Sítě osudu II

Anotace: Každý to zná.Ať už z vlastní zkušenosti,z pohledu pozorovatele nebo naopak z pohledu toho co všechno způsobil.Pokud máte štěstí objeví se vám v životě ten,který vám pomůže a pokud máte skutečně štěstí stane se vašim přítelem a vy zjistíte, že je...jiný...

Krátkovlasá dívka už byla metr ode mne, když se otevřeli dveře od kabinky před, kterou stála. Dveře ji pořádně udeřily do celého těla. Zachytila se protilehlých umyvadel, aby nespadla a bolestivě pištěla a nadávala. Musela to být pořádná rána, protože jí okamžitě zčervenala půlka obličeje.
„Oooo…propána promiň…“ nepřirozeně jemný hlas patřil té boubelaté holce, co tu stála jako první, když jsem přišla. Ani se na mne nepodívala a ušklíbla se, jakoby se jí vysmívala.
„Copak nečumíš?!“ vyštěkla a vratce se postavila. Martina na ní koukala vyjeveně, ale okamžitě se sebrala.
„Cos měla sračku, nebo co tu ještě děláš?!“
„Tu jsem měla včera ale díky je to dobrý.“ Znovu se ušklíbla ta holka a otočila hlavu ke Kláře, která zrovna otevírala pusu, že něco řekne.
„Hele, krávo, vystřel!“ Ta dívka se však ani nehnula, stále držela jednou rukou kliku, dívala se na Helenu, která měla slzy bolesti ve tváři. Potom na Martinu a zase na Kláru, která už rudla vzteky. „Tys to asi nepochopila, to měla být urážka a mělas…“
„Ne, promiň, to nebyla urážka.“ Skočila jí do řeči boubelka a vztyčila ukazováček volné paže. Cítila jsem, jak Martiny stisk povoluje, jak byla překvapená, že si dovolila jí přerušit. „Možná ale jen možná to, byl pokus o urážku.“
„Aha…“ podivila se uraženým tónem. „Mohla bys svůj tlustý zadek přemístit na chodbu špekatice?!“ její kamarádky se zasmály, když ale viděli, že to s tou novou nehne, ztichly.
„No…moc ti to nejde…“ povzdechla si skutečně zklamaně, ale zase se usmála. „Necháme toho.“ Konečně se na mě podívala, vypadalo to, že není překvapená ale její pohled mě tak zvláštně uklidnil, že jsem ani nebrečela. Dokonce…jsem se myslím usmála. Pak ale okamžitě zase sledovala je s křivým úšklebkem, který všechny strašně vytáčel.
„Co tu stojíte krávy dvě! Zmlaťte tu tlusťoušku!“ Heleně se podlomily nohy. Pořád se jí motala hlava. Byla bledá a vypadalo to, že je ani neposlouchá. Martina za to pustila mě. Což bylo naprosto uvolňující. Rychle jsem se dostala z dosahu Kláry, ale sledovala jsem je.
„Copak bys ráda?“ usmála se na Martinu ta bacule.
„Uteč!“ křikla jsem a tím na sebe upozornila. Klára se ke mně nahnula a přitáhla mě po zemi zpátky.
„Rozbít ti hubu!“
„Tak do toho.“ Zazubila se a prudce do ní strčila. Měla co dělat aby se udržela na nohou, protože to nečekala, ale hned po ní vystřelila s nataženou pěstí. Dívka s rudými vlasy se velmi pomalu nahnula na stranu, když se tam objevila Martina a tvrdě jí přimáčkla na roh zdi.
„Auu!“ zaúpěla Martina a snažila se vykroutit. Naprosto v klidu se otáhla, čímž Martina spadla na chladné dlažky. Dívka jí chytila za pramen vlasů a vytáhla nahoru. Donutila jí si před ní kleknout.
„Ty! Ty mě taháš za-za vlasy?!“ pištěla a chtěla se po ní ohnat rukou. Tu jí ale po chvíli přišlápla k podlaze, takže se nemohla bránit.
„Příjemné…že?“ usmála se přátelsky. Pak se podívala na Kláru, která jen vztekle cenila zuby. „Pusť tu holku, hloupá blondýno.“ Po několika vteřinách poslechla. Vyběhla jsem se schovat za robustní postavu své zachránkyně, utírajíc si slzy do kapesníku, který jsem vytáhla z kalhot.
„Tohle jako měla být urážka?!“ vyštěkla, vrhajíc naštvané pohledy na své dvě kamarádky, které se váleli na zemi. Helena už vnímala, ale rozhodně neměla chuť se nějak bít. Propichovala cizinky oblé tělo nenávistnými pohledy, jako by to byly ostré čepele nožů.
„Neee.“ Protáhla klidně. „Pouze konstatování. Příjemný den.“ Usmála se a tlačila mě před sebou, jakoby si myslela, že se k nim budu chtít vrátit. Vedla mě, až před třídu kde jsme se zastavili. Nevím, jak vytušila, že jsem zrovna druhák a patřím sem.
„Moc ti děkuju…“ zarazila jsem se, já vlastně ani nevím, jak se jmenuje. Boubelka se mírně ušklíbla a podala mi ruku.
„Já jsem Anna.“ Když jsem jí přijala, myslela jsem, že se počůrám. Takový stisk jsem ještě snad nezažila. Asi to odtušila. Nevím, jestli z mého bolavého výrazu nebo zvuku praskajících kostí ale omluvila se mi.
„Prosím tě! Nechoď pryč!“ žádala jsem jí bázlivě, když chtěla odejít.
„Prosim tě, seber se.“ Usmála se povzbudivě. „Uvidíme se začátkem příští hodiny. O přestávce bys raději měla zůstat ve třídě.“ Radila mi, když se opět jako prvně, její zrak mířil kamsi za mě. Hned mě zamrazilo a otevřela jsem dveře od třídy.