Poslední upír 6

Anotace: Závěrečná část. Víte, co se v ní stane?

Sbírka: Poslední upír

Tak my už jdeme do finále..
a poslední tóny zní...
to všechno se chystá.. už spousty dní...
(...)
možná přijde i kouzelník..


S Davidem jsme si vyměnili výstižné překvapené pohledy.
"Jak mohl omdlít?" divil se David, když si prsty přiložil k zápěstí, aby tak zabránil tekoucí krvi se dále vylévat. "Vždyť je to upír!"
"Zapomínáš na jeden hlavní fakt, že on není obyčejný upír."
"Pravda." přikývl. "Neschopný. To by mě zajímalo, co dělal jako člověk?"
Pokrčila jsem rameny a sklonila jsem se k Benjaminovi. Sáhla jsem mu na krk, ale žádný tep jsem nenahmatala. Pak mi došlo, že upíři vlastně nemají bijící srdce. Zavrtěla jsem hlavou nad vlastní zapomnětlivostí a několikrát ho plácla přes obě tváře. S ním to ani nehlo.
"Benjamine! Vstaňte!" volala jsem na něj a fackovala ho s větší silou, že se mu vyrýsovaly obtisky mých dlaní na obličeji. Nic.
David si přidržoval kus látky, který vzal neznámo kde, na zápěstí. "Počkej, Elen. Mám lepší nápad. Skočím na něj odsud, třeba ho to probere."
"To není dobrý nápad." nesouhlasila jsem a postavila jsem se na nohy.
"Skočím na něj!" zvolal už nekrvácející kolega přirčený připraven ke skoku. "Tři, dva, jedna - Teď!"
"Ne!" Se slovem Teď se upír posadil a vyděšeně ucouvl o metr dozadu.
David se zklamaně posadil. "Simulante!" odsekl.
"Nemusíš na mě hned skákat, obře!" oplatil mu Ben. Chtěla jsem mu pomoct se zvednout, ale on odmítl a postavil se sám, sklepávajíc ze sebe kousky suché hlíny, které se na něj mezitím, co ležel, nalepily.
Vyčítavě jsem se na něj podívala. "Proč jste to udělal?"
"Co jako?" nechápal a upravil si černý kabátek. Nezapomněl si prohrábnout i své vlasy.
"Simuloval jste omdlení. David málem vykrvácel."
Upír pokrčil rameny. "Jeho chyba. Navíc jsem skutečně omdlel. Ale ty vaše facky byly opravdu bolestivé, takže mne probudily."
"Víte, jaká je to škoda krve?"
"Vyčítáte mi, že tahle gorila mohla přijít o pár kapiček krve?"
"Ano!" odsekla jsem. "Tu krev jste měl vysát."
Davidův výraz jsem bohužel neviděla. Zato Benjamin se tvářil velice ustaraně, jako by jej přemáhal chtíč a odpor zároveň. Do toho mu zakručelo v žaludku. Chvíli stál nehybně, načež se na mě podíval s provinilým výrazem.
"Nebuďte na mě naštvaná, koupím vám růžového slona."
Hranice mé trpělivosti každou minutou s ním klesala. Byla to otázka jeho přežití a on si dovolí říkat takovéhle věci.
"Dobře, Benjamine. Jsem v klidu. Jsem v klidu. Začneme od začátku, ano?"
Upír souhlasil a zadíval se do země, přičemž lehce kopal do spadaného listí.
David se díval daleko do tmy.
Já jsem si vše prošla znovu hlavou.
"Benjamine. Davidova rána není zahojená úplně. To by trvalo nějakou dobu. Stačí, když začnete sát a budete se tak moci nasytit."
"ALe já nechci z něho!" přidupl si pravou nohou, jako malé dítě. Věřili byste, že jako člověku mu je asi třicet?
"Nikdo jiný tu není."
"Vy jste tu. Proč nemůžu pít vaší krev?"
Měla jsem hned několik důvodů, proč, ale nebyla jsem s to mu sdělit pravý důvod.
"Kdyby jste se neovládl, kdo by vás zastavil?"
"Já bych se ovládl." namítl, ale moc dobře věděl, že své další kroky nemůže předvídat.
"Bene, prosím vás, neoddalujte to. Potřebujete tu krev. Tak se honem napijte."
Málem už tak učinil, ale nakonec se ještě zastavil a obrátil se ke mně.
"Elen, mohu se vás na něco zeptat?"
"Samozřejmě." vyzvala jsem ho s umírněnými emocemi.
"Proč mi vlastně pomáháte? Když jste mi pověděla váš příběh, tak jsem pochopil, že jste byla přítelkyní upírů, ale proč se pokoušíte o mojí záchranu, když víte, že toho moc nevím?"
Bravo! Upír pochopil, že stojí za starou bačkoru.
"Mám citlivé srdce, víte?" odpověděla jsem tiše a věnovala jsem mu upřímný pohled do očí.

Benjamin se usmál. Nic neřekl a sedl si vedle Davida.
"Smrdíš." řekl mu, ale odpovědi se nedočkal. Trochu neochotně vzal jeho pořezanou ruku, několikrát se podíval nejistým pohledem směrem ke mně, ucítil krev, která se nacházela jen těsně pod kůží Davidovi ruky, a s upírskými zuby se rovnou zakousl, načež po lidské ruce stékaly tenké pramínky krve.
David potlačil tichý výkřik překvapení, když se upír zakousl. Druhou rukou se opřel o kámen, aby neztratil rovnováhu.
Ben po krátkém okamžiku zvedl hlavu, ústa smáčená krví. "To je úžasné!" žluté oči netvora se mu zablýskly.
"Pokračuj." vybídla jsem ho a opřela se o balvan, na němž byly mé věci, s rukama skříženýma na prsou. Nakonec to všechno proběhlo rychleji, než jsem předpokládala.
Benjamin se ponořil do té krvavé euforie a sál. Davidovi se pomalu začala vytrácet barva z obličeje. Několikrát se zapotácel, protočil oči, že bylo vidět jejich bělmo a nakonec velice oslabený si lehl na záda na kamennou plochu, kde seděl.
Sledovala jsem to s rozšířenýma očima a vyčkávala se zatajeným dechem.
Upír nebral ohledy na to, kolik toho v člověku zbylo.
A k Davidovi se blížila poslední chvilka života.
"Davide." oslovila jsem ho polohlasem, aniž bych se hnula.
Upír se na mě s vyceněnýma zubama podíval, jako bych mu chtěla sebrat jeho hlavní chod.
David toho na pokraji svých sil využil, hmátl po svém nožíku, kterým si předtím způsobil řeznou ránu na zápěstí a máchl jím po upírově ruce, která svírala tu jeho. Z mrtvého těla se okamžitě začala vylévat krev.
Dříve, než se rána začala zavírat v rámci samouzdravovacích buněk neživých, po ní chňapl a teď se přisál na oplátku on.
Benjaminovi chvíli trvalo, než mu došlo, co se právě děje. V ten osudný okamžik odstrčil svou novou silou Davida na zem s dutým nárazem. Seskočil ladně na nohy.
Upíří síla a instinkty se v něm s první kapkou krve probudily. To bylo zjevné. Ruce měl trochu od těla, oči mu žhnuly touhou po dalším chodu, olízl si rudé rty a vykročil směrem ke mně.

David se mezitím na zemi svinul do klubíčka a neustále se kroutil, jako by ně něho sahaly neznámé ruce a on se jim snažil vyprostit. Němě značil ústy slova výkřiku a hrůzy.
"To byla past!" konstatoval Benjamin s důrazným zavrčením, když se zastavil, aby se poohlédl na Davida.
"To nepopírám." odpověděla jsem. Srdce mi začalo tlouct o trochu rychleji a on to uslyšel. Vyčkal na lehký závan větru a s ním se nadechl.
"Tvé srdce bije rychleji. Cítím tvou krev, jak se skrývá pod tou andělskou maskou, kterou nosíš. Připadám si konečně jako lovec a tys má oběť. Mohl jsem tě mít už první noc, když jsem za tebou přišel. Mohl jsem, kdybych věděl, že ta vůně, kterou jsem cítil byla krev. Ale tys mi to neřekla! Proč jsi mě nechala v té klamné iluzi, kterou jsi mi vnukla do hlavy?"
"Abych se pobavila na váš účet." odpověď byla stručná, jasná a chladně krutá. Jeho to rozčílilo. Zařval dost nahlas.
"Proč z něj má být upír?" zachrčel.
"Je toho hoden. Více než vy. Nevěděl jste nic o upírech."
"Přiznám, že jsem nic netušil, ale kdybych jen ochutnal trochu nějaké krve, nejlépe té tvojí, ty malá děvko, tak bych prozřel, jako jsem jsem prozřel právě teď."
David nahlas zaskučel v křečích. Byl jen tři metry ode mě, konkrétně, metr od upíra, který byl dva metry odhadem ode mě. (Pro představu o vzdálenostech mezi námi.)
Benjamin využil okamžiku, kdy jsem se podívala Davidovým směrem, a skočil. Jeho útok jsem čekala už hodnou chvíli, takže mi stačilo jej za letu nakopnout pořádně do břicha a už couval, narazil na kámen za ním a ten ho zastavil. Díky kameni jsem měla dost času.
"Co se stalo nedá se odestát." Prohlásila jsem polohlasem v momentu, kdy se malý dřevěnný šíp z mé kuše zabodl přímo do upírova srdce. Ještě se stihl podívat na hrot čnějící z jeho kabátu. Dokonce i zformuloval na jazyku slova, která mi nestihl sdělit. Už totiž nebyl. Všechny jeho molekuly přestaly koexistovat a rozpadly se v prach.

Měla jsem tak výhled na Davida, který se pomalu a bolestivě měnil v upíra. Správně by proměna měla probíhat pod zemí, ale na to nebyl čas. Muselo stačit, že je tma a opodál svítí pouliční lampa.
Sedla jsem si na zem vedle jeho těla a čekala.
Krátce kolem druhé hodiny po půlnoci byl proces u konce. David vstal ze země a protože jsem tam usnula, tak mi po probuzení pomohl na nohy.
"Víš, co máš dělat." neznělo to ani jako otázka, ale nebyla to ani oznamovací věta. Bylo to něco mezi tím. David přikvýl tak, že mi tím projevil i úctu. Byl upír, poslední, prozatím. Ale to vše se brzy opět změní.
Popadla jsem své věci a zamířila domů po osvětlené cestě, která se stávala s každým mým krokem temnější, protože s mou přítomností, každá lampa zhasla...