Lovec lovců upírů: Kapitola V. - část 2.

Anotace: A rovnou dám teda ještě jeden, když už jste museli tak dlouho čekat:) A tentokrát to bude opravdu napínavé...;)

Tajemná byla křišťálově čistá bystřina pramenící o několik mil dál na západ v hloubi lesa. Voda vesele zurčela, jak skotačila přes dokulata ohlazené kameny a vytvářela kolem nich chomáčky bílé pěny. Sestoupila jsem ke břehu, abych naplnila měch. Voda chutnala báječně, daleko lépe než v ostatních studánkách podél cesty.
Utábořila jsem se kousek od řeky a vyrazila nasbírat dříví. Mezitím se setmělo, takže jsem měla co dělat, abych trefila zpátky, ale poprvé po dlouhé době se mi konečně podařilo rozdělat oheň. Byla jsem tak nadšená, že mě ani nenapadlo lámat si hlavu s tím, že v takové tmě poutá příliš mnoho pozornosti.
Opekla jsem si tak velký kus uzeného, jaký jen dovoloval stav mých zásob, a vychutnávala jsem si první teplé jídlo za poslední týden. Ta skutečnost mě naplňovala absolutní blažeností a úplně otupila mé smysly. Teprve když jsem dojedla, začala jsem pociťovat zvláštní mrazení. Zmocňoval se mě neodbytný pocit, že tu nejsem sama. Váhavě jsem se rozhlédla kolem sebe, ale světlo ohně mě oslňovalo, takže jsem mezi stromy nerozeznala nic jiného, než neproniknutelnou černočernou tmu.
Opět mě zamrazilo v zádech, ale tentokrát jako by byla cizí přítomnost přímo hmatatelná. Vyděšeně jsem se ohlédla a spatřila jsem ho.
Za zády mi stál vysoký, štíhlý muž s dlouhými světlými vlasy a sličnou dokonale hladkou tváří. Kůži měl téměř papírově bílou a démonické oči temně hnědé s rudými odlesky. Úzká linka rtů byla zkřivena do mrazivého úsměvu.
„Dobrý večer,“ pravil sametovým hlasem a nasadil tón tak přehnaně zdvořilý, že z něj faleš přímo čišela.
Nemusela jsem ani vidět ty zuby, aby mi došlo, co je zač. Mezi upíry a obyčejnými lidmi možná není na první pohled velký rozdíl, ale svého času jsem s upírem trávila téměř každý večer, takže mi nedělalo problém je od lidí rozeznat.
Zůstala jsem sedět jako přimražená. Muž dlouhými ladnými kroky líně obcházel kolem ohně a měřil si mě pohledem, který nevěstil nic dobrého. Všimla jsem si, že je velmi dobře oblečen – bohatě zdobený kabátec, přiléhavé jezdecké kalhoty a vysoké boty z jemné kůže lemované zlatem. Na zádech měl připnutý dlouhý zdobný plášť z kvalitní lehké látky. I přes všechno zděšení mi probleskla hlavou otázka, co vlastně dělá uprostřed lesa.
„Nádherná noc,“ pokračoval a svá slova podtrhl rozmáchlým gestem rukou. Jak obcházel kolem, každý další okruh byl o něco menší. Hrál si se mnou jako kočka s myší.
Umírala jsem hrůzou. Křečovitě jsem hmátla po dýce, ale už dopředu mi bylo jasné, jak marný a bezvýznamný je to pokus.
„Ale, ale…“ Upír pobaveně zavrtěl hlavou. „Takhle se přece dobře vychovaná slečna nechová.“ Každé slovo naschvál protahoval a z jeho hlasu, stejně jako z rozmáchlých pohybů, čišel zlomyslný výsměch. Počínal si jako herec na jevišti – vše, co dělal, bylo hrané, avšak naprosto dech beroucí.
Přestal obcházet kolem a zastavil se asi tři kroky přede mnou.
„Copak asi dělá malá hodná holčička tak sama uprostřed lesa, daleko od lidí? Před čím asi utíká?“ ptal se posměšně. Najednou si olízl špičkou jazyka rty a v očích se mu zablýsklo. Vyhledal můj pohled a já jsem se mu na chvíli zadívala přímo do očí.
A jaké to byly oči! Nikdy předtím jsem takové neviděla. Prvně mi připadalo, že jsou tmavě hnědé, ale teď jsem v nich nacházela nové a nové odstíny. Fascinovaně jsem do nich zírala, neschopná se odtrhnout.
„Pojď ke mně,“ zazněl mi v uších hlas, kterému nešlo odolat. Jako omámená jsem se zvedla a pomalu kráčela k upírovi. Něco v hloubi duše mě poplašeně varovalo, že se mám okamžitě obrátit a vzít nohy na ramena, ale v hlavě jako bych měla mlhu a nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na ty čarokrásné oči.
Čím blíže jsem té bytosti byla, tím více mě táhlo to podivné vábení. Cosi ve mně si uvědomovalo, že kráčím s otevřenou náručí vstříc jisté záhubě, a zoufale křičelo o pomoc, ale v tu chvíli jsem nebyla pánem svého těla. Jako by nějaký loutkař tahal za provázky.
Stanula jsem přímo před ním a matně jsem si uvědomovala vítězoslavný škleb na jeho dokonale krásné tváři.
„Teď jsi moje,“ řekl sladce a jeho hlas překypoval rozkoší. Vztáhl bledou ruku s dlouhými, elegantními prsty a jemně mi zaklonil hlavu.
Věděla jsem, že je konec. Naklonil se k mému krku a přivřel oči, jako kdyby se chystal políbit milenku.
Pak se jeho zuby dotkly mé kůže…

A POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ:-P