tu schovala i když mám déšť ráda, nechtěla bych stonat..." odpoví s radostí
Jasmína se posadila na malé pohodlné křesílko. V tu chvíly na ní vyskočí malý bílý psík. Hned se lísá. " Ty jsi ale roztomilouš, jaké máš jmén o?" promluví na psíčka, když jí dává ty své zvířecí pusinky.
" To je Sindy, můj mazlíček. Jasmíno, ty jsi hodná, milá. Neslyšela jsem u tebe nic jiného než vlídné slovo..." mile poví ta paní kouzelná, která zrovna Jasmíně podává sedmikráskový čaj.
" To je milé, děkuju. Vy jste velice ochotná, máte tu tolik zvláštních a hezkých věcí."
Nastala chvilka ticha, ale opravdu jen chvilka. Dřevo praská v plamenech krbu, místnost se zalévá teplem." Něco ti prozradím," začala Lajla, " to, že mluvíš tak vlídně, s úctou, to je pravý smysl slova. Ani nevíš, co věta slůvko či pochvala zmůže. Je to magie, která se jentak nevidí. Řekni co si přeješ a uvidíš!"
Jasmína vyjukaně kouká, ale dává na pobídnutí víly: " Nejvíce ze všeho bych si přála, aby lidé dostali rozum a přestali myslet jen na sebe, jenom na materiál! Aby chovali alespoň sebemenčí úctu k přírodě, která nám toho tolik dává!"
" Velice nádherné přání, má drahá přítelkyně, dobro se ti vrátí, tvé myšlenky hodně pomůžou přírodě, budoucnosti lidem. Tímto bych se s tebou rozloučila, však mi se ještě mnohokrát uvidíme, úsměv a optimistický přístup si zachovej v duši, tajemnost na těle. Ahoj!" však asi víte, kdopak to řekl, to moudré slovo. Lajla
" Děkuju a naschledanou." Jasmína se zvedá a jde zpět domů. Nebe již není plné mraků. Září na něm měsíc se svými družkami. Tímto bych příběch zakončila. Věříte na magii slova?? Myslíte, že je na mém příběhu něco pravdivého??