Hlídač, Part 2

Anotace: Pokračování povídky, jejíž prolog byl vložen asi před dvěma týdny. Opět budu rád za jakoukoli reakci, kladnou i zápornou. Jinak na pravopisu jsem se snažil zapracova, bojím se ale, že ani tak jsem neodstanil vše, takže předem pardon :)

„Všechno se změnilo. Bratrstvo se po tvém odchodu rozpadlo, většina si šla svou vlastní cestou, stejně tak jako ty. Bohužel zdaleka ne všichni. Bardag se pokusil zabít Nejvyššího a byl krutě potrestán. Fiork s Libadanem se vydali na vlastní pěst do země Světlých, ale jak sám dobře víš, jejich schopnosti jsou zdaleka pod jejich ambicemi. Padli do zajetí, jakmile překročili hranice.“ Helvír poprvé za dobu jejich rozhovoru zvedl hlavu. To by souhlasilo, řekl si. Fiork s Libadanem byli satyrové a odráželo se to na jejich povaze. Bezstarostní, neschopní a skoro pořád opilí. No, i když to poslední se dá říct o většině Temných. Tohle byl ale daleko větší problém, než si patrně elfka uvědomovala. Pokud někdo z temných padl do zajetí, znamená to, že je celý Odboj v ohrožení. „A co po mě Rada chce? A vůbec, proč poslali elfu, a navíc takové mládě?“ vzduch jako by se ochladil, když elfka mrazivě klidným hlasem odvětila: „Nesrovnávej můj věk s tím tvým, trole. Možná jsi na svou rasu starý a zkušený, věř mi ale, že ve srovnání s věkem mé rasy nejsi víc než mládě. Poslali mě pouze jako doručovatele, aby mě náhodou nesebrali hlídky otrokářů. Přece jen jsem stále více podobná lidem než kdokoli z vás.“ To byla bezesporu pravda. Temné bytosti byly většinou pouhým okem rozeznatelné od lidí a jim podobné havěti. Sám proto chodil většinou v dlouhé kápy, shrbený. Kdyby si někdo všiml, že jeho výška přesahuje sedm stop, těžko by ho považovali za člověka. Přesto všechno si Helvír všiml, že ačkoli elfčin hlas dosáhl bodu mrazu, oči neklidně těkaly z místa na místo. Má strach, uvědomil si s potěšením. „Co se rady týče, nemám tušení.“, pokračovala elfka. „Zdá se mi ale, že to bude něco daleko důležitějšího, než si možná myslíš. Bylo svoláno celé bratrstvo. Tedy, ti, co z něj přežili.“
Cesta ubíhala monotónně. Elfové nejsou příliš výřečná rasa, alespoň ne k cizincům, a to Helvírovi dokonale vyhovovalo. Nemluvil rád. Nebavilo ho poslouchat svůj vlastní nakřáplý hlas tlachající o bezúčelných hovadinách. Ne, takhle to bylo lepší. Postupem času se krajina začala měnit. Z bažinaté, smrduté krajiny plné nejroztodivnějších stvoření se pomalu začal vytrácet život. Trsy trávy nahradila skála, tu a tam některé odolnější byliny či dřeviny. Zatímco Helvír uvažoval nad tím, co se v jeho životě do té doby odehrálo, dorazili k jeskyni. Byla asi sto stop široká, nejméně pět set stop vysoká a asi sedmdesát stop dlouhá. Na první pohled to možná vypadalo, že tu stojí už od počátku věků, ale zkušený kouzelník zde mohl vycítit činnost kouzla. Helvír ji cítil.
„Vytáhni svou dýku.“, pravila náhle Elfka Helvírovi. „Ty nemáš…?“ „Ne.“ „A co kdyby jsi mě nenašla?“ „Chcípla bych“ Mezitím došli až na konec jeskyně. Na obou krajích zdánlivě jednolitého konce jeskyně byli vytesáni dva kerberové, zatímco uprostřed stěny na něho zírala hlava slona. Nebylo to ale normální zvíře. Z tohohle bylo cítit zlo a zášť. Navíc mu chyběl pravý kel. Vytáhl tedy z opasku dýku a přiložil ji pravé části slonova obličeje na místo, kde by správně měl mít svůj kel. Slonovina na dýce zazářila a stěna se s příšerným skřípotem odsunula a odhalila tak vzhůru vedoucí točité schodiště.