Proč právě já

Anotace: povídka s prvky mého života navazující na vesmír hvězdné brány (není třeba znát) časová osa: červen 2009

"Takový normální den." řekla jsem si.
Obyčejný den ve škole. Teda byl než si mě nechala zavolat třídní.
"Oh to jsem ráda, že jsi přišla tak rychle." podotkla.
"Proč jste mě chtěla vidět paní profesorko?" zeptala jsem se nejistě.
"Chtěla bych s tebou mluvit o tvé slohové práci."
"Je na ní něco špatně? Říkala jste, že za ni mám výbornou."
"Ano, ale tady jde o něco jiného."
Vnímala jsem ji jak nejvíc jsem mohla. Chodila kolem horké kaše a mě to přivádělo k šílenství.
"Jak jistě dobře víš, vybrala jsi si za téma scifi a napsala jsi úžasný příběh o SG-1. A o to jde. Mám spoustu přátel na vyšších místech takže se mi lecos donese. No a dozvěděla jsem, že do Česka konkrétně do Olomouce během dvou dnů přiletí inkognito Richard Dean Anderson a Amanda Tapping."
Zírala jsem na ni jestli si ze mě nedělá legraci. Prostě jsem tomu nehohla uvěřit. Ale ona pokračovala.
"Přiletí sem, protože hledají novou hvězdu do svého nového SG filmu, který budou pomáhat produkovat. Nevíme proč přilétají zrovna sem, ale jedno vím jistě. Z té tvé práce a z toho co říkají tvé spolužačky je mi jasné, že je prostě miluješ. A navíc vybrala jsi si specializaci dramatické výchovy. Nic ti neslibuji, ale pokusím se dostat naši školu jako možný výběr. Vyberou si během 14 dní asi 5 škol a tam budou hledat svoji hvězdu. Nebude to nic lehkého,ale pokusím se o to."
Ješte chvíli jsem na ni zírala s otevřenou pusou.
"Ona to vážně udělá jen kvůli mě?" radostí jsem div netančila, objala jsem ji a ona mi ještě jednou připomněla, že nemáme zatím vyhráno.

Bylo to nejkrutějších 14 dní co jsem kdy zažila. Snažila jsem se na to nemyslet. A ve dne se mi to i dařilo,ale večer už to bylo horší. Večer co večer jsem se choulila ke svému srdíčku s rukama z ikey a trápila se jestli bych to vůbec zvládla. A pak to najednou přišlo. Opět si mě nechala zavolat třídní. Byla jsem tak nedočkavá, že jsem ji málem vyrazila dveře kabinetu. Po opět pro mě až moc dlouhém chození okolo horké kaše mi to konečně vyklopila.
"Takže vybrali 3 školy z Olomouce a 2 z Přerova. Z Olomouce vybrali Hejčín, Francouzské gymnázium a Španělské gymnázium. A z Přerova Gymnázium Jakuba Škody a .."
Zdálo se mi, že to dělá schválně. Takhle mě napínat.
"Střední pedagogická škola!"
"JO!!!" zařvala jsem snad přes půl školy.
"PŠŠT!" jsme jediné kdo o tom zatím víme. Samozřejmě kromě ředitelů vybraných škol!"
To štěstí, kterým jsem v tu chvíli oplývala bylo nepopsatelné.
"Hey vrať se na zem!" a stáhla mě z pomyslného obláčku
"Teď už je to na tobě. Jakožto nejlepší třída na škole budeme první kam zamíří. Musíš je zaujmout. Víc pro tebe udělat nemůžu. Tajně přijedou asi za 3 dny. Tolik času máš na přípravu a myslím, že ti nemusím připomínat, že je to tajné!"
Když jsem si předtím myslela, že těch 14 dní byla hrůza, tak oproti těmdle 3 dnům to byla pohádka. Tolikrát už jsem si to setkání představovala, ale tohle bylo něco úplně jiného. Nespala jsem, nejedla, nepila. Byla jsem šíleně nervózní. Ale pak mi má nejlepší kamarádka řekla:
"Jsi úžasná, člověk na tvůj první pohled nikdy nezapomene, jsou to taky jenom lidé a ty máš obrovskou šanci. Tak se vschop čeká tě šance, kterou dostaneš jednou za život."
Pomohlo mi to ani sama nevím jak moc a když přišel ten osudný den byla jsem na něj připravená. Nebyla jsem nervózní. Úplně normálně jsem se nachystala do školy. Oblékla jsem si své oblíbené černé rifle, šťastné tričko s puccou a moje nejmilejší červené baleríny. Byla jsem naprosto klidná a připravená. Teda v dobu kdy jsem šla do školy.

První dvě hodiny jsem ve škole seděla jak na trní.
"Co jim proboha tak dlouho trvá?" říkala jsem si sama pro sebe.
A pak najednou se ozvalo klepání.
Třídní řekla: "Dále." a ve dveřích se nejprve objevila naše bloňďatá ředitelka a za ní...ani jsem tomu nemohla uvěřit... a za ní se objevila Amanda a hned za ní Rick...myslela jsem, že se zblázním srdce mi tlouklo radostí a nervozitou, oči se mi rozzářily štěstím. Málem jsem začala brečet. Potom třídní a ředitelka odešly a zůstaly jsme s Rickem a Am samy. 33 holek samy v jedné místnosti s Jackem O'Neillem a Samanthou Carterovou. Musela jsem se usmát. Právě se mi splnil sen. A jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že umí česky. Pravda jejich čeština nebyla zrovna podle pravidel, ale my rozuměly jim a oni nám. Bylo to jako sen, ze kterého se nikdy nechci probudit. Asi dvě hodiny nám vyprávěli o sobě, o tom jak je David Nykl učil česky, o SG-1 a potom o projektu, který chystali. Dozvěděly jsme se, že z každé vybrané školy si vyberou jednu studentku a všech 5 za nimi odletí do Vancouveru na konečný casting.
"Tohle nemůžu nikdy zvládnout!" říkala jsem si v duchu.
Když vypršel čas, který pro nás měli ještě jednou si každý z nich přeměřil očima každou z nás. Když se mi Am podívala do očí letmo jsem se na ni usmála a podívala se jí do očí. Její pohled byl tak čistý a krásně hladil na duši.
"Snad si mě zapamatuje." říkala jsem si. Ale Rickův pohled to bylo teprve něco! A potom mi to došlo.
"Ty kravko blbá vždyť ty se díváš do očí Jackovi!" problesklo mi hlavou. Párkrát jsem zamrkala. Už mi došlo proč ve všech povídkách co jsem o sg četla byla ta jedna samá pasáž..."úplně se v těch jeho čokoládových očí ztratila..." bylo téměř nemožné se v těch jeho očích neztratit. Ten krásný pohled se přerušil v okamžiku, když se Am zeptala jestli už můžou jít. Řekli nám, že zítra dostaneme odpověď, kterou z nás vybrali. Odešli a zanechali nám po sobě obrovskou krabici s podpisy a s kompletními 10 sériemi SG-1 na DVD + bonus i všech 5 sérií SGA na DVD. Byla jsem v sedmém nebi. Vědela jsem, že holky ze třídy scifi moc nebere, ale i tak byla šance 1:33. Měla jsem velmi neklidnou noc. Převalovala jsem se, nemohla jsem spát. A kdo by taky mohl. Konečně bylo ráno. Ani jsem nezaregistrovala, žě jsem na chvíli usnula. Probudila jsem se v 7:05.
"Kruci!" zaspala jsem a v 8:00 je vyhlášení výsledků. Rychle jsem se oblékla a spěchala na autobus. Stihla jsem ho jen tak tak. Do třídy jsem dorazila zrovna v tu chvíli když třídní rozbalovala obálku s výsledky.
"Panebože já se zblázním!" honilo se mi hlavou a třídní začala číst: "Dobré ráno výletníci...začala jsem se smát a všechny se na mě podívaly jako bych spadla z višně...
"Naší finalistkou se stává..."

Celé mé tělo se chvělo.
"No tak už to řekněte!" řekla jsem si v duchu.
"Naší finalistkou se stává...Eva!"
"No to si ze mě děláte srandu!"
Ani neumím popsat ten pocit. Byla jsem neskutečně šťastná. I když jsem ještě neměla vyhráno tak jsem si byla jistá, že tohle je moje nejkrásnější chvíle v životě. Kdybych jen tenkrát tušila. Vždyť přece strávím týden se svými největšími hereckými vzory. Nemohla jsem tomu uvěřit i když jsem v ruce držela letenku do Vancouveru. Držela jsem ji v ruce jako by to byl šek na milion dolarů. Nesla jsem si ji domů, ale v tom jsem si uvědomila, že mě mamka určitě nepustí. Vždyť do té doby mě nepustila ani na diskotéku natož když bych měla letět do Vancouveru a ještě na týden. Nevěděla jsem co si počít, ale řekla jsem si když to řeknu, zavolá tatovi, nikdo z nich mi to nepovolí a zavřou mě doma. A proto jsem se rozhodla, že uteču. V den kdy byl naplánován odlet jsem doma řekla, že jedeme se třídou na výlet. Vstala jsem brzo ráno i když odlet jsem měla naplánovaný až na 15:00 chtěla jsem se jěště rozloučit se svými kamarádkami a taky s mojí třídní. Domů jsem nenapsala ani dopis. Prostě jsem nemohla. Poprosila jsem třídní, jestli by se o to nepostarala. Byla jsem tak ráda když na to kývla. Mohla jsem spokojeně odjet. A taky jsem měla štěstí, že jsem měla vše zaplacené. Nasedla jsem na vlak se svým kufrem a odjela do Brna odkud mi letělo letadlo. Byla jsem hrozně šťastná, ale zároveň jsem se bála. Celý zbytek cesty do Vancouveru jsem strávila posloucháním svého ipodu bez kterého nedám ani ránu.

21.00 u nás doma

"Tak za pár minut dopere pračka a pak pojedu vyzvednout Evu na nádraží." říkala si pro sebe mamka
Potom jí zazvonil mobil. Přišla jí SMS.
"A hele to je od Eviné třídní." řekla si.
Třídní to měla dobře vymyšlené! Napsala mamce, že přijedeme až zítra, protože jsme nestihly vlak. Tak tam musíme přespat. Mamka z toho nebyla zrovna 3x nadšená, ale co mohla dělat. Nevěděla, že já sedím v letadle a, že nevím co udělá až zjistí, že jsem bůh ví kolik set km od ní. Ona by byla schopná za mnou dojít aji pěšky kdyby na to došlo. Byla až do morku kosti býk. Stejně jako já. Ale zatím nic netušila.

10.00 místního času, Vancouver

Když jsem poprvé vystoupila z letadla, tak jsem se pořádně nadechla. Cítila jsem se strašně v pohodě. I když až teď mě napadlo "Jak já se tu vlastně domluvím?!?"
Ale už jsem neměla čas na nějaké přemýšlení, protože jsem uviděla muže, který držel v ruce cedulku s mým jménem. Šla jsem k němu a on mě pak odvezl do hotelu. Když jsem dorazila do svého pokoje, ztuhla jsem. Byl tak velký, s koupelnou s wc, s oddělenou ložnicí od obýváku, plný minibar a ten výhled...
Na konferenčním stolku ležela obálka adresovaná mě. Byla jsem tak roztřesená, že jsem ani tu obálku roztrhnout nemohla... potom jsem se k dopisu samozřejmě dostala a hned jsem si všimla, že je ten dopis napsán v češtině. No nějak jsem to neřešila...stálo v něm:
"Milá Evo, gratulujeme ti, že jsi postoupila do finále. Víš, oba jsi nás hned při prvním pohledu zaujala a i když bys třeba nevyhrála nějakou malou roli určo dostaneš.
Ale teď se soustřeď. Zítra buď přesně v 9:00 přichystaná. Dole na tebe bude čekat limuzína, která tě odveze do studia na kamerové zkoušky. Vše je zařízené i zaplacené, snídani i oblečení ti doručí přesně v 8:00. Moc se na tebe těšíme s pozdravem Am a Rick."
Přečetla jsem si potom ten dopis asi ještě 10x. Potom jsem si dala sprchu a chtěka si jít lehnout zpět do postele, když jsem omylem sedla na ovladač a ze skříně naproti gauče vyjela obrovská plazmová televize. Lekla jsem se. Vytáhla jsem si DVD hvězdné brány, které jsem si nemohla zapomenout vzít, podívala se na časovou smyčku a potom jsem usnula. Ráno mě vzbudilo klepání na dveře.
"Dále." Řekla jsem a do pokoje vstoupila velmi sympatická paní s táckem se snídaní a v druhé ruce měla věšák s oblečením. Já jí řekla jen "thanks" a na víc jsem se po ránu nezmohla. Odcupitala jsem do koupelny, potom jsem se převlékla do oblečení co mi Am vybrala. Bylo moc krásné. Nechala mi poslat krásné sametové kalhoty fialové barvy, přiléhavý top ve žluté barvě,
stříbrné crocsky a velkou kabelu stříbrné barvy.
Chtěla jsem do sebe nacpat aspoň kousek jídla, ale šlo to jen těžko. Rozhodla jsem se zavolat třídní co se děje u nás doma. Nebyla jsem si jistá jak je to přesně s časovým posunem, ale třídní to čekala a byla vzhůru. Vše jsem na ni vychrlila až po ty nejmenší detaily. Potom zase na oplátku ona vychrlila vše na mě a že se uvidí co se bude dít v dalších dnech. Při tom rozhovoru jsem očima zavadila o hodiny. 8:55. Rychle jsem se rozloučila, položila telefon, naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a vyrazila jsem. Bylo přesně 9:00 když jsem nastupovala do limuzíny. A o 20 minut později jsem už stála před studiem. Opatrně jsem vešla dovnitř a tam už se mě ujal pán a zavedl mě až na plac.
Už jsem je viděla z dálky. Stáli před placem a o něčem se bavili. Najednou se Rick a Am otočili směrem ke mně. Trochu nervózně jsem je pozdravila. A oni mi pozdrav oplatili. Potom mě zavedli do maskérny, kde už seděly 4 další děvčata, které se stejně jako já účastnily zkoušek. Pozdravila jsem je i když byly ke mně otočeny zády, protože je upravovaly maskérky. A potom div jsem nespadla když se ke mně otočila jedna z dívek.
"Liduš?" nadšeně jsem vykřikla a objala ji
"Co ty tady děláš?" vyhrkla jsem na ni a ona se na mě divně podívala
"Ah jo promiň ...ty se zajímáš o scifi? Nikdy jsi mi to neřekla."
"A ty mě snad jo?" dodala a mrkla na mě
Ale to už mě maskérka drapla a posadila mě do židle. Když už jsme byly všechny hotovy konečně jsem se mohla seznámit s ostatními devčaty.
"Tak my s Liduš zastupujeme Přerov a kdo jste vy?"
"Já se jmenuji Marie a chodím na Hejčín jo mimochodem s tvojí sestřenkou Sabkou chodíme do jedné třídy."
"Já se jmenuji Eva a zastupuji Španělské gymnázium." a já v ní poznala bývalou kamáradku, se kterou jsme si toho nikdy moc neměly co říct. A zdálo se, že si mě nepamatuje tak jsem mlčela.
"A já se jmenuji Dominika a chodím na Francouzské gymnázium. A teď vy!"
"Já se jmenuju Lída a zastupuji zde Gymnázium Jakuba Škody."
"A já se taky jmenuji Eva a chodím na Střední pedagogickou." dodala jsem, ale než jsem stačila cokoliv dalšího říct, ozval se Rickův hlas.
"Tak jo dámy kde jste deme na to!"
Žádná z nás na nic nečekala a rychle jsme pádily za Rickem a Am.

Kamerové zkoušky dopadly úžašně. Rick i Amanda nás všechny hrozně podporovali.
"Tak máte za sebou první část castingu!" řekla Am
"Teď si vyberete svého patrona pro další úkol, který si vylosujete."dodala
"Můžete si každá zvolit kohokoli z SGC nebo z SGA!" řekl Rick.
"Musíte si to ale rozmyslet do zítřka. Teď si pojďte sednout s námi na oběd, zveme vás." dodal Rick a nasadil ten svůj úsměv.
Obd dopadl výborně. Nešlo ani o jídlo, ale o to, že jsem trochu blíže poznala Amandu a Ricka.
"Tak už máte nějakou představu koho si zvolíte?...Teda kromě nás dvou?" zeptal se Rick a v očích se mu zablýsklo.
Jako první se ozvala Lída.
"Já musím 100% zvolit Davida Nykla. Byla by ostuda, kdyby si ho ani jedna z nás nevybrala, ale proto to samozřejmě nedělám. Mám doktora Zelenku moc ráda...teda myslím v seriálu." a tačala se malinko červenat.
"No to já teda zvolím Davida Hewletta. Strašně jsem si ho oblíbila." řekla Dominika.
"Tak to já tedy zase ne. Strašně mě fascinuje Torri Higginson. Nikdy bych si neodpustila kdybych si ji nevybrala." vyklopila Mája.
"No já teda považuji za svůj velký herecký vzor Rachel Luttrell, takže byl by to hřích abych si ji nepozvala." špitla Eva.
"A co ty, Evi?" zeptala se Am a mrkla na mě.
"No nechci podlejzat, ale nebudu skrývat, že mými největšími hereckými vzory jste vy dva a potom ještě Joe Flanigan. Takže já bych chtěla ho." řekla jsem a zdálo se mi jako by se Am a Rick začali nepatrně červenat.
Celé odpoledne jsme měli volno takže jsem sháněla suvenýry, procházela se po Vancouveru, jen tak kam mě to napadlo. Když jsem si uvědomila, že už mám vlastně obrovský hlad, zavolala jsem si taxi a nechala se odvést zpět do hotelu. Pojedla jsem a okamžitě jsem usnula.

u nás doma

Mamka celé dopoledne pracovala a tak si ani nedělala starosti s tím kde jsem. Kolem páté kdy obvykle chodí domů, už očekávala, že budu doma. Ale když přišla domů a já nikde, sebrala kabelku a klíče od auta a už si to šinula do Kostelce na Hané, kde naše třídní bydlí.

Když šla třídní otevřít určitě moji mamku nečekala a tak se úplně lekla až poskočila a když uviděla její výraz věděla, že už jí dál lhát nemůže.
"Pojďte dál na tohle bude potřeba trochu času a pořádný kafe, nechci vám nabízet nic tvrdšího, protože jste tu určitě autem." vylezlo z třídní.
"Ano..dobře." řekla mamka a byla zvědavá co ta její holka zase provedla.
"Tak jestli je taková jak Eva říkala, budu ji muset nějak uklidnit nebo za ní fakt odjede." říkala si pro sebe třídní když vařila kafe.
"Tak řeknete mi konečně co se tady děje?" vyjekla na ni mamka.
"Prosím uklidněte se, musíte být v klidu jinak nestrávíte to, co vám teď chci říct."
"Prosím nechoďte okolo horké kaše, jak se zdá z výletu jste přijely normálně..."
"Žádný výlet nebyl. Eva si to na vás vymyslela, ale počkejte začnu od začátku..."

Po dobré půlhodině to mamka pochopila, ale stále nemohla uvěřit, že její dcera je ve Vancouveru s krásným MacGyverem, jejím idolem. V duchu si říkala ..."kéž by mi přivezla aspoň jeho autogram..." ale potom se vzpamatovala a byla ještě naštvanější.
"Proč mi to neřekla?"
"Nechtěla vám to říct, protože si myslela, že jí to nedovolíte a tohle byl jediný způsob."
"No ovšem, že bych jí to nedovolila! Jste s ní v kontaktu?"
"Ano jsem, ale myslím si, že by nebylo nejvhodnější kdyby věděla, že to víte. Už tak je celkem vynervovaná jestli ji vyberou."
"Dobře , tak já teď pojedu domů a prosím až se vám ozve zavolejte mi, děkuji."
"Fajn, ale nesmíte to nikomu říct. Vše okolo této věci je tajné."
"Dobře tak jo nashledanou."
"Nashledanou."
Při cestě domů přemýšlela o všem co jí právě řekla. Nemohla tomu uvěřit. Pořád se dívala na mobil jestli jí náhodou nezavolám...ale ani po 30 minutách jízdy jí nikdo nezavolal. Zaparkovala a chtěla jít hned do sprchy, ale v tom ji zastavila babička.
"Tak kde ji máš?"
"Koho?" řekla s nepřítomným výrazem mamka a dál pokračovala do koupelny.
"No přece Eva, tvoje dcera..pamatuješ? Už ji máš 16 let!!!"
Prosim tě mami nech toho jo jasně nechala jsem ji u Luďka. Chtěla tam na pár dní zůstat."
"Tak jo jdu se dívat na televizní noviny."
"Jo a já pádím do sprchy."

Ráno jsem se vzbudila celkem brzo. Vylezla jsem na balkón a na chvíli jsem meditovala. Nebo jsem se o to aspoň pokoušela. Zrovna vycházelo slunce, když někdo zaklepal na dveře. Byla to moje snídaně a oblečení. Tentokrát mi Am poslala volné letní šaty bledě modré barvy a střevíce ve stejné barvě na vysokém podpadku. Nikdy jsem nevěřila, že něco tak krásného budu mít někdy na sobě. Potom jsem otevřela krabičku s doplňky. Korále, náušnice, náramky všech druhů i barev a u toho dopis adresovaný mě. Začala jsem ho rychle číst.
"Ahojky Evi, dnes jsem ti vybrala tohle oblečení z jediného důvodu. Celé dnešní dopoledne strávíš u fotografa s Joem Flaniganem. Oblečení a doplňky si vem s sebou. Přichystají tě až tam. Po focení s ním půjdeš na oběd a potom se opět setkáš se mnou a Rickem a vylosujeme vaše úkoly. Až se tak stane, půjdete na něm pracovat a zítra ráno nám ho představíte spolu s Joem. Večer se spolu půjdete na večeři a tím to skončí. Užij si nádherný den po boku ,,Johna Shepparda" zdraví tě Am."
"Tak tohle je fakt pecka!" řekla jsem si. "Já strávím jeden celý den vedle Joa. To si ze mě děláte srandu." byla hrozně rozklepaná a nervózní, ale když hodiny začaly odbíjet půl devátou rychle jsem se vzpamatovala a šla se připravit. V 9.00 jako obvykle byla limuzína připravená. Řidič mi otevřel dveře a vevnitř už seděl Joe. Byla jsem strašně nervózní a jen jsem na něj zírala. Ve skutečnosti byl ještě hezčí. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Joe se jen nepatrně usmál a řekl, že vypadám skvěle a že už se těší na to focení. Měl na sobě tmavě modré rifle a černé tričko. Byl v tom děsně sexy to jsem musela uznat.

Když jsme dojeli k ateliéru, pomohl mi vystoupit z limuzíny. Vevnitř na nás čekala maskérka, která nás upravila. Za půl hodiny už jsme mohli začít fotit. Byo to něco tak nepopsatelného ...v poslední době jsem měla celkem velkej nápor na nervy...a ještě ho mám, ale v tuhle chvíli jako by ani neexistoval. Byla jsem uvolněná, šťastná a moc jsem si to užívala.

S Joem jsme si užili spoustu legrace, každou chvíli jsme se váleli smíchy a když jsme potom viděli výsledné fotky smáli jsme se ještě víc. Po ukončení fotografování mi fotograf slíbil, že fotky dostanu ještě než odjedu z Vancouveru. Bylo to naplánované tak, že teď bude výběr herců a natáčet se začne až za pár měsíců. Rozloučili jsme se s ním a šli na oběd.

Joe mě pozval do fast foodu, protože podle jeho slov:
"Do luxusní restaurace půjdeme až večer teď to chce něco 100% amerického."
A tak jsme si dali hamburgery a byli jsme spokojení, nasedli jsme do limuzíny, která nás měla odvést na sraz s Am, Rickem a ostatními.

Když jsme dorazili Rick s Am seděli v příjemném malém salońku, kde stálo přesně 12 židlí, které byly rozprostřeny podél stolu po dvou. Rick s Am seděli spolu a my se posadili vedle nich a čekali až ostatní dorazí z oběda. Netrvalo to ani 30 minut a postupně začali přicházet i ostatní. Chvíli po nás přišly Mája a Torri a po nich Dominika s Davidem Hewlettem. Krátce na to dorazili Lída a David Nykl. A nakonec přišli Rachel a Eva. Všichni jsme sse navzájem představili a Rick se ujal slova.
"Paráda, tak už jste tu všichni. Můžeme začít s losováním úkolů."
"Takže váš patron vám vylosuje jeden úkol a vy ho přes toto odpoledne nacvičíte a zítra dopoledne nám ho předvedete." dodala Am
Jako první šel losovat David Hewlett pro Dominiku. Vylosoval jí úkol, že se musí naučit rapovat.
"To nebude problém jí to naučit!" řekl sebejistě David
"Jo my víme, viděli jsme to tvoje video na youtube." řekl Rick a zakřenil se.
Teď vstal Joe a šel losovat pro mě. V duchu jsem se modlila ať je to něco normálního.
"Takže Evi, tvým úkolem je.."

Byla jsem tak napjatá.
"Joe tak už to vyklop." říkala jsem si v duchu
"Takže Evi, tvým úkolem je …naučit se se mnou jezdit na dvojtým skatu."
"No potěš." řekla jsem si, skate sice doma mám, ale nikdy jsem na něm nejela…
Další kdo šel losovat byl David Nykl pro Lídu.
"Takže Liduš, tvým úkolem je naučit se společně se mnou jeden jakýkoli
společenský tanec."
Potom šla losovat Rachel pro Evu.
"Tvým úkolem je naučit se zpívat písničky Beyond the night, kterou jsem zpívala ve 2.sérii, 13. díl, Stargate Atlantis."
A nakones šla losovat Torri pro Máju.
"Takže máš za úkol předvést se mnou scénku druhu pantomima."
"Fajn, úkoly jsou zadané tak se můžete začít snažit. Jo a taky bych ač nerad připomněl, že zítra vyřadíme dvě z vás." řekl Rick
"Tak se zatím mějte." dodala Am a každý šel se svým patronem pracovat na svém úkolu.

Joe mě vzal do místního skate parku. Řekla jsem mu, že to neumím na normálním natož na dvojtým, on ale vykouzlil ten svůj úsměv a řekl: "Neboj to zvládnem!"
A celé odpoledne jsme strávili učením a zase učením. Každopádně když jsme kolem 5.skončili byla jsem připravená. Limuzína mě odvezla zpět do hotelu, abych se mohla připravit na večeři s Joem.

Vlezla jsem okamžitě do sprchy a když jsem vylezla, bylo 18:00 tak někdo zaklepal na dveře. Když jsem otevřela, dveřích stály kostimérka, kadeřnice a maskérka. Pozvala jsem je dál.

"Tak jo máme 2 hodiny než pro tebe přijede limuzína." řekla kostimérka a už ze své přenosné skříně vytahovala hromadu šatů. Nemohla jsem se rozhodnout, ale nakonec jsme spolu vybraly krásné bílé sametové šaty bez ramínek stáhnuté pod prsama stříbrnou stuhou. K nim jsme vybraly stříbrné baleríny. S kadeřnicí jsme se dohodly, že k tomu budou nejlepší lehké lokny. A nakonec maskérka mě jen lehce přirozeně nalíčila. Skončily jsme těsně před 20. hodinou.

A přesně ve 20:00 jsem nastoupila do limuzíny. Když jsme přibližně po půl hodině dojeli na místo, řidič mi otevřel dveře a pomohl mi vystoupit. A vedle auta už stál připravený Joe v černých kalhotách, bílé košili s rozepnutými knoflíčky u krku a černým sáčkem. Moc mu to slušelo. Podal mi malý bílý kvítek a já si ho dala za ucho. Nabídl mi rámě i když bez podpatků jsem vedle něj vypadala prcek. A ostatně by to aji mohl být můj otec…vždyť ten můj je stejně starý jako on. Ale tohle jsem v tuhle chvíli neřešila. Zavěsila jsem se do něj a užívala jsem si tuto nádhernou chvíli. Cítila jsem se v tu chvíli jako princezna. Joe jen slabě podotknul, že mi to sluší.

Vešli jsme do restaurace a já jsem čekala, že nás někam usadí, ale Joe mě místo toho vedl k výtahu.
"Kam to jdeme!" zeptala jsem se zvědavě
"Nech se překvapit." uculil se a nic víc už mi neřekl

Když jsme vyjeli nahoru a dveře výtahu se otevřeli oněměla jsem úžasem. Vyjeli jsme až na střechu a uprostřed ní stál kruhový stůl, dvě židle
jinak byla celá střecha posetá bílými svíčkami. Jen cesta ke stolu byla volná a zvýrazněná jemným bílým kobercem.
"Jak to, že jsi věděl, že budu oblečená v bílém?"
"Domluvil jsem se s tvou kostimérkou a ona mi to dala vědět.Jdem se najíst?"
"Jo umírám hlady!"

Snažila jsem se vnímat všechny vůně a co nejvíc si užít tento okamžik. Procházela jsem uličkou, všude byla cítit vůně vanilkových svíček. Seděli jsme tam přes tři hodiny a jen si tak povídali. Když jsme před půlnocí dojeli k hotelu byla jsem na vrcholu blaha a vůbec by mi nevadilo, kdybych zítra vypadla. Vystoupila jsem a otočila se na Joa. Mile se usmál a popřál mi dobrou noc. Pozdrav i úsměv jsem mu oplatila a potom jsem se pomalu otočila a pomaloučkých krokem jsem si to namířila ke dveřím hotelu. Těsně než jsem vešla tak jsem se ještě otočila a Joe tam pořád byl…co nejkrásněji jsem se na něho usmála a potom jsem přerušila náš pohled a vešla jsem do hotelu.

Ráno jsem se probudila, na sobě jsem měla ještě šaty ze včerejška a na stole čerstvou snídani. Hned vedle, na křesle ležely dva věšáky s oblečením a zase dopis od Am.
"Dobré ráno, hned začnu. Máš tu dva kostýmy. Jeden na tvoje vystoupení s Joem a ten druhý… to se nech překvapit. Vem si ho s sebou a uvidíš. Zatím papa Amanda."

Rychle jsem se mrkla na první věšák a otevřela obal. Vevnitř byly volné tmavě modré tříčtvrťáky pod kolena a žluté triko na ramínka. A taky žluté conversky. Rychle jsem se do toho oblékla, nastoupila do limuzíny a nechala se odvést do malé tělocvičny. Když jsme tam dojeli, Joe otevřel dveře a já jsem dostala obrovský záchvat smíchu.
"Co to máš proboha na sobě?" a vyprskla jsem smíchy
"No přece to co ty…" dodal a taky se začal smát

Pomohl mi vystoupit a šli jsme dovnitř. Když jsme vešli, všichni se začali smát a my s nima taky. A když jsem po chvilce otevřela otevřela oči a otřela si slzy mohla jsem si konečně prohlédnout ostatní. Nebyli jsme jediní, kdy byl pro smích. Daniela a David Hewlett byli oblečení jako správní rappeři, za to David Nykl a Lída byli oblečeni jako do opery. Rachel s Evou byly oblečené úplně normálně a nejsměšněji byly oblečeny a také namalovány Torri s Májou.

"Tak než se pustíme do toho dovolte mi malé focení, protože něco tak směšného už zřejmě nikdy nezažiju." Smál se Rick a Am samozřejmě taky a jako jedni z mála byli oblečeni v normálu.

Nejdřív si nás vyfotili po dvojicích a potom i velká skupinová fota.
"Tak na tohle budu vzpomínat navždy!" říkala jsem si v duchu a doufám, že Rick, Am, Joe, David, David, Rachel a Torri taky.
A potom jsme se do toho dali. Byli jsme tak "rozdovádění" , že na řadu nemohl přijít nikdo jiný než David Hewlett a Dominika se svým rappem. Dominice se to moc povedlo a všichni jsme se moc nasmáli. David byl spokojenej, že ji to tak dobře naučil a na řadu teď přišli David Nykl a Lída se svým waltzem. Když skončili všichni mlčeli a jen zírali. Nikdy si o Davidovi nemysleli nic špatného, ale tohle je naprosto překvapilo. Nikdo nečekal, že umí po parketu tak létat…potom přišly na řadu Torri a Mája. Předvedly úžasnou scénku. Jako další nastoupila Eva, která zpívala písničku Beyond the night, kterou zpívala Rachel. Povedlo se jí to náramně, zvládla všechny výšky, které tam jsou. Rachel byla na ni moc pyšná a celé odpoledne se nosila jako kohout, protože to nebyla bůh ví jaká lehká písnička. A nakonec jsem nastoupila já s Joem. Museli pro nás postavit mini rampu, ale nakonec jsme tomu stejnak neunikli. Byla jsem tak nervózní jestli to zvládnem, ale nakonec jsem se bála zbytečně. Zvládli jsme to skvěle. Am a Rick nás všechny moc chválili.

"Bude těžké vyřadit 2 z vás." řekl Rick a jemně se usmál
A jelikož už byl čas oběda, nechali jsme si všichni do tělocvičny dovést čínu. Rick nás učil jak se jí s hůlkami. Byla to sranda, než jsem do sebe dostala jedno sousto tak byla půlka lidí po obědě. Po obědě nás Am nahnala do šatny. Převlékly jsme se tam do druhého oblečení, které nám poslala.

Každé z nás dala to, co jí nejvíc slušelo. Potom jsme šly zpět do tělocvičny. Ostatní už také byli oblečeni do ,,civilu". Další dvě hodiny jsme strávili společným focením. Každý se chtěl vyfotit s každým, aby měl památku. A potom Am a Rick začali vyřazovat.
"Vím, že tohle mi moc nejde, ale s Am jsme se dohodli, že jako první nás bude muset opustit Lída a její patron David Nykl." řekl Rick
"No a aby nebyl ten špatnej jenom Rick já řeknu ten zbytek." dodala Am
Byla jsem strašně nervózní, věděla jsem, že tenhle úžasnej zážitek by mohl skončit lusknutím prstu. Moc dobře jsem se bavila a nikdy bych si nemyslela, že s takovýma hvězdama si budu mít vůbec co říct. Ale oni se vůbec jako hvězdy nechovají spíš jako moji nejlepší kámoši…v duchu jsem si představovala ty nejhorší scénáře…byla jsem úplně spocená…
"Takže jako další vypadne…"

Měla jsem pocit, že ty vlasy sním. Vždy když jsem nervózní tak si žužlám vlasy…
"Takže jako další vypadne…Mája a její patron Torri." řekla Am.
Ze srdce mi spadl takovej balvan, kterej si ani neumíte představit. Byla jsem smutná, že soutěž opouští Lída, protože byla jako já z Přerova, ale na druhou stranu…byla jsem dál v soutěži. Strávím další den mezi nimi. Jak já jsem ty chvilky milovala…

Po další hodině loučení jsme odjeli do hotelu, protože nás Am a Rick pozvali na společnou večeři. Samozřejmě už bez Lídy a Máji. Nevím z jakého důvodu, ale za každou cenu nám Am zakázala si vzít šaty. Asi proto měla dobrý důvod. A právě proto jsem se na tu večeři těšila o 100% více. V 19:00 mě vyzvedla limuzína. Nakonec jsem se rozhodla pro sametově černé kalhoty, černý top a luxusní černé lesklé střevíce na podpatku. Když jsme přijeli na místo konání, řidič otevřel dveře limuzíny a kdo že to přede mnou stál? Ano správně zase Joe. Tentokrát měl na sobě šedé kalhoty a opět rozepnutou bílou košili. Hodila jsem na něj laškovně: ,,Čauki."
A on mě jen s lehkým stydlivým úsměvem taky pozdravil a dodal, že mi to sluší. Potom jsme se společně vydali do restaurace. Nevěděli jsme kam nás tentokrát Rick s Am poslali. Vešli jsme do ošuntělé restaurace a rozhlédli se. Byla poloopuštěná ale okamžitě se z rohu ozvalo: ,,Tady jsme!"
Byl to David kdo na ně upozornil. Vydali jsme se za hlasem. Uviděli jsme Rachel, Domču i Evu, ale Am s Rickem nikde. Trochu jsem se divila, ale řekla jsem si, že asi nestíhají.

Najednou se prudce otevřely dveře restaurace a dovnitř vrazilo 6 maskovaných chlapů. Přiřítili se k našemu stolu, drapli Joa, Domču a Evu a potom rychle zmizeli. Byla jsem k smrti vyděšená. Chvíli bylo naprosté ticho, ale pak mi svitlo.
,,Ježiši oni je unesl!" vypadlo ze mě.
Zůstalo jsme tu jen já, David a Rachel.
"Co budeme dělat?" hlesla jsem.
Nikdo nic neříkal. Všichni jsme usilovně přemýšleli co dál…
"Zavoláme Rickovi a Am. Nic bych za to nedala, ale určitě s tím mají co dělat." řekla Rachel a už vytáčela Rickovo číslo a David zase volal Am.
"Má tam schránku." řekl David
"Jo Rick taky!" praštila s telefonem Rachel
"Takže z toho plyne co?" mrkla jsem na ně
"To nevím." řekl David
"No asi nám nezbývá nic jiného než je najít." řekla rozhodně Rachel a já jsem pochopila proč jí dali roli Teyly.
"No jasně jaký další úkol by byl vhodnější než tohle?" napadlo Davida.
"Tak fajn budeme vycházet z předpokladu, že to nastražili Rick a Am. Takže by jsme měli začít pátrat ve studiu." pokračoval
Musela jsem se pousmát…Dr. Mckay byl pře mnou a zase perlil…byla jsem potichu a jen sledovala ty jeho dedukce…
"Ty!" otočil se ke mně a já se úplně lekla.
"Máš k dispozici limuzínu 24 hodin denně, že?"
"Jo!"
"Tak jdeme!" rozhodla Rachel

ZA 20 MINUT VE STUDIU
"Nejsou tady." řekl David a jen tak náhodou mi zazvonil telefon
"To je Rick!" vykřikla jsem nadšením
"Rychle zvedni to a dej to nahlas!" řekla Rachel
"Ahoj Ricku!"
"Ahoj Ev, je všechno v pohodě?" zeptal se nenápadně
"NO..VÍŠ….VLASTNĚ…
"Hele Ricku nedělěj, že o tom nic nevíš a vyklop to co je tohle za další pitominu co?" rázně mě přerušila Rachel
"Tak fajn, tohle je další zkouška. Musíte nás najít do zítřejšího poledne."
"Ale mohli jste se ukrýt kdekoli na světě…pravděpodobnost, že vás najdeme je nulová…" řekl David
"Tak těžké to zase nebude, musíte jen zapojit mozek!"
"Jo tak to ti pěkně děkujeme." řekl ironicky David
"Hele už musím končit…jo pozdravuje vás Am , mějte se ." a položil to
"No tak to je teda dobrý…" řekla jsem si pod nos
"Prej zapojte mozek…já bych ho…" brblal si David
"Hey!" přerušila ho Rachel.
"Máme před sebou další úkol a je jen na nás jak se s ním vypořádáme. A přiznejme si to na rovinu, když to nezvládnem Rick s Joem si z nás budou dělat nadosmrti srandu a nevím jak vy, ale o to vážně nestojím tak se teď soustřeďte na úkol a přestaňte fňukat!" vyštěkla na nás Rachel až jsme se oba dva lekli
Po chvilce ticha se ozval David.
"Dobře má někdo nějaký nápad?"
Mlčeli jsme, přemýšleli jsme až do morku kosti kde by asi tak mohli být, ale nic jsme nevymysleli. A čas byl neúprosný, blížila se půl devátá a my jsme stále neměli žádný nápad.
"Co třeba v hotelovém pokoji Evy nebo Domči?" napadlo mě
"To by možná stálo za pokus tak jdem." řekl rozhodně David

ZA 50 MINUT U DOMČI V POKOJI
"Tak u Evy nikdo nebyl a tady taky nikdo není." řekla Rachel
"Promiňte to byl můj blbej nápad."
"Ale neber si to tak aspoň něco tě napadlo…" řekl David
"No jo ale k ničemu to nebylo!"
"Tak kam dál?" rychle změnil téma David
"To fakt nevím…"
Opět zavládlo to trapné ticho.

Mezitím Rick,Am, Joe, Domča a Eva si v klidu hráli "noční" golf.
"Jsem zvědavá jestli nás najdou."přemýšlela nahlas Am
"Jo to já taky." odpověděla Domča
"Já jim moc šancí nedávám, ne že bych jim nevěřil, ale nemají šanci.." řekl sebejistě Joe a odpálil míček na osvětlené hřiště zatímco se Rick smál té jeho sebejistotě…

Po 10 minutách jsme se rozhodli probrat Joeovi koníčky. Byla tu celkem velká pravděpodobnost, že odjedou někam za zábavou.
"Takže co má Joe rád?" nadhodila otázku Rachel i když odpověď znala…
"No skate, golf…" odpověděla jsem a David mě v tom okamžiku zastavil.
"Golf! To je ono!" vykřikla Rachel a už se hnala k autu a já s Davidem hned za ní.

Za 20 minut jsme už vystupovali z limuzíny. Půjčili jsme si vozík a vyrazili jsme. Netrvalo to dlouho a spatřili jsme skupinku lidí. Vlastně jedinou skupinku lidí. Hned jsme k nim přijeli a poznali v nich Ricka, Joa, Am, Domču a Evu.
"A máme vás!" volala jsem na ně vítězoslavně už z dálky.
Joe jenom nasadil ten svůj kukuč a: "Co?" a na nic víc se nezmohl.
Byl si jistý, že je nenajdeme. Ale to se mýlil.
"Bylo to jednoduchý, Joa mám přečtenýho!" a výrazně jsem na něj ze srandy začala mrkat a strčila jsem do něj.
Všichni jsme se začali neskutečně smát. A potom jsme šli společně hrát golf.

Do hotelu jsem dorazila kolem 2 ráno. Ani jsem se nepřevlékla jen sebou praštila do postele a ihned usnula. Ráno jsem se probudila kolem půl desátý. Nejdřív jsem se lekla, že jsem zaspala, ale potom jsem si uvědomila, že nám Rick a Am dali den volna na nákupy a tak. Nechala jsem si přinést snídani do postele a zbytek dopoledne jsem strávila v lázních. Chtěla jsem si konečně pořádně odpočinout a shodit ze sebe aspoň kousek nervozity…
Potom jsem šla na oběd spolu s Domčou a Evou. Ony šly potom nakupovat zato já jsem šla směrem k muzeu. Nevydržela bych v novém městě aniž bych neprozkoumala muzeum.

Po 3 hodinách jsem vyšla ven a plná nových dojmů a poznatků a přemýšlela, co podniknu dál. V tom mi zazvonil telefon. Byla to Am.
"Ahoj Evi, doufám, že tě neruším. Vím, že máš volný den, ale chtěla jsem se tě zeptat jestli by jsi třeba nechtěla vyrazit se mnou na nákupy."
"No jasně. Kde se sejdeme?"
"Kde teď jsi?"
"Před muzeem!"
"Ok, za rohem je jedna kavárna tam na mě počkej, jsem tam za 20 minut a ještě ti potřebuji říct něco důležitého.
"Tak jo…"
"Tak se zatím měj. Pa"
"Pa!"
Byla jsem zmatená. Co by mohlo být tak důležitého? Sedla jsem si do kavárny, dala jsem si své oblíbené moccaccino a čekala než Am přijde. A najednou se přede mnou objevila.

Najednou se přede mnou objevila. Řekla mi ahoj a usmála se. Odpověděla jsem jí a čekala co z ní vypadne.
"Tak co? Vrhneme se na ty nákupy?" řekla s nadšením
"Jo jdeme na to. Musíš mi ukázat ty nejúžasnější obchody."
"To si piš!"
Ale v duchu jsem byla nejistá. Chtěla mi přece něco říct. Ale nechala jsem to být, protože jsem si nechtěla kazit jediné odpoledne kdy jsem měla Amandu Tapping jen pro sebe.

Tak jsme vyrazily. Nasedly jsme do limuzíny a nechaly se odvést do místního nákupního centra. Z domu jsem byla zvyklá na nákupní centra, která byla celkem velká, ale proti tomuhle byla Vaňkovka jen bouda.
"Páni!" řekla jsem a Am se jen pousmála.
"Tak jdeme!" řekla když viděla, že jen stojím a zírám.

Když jsme vešli dovnitř jako by jsme vešli úplně do jiného světa. V tom k Am přišlo několik mladých žen jestli by jim nemohla dát autogram. Mile se na ně usmála, podepsala se jim, oni se s ní vyfotily a potom šly dál. Am se mi za to omlouvala, ale řekla jsem jí, že je to v pohodě. Vrhly jsme se na nákupy.

S Am jsme prolezli tucty obchodů a nakoupily hromady oblečení.
"Tak co teď? Nejdeme si kam sednout a na chvíli si odpočinout?" navrhla jsem.
"Mám lepší nápad! Nechceš si jít odpočinout do kina?"
"No jasně! Na co půjdem?"
"Vyber si ty!"
"No tak jo…hm..co třeba…co bys řekla…třeba…Vzhůru do oblak?"
"Tak jo a co si vezmeme s sebou?"
"Tak to zase vyber ty!"
"Tak jo vezmu obrovskou krabici popcornu, nějakej ten nachoz, 2 moccaccina, 2 coly, lízátka….zapomněla jsem na něco?"
"Ne myslím, že jim totálně vybrakuješ obchod!"
Začaly jsme se obě smát a Am to šla nakoupit. Já jsem mezitím šla koupit lístky a schovat náš mega nákup do úschovny.

Za pár minut už jsme s Am seděly v kině, koukaly se na film a cpaly se vším co jsme si přinesly. Když film skončil vyzvedly jsme si tašky a odjela jsem zpět do hotelu. Rozloučily jsme se s tím, že se uvidíme zítra ráno. Ani jsem si nevzpomněla, že mi Am chtěla něco říct. Ale ona si na to moc dobře pamatovala a nadávala sama sobě,že nenašla odvahu mi to říct…

….Apophis….myslela sis, že jsem mrtvý….tak to jsi se spletla….zemřel jsem, abych mohl znovu povstat….a pomstít se….všem!!!....a začnu tebou….ááááááááááááá….

"….ááááá….byl to jenom sen….jenom sen!" vzbudila jsem se úplně propocená…
"To není dobrý…" vždy když mám nějakou noční múru…něco zlého se stane i ve skutečnosti. Vstala jsem a šla jsem se opláchnout. Potom jsem se vrátila zpět do pokoje a můj pohled se zastavil na křesle. Byl tam položený obal na oblečení. Netrpělivě jsem ho otevřela a čekala co Am zase vymyslela.
"Panebože!" vydechla jsem, "To snad nemůže myslet vážně!" Když jsem viděla co tam bylo zavřela jsem oči a znovu je otevřela, abych se ujistila, že to co tam vidím tam opravdu je. Opatrně jsem se toho dotkla… a hned jsem stáhla ruku zpět. Byla to ona. Určitě. Vzala jsem ji do ruky a šla před zrcadlo, abych si ji přiměřila…potom jsem si ji rychle oblékla a šla zpět před zrcadlo. Stála jsem tam oblečená v černé SG uniformě. Vůbec jsem se nemohla poznat. Prohlížela jsem se snad ze všech stran. A jaký bylo pro mě ještě větší překvapení, když jsem zjistila, že mám na pravém rameni značku SG-1. Byla jsem v rozpacích asi ještě 10 minut. Potom jsem se probrala a rychle jsem upalovala, protože už tak jsem šla pozdě. Nevěděla jsem kde se tentokrát sejdeme.
Když jsem vystupovala z limuzíny zjistila jsem, že jsem někde na okraji Vancouveru. Vešla jsem do opuštěné zahrady, kde byla jen jedna jakási bouda, které nikdo nevěnoval pozornost a před ní velký stůl a kolem bylo 8 židlí. Směrem naproti mě seděli uprostřed Am, Rick, Joe, David a Rachel a zády ke mně Domča a Eva. Všichni v černých SG uniformách.
"Moc se vám omlouvám!" řekla jsem potichu a sedla si na poslední volné místo.
"Tak jo když už jste všichni tady, začneme!" řekl Rick
"Každý z vašich patronů přečte jednu otázku, která se týká Stargate a podle vašich odpovědí se usneseme kterou z vás dnes vyřadíme. Všechny budete odpovídat na všechny otázky. Davide? Přečti prosím první otázku." řekla ještě Am
"Neodpovídejte hned, nejdřív se přečtou otázky a potom dostanete 5 minut na rozmyšlenou." dodal Rick
"Takže v jaké sérii si lidstvo postavilo svoji první loď třídy X-303?
Potom dala otázku Rachel.
"Ve kterém díle jsme se poprvé setkali s povznesenými?"
A pak nakonec Joe.
"Co je to ATA?" zeptal se s kamenným výrazem, ale jak se podíval na mě a všiml si jak se tvářím, tak vyprsknul smíchy a potom i všichni ostatní.
V duchu jsem si výskla. Všechny odpovědi jsem znala, ale zachovala jsem klid…pro jistotu.
Pět minut uplynulo celkem rychle. Každý patron si vzal svého chráněnce na stranu, abychom mu řekli své odpovědi. Joe se na mě díval s nadějí v očích. Moc ho bavilo takhle si hrát.
"Tak co mi povíš?"

"Lidstvo si postavilo svoji první loď třídy X-303 neboli Prométhea v 6.sérii. 11.díl. Ale později ho zničil orijský satelit. Poprvé jsme se setkali s povznesenou bytostí Omou Desalou, na Zemi se jí říká Matka příroda na planetě Kheb a díl se jmenoval Mateřský instinkt. Je to díl 20 ve 3.sérii. A ATA je aktivace technologie Antiků a vynalezl to Carson Beckett na Atlantidě. Vše? Nebo ještě nějaké otázky?"
Joe na mě hleděl s otevřenou pusou. Tohle ode mě fakt nečekal. Všimla jsem si jeho nadšení a jemně jsem se pousmála. Nic neřekl, jen na mě mrkl a vrátili jsme se zpět ke stolu k Rickovi a Am.

ZA ROHEM
"Čekám…" řekl netrpělivě David, ale bylo poznat, že je to ze srandy…
"No jo, fajn. První X-303 jsme si postavili v 6.sérii?!? S povznesenou bytostí jsme se setkali, když jsme hledali Harsesise nevím jak se jmenoval ten díl, ale planeta se jmenovala Kheb. No a Atlantidu jsem viděla dokolečka asi tak 3x takže vím, že ATA je aktivace technologie Antiků. No snad víš vše co jsi vědět chtěl."
Beze slova se sebral a šel si zpět sednout za Rickem a Am, Domča sice čekala odpověď, ale když ji nedostala, vrátila se taky.

ZA DRUHÝM ROHEM
"Tak abych to už měla za sebou. X-303 Prometheus 5. nebo 6. série. S povznesenýma jsme se poprvé setkali díky Omě Desale a co je to ATA nevím."
Tohle teda Rachel nečekala. Věděla, že možná nebude znát odpověď, ale to přeci neznamená, že se budu chovat jako rozmazlenej fracek. Takovej tupej nezájem. Nicméně se sebrala a odešla zpět s Evou ke stolu.

Po několikaminutovém dohadování u kterého nás samozřejmě nechtěli se konečně vrátili zpět a sedli si za stůl.
"Společně jsme se…a myslím, že i jednohlasně.." při tom se podíval na každého z nich.. "usnesli, že další kdo vypadne… bude Eva a její patron Rachel." řekl Rick
Myslím, že byla ráda když vypadla. Už od pohledu bylo vidět, že ji to absolutně nebaví. A tak se sebrala a odešla si sbalit věci. Rachel se s námi rozloučila, nám dvoum popřála štěstí a potom také odešla.

"Chcete jim to ukázat sami?" zeptal se Rick
"No jak chceš, ale myslím, že by byly rády kdybyste tam byli i ty i Am." řekl Joe
Neměla jsme páru o čem se to baví, ale líbilo se mi to, protože se bavili pravděpodobně o mě a Domči. Se zvědavým výrazem jsem koukla na Joa, ten na mě ale jen mrkl a zvedl se ze židle jako všichni ostatní.
Rick, Am, Joe, David, Domča a já jsme vešli do té malé boudy a s překvapením jsem zjistila, že zevnitř vypadá trochu jinak. A potom se to stalo. Najednou se objevilo bílé světlo a my se transportovali bůh ví kam….

"Bylo to… to co si myslím, že to bylo?"koktavě jsem se zeptala.
"Jo bylo!" řekl Joe s úsměvem
"Asgardský transportní paprsek!" dodala Am
"Ale to je přece jen výmysl ne?"
"Myslíš?" podíval se na mě Rick
Až po tom jsem si uvědomila, že jsme se někam transportovali. Stála jsem na můstku nějaké lodi.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se zvědavě
Joe mě chytl za ramena a otočil mě.
"Vítej na palubě Generála Hammonda." řekl pyšně
"Páni!"
"Jo, to sedí!" řekla s údivem Domča, která se ještě furt neprobrala z toho, co se jí právě stalo.
Am si všimla, že se mi z hlavy z toho přemýšlení skoro až kouří, tak začala vysvětlovat.
"Právě se nacházíme na nízké stabilní orbitě Země na pozemské lodi Generál Hammond."
"To je jak ze špatnýho filmu…!!!" začala se vztekat Dominika
"Spíš jako z toho nejsuprovějšího snu!!!" dodala jsem a otočila jsem se na Joa, který se na mě jemňounce usmál.
"Jo? Myslíš? Jestli je tohle skutečně pravda.."
"Je to pravda!" skočil jí do řeči David
"Budeme muset přehodnotit fyzikální zákony, matematiku, biologii, strojírenství, náboženství…! Pane bože lidi proberte se!" Vždyť sci-fi není fikce! Budeme to muset někomu říct!"
"Nikdo se to nesmí dozvědět a teď nám obě podepíšete prohlášení o mlčenlivosti!" řekl Joe
V tu chvíli Am mrkla na Davida a ten rychlostí blesku přiskočil k počítači a přenesl Dominiku do její přidělené ubikace, ale pro jistotu ji tam zamkl. Tázavě jsem se podívala na Am!
"Myslela jsem si, že to vezme trochu jinak…"
"A jak jinak? Co všechno je ještě pravda?"
"Tak asi ještě polovina toho, co jsi viděla v seriálu!"
Chtěla jsem něco říct, ale Am mi to nedovolila.
"Dřív než se začneš ptát, dovol mi ti to vysvětlit. Když se pozorně rozhlédneš uvidíš Apollo, Daedala a Odysseu. Nad Čínou hlídkuje opravená Sun Tzu a nad Ruskem Korolev 2."
"Atlantida?"
"V San Francizském zálivu, samozřejmě maskovaná."
"Základna v Antarktidě?"
"Jo!"
"Hvězdná brána?"
"Taky!"
"A nepřátelé?"
"Eliminováni!"
"Páni!"
"Jo."
"Můžu se zeptat na.."
"Proč je seriál udělaný přesně podle skutečnosti?"
"Jo!"
"Protože právě seriálům nikdo nevěří!"
"To se pleteš..co zažraní fandové?"
"V hluboko v sobě moc dobře ví, to není pravda!"
"Je mi jasné, že půlka není pravdivá… ale jak do toho zapadáte vy?"
"No … my… vlastně hrajeme… sami sebe!"
"Co?" vytřeštila jsem na Am oči
"Jo, v seriálu jsme si změnili jména, ale v podstatě jo, hráli jsme sami sebe!"
"A co ty skvělé záběry?"
"Originály a na co si myslíš, že jsou uniformy. Nikdo si nevšimne, že tam máš schovanou minikameru, která točí prakticky nepřetržitě. A taky je hlavní, že vůbec nepřekáží!"
"Takže mi chceš říct, že Goa'uldi, Replikátoři, Whraitové, Ori… ti všichni existují?"
"Spíš bys měla říct existovali!"
"Fakt i zbytek Whraitů?"
"Jo, jsou v čudu!" neopustil si chválu Rick
"Takže jste za ten rok porazili zbytek Whraitů?"
"Jo, Země je pro jednou zase na chvíli v bezpečí!"
"A hodláte to vůbec někdy říct lidem?"
"Vždyť už to přeci ví!" neodpustil si poznámku Joe
Hodila jsem společně s Am na něj pohled typu radši mlč a on jen odevzdaně kývl.
"O tom my nerozhodujeme!"
"A co hodláte dělat se mnou?... Teda pokud mě vyberete…!"
"To ti ještě nemůžeme říct jak si sama řekla…ještě jsi nevyhrála."
"Dobře, nevadilo by, kdybych si na chvíli odpočinula? Je toho na mě celkem moc!"
"Jo jasně pokud ti to nebude vadit, ukážu ti tvou ubikaci." nabídl se Joe
Pomalu jsem se vydala směrem z místnosti. Všichni nás pozorovali jak odcházíme.
Když jsme s Joem procházeli chodbami, mlčeli jsme. Nevěděli jsme co říct.
Došli jsme před dveře, které vypadaly jako každé jiné. Nikdy jsem v nich nepoznala rozdíl. Joe mi podal moji úplně první identifikační kartu. A já takový velký aktivista jsem ji rychle musela vyzkoušet. Dveře se otevřely a já jsem se otočila k Joeovi.
"No… chceš jít dál.. nebo jak se to tady říká?"
"Jo jasně..proč ne.."
Vešel dovnitř a já jsem zase aktivně zavřela dveře. Potom jsem se otočila zpět k němu.
"Poslyš, jsem na tebe pyšný.., že jsi tohle všechno vzala, tak, jak si to vzala."
"Ehm..díky… já i když to možná nevypadá… jsem celkem rozrušená… já… vždycky jsem chtěla, aby to byla pravda…ale teď, když vím, že to je pravda… mám strach… cítím nejistotu a.."
"Pššt!" přerušil mě Joe tím, že mi přiložil prst na pusu. Chytl mě za ruku, což mě málem přivedlo k šílenství a vedl mě do rohu ubikace a já nechápala proč. V tom stisknul malý knoflík a otevřely se tajné dveře v mojí ubikaci přímo do volného vesmíru.
"Jak to, že nás to ještě nevyhodilo ven?"
"Za ten rok jsme malinko vylepšili některé technologie." dodal s úsměvem a chtěl mě vytáhnout ven, ale já se nepohnula ani o milimetr.
"Věř mi!" řekl a podíval se mi do očí.
Neodolala jsem mu… kdo by taky odolal Joeovi, který vám hledí do očí a drží vás za ruku…
První krok udělal on. Vkročil do prázdna a nespadl…bylo tam nějaké silové pole… šla jsem roztřesená hned za ním. Bylo to něco jako malý balkónek. Dlouhý přibližně 3x3 malé kroky. Strašně moc jsem se bála a Joe asi můj strach vycítil a chytl mě okolo pasu a jemně si položil hlavu na moje rameno.
"Užij si ten pohled!" pošeptal
"Užiju!" řekla jsem mu skoro nepřítomně, protože jsem najednou nemohla spustit oči z toho nádherného výhledu.
Asi po 10 neúnavných minutách stálého dívání se mi začaly klížit oči. Opatrně jsem se vymanila z Joeova držení a otočila jsem se k němu. Nevím, čím to bylo možná tou atmosférou okolo nás nebo také tím, že jsme stáli v otevřeném vesmíru, chráněni jen silovým polem, ale začali jsme se k sobě pomaloučku přibližovat. Zavřela jsem oči a jen čekala až se jeho rty dotknou mých… trvalo to jen několik desetin sekund a potom jsem ucítila dotek na rtech…opatrný.. nesmělý …zkoumavý… na chvíli se odtáhl… pomaloučku jsem otevřela oči a podívala se do těch jeho…viděla jsem v nich touhu, radost…v tu chvíli jsem to byla já kdo se začal přibližovat… a najednou někdo zaklepal na dveře. Zklamaně jsme se po sobě podívali a já jsem ustoupila a šla otevřít dveře zatímco Joe uzavíral "naši" tajnou komnatu. Byl to David kdo nás vyrušil.
"Copak by jsi chtěl?"
"Já jen hledám Joa a předpokládám, že když není u sebe v ubikaci, ani v jídelně ani na můstku, tak by mohl být tady.
"Jo je tady!"
"To jsem tak odhadnutelnej?"
"Na Zemi jen občas!" zakřenil se David
"Potřeboval si něco nebo jen potřebuješ někoho tréninkově urazit, když Zelenka dostal pod ochranu Atlantis po dobu tvé nepřítomnosti?"
"Jo sháněla tě Am, ty víš kvůli čemu. Tak s sebou koukej hodit jdeme už tak pozdě!"
"Fajn tak se uvidíme později!" rozloučil se se mnou Joe a šibalsky na mě mrknul.
"Tak ahoj." Pozdrav jsem mu oplatila a mile se na něj usmála
"Ahoj Davide!"
"Tak zatím čau!" a už Joa táhnul někam pryč.
S úsměvem jsem zavřela dveře a svalila se na postel.
"To snad není možný…! Já jsem políbila Joa Flanigana! To je jak sen…" ještě chvíli jsem tak uvažovala až jsem nakonec usnula…

…proudila jsem se velkým leknutím, celou lodí se nesl zvuk alarmu. Rychle jsem se obula a už jsem si to uháněla na můstek. Když jsem tam dorazila všichni už tam byli. Teda kromě Dominiky.
"Dobré ráno..či co vlastně je… co se děje a kde je Dominika?"

"Dobré ráno.. či co vlastně je.. co se děje a kde je Dominika?"
"Dobré ráno!" odpověděli mi postupně všichni a Joe mi ještě věnoval krásný úsměv."
"O ni právě jde." odpověděla mi Am, sedíc v křesle kapitána lodi.
"Zdejchla se!" řekl Rick
"Pravděpodobně se transportovala zpět na Zem!" dodal Joe
"Ale nemějte obavy. Za pár minut bude proskenován povrch Země a ona má na sobě s největší pravděpodobností aktivní podkožní vysílač. Nebude problém ji najít." řekl David
"Jo. Díky za osvětlení situace. Můžu nějak pomoct?"
"Myslím, že …" ale Am už nestihla větu dokončit, protože bylo dokončeno skenování planety.
"Ale ne!" zaklel David
"Co se stalo?" řekli jsme zároveň s Joem.
"Nikde na Zemi není. Nebo aspoň jsme ji nikde nenašli!" řekl David
"Co zkusit spojit se s Atlantidou. Kdyby rozšířili své městské senzory možná by něco objevili." navrhla jsem
"To by byl dobrý nápad, kdyby ale měla Atlantida na rozšíření energii. Ještě stále jsme nenašli nová ZPM. A ty co jsme měli od Todda jsme už téměř vyčerpali, ale chválím tě. Dobrý nápad." Řekla Am
"No díky, snad budu mít příště lepší!"
"A co když není na Zemi?" řekl Joe
"A kde by asi tak podle tebe jinak byla?" odseknul mu David
V tu chvíli se Rick podíval na Joa a Joe se podíval na Ricka.
"Myslíš na to, na co myslím já?"
"Myslím, že jo!"
"Prozradíte nám na co vy dva géniové myslíte?" neodpustil si poznámku David
"Já myslím, že už taky vím." zakřenila se Am
"No jasně už mi to dává smysl!" vyskočila jsem radostí, že mi to taky došlo.
"Tak řekne mi to už konečně někdo?" řekl už skoro zoufale David.
Ale Rick s Joem nic neřekli a už upalovali někam pryč.
"No tak fajn, běžte a nic mi neříkejte!" řekl odevzdaně a trochu smutně David
"Klid Davide, podle toho co jsem se za těch pár let naučila, tak šli do hangáru!"
"To je neuvěřitelný. Ona si tady pár let sleduje v televizi nějakej potrhlej seriál a ví toho víc než já a to jsem to sám zažil.!" brblal si David a Am se jen potutelně usmívala.
"Není to zase tak těžký… odvodit na co dva chlapi myslí!"
A to už to Am nevydržela a vyprskla smíchy. David se jen nafoukl a začal cosi dělat na počítači.
Zatím Rick s Joem doběhli do hangáru.
"Jedna F-302 chybí!" všiml si okamžitě Joe
"Nech mě hádat kde asi je!"
"Nemohla se dostat daleko!"
"Jestli je aspoň trochu normální, tak se vrátí a pozná, že tady nic moc nikam nedoletí!" řekl Rick
"Otázka je… jestli je normální!"
"Řeknu to Am ať zkontaktuje ostatní lodě, že nám upláchla!"
"Dobrej nápad. Vracíme se zpět na můstek!"
"Haló Am, tady Rick a Joe!"
"Mluvte!"
"Jedna z F-302 chybí! Dominika asi upláchla, ale nemohla se dostat daleko. Zkontaktuj Daedala, Apollo, Odysseu, Sun Tzu i Koreleva ať ví, že hledáme jednu zatoulanou F-302." řekl jí Rick
"Fajn vraťte se zpět tam už nejste nijak platní!" řekla jim Am
"Už jsme na cestě! Jo a počkej ještě, přišel David na to kam jdeme?"
Am se na chvíli odmlčela a Davidův pohled byl teď k nezaplacení.
"Ne! Evka mu to pořádně natřela!"
Rick s Joem se začali smát a vydali se na cestu zpět!

18:00 U NÁS DOMA, ČR
"Už je to 14 dní a Eva ti ještě ani nezavolala!"
"Mami prosím uklidni se!" ale sama už byla několik dní nervózní.
"Jak uklidni se. Tvoje dcera je už 14 dní u tvého bývalého manžela a nikomu nezvedá telefon. Tak se prober!"
"Všechno je určitě v pořádku, kdyby měla nějaký problém tak se ozve!" těmito slovy se poslední dny uklidňovala a potom uslyšela zvonek
"Mami nevstávej já otevřu!"
"Dobrý den!"
"Ahoj Klári!"
"Chtěla jsem se zeptat jestli nevíte něco o Evě. Píšu jí, volám ale na nic už 14 neodpovídá a co jsem se ptala kámošů tak ji už nikdo neviděl asi 14 dní!"
"Vím jak ti asi je, ale já… nemůžu ti nic říct!"
"Prosím vás! Řekněte mi to. Už bylo řečeno moc otázek a všichni se začínají dožadovat odpovědí."
"Klári já… já nevím!"
"Dříve nebo později budete muset něco říct!"
"Omlouvám se ti, ale já prostě nemůžu!"
"Dobře. Vidím, že tohle asi nemá cenu. Nashledanou!"
"Ahoj!"

ORBIT, LOĎ GENERÁL HAMMOND
"Máme ji!" řekla Am
"A kde teda je?" zeptala jsem se
"Schovala se za Měsícem. Že nás to nenapadlo hned!" dodala Am
"Otázka zní proč!" řekl Rick
"Letíme pro ni a zeptáme se!" rozhodl Joe
"Až budete v dosahu rádia tak ji Davide zkontaktuješ a přesvědčíš ji, aby se vrátila do hangáru sama!" řekla Am
"To je zbytečný!"
"Jo? Myslíš? Co že tě to zase napadlo za genialitu?" řekla Am
"To je jednoduchý. Přeneseme ji přímo sem. A na její místo třeba Joa a ten nádherně a bez zbytečného přemlouvání zaparkuje v hangáru."
"A proč právě já?"
"Jo proč zrovna on? V 302 jsem neseděl roky. Nechte mě prosím aspoň zaparkovat!" žadonil Rick
"No tak fajn. Udělejte to hned jak budeme v dosahu paprsku!" rozhodla Am

Za necelých 20 minut už na můstku vyslýchala Am Dominiku a Rick už měl 302 dávno zaparkovanou. Am už s ní ale ztrácela nervy a proto se už nadobro rozhodla, že Dominiku vyřadí. Hned ji transportovali do hotelu do hotelu ve Vancouveru a dál už se o ni nestarali.
"Takže to vypadá, že jsem vyhrála!"
"Gratuluju ti, ale myslím, že ještě ani nevíš k čemu!" řekla Am
"Ale nech toho, nestraš. Přece budu hrát ve 3. SG filmu ne?"
"Pokud jsi si nevšimla, tak seriál je vlastně skutečnost takže to zase nebudeš mít tak jednoduchý jak si myslíš!"
"No počkej, počkej, počkej! Co se tady sakra děje?!?"
"No bude to pro tebe možná trošku těžší to pochopit!"
"Hele už jsem vstřebala, že můj nejoblíbenější seriál je skutečnost tak nechoď kolem horký kaše to nesnáším! Co by se ještě parádnějšího mohlo stát?"
"No nevím, jestli parádnějšího, ale rozhodně to pro tebe bude šok!"
"Hele Am, co jsem říkala?"
"Žádná horká kaše!"
"Jo, tak povídej!"
"Fajn… všechno to začalo před 10 000 lety na Atlantidě, když byla ještě na Zemi. Dvoum Antikům se narodila dcera. A z nějakých neznámých důvodů ji dali do stázové komory. Později našli Asgardi a předali nám ji, když jí bylo 5 let. Pravděpodobně museli vynalézt dokonalejší stázovou komoru. A vláda v té době rozhodla, že čím dál bude od SGC tím líp takže jí vybrali rodinu někde v ČR. Jen prezident věděl, kde je a kde bydlí. Přísně nám zakázal se s ní ještě někdy vidět. A proto jsme museli dělat tu maškarádu s úkolama. Hledali jsme tebe"
"Takže to nebylo proto, že jsem vám přišla zajímavá. Hledali jste mě, protože jsem 10 000 let stará Antička a nic bych za to nedala, ale určitě jste pro mě nešli jen tak bezdůvodně!"
"Chtěli jsme tě najít a říct ti co jsi zač!" řekla Am
"Jo jistě!" vpálila jsem jim a utekla jsem do své ubikace, potřebovala jsem se s tím vyrovnat…

"Možná jsme jí to neměli říkat." Řekla Am
"Podle mě je lepší když o tom ví!" oponoval Joe
"Ale co když se s tím nedokáže vyrovnat!" ozval se Rick
"Bude muset, protože ji budeme potřebovat!" řekl David
"Mluvíš o ní jen jako by jsme ji využívali!" začal se trochu čertit Joe
"Ale ty zase o ní jako o medu. Přiznej se, co s ní máš co?" neodpustil si poznámku David
"Do toho ti nic není!"
"Ale no tak jsem tvůj kamarád, mě to můžeš říct!"
"Právě proto ti nic neřeknu!"
"Ale no tak, přestaňte. Máme ji rádi jako přítelkyni, dobrou holku a ne proto, že ji potřebujeme. A taky máme výhodu, že celou dobu víme, že je 10 000 let stará. Kdežto ona potřebuje čas. A může jí to trvat nějakou dobu, takže nechci, aby jí kdokoli něco řekl! Je to jasné? To platí hlavně pro tebe Joe!"
"A proč jako pro mě?"
"Ale no tak nedělej…no radši už to tu rozpustíme, ať se ještě nedovím něco, co zrovna vědět nechci." řekla Am

Seděla jsem na posteli a nohy jsem měla přitisknuté k hlavě. Přemýšlela jsem. "Co se mnou bude dál? Jak se tu ke mně budou ostatní chovat? A jak se ke mně bude chovat Joe?" chvíli jsem ještě tak přemýšlela a potom usnula…

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala. Vzbudilo mě až tiché klepání na dveře. Neochotně jsem se vyhrabala z postele, poslepu otevřela dveře a hned jsem se vrátila zpět do postele, aniž bych
věděla, kdo za mnou přišel.

"A to se na mě ani nepodíváš?"
Jedině tenhle hlas mě dokázal zvednout z postele. Zvedla jsem hlavu a s roztomilým úsměvem se na mě lehce usmíval Joe. V tu chvíli jsem se proklínala za svoji lenost.
"A..ahoj!" sedla jsem si na okraj postele a na hlavě jsem měla vrabčí hnízdo.
Věnoval mi další úsměv.
"Potřeboval si něco?"
"No vlastně jsem se na tebe přišel jen podívat!" a nejistě se pousmál
"Hele nemusíš za mnou chodit jako za svou prababičkou.. jenom když musíš..!!!"
"Hele já vím co…"
"Nevíš!"
"Jo vím! Už od začátku, celou dobu a přesto jsem tu byl s tebou a pro tebe. A je mi úplně fuk, že jsi 10 000 let stará. Jsi stará 10 000, ale je ti 16!"
Jeho slova mě dostala.
"Já… no… víš… promiň!"
"To je dobrý… pojď sem!" přišel ke mně blíž, sedl si vedle mě na postel a objal mě

To objetí sice trvalo jen chvíli, ale já jsem mu i přesto usnula v náručí. Když to zjistil, opatrně mě položil do postele, přikryl dekou, dal mi jemný polibek a ulehl vedle mě a ještě několik minut na mě jen tak zíral dokud sám neusnul.

Když jsem se ráno probudila, k mému překvapení mě někdo držel za ruku a jemně oddychoval. Byl to Joe. Spal tady celou noc. Věděla jsem, že tím co hodlám udělat, ho asi navždy ztratím, ale nešlo to jinak. Už jsem tam dál nemohla zůstat. Potichounku jsem vylezla z postele, sebrala si sbalenou tašku a chystala jsem se odejít. Ještě jsem se jednou podívala na spícího Joa. Byl tak roztomilý. Hned bych si k němu lehla zpět. Na okamžik jsem tašku položila a přistoupila jsem zpět k posteli. Vlepila jsem mu jeden polibek na rozloučenou a on se ve spánku usmál. Potom jsem se vydala i s taškou na můstek.

Am se divila, co tam dělám i s tou taškou. Po dlouhém přemlouvání mě transportovala zpět do hotelu, kde jsem si urychleně sbalila zbytek věcí a letěla na letadlo.

Pozvolna otevřel oči. Nevzpomínal si, kde byl a co předešlou noc dělal. Až po chvíli si uvědomil kde je. A když mě nikde neviděl, vylítl z postele a rychle běžel k můstku.

"Kde je Eva!" vpálil Am a neuvědomil si, že bych mohla být kdekoli na lodi, ale instinkt ho zavedl sem a ta se ho až lekla, když viděla jak je rozcuchaný…potom už nic nestačila říct, jen se nadechla… a potom vydechla

"Je pryč!"
"Jak pryč, kam šla?"
"Vrátila se zpět domů! A prý ji máme nechat být!"
"To přece nemůže myslet vážně! Zrovna teď!"
"S tím nic neuděláme, budeme to muset vyřešit sami!"
"Bez ní to nejde!"
"Já vím!"
"Kolik?"
"Maximálně týden!"
"Fajn. Bude to sice k nevydržení, ale bude to stát za to! Deš na snídani?"
"Ale ale podívejme se copak copak?"
"Nic ti neřeknu!"
"Myslíš? Donutím tě!"
"No tak fajn a já zase všude rozhlásím, že jsem nachytal tebe a Ricka v komoře na úklid při vášnivé líbačce!"
"To neuděláš!"
"Ale jo!"a teď byl ten jeho škleb k nezaplacení
Ani slovo!"
"Jsme domluveni!"
"Jdem na tu snídani?"
"Jo!"

Za pár hodin jsem přistála na letišti v Brně. Sedla jsem na vlak a po hodině a půl jsem dojela do Přerova. Měla jsem štěstí, že mi jel i bus. Takže za 20 minut jsem už odemykala domovní dveře.

"Evi!"
"Mami? Klid prosím tě!"
"Jak klid musíš mi všechno říct!"
"Cože??? Ty to víš?"
"Jak se má pan Anderson?"
"Myslíš Ricka? Skvěle!"
"Jak mu to říkáš?"
"Ale on mi to dovolil."
"Netočí nějaký nový film?"
"Nevím a stejně ti nic říct nemůžu. Je to tajný! Jdu si vybalit!"

Možná si mohla myslet, že jsem na ni byla krutá, ale necítila jsem se moc dobře. Hned jsem brnkla kámošce Klárce, jestli nemá teď čas. Ta když mě slyšela tak z toho málem omdlela.
"Máš na mě minutku?"
"Že váháš! Za 10 minut u nás?"
"Fajn hned jsem tam! Těším se! Ahoj."
"Zdár!"
Sebrala jsem se a upalovala ke Kláře. A udělala jsem si novej rekord, za jak dlouho k ní dojdu. 07:26 minut.

Když otevřela dveře tak nemohla uvěřit svým vlastním očím a párkrát do mě drbla, jestli tam fakt sem a potom jsme se šťastně objaly.
"Hey proč si se tak dlouho neozvala?"
"To je tajný!"
"Přesně tohle mi řekla i tvoje mamka. Přece to není světový tajemství. Tak dělej. Vybal to! Vždyť víš, že já to nikomu neřeknu!"
"Je to trochu horší než obvykle!"
"Ale no tak!"

A potom jsem jí všechno řekla. Teda až na jeden malý detail a to ten, že sci-fi není fikce. Věděla jsem, že ani ten nejhorší Goa'uld by ze mě nedostal ani slovo. Ale ona ze mě dokázala vyhrabat úplně všechno..
Řekla jsem jí o Amandě, o Rickovi, o 14 dnech ve Vancouveru a taky i o Joeovi! Zůstala stát s otevřenou pusou.
"To jako fakt?"
"Myslíš, že takhle vypadám, když kecám?"
"Ne, asi ne!"
"Nesmíš to nikomu říct! Přísahej!"
"Jo nikomu to neřeknu. Mě znáš ne?"
"Jo jasně…co teď?"
"Stmívání nebo HP6?"
"Dneska jsem pro stmívání!"

Celý zbytek večera jsme se jen a jen chlámaly…ostatně jak to děláme furt!

Týden uplynul jako voda. Třídní jsem řekla, jak se věci mají jen okrajově a dál jsem chodila do školy. Šak už ale zbývaly jen další 2 týdny do prázdnin. Známky už jsem měla uzavřený tak jsem byla v klidu.

Byla zrovna sobota přesně týden od mého návratu a já si to zas cupitala ke Kláře. Čas 13:50 minut. Loudala jsem se. Myslela jsem na Joa. Už zas. Celej týden jsem se nemohla zbavit myšlenek na něj. Moc mi chyběl. Ani jsem si nevšimla, že už jsem k ní dorazila a instinktivně jsem zazvonila.

Seděly jsme v jejím pokoji a probíraly New Moon. Najednou mě někdo transportoval někam pryč.
Klára se lekla až vyskočila z křesla… ale ne tak moc…

"Kde to jsem?" řekla jsem hned, jak jsem se objevila
"Vítej na palubě Koreleva 2!" oznámil mi známý hlas
"Danieli?... ehm promiň, chtěla jsem říct Miku. Ještě furt si na tu skutečnost nemůžu zvyknout."
"To je v pohodě."
"Nechci vám do toho nějak šťourat, ale nemá se tohle všechno držet v tajnosti?"
"Na co narážíš?"
"Právě jste mě přenesli z místnosti, kde byla moje nic netušící kámoška!"
"Ne nebyla!"
"Ale byla!"
"Na známkách života není!"
"To není možný!"
"Tak se pro ni vrať! Chytni ji za ruku a my tě za 10 sekund od tvého transportu dolů přeneseme i s ní zpět!"
"Tak fajn!"

Hned jak jsme se objevily nahoře, Mike mě chytl za ruku a odtáhl pryč, zatímco Kláru obestoupila jednotka ozbrojených vojáků.
"Nechte ji!" zařvala jsem "Miku udělej něco!" a s prosebným pohledem jsem se na něho podívala
Nepatrně přikývl a řekl vojákům, že je to v pohodě. O krok ustoupili a Mike přišel až k ní.
"Kdo jsi?"
"Jak kdo jsem? Přece Klára!"
"To si nemyslím!"
"Proč?"
"Protože kdybys byla, byla bys na známkách života!"
"Zrada!"
"Takže doufám, že jsi pochopila, že musíš s pravdou ven!"
"No tak jo!"
"Takže ještě jednou kdo jsi?"
"Jmenuji se Elaine z Garlotu a patřím mezi povznesené!"
"Jednu Elaine znám. Nevlastní sestra Artuše a Morgany La Fey. Ale moc toho o ní nevíme!"
"To protože jsem strávila většinu života na Atlantidě a potom jsem se mezi prvními povznesla."
"A jak si se jako povznesená ocitla tady na Zemi?"
"Někdy před 10 000 lety jsem porušila pravidla a zasáhla jsem. A dostala jsem trest. Musím celý život chránit Asuane a v den její dospělosti jí pomoci s povznesením."
"Asuane jsem já?" řekla jsem
"Ano. Sleduji tě už od tvého narození."
"Takže Klára?"
"Byla jen možnost jak s tebou komunikovat posledních pár let a držet tě na správně cestě!"
"Co? To není možný!"
"Ano je! Ale je tady ještě něco jiného!"
"No jasně! Proč mě to nenapadlo!" řekla jsem sarkasticky
"Musíš se mnou odletět na planetu, kde je pokladnice vědomostí Antiků a nechat si do hlavy nahrát určitou část databáze, protože musíš dokončit jeden z úkolů, který jsme před 10 000 lety nestihli dokončit!"
"Takže na vyšších sférách potřebují obětního beránka?"
"Oni s tím souhlasí!!
"Ale přece lidský mozek není vyvinutý tak, abych si mohla do hlavy jen tak hodit archiv Antiků!"
"Nezapomeň, že ty nejsi obyčejný člověk a navíc bude to jen její část!"
"A jak se tam chceš dostat? Půjde to bránou?"
"Bohužel ne. Budeme si muset vzít Atlantidu!"
"Co?"
"Máš přece antickou DNA, takže i gen. Nebude to pro tebe problém!"
"Nerozumíš mi! Armáda nám nikdy Atlantidu nedá! A já si nejsem jistá, že nechci odletět bůh ví kolik světelných let od Země!"
"Závisí na tobě osud a obnova naší civilizace v lidské formě! Ty to musíš udělat!"
"Takže to je ten slavný úkol? A navíc já se necítím být Antičkou. Zůstanu tady. Se svými přáteli, rodinou… a Joem!" dodala jsem už skoro neslyšně…
"Nech si to projít hlavou. Za pár dní se vrátím!" a změnila se v oblak bílého světla, který pomalu odplul pryč…

Cítila jsem úzkost. Můj mozek si se mnou pohrával jako s hračkou. Na jednu stranu jsem se chtěla vrátit zpět domů a jako normální člověk si sednout k bedně, ale na druhou stranu jsem se chtěla dozvědět něco o svém pravém původu a pomoci s obnovou. Realita byla krutá.

"Tak co teď?" zeptal se Mike
"Co teď? Já… já nevím! Asi budu muset doma nějak zase zmizet!"
"Takže jsi se rozhodla?"
"Za 5 minut? To fakt ne! Ale chci mít na to klid. A doma by to asi nešlo!"

"Doma vzali celkem rychle, že jedu na výměnný pobyt do Německa.

A já už jsem opět byla na palubě Hammonda. Potkala jsem všechny včetně Am, Ricka, Davida jen Joe se nikde neukázal. Všude jsem ho hledala, ale nikde nebyl. Ale i tak jsem trávila většinu času ve své ubikaci. Přemýšlela jsem. Sepsala jsem si i pro i proti, ale stále jsem stála někde uprostřed.

Jednou jsem seděla sama v jídelně a dojídala jsem oběd. Když jsem se zvedla, že tácek odnesu tak jsem omylem do někoho vrazila. Když jsem se podívala, o koho jde, vzrušením jsem až skoro přestala dýchat. Těma svýma nádhernýma očima na mě koukal Joe. Očividně byl taky nervózní. Rychle jsem posbírala, co mi popadalo, omluvila jsem se mu a rychle jsem se vytratila.

Seděla jsem ve své ubikaci na svém silovém balkónku a zírala jsem na Zemi. Zase jsem se snažila uvažovat o té cestě, ale nemohla jsem se soustředit. Pořád se mi z hlavy nechtěl vytratit Joe. Myšlenky na něj se mi stále vracely. Bylo to k nesnesení. A proto jsem se rozhodla to s ním jednou provždy vyřešit. Ani nevím, kde jsem sebrala odvahu se zvednout a jít za ním.

Zaklepala jsem na dveře jeho ubikace. Ozvalo se z ní jen neochotné
"Co se zase děje?" ale když otevřel a zjistil, že jsem to já tak zmlknul. V té chvíli by se v něm krve nedořezal a moje odvaha byla taky v okamžiku pryč.
"Nechceš jít dál?" ozvalo se po chvilce mlčení
"Jo ráda, díky."
"Chtěla jsi něco?"
"Já… já… já nevím. Já… potřebovala jsem tě vidět. Strašně jsi mi chyběl!"
Udělal krok ke mně"
"Taky jsi mi strašně moc chyběla." a přistoupil ještě o krok blíž až nás od sebe dělilo jen několik centimetrů. Začal se pomalounky přibližovat až se naše rty spojily v jeden nádherný oslňující polibek. Na chvíli se odtáhl, a když viděl, že neodporuji, chytl mě za boky a přitáhl si mě ještě blíž a dal mi ještě krásnější polibek plný vášně. Moje ruky se mu jemně obtočily kolem krku. Když už jsme ani jeden neměli dech, podívali jsme se do očí. Jemně se usmíval. Pustila jsem ho a otevřela jsem dveře jeho ubikace.
"Teď už mám to, pro co jsem si přišla!" řekla jsem s úsměvem a odešla jsem
Nechala jsem ho tam rozpačitě stát a on mě sledoval do té doby, než jsem zašla za roh.

Třískla jsem sebou do postele a zavřela jsem oči.
"Ahoj!"
Lekla jsem se tak, že jsem až sletěla z postele. To bílé světlo, co mi změnilo život, bylo zpět.
"Jsi připravená?"
"Na co?"
"No přece na odlet!" konstatovala Elaine
"Ne!"
"Ale ty odletět musíš! A ty to víš!"
"Já vím!" řekla jsem zklamaně "Ale jak to chceš udělat s Atlantidou? Zaprvé nám ji nedají a zadruhé nemáme energii a zatřetí jsou tam přeci lidé!"
"Tu energii nech na mě. Budu ji napájet přímo já a lidi? No musíš přesvědčit Am, aby je přenesla pryč! A jestli nám ji nebudou chtít dát, tak tomu stejnak nezabrání. Není jejich!"
"Ale co když to Am neudělá?"
"Budeš ji muset přinutit!"

Am to nedělala moc ráda. Mohlo by ji to stát místo, ale je vědec, takže chápe, co chceme udělat. Těsně před svým transportem na Atlantidu jsem se se všemi rozloučila. Am mě objala a popřála mi hodně štěstí a Rick se na mě usmál a taky mě objal. David jen stydlivě přišel a podal mi ruku. A potom Joe. Přišel ke mně. Políbil mě. A do ucha mi pošeptal, ať na něj nezapomenu. Byla jsem z toho na měkko. Potom jsem ustoupila o krok zpět, ale stále jsem ho držela za ruku, dokud jsme nebyli od sebe tak daleko, že naše ruce byly příliš krátké a museli jsme se pustit. Ukápla mi slza. Možná ho už nikdy neuvidím. A ostatní taky ne!

Am mě přenesla do hlavní místnosti na Atlantidě.

"Jdu ti dát šťávu!" řekla Elaine a někam odplula
Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že i když jsem byla poprvé na Atlantidě, vůbec jsem si nevšímala jejích krás a rovnou jsem se vydala do místnosti s křeslem. Věděla jsem, kde je protože jsem se orientovala podle seriálu. Sedla jsem si do něj a ono se modře rozsvítilo. Energii už jsem zřejmě měla. Štít zapnu až trochu víš, aby nás nikdo neviděl. Naposledy jsem se podívala na Zemi. Opouštěla jsem ji s vědomím, že ji už nikdy neuvidím a letěla jsem vstříc neznámému vesmíru.

"Nad vámi je čisto. Žádná letecká doprava. Postarali jsme se o to!" řekla najednou Am do vysílačky
"Děkuji a Joe budeš mi chybět!" a potom jsem zvedla štít a odletěly jsme.

Po 6 hodinách jsme dorazili na planetu, kde jsem si měla do mozku poskládat všechny vědomosti. A taky, že jo. Za půl hodiny jsme startovaly směr galaxii Orion a já měla hlavu jako jeden velký střep.

Čekala nás dlouhá cesta za znovuobnovení Antické civilizace daleko, daleko od domova. Cesta plná překážek, úskalí, nečekaných skutečností i dobrodružství. Nevěděla jsem, jestli se ještě někdy vrátím domů. Mohla jsem jenom doufat. Stejně jako Joe, který stále doufá, že se mu jednou a v pořádku vrátím domů…