Zlatý domov jménem Země

Anotace: Poté co nás pozorovali, se rozhodli že.... To tajemstí vám neřeknu raději si to přečtěte :) (Fantasy Sci-fi)

Cestou do školy jsem zastavil na zastávce autobusu, když jsem uviděl svého kamaráda Honzu. Zrovna pozoroval polární záři, která byla v našich zeměpisných šířkách raritou. Jedním zatroubením jsem dal najevo, aby toho nechal a nasednul.
„Čau Petře, dnes má být vidět naposled“
„Že by mi to vadilo, to neříkám, ale ta bouře nadělala až moc“ Odpovídal jsem upřímně. Sluneční aktivita byla na velmi vysokých hodnotách. Bylo sice nádherné pozorovat jemné pohupování zelené, fialové a žluté, ale většina přístrojů to nesnesla. Žádný telefon nefungoval a rádio nedokázalo vysílat nic jiného než chrčení.
„Neboj se trochu šlápnout na ten plyn. Já vím, že tady je padesát, ale z té hondy vytáhneš víc“
„Rád bych, ale až projedeme kolem těch policajtů“ Můj pohled si všiml policajta s dalekohledem a přístrojem hned vedle cesty. Druhý už rozdával pokutu jednomu šťastlivci.
„No vidíš, ještě že mě dokážeš neposlouchat“ Chtěl jsem odpovědět, ale přerušila mě kontrolka s benzínem.
„Doufám, že máš prachy na benzín?“ Zeptal se trochu udiveně Honza.
„Neboj, ještě tam je pár litrů benzínu“
Do školy to nebyla dálka, ale MHD nebylo tak spolehlivé, jako vlastní auto. I když to mi občas také dělalo problémy, ale měl jsem známého automechanika, takže byl každý problém další den odstraněn.
„Zase není místo“ Odpověděl jsem na situaci, která panovala skoro každý den u školy kolem osmé ráno.
„Hele, támhle jedno je“ Ukázal Honza na místo, které se přesně hodilo na moje auto. Před školou stál hlouček pěti lidí. Podle místa a dýmu, který vycházel ze skupiny, jsem poznal kluky ze třídy.
„Čau bando“ Řekl Honza stylem, kterým zdravil tuhle bandu každý den. Odpovědí jsme se dočkali pouze dvou, ostatní byly zaneprázdnění kouřením.
„Dneska je test z fyziky. Umíte to někdo?“ Zeptal se Martin, ten který ze všech kouřil nejvíce.
„Trochu, ale tahák to jistí“
„Tak mi poradíš“
Naštěstí byla naše třída pohodová. Prostě takový lepší střední průměr. Po dosažení naší třídy jsem usedl samostatně do lavice. Ne že by se semnou nikdo nebavil, ale bylo by zbytečné sednout si s někým. Učitelka z fyziky totiž při testu každého osamostatnila. Jako hodinky přišla v 8:00 do třídy. Pozdravení stanutím byla nutnost. Při testu jsem si nevěděl rady s jedním vzorečkem. Naštěstí se u mě objevil tahák s návodem. Po menších komplikacích s učitelkou jsem tahák poslal dále. Po přestávce strávené na chodbě se dostavila matika. Třetí hodinou odstartovala čeština. Můj nejneoblíbenější předmět. Nezbývalo než dávat pozor.
„…Božena Němcová napsala také dílo Babička. Dále také napsala… bože co to je?“
„Nevím, co to je za knihu, ale nikdy jsem o ní neslyšel“ Ihned zareagoval třídní vtipálek David.
„Ale ne, podívejte se z okna“ Trochu jsme nechápali. Ale učitelčin výraz v tváři naznačoval, že se něco děje.
Všichni naskákali k oknům. Po prvním prozkoumání oblohy jsme nic nenašli. Až po vysvětlení jsme uviděli na zemi jakýsi modrozelený kruh, kolem kterého se objevovali plameny. Ani v nejmenším to nepřipomínalo nic normálního. Dokonce ani Libor, nejchytřejší ze všech a amatérský astronom, nevěděl co to je. Učitelka to chtěla nechat být, ale hluk na chodbě naznačoval, že to vidí všichni. Otevřel jsem dveře a uviděl učitele a studenty jak běží ke schodišti.
„Co se to tu děje?“
„Vy jste to neviděli? Pojďte ven!“ Odpověděl jeden ze studentů. Váhavě jsem se podíval na učitelku, ale ta hned přikývla. Všichni ze třídy ihned odstartovali. Během dvou minut byla skoro celá škola venku. Kruh se začal nepatrně zvětšovat. Poté z něj vyšli tři andělé. Opravdu andělé. Byli nejméně tři metry vysocí a měli obrovské bílé křídla. Kůži měli zbarvenou jemně do hněda a velice připomínali člověka. Velké svaly jim zakrývala zářivě bílá zbroj. Pod šedou helmou šly vidět pouze ústa a nos. Prsa s rameny jim zakrýval plát, který sahal až po břicho. Rukavice končily na zápěstí a boty sahaly až po kolena. Jemné ostří, které vyčnívalo s každého kusu, budilo respekt. O meči, který drželi v ruce nemluvě. Byl zbarvený do modra a popsán neznámými nápisy. Nikdo nevěděl co dělat. Bylo to jako setkání indiánů s Kolumbem. Honza se otočil a začal na mě potichu mluvit.
„Tohle jsem nečekal. Co myslíš, že chtějí?“
„To nevím, anděla jsem ještě neviděl“
Všichni tři se na nás otočili. Kruh se zavřel. Čekali jsme, co se stane. Najednou se ozvala jedna holka.
„Poslouchejte, na oběžné dráze je vesmírná loď. Je od těch andělů a prý jsou skoro v každém státu“
„A jak to víš?“
„Mám zapnuté rádio“
Celou dobu se nic nedělo. Pokoušeli jsme se na ně mluvit, ale neodpovídali nám. Chtěli jsme se k nim i přiblížit, ale pokaždé o krok ustoupili. Za pár minut už přijela policie, záchranka a tak dále. Dokonce zde přijela i dvě armádní auta. Všichni byli zmatení. Podle té holky, co poslouchala rádio, se v Česku nikde jinde neukázali. Najednou šlo slyšet rádio.
„Podle prvních informací, je vesmírná loď neškodná. I když nevíme co se děje uvnitř, žádné zbraně na povrchu lodi nejsou. Andělé jsou na Zemi už přes deset minut, a zatím se jich podařilo napočítat přes pět set. Něco se stalo“ Zakřičel moderátor. „Vypadá to, že se svolávají. Všichni začínají odcházet kruhem zpátky“ Všichni tři andělé se otočili. Poté se z ničeho nic otevřel ten samý kruh a oni do něj vešli. Poté zmizeli i s kruhem.
„Sakra, to bylo divný“ Začal odpovídat na divnou situaci muž v armádním obleku.
„Co když to jsou jenom průzkumníci?“ Odpověděl jsem na ticho, které panovalo.
„Možný je všechno. Ale raději tu zůstaneme, kdyby se chtěli ukázat znovu“
Celá škola se rozešla zpátky do tříd. Každému to určitě běželo v hlavě. Nikdo nepřemýšlel o ničem jiném. Celý den ve škole utekl docela rychle. Končily jsme kolem druhé hodiny odpoledne. Honza už u mého auta čekal se svou sestrou. Byla pěkná, ale zaprvé už kluka měla a za druhé by mě Honza zabil, kdybych s ní šel na rande. Cestou domů jsme se stavili na benzínku. Po deseti minutách jsem dorazil k sídlišti, kde Honza bydlel. Já jsem to měl domů ještě o necelý kilometr dál. Měli jsme malý rodinný dům. Zaparkoval jsem na dvorku a vešel do prázdného domu. Zapnul jsem rádio, abych slyšel nějaké novinky.
„Zdravíme vás milý posluchači. Jak už určitě všichni víte, dneska jsme měli tu čest setkat se s jinou civilizací. I když to byl neuvěřitelný zážitek, nic se nestalo. Po celých deset minut stáli a dívali se po okolí. Jenže místo navázání jakéhokoliv kontaktu se pouze otočili a odešli pryč. Vesmírná loď stále číhá na orbitě Země“ Zaposlouchaný do rádia, jsem si nevšiml, že už domů došly obě moje starší sestry.
„Ahoj“
„Ahoj. Slyšely jste to?“
„Jo. Máš dost velké štěstí, že jsi tam mohl být. I když se nic nestalo“
„Naštěstí tam mělo pár lidí kameru, takže to dneska bude v televizi. Jsem zvědavý, co se stane“
„Po celém světě se mobilizují vojska na případný útok. V případě nouze se svolají veškeré osoby od 18 do 45 let“ Novinky v rádiu už nebyly a tak jsem si musel počkat, až do sedmé hodiny, kdy byly v televizi hlavní zprávy. Moc nového jsme se nedozvěděli. Jedinou novinkou pro mé sestry byl obraz anděla. Mě už to tak nenadchlo, protože jsem ho viděl. Po večerním filmu jsem šel spát. Do soboty jsem se vzbudil nádherně. Když jsem vyšel ven, všichni seděli na zahradě se zapnutým rádiem. Nevěděl jsem, co se stalo, protože ho hned vypnuli.
„Co se děje?“
Můj otec mě uchopil za rameno a řekl. „Synu, začíná válka. Já už sloužit nemůžu, ale ty a tvoje sestry ano“
„Oni nám vyhlásili válku?“
„Ne tak docela. Prý se znovu objevili a začali zabíjet“
Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to tady. Nastal den D, který nikdo nechtěl. Dokonce i válka, která panovala mezi Irákem a Afghánistánem ustala. Nechtělo se mi jít do války. Mým sestrám taky ne, jelikož nikdy neviděli zbraň na vlastní oči. Ale věděl jsem, že musím bojovat za každou cenu pro Zemi. Podle rádia se měli všichni ze sídliště a okolí sejít na zastávce, kde čekaly armádní autobusy. Naši nás odvezli na zastávku, kde jsem uviděl Honzu. Rozloučil jsem se s otcem a matkou s tím, že už je nemusím nikdy vidět.
„Ahoj“
„Hrůza co? Já nechci bojovat. Pošlou nás do první linie a budeme jak hadroví panáčci“
„Mě to říkej. Nikdy jsem se nebál více“ Můj strach se shodoval se všemi na zastávce. Mé sestry se mě držely jako klíšťata. Do autobusu jsme nasedly s třesavkou. Strach nikdy nebyl tak velký. Dokonce i řidič autobusu měl obavy, a to už byl v armádě několik let.
„Hele bando, já jsem Jack Gratolský a budu vám velet. Tohle je blbá situace. Ti parchanti vylézají s toho kruhu tam kde minule. Náš úkol je pozabíjet všechny. Teď vás naučím základní úkoly“
Jack začal vysvětlovat držení zbraně, jak nasadit zásobník, jak nabít zbraň a tak dále. Všechno mi šlo docela dobře. Autobus nás odvezl do provizorního tábora, postaveného na letišti kousek za městem. Půlka města byla evakuována. V okruhu dvou kilometrů od portálu byla jen armáda. Jack skončil s vysvětlováním. Autobus zastavil a my mohli pokračovat v základním výcviku.
„Je vám to zatím jasné?“
„Ano“ Odpověděli všichni ve stejnou dobu.
„To jsem rád. Běžte támhle do stanu“
Nad hlavami nám co pár sekund prolétávali stíhači. Co půl minuty helikoptéra. Ve stanu jsme se dozvěděli, že budeme mít delší výcvik.
Další ráno už byla situace horší. V okruhu jednoho kilometru od portálu už se to hemžilo jenom anděly. Helikoptéry a stíhačky už nestačili shazovat a odpalovat rakety. Podle satelitů už jich tam bylo přes pět tisíc. A to jenom u nás. Ve světě to bylo horší. Podle NASA jich po světě pobíhá milión.
„Tak co, vyspaný?“
„Ani ne, měl jsem pořád noční můry“
Do stanu vešel Jack.
„Jdeme, bando. Musíme je všechny zlikvidovat“
„Petře, Honzo, vy budete odstřelovači. Martine, Franto vy…“
Dál už jsem neposlouchal. Přišly jsme ke stolu, kde ležely dvě odstřelovačské pušky. Každý jsme vzaly jednu i s náboji a šly zkoušet na střelnici. Po dvou hodinách jsme byli připraveni zabít všechno, co se pohnulo.
„Jste připraveni?“
„Jasně. Ale nevím, proč nemáte tolik odstřelovačů“
„Chce to hodně soustředění. Vy dva jste ideální. Moc lidí nedokáže téměř zastavit dech a srdce, tak aby se ani nepohnul“
„Aspoň v něčem jsem dobrý“
Dostali jsme další výzbroj a šli k mikrobusu. Tam čekalo dalších pět odstřelovačů. Leoš, Franta, Marek, Pavel a John. Mikrobus nás zavezl do města k nevyššímu domu. Byl to starý panelák o 23 patrech. Všichni jsme se postavili k malé zídce, která nás dělila od téměř osmdesáti metrů pádu. S námi přišli ještě dva vojáci, kteří nám pomohli přinést nespočet nábojů.
„Hoši, připraveni?“
„Určitě. Už se těším, až zabiju prvního“
„Hele, támhle jeden je“
Vzal jsem náboje a začal střílet do pohybujícího se cíle. Po čtyřech nábojích lehl na zem.
„Sakra, ti jsou pěkně odolní“
„Čtyři náboje na jednoho?“
„Zavolám do tábora, a zeptám se jich nato“
Neposlouchal jsem toho vojáka, jen jsem střílel dalšího. Ostatní začali taky.
„Chlapi! Oni prý dokážou vysát z člověka duši. Tím prý získají sílu, takže jsou tím pádem odolnější“
„Cože? Parchanti…“
„Město už je skoro celé evakuované. Zatím nejsou nikde jinde v republice. Jsou v každém státě, jako by věděli, že jsme rozdělení“
„A další“ Vzal jsem zásobník, nabil zbraň a začal znovu střílet. „Pepo, kolik jsme jich sundali?“ Zeptal jsem se druhého vojáka.
„Zatím dvanáct, ale nejsme tu ani tři minuty. Hlavně střílejte ty, co jsou daleko od portálu“
Všech sedm nás střílelo jako o život. Doslova. Bylo hrozné přemýšlet, že můžou z někoho vysát život.
Zabíjení trvalo několik hodin. Všichni jsme už byli unaveni.
„Pánové, dneska to zabalíme. Zajistili nám tu ubytování, takže tu můžeme přespat“
Sbalili jsme pušky a pár nábojů, které nám zbyly. Byty sice nebyly extra, ale postel tam byla. Další ráno jsem se vzbudil do ještě horšího scénáře. Město už bylo prázdné. Teda aspoň od lidí. Andělů bylo několikrát více než včera.
„Ahoj Honzo“ Pozdravil jsem Honzu, který začal snídat.
„Čau. Dneska už to začíná být děsivé“
„Fakt?“
„Jo. Už obsadily několik měst v celém světě. A vypadá to, že tam se scházejí nejvíce“
Najednou se ozvala ohlušující rána. Z venku bylo vidět velmi jasné modro bílé světlo.
„Sakra, co to bylo?“
Podívali jsme se ven a viděli obrovský výbuch ve tvaru atomové bomby. Ale místo červené a žluté tam byla modrá a bílá.
„Panebože!“
„Tady velení, vraťte se!! Útočí na nás i ta jejich vesmírná loď!“ Začal někdo řvát z rádia.
„Cože? Takže to jsme v ….“
„Ten výbuch zničil část města“
Rychle jsme se dostali dolů, kde jsme nasedli do mikrobusu a odjeli zpátky do tábora. Cestou jsme viděli pár andělů, tak jsme je pozabíjeli. Jenže jeden se nám objevil přímo před nosem. Nastavil jeho meč a zabořil ho přímo do motoru. Celý mikrobus udělal salto a převrátil se na střechu. Anděl přišel k nám a vysál z řidiče a dvou odstřelovačů život. Zbytek jsme popadli zbraně a začali do něho střílet. Po několika ranách zemřel.
„A co teď? Ten bus asi těžko pojede“
„Půjdeme pěšky. Sice je to přes deset kilometrů, ale nic jiného nám nezbývá“
Znova se ozvala ta rána a celou oblohu rozzářilo bíle a modré světlo. Uviděli jsme opět ten samý výbuch. Ale tentokrát byl směrem k letišti.
„Myslíš si, že…“
„Stoprocentně. Sakra, myslím, že jsou chytřejší, než se zdá“
„A co teď budeme dělat?“
„Půjdeme tam. Musíme zjistit, jestli někdo přežil“
Do tábora jsme šli nejméně dvě hodiny. Všude dokola byly jen trosky. Některé tanky a auta to přežily, ale byly zabořené do země několik metrů od sebe.
„Tohle nikdo nemohl přežít“
„Mé sestry tu byly taky“ Ukápla mi slza nad ztrátou mých dvou sester.
„To bude dobrý Petře. Buď v klidu“
„Já to tak nemůžu nechat. Musíme se dostat na tu loď a zničit ji“
„Aha… možná tak za 50 let“
„Mám nápad, ale bude to dost těžké. Jdete do toho semnou?“ Zeptal jsem se všech na můj nový plán.
„Nevím, co to bude, ale je mi to jedno. Pomstím každého, koho dostali. Jdu do toho“
„Já taky“
„Jdu taky a raději mi to ani nevysvětluj“
Všichni souhlasili.
„Pořádně se vyzbrojíme, trochu upravíme helikoptéru a odletíme s ní přímo k portálu“
„A dál?“
„Uvidíme, co bude uvnitř. Podle mě nás to dostane na tu loď“
„Trochu blbý plán, ale lepší než nic“
Ani jsme nevěděli kde začít. Helikoptéru jsme absolutně nemohli najít. Teda našli, ale ve stavu, který by dokázal opravit jen bůh. Po jedné hodině hledání po letišti, jsme narazili ve skladu na téměř neporušenou helikoptéru. Byly jsme šťastní, že jsme nemusely plán vzdát.
„Tak začneme, ne?“
Dát do kupy něco, co nikdo před námi nedělal, bylo obtížné. Člověk ale ve stavu úplného zoufalství dokáže cokoliv. Vyhrát válku v pěti lidech nebylo snadné. Ale kdoví, kolik lidí už dokazuje svou hrdost. Každý z nás už ztratil rodinu. Ale získal odvahu učinit skutek, který přesahoval naše meze. Zničit něco, co zabilo většinu planety, nebyl snadný úkol. Ale my jsme do toho šli na plný plyn.
„Hotovo“
„Vypadá pěkně“ Přikyvoval nad naší dokončenou helikoptérou Marek.
„Hoši, je přesně 18:08, pomalu to rozjedeme“
Naskákali jsme dovnitř a čekali na poslední paprsky slunce, které nás opouštěli. Vzlétnout bylo obtížné, ale po několika pokusech se to podařilo. Ohromný hluk doprovázený kouřem z motoru dával ostatním vědět, že letíme. Naštěstí bylo snadné anděly pozabíjet v noci, což si ovšem všichni uvědomili pozdě. Leoš se pokoušel kontaktovat někoho pomocí vysílačky, ale nikdo se neozýval. Po několika minutách jsme dorazili na místo určení. Nevěděli jsme, jestli nás slyší, ale nikdo se nehýbal ani nám nevěnoval pozornost, takže jsme proklouzli až k portálu.
„Tohle bylo až moc snadný, ne?“
„To máš jedno, hlavně už pojď. Nechci tady být, kdyby se probudili“
Všech pět nás stálo u portálu. Nikdo se neodvážil do něj vstoupit.
„Nejsme tu kvůli tomu, abychom šli dovnitř?“
„Já vím, ale mám strach, i když vím, že tady venku mě nečeká nic lepšího“
„Uhni, jdu tam“ Rozhodl se Leoš a vešel do portálu.
Najednou mi hlavou bleskla myšlenka. Co když je to past? Co když nás vevnitř čeká ještě horší místo? Další myšlenka mě dostala zpátky. Musím pomstít celou planetu. Lidé a Země už trpěli dost. Vešel jsem tam taky.
Objevil jsem se v šedé chodbě. Přede mnou stál Leoš.
„Asi jsi měl pravdu. Možná jsme vážně na lodi“
Zanedlouho se k nám přidali ostatní. Všichni jsme uchopily devítku a šli na věc.
„Kam musíme jít?“ Šeptal Honza.
„Pojďte, zamnou“
Všichni jsme se drželi Marka. Po dvou minutách jsme viděli zadělané obrysy okna.
„Myslíte si, že je to okno?“
„Půjdeme to zkusit“
Přišli jsme k něčemu, co hodně připomínalo okno. Šáhl jsem na to, a zjistil, že je na tom nějaký nátěr. Bylo to, jako když se v dešti zamlží okno. Rukou jsem setřel barvu a uviděli Zemi.
„Páni, vážně jsme na lodi“
Ze zadu se ozval rámus. Všichni jsme se otočili a spatřili hlídku. Vzali jsme pistole, a zamířili. Jeden z nich mávl rukou a odhodil veškeré naše zbraně. Nikdo z nás to nechápal. Pokusili jsme se vytasit nože a zaútočit, jenže udělal to samé. Každého z nás vzal jeden anděl a odvlekli nás do obrovské místnosti. Hodili s námi o zem a odešli. Uprostřed stál jeden, který byl asi velitel. Otočil se na nás a sundal helmu. Vypadal jako každý jiný člověk, jen měl bílé oči. Přišel k Markovi a sáhl mu na hlavu. Okamžitě jsem vystartoval, ale rukou mě zadržel. Vypadalo to, jako kdyby se na něm krmil, jenže po pár vteřinách oddělal ruku. Marek nemohl popadnout dech.
„Co jsi mu udělal?“
Anděl se na nás znovu otočil. Nadechl se a odpověděl.
„Nic. Váš přítel je pořádku“
„Proč tohle všechno děláte? Nic jsme vám neudělali“
„Právě že jste udělali mnoho. Ničili přírodu a sami sebe. Jsme ochránci naší galaxie a přišli jsme vás zastavit. Zachránili jsme několik tisíc lidí. Ti budou žít nové životy. A do budoucna bude Země odstrašujícím příkladem ničení, násilí a zločinu, pro celou galaxii“
„Takže nás zabíjíte proto, abyste nás zachránili?“
„Zní to divně, ale máte pravdu. Vás necháme také žít, protože máte dobrá srdce a zabíjíte, jenom pro naši pomstu. Pokud toho necháte, necháme i vás“
„A kam nás pošlete? Na novou planetu?“
„Ano. Budete mít novou příležitost začít bez válek, násilí a zločinu. Až do vaší smrti bude Země všem lidem nepřístupná“