Lovec lovců upírů: Kapitola V. - část 3.

Anotace: Poslední díl páté kapitoly. Jsem ráda, že jsem ji konečně dokončila, protože následujících pár kapitol bude mé oblíbené období:) Však uvidíte potom;) Zůstávejte se mnou.

Najednou však sebou škubl a ucuknul. Kouzlo rázem pominulo. Vytrhla jsem se mu a rozběhla se pryč, ale nezdálo se, že by mě pronásledoval. Zastavila jsem a ohlédla se. Upír měl obličej zkroucený do bolestné grimasy a v zápětí padl tváří k zemi. Nechápala jsem, ale pak jsem si všimla v jeho zádech zabodnuté stříbrné vrhací dýky. Z rány se kouřilo, jako by byla dýka rozžhavená do ruda. Nevěřila jsem vlastním očím. Kdo?
Ze stínu mezi stromy vykročil muž v lehké kožené zbroji tmavohnědé barvy… a na prsou měl vyšitou číslici deset! Zůstala jsem stát jako u vytržení.
Lovec nejprve dorazil upíra dlouhým stříbrným mečem a pak přiskočil ke mně.
„Ukaž krk,“ poručil mi. Poté, co se ujistil, že mi upír neublížil, vrátil se ohledat tělo.
Stále jsem nedokázala pochopit, co se vlastně stalo. Ocitla jsem se na pokraji smrti, ale byla jsem v poslední chvíli zachráněna. Ale kým? Osud byl ke mně cynický. Zachránil mě člověk, kterému jsem vlastně usilovala o život. Vytoužená pomsta byla na dosah ruky. Lovec, kterého bych jinak nedokázala porazit, teď dřepěl zády ke mně zabrán do práce a stačilo jen vzít dýku a bodnout.
Ale jak bych mohla? Stala jsem se jeho dlužníkem, zavázaným podle nepsaného odvěkého zákona poskytnout jakoukoli protislužbu nebo za něj dokonce položit život, bude-li třeba. Který bezvěrec, který lotr a zločinec by se odvážil ten zákon porušit?
Lovec zatím sebral upírovi zbraně, šperky a svlékl z něj drahé šaty.
No tak, Gwen! Přemýšlej. Necháš ho odejít? K čemu ti zachraňoval život, když ti ho předtím Marcusovou vraždou zničil a obrátil v prach?
Muž zapískal a ze stínu mezi stromy se vynořil statný hnědák. Lovec k němu přistoupil a začal skládat ukořistěné věci do sedlové brašny.
Tohle je tvá poslední šance. Copak jsi nezasvětila zbytek života pomstě? Zachránil život, který už stejně nemá smysl. Nic mu nedlužíš.
Udělej to!
Teď!
Stál sotva pár kroků ode mě. Roztřesenými prsty jsem sevřela jílec dýky. Udělala jsem tedy těch pár kroků a pozvedla ruku. Hlas se mi chvěl.
„To je za Marcuse,“ zašeptala jsem a vší silou bodla lovce do zad. Hrot prorazil koženou kazajku a muž sebou škubl. Kůň se vzepjal na zadních, divoce zaržál a odběhl do lesa. Lovec se otočil. Ve vytřeštěných očích se mísil šok s náhlým poznáním.
„Ty…“ vydralo se mu z úst a v koutku rtů se objevil pramínek krve. Jako by chtěl říct ještě něco, ale dokázal ze sebe vypravit jen slabé zachroptění, než se bezvládně sesul k zemi. Zděšeně jsem přihlížela, jak z rány vytéká krev a barví spadané listí doruda. Stále v ní vězela dýka, avšak neměla jsem odvahu se jí dotknout.
Právě jsem zabila člověka… Ať byly mé pohnutky jakékoli, moje svědomí nedokázalo ten čin ospravedlnit. Zabila jsem člověka. A co hůř, zabila jsem svého zachránce. Spáchala jsem zločin ze všech nejodpornější a navěky tak zatratila svou duši. Bohové se ke mně obrátí zády. A lidé… Zatknou mě a popraví, jakmile se někde objevím. Moje tvář bude viset ve všech městech na tabuli hledaných a pro všechny lidi už navždy zůstane tváří vražedkyně.
Schoulila jsem se na zem vedle mrtvého lovce a dala se do hořkého pláče. Brzy na to zaduněl hrom a spustil se prudký liják. Vichřice zuřivě lámala větve a vyvracela stromy, jako by mi sami bohové dávali najevo svou nelibost. Ani jsem se nesnažila před bouří nikam schovat. Jen jsem ležela vedle své oběti a tiše vzlykala.

Bouře se utišila až k ránu. Nebe teprve začínalo blednout, když jsem se potácela po rozbahněné cestě dál. Nenesla jsem batoh ani jiné věci. Prostě jsem šla od nikud nikam, bez jídla, bez pití, bez cíle… Za celou dobu mi cestu nikdo nezkřížil.
Koncem dne jsem padla do bláta a svět se zvolna rozplynul v bílé mlze.