Cizinec

Anotace: unášet lidi do vesmíru je scela bežná věc... část první

Je to už dávno. Ještě před příchodem jara, kdy jsem se rozhodl konečně zdolat tu vysokou potvoru, která svou hlavu skrývala pod šedivou dekou. Toto rozhodnutí přišlo stejně náhle, jako zpráva od mého strýčka, že moje drahá tetička položila na tkalcovském stroji život, i když ve skutečnosti jí to chytilo za srdce a už nepustilo. A právě když jsem už věděl, že mě už nikdo neudrží tady dole, tak jsem se rozhodl, zamčel byt a zmizel všem ze života a nevrátím se dřív než na úplném vrcholu zapíchnu svou hrdost do tvrdé zmrzlé zeminy.
Když jsem vyšel na dvorek se vším, co tam nahoře budu potřebovat, tak jsem spíž vypadal jako obložený chleba, takže těžko někdo poznal, kdo pod nánosem velkého baťohu plného krámu vlastně je. Byl jsem vlastně zakuklen pod teplým oblečením a spíš než jako člověk jsem vypadal jako chlupatá opice. Takže můj soused na mě zíral s otevřenou pusou, a když viděl jak se peru se stanem, a jak se mé ruce a lana zapolítají do sebe, nejspíš usoudil, že jsem pěknej cvok a se smíchem se otočil ke svému domu.
Mohl bych vám vyprávět, jak jsem marně běžel za odjíždějícím autobusem a zbytečně mával rukama ve vzduchu, aby mě řidič viděl a také bych vám mohl vyprávět, jak jsem dvě hodiny v krutých povětrnostních podmínkách stopoval a čekal jestli mě zastaví nějákej ten blázen, co jel stejným směrem. Už se zdálo, že všechno můžu odpískat, když mi konečně zastavil džíp a když jsem viděl krásný usmívající obličej mladé ženy za velkým volantem, tak neváhal jsem ani minutu a nastoupil. Takovou příjemnou společnost nejspíš dlouho mít nebudu.
Celou cestu však mladá žena zarytě mlčela. A protože jsem nebyl tip, který by rozvinul řeč do dlouhých slov, tak jsem se mile rád přidal a společně jsme se po zasněžené cestě ubírali k cíli. Všiml jsem si, že v zadní části veze velkého chundelatého bernandýského psa, kterému však chyběl pověstný soudek s rumem, ale velký nápis „pes záchranář“ mě utvrdil v tom, že není tak obyčejný jak vypadá a velký červený kříž na prsou mladé ženy mě zase utvrdil v tom, že měla důvod zastavit pomalu umrzajícímu chlapíkovi s palcem vzhůru.
Konečně jsem dojel k cíli a gestem jsem naznačil, že tady se naše cesty rozdělujou. Když jsem vystupoval i se všemi těmi věcmi z auta, což bylo jako vyndat z ucpané roury zadrhnutého mívala, který si jí nejspíš spletl se svou norou, konečně melodickým hlasem promluvila:
„Dejte na sebe pozor.“ A v jejích očích jsem viděl, že to myslí vážně.
Pokýval jsem hlavou, a aniž bych řekl kloudnou odpověď, zůstal jsem stát a hleděl za odjíždějící civilizací. Pak jsem pohlédl hlavou k oblakům, kde se schovávala špička hory, kterou jsem chtěl zdolat zcela sám. Což je a každý to jistě odsouhlasí chlapská záležitost tvrdého ražení. Udělal jsem tedy velký krok k zdolání snu, ale malý krok pro chlapa, jako jsem já. Pro chlapa, co celý dny sedí u psacího stroje a vymýšlí příběh, který mu ke konci vydělá jen pár babek, sotva na nájem.
Mohl bych vám vyprávět, jak pomalu jsem se pachtil k mému vytyčenému bodu, který trčel ve vysoké nadmořské výšce. Jak jsem se v té zimě potil pod každým krokem, kterým jsem byl blíže k základnímu táboru, byla to neskutečná dřina a zdálo se, že to už v tisíci metrech budu muset vzdát, ale nakonec mi pomohla náhoda v podobě sněhové bouře, která se přihnala rychlostí formule jedna.
Sněhové vločky mi znesnadnily viditelnost a prakticky jsem neviděl, ani špičku nosu. Teploměr na mobilu se nejspíš úplně zbláznil a ukazoval hodnoty, které by mě nejspíš zmrazili do podoby velké ledové kostky. Bouře kolem mě řádila jako umanutá a útočila mi na všechny nekryté části těla, tak že jsem měl chvíli pocit, že snad si je ta bouře svou ledovou rukou utrhla a vzala sebou neznámo kam.
Ani jsem si to neuvědomil a už jsem ležel schoulený na zemi a čekal na chvíli, až se ze mě stane nenápadná kupa sněhu, pod kterou by nikdo nepředpokládal zmrzlou hroudu podobnou člověku. Můžu jen doufat, že za tisíc let mě někdo vykope a bude mě ukazovat v muzeu jako velký div minulého století. Jistě se budu mezi neandrtalci velmi krásně vyjímat, asi jako pěst na oko. S otevřenými ústy dokořán zírat na smějící se návštěvníky.
Avšak náhle jsem pocítil, jak mě někdo chytil za ruku a vyzvedl mě z té tvrdé ledové země. Když jsem se odvážil otevřít oči, tak jsem si říkal, že jsem došel do úplného konce bodu zbláznění, neboť jsem hleděl na zvláštního cizince.Ten byl oblečen, jakoby šel právě nakupovat do supermarketu, nebo jakoby šel právě zažádat o úvěr v bance. V jeho očích jsem spatřil neskutečnou modř, která mě pomalu uspávala…..uspává…
Kupodivu jsem se probudil doma a zcela zdráv a v pořádku. Vstal jsem tedy z postele a přitom se podrbal na hlavě a přemýšlel o tom, jestli to byl tak živý sen nebo tak divoká realita, ale nakonec jsem pokrčil rameny a zašel do koupelny, abych se oholil, ale jen sem zíral do okna a hleděl na modrou matičku zemi, jak se mi vzdaluje a pochopil, že doma jsem se teda neprobudil….