Odrazit se ode dna - 2. část

Anotace: Po přečtení komentářů jsem se rozhodla v povídce pokračovat. doufám, že se bude pokračování líbit, další díl bude následovat. :-)

Nechala jsem ho aby se mne dotknul. Aby se ke mně sklonil. Jakmile se ale přestal kontrolovat vytáhla jsem dýku.Zatajila jsem dech a v dalším okamžiku už se čepel až po rukojeť zakousla do jeho prázdného, prohnilého srdce. Z jeho očí bylo jasně čitelné překvapení. „Cos to udělala ty zmije!“ zachroptěl a zhroutil se na mě. Chvíli jsem jen vyděšeně ležela pod jeho chladnoucím tělem. Pak se mne zmocnila panika. Rychle jsem se snažila dostat co nejdál od mrtvoly, plazila jsem se po čtyřech pryč. Po pár metrech mě ale tělo přestalo poslouchat. Znovu jsem se sesula za zem a snažila se nevnímat šílený příval pocitů. „Bože, já zabila člověka!“ Nevím jak dlouho jsem ležela na té chladné, vlhké půdě. Vím jen, že najednou jsem měla jasno. Posbírala jsem vše, co bylo jen trochu užitečné, uhasila oheň a osedlala koně. Dokonce jsem našla i náhradní ženské šaty. Vděčně jsem je vyměnila za zakrvácenou blůzu a promáčenou sukni.
Poté se moje pozornost obrátila k mrtvému muži. Opatrně, skoro s odporem jsem vytáhla matčinu dýku z jeho těla, otřela ji a vrátila zpět do pouzdra u pasu, a pak jsem s vypětím všech sil odtáhla tělo hlouběji do lesa. Neměla jsem sílu ani možnost vykopat hrob, proto jeho kosti hnijí na dně hlubokého výmolu zakryté spadaným listím. Když byla má práce u konce, začínaly se objevovat první sluneční paprsky. Vyhoupla jsem se tedy do sedla a pobídla grošáka k co nejrychlejšímu cvalu. Během cesty se mi začalo vracet jasné, ničím nezkalené myšlení a s ním spousta dotěrných otázek. „Pošlou ještě někoho? Najdou tu mrtvolu? Dokážu vůbec žít s krví na rukou?“ Nenacházela jsem odpovědi.Poté mi začaly na mysl přicházet věcnější otázky. „Kam mám namířeno?“ Najednou ve mě hrklo. „Kde vlastně jsem?“ Nikdy jsem neopustila hradby, několik dní jsem bloudila po okolí. A pak – kdo ví zda se mnou ten chlap také nějakou vzdálenoust neurazil? A já tu teď jedu na koni po cestě, o které nemám tušení kam mě zavede! Zastavila jsem. Okolí mi bylo naprosto neznámé, napravo les, nalevo pole a přede mnou prašná cesta. Slunce už bylo téměř nad mou hlavou, já i kůň jsme byli unavení. Sedla jsem si tedy do trávy, koně nechala volně se pást a ze sedlvé brašny jsem vytáhla jídlo a vodu. Toho tam bylo naštěstí celkem dost. Jak jsem tak pomalu jedla, všimla jsem si v dálce na cestě nějaké siluety. Pravděpodobně dostavníku. Srdce mi zaplesalo. Jídlo jsem vrátila do brašny a vydala se vozu vstříc.
Na kozlíku seděl docela pohledný mladík. Zamávala jsem na pozdrav. „Prosím vás, kam vede tahle cesta?“ kývla jsem hlavou po směru jeho jízdy. „Copak slečno, ztratila jste se? Touhle cestou se dostanete asi tak za dva dny do Lorreanu.“ Jeho oči si mě pobaveně měřily. „Budu rád pokud vás tam uvidím.“ „Co se tam venku děje? Jeď sakra!“ ozvalo se podrážděné volání z vozu. Hodil po mě omluvný pohled a práskl do koní. Za chvíli byl pryč.
Já se vrátila ke koni a pokračovala v pauze. Za necelou hodinu už jsem mířila naznačeným směrem k městu Lorrean. Co mě tam čeká jsem zatím mohla pouze hádat.