Nový Svět - Zasvěcení

Anotace: „Vypadá to na nějakou čarodějnickou práci, proč sem tady?“ otázal se Albrecht. „Vy jste důvod, proč tu jsme.“ Řekl nekromant. „Cože? Ty mě chceš obětovat nebo co?!“ rozčílil se Albrecht. „Ne, on tě nechce obětovat, jsi čaroděj, máš v sobě talent."

Rok 1398 Prorokova letopočtu, konec šestého týdne zimy, kdesi v podzemních tunelech pod G’Tran Zull

Pevnost kterou Thorin vybral, jako vhodnou při obraně proti temným elfům, měla tvar trojúhelníku. V ničem jiném se však moc nelišila od místa, kde přenocovali předchozí noc. I zde byla podél stěn vedena schodiště do vyšších poschodí, vchody i zdi však byly bez ozdob. Od stropu dokonce visel neporušený lustr. Tvořen byl desítkami tisíc malých krystalů, které vydávaly bledé světlo. To ozařovalo celé nádvoří uprostřed pevnosti, z výšky bylo vidět, že je vydlážděno různobarevnými kostkami, dávali dohromady vzor sekery, ze které odkapává krev. Všude vládl ruch a hluk jak trpaslíci vybalovali z beden zásoby či se věnovali pochlůzkám pro své nadřízené. Někteří ještě znovu kontrolovali své zbroje a zbraně a pracovali na jejich údržbě. Mnoho dalších se shlučovalo do skupinek, kde popíjeli, či hrály kostky. Nad tím vším se nesl hlas kněžích-léčítelů, kteří dávali rady do bitvy a požehnání.
Albrechtova skupina právě vybalovala své věci v jednom z nejvyšších pater. Díky Thorinovi si mohli zabrat místnost vytepanou do skály sami pro sebe.
Bledou záři, která vnikala dovnitř otvorem, kde kdysi byli dveře, náhle zastínila postava. Její stín by vypadal směšně, kdyby zároveň nebudil strach. Albrecht, Rufus a Chaszim se otočili, ruce poblíž jílců zbraní, ke dveřím.
„Klid pánové, prosím. Kde je Aiena s Gadriwenem?“ otázala se nezřetelná postava ve dveřích. Podle krákavého tónu poznali, že je to Galoder.
„Šli někam s Thorinem, tušim že je přizval aby pomohli vymyslet strategii, či co. Ale mám pocit že Gadriwen šel zařizovat něco jinýho, snad nějakou opravu tý jeho nepraktický plátový zbroje.“ Odpověděl Albrecht.
„Aha, no nevadí, Albrechte, Chaszime, pojďte se mnou. Rufusi, kdyby přišli před námi, řekni jim že jsme v tunelu na čtvrté odbočce v pravo po cestě kterou jsme přišli.“ Řekl nekromant.
Ryšavý obr cosi zabručel v odpověď a přikývnul při tom hlavou.
„A co tam budeme dělat?“ zeptal se Albrecht v zápětí.
„Uvidíte, pane Rezci.“ Odbyl ho Galoder s mávnutím ruky.
„Bezva, fakt že jo. A fakt musim s tebou?“ odvětil mu Albrecht s výrazem, který by přepůlil meloun.
„Musíš, Albrechte.“ Ozval se Chaszim, který stál Albrechtovi za zády.
„Jak jako musim? To ste se proti mně spolčili či co? Já tu mám ještě dost práce, slíbil sem Aieně že vybalim i její věci.“ Zavrčel Albrecht, který se znovu sehnul ke svým věcem.
„Ona o tomhle ví, pochopí to. A teď, prosím, hněte zadkem, pane Rezci, než vás k tomu budu muset donutit.“ Řekl Galoder. Z jeho tónu odkapával mráz a netpělivost.
„No jo furt, ale jestli na mě něco zkusíš, vrazim ti nůž do oka, čaroděj, nečaroděj.“ Zavrčel Albrecht.
„K tomu nedojde, a teď, prosím, pojďte.“ Obrátil oči v sloup Galoder a povzdechl si.
„Já to dodělám za tebe Albi.“ Řekl Rufus, potají při tom mrknul na Galodera, který mu vděčně pokynul hlavou.
„Dobře, fajn, bezva… jdem, ať to mám co nejdřív za sebou.“ Ušklíbnul se Albrecht a následoval Chazsizma s Galoderem.
Sešli pět pater schodišť, minuli nespočet hlídek, které jim pokývaly hlavou na pozdrav, než se dostali na nejnižší podlaží, kde byla největší část armády trpaslíků. Díky jejich malé výšce, což se nedalo říct o jejich fyzické konstituci, většina z nich byla minimálně z poloviny tak široká v ramenou jako byla vysoká viděli až na druhou stranu sálu.
Galoder je vedl skrze ně. Často to vypadalo, jako by měl nekromant cestu předem vybranou, ne že je jen vede tou zrovna nejméně zaplněnou částí ležení.
Během chvíle se dostali až do ústí tunelu. Tam je však zadržela hlídka trpaslíků.
„Stát!“ Zahulákal jeden z nich. Měl na sobě poloplátovou zbroj a plášť, do poliny tvořený kroužky, druhá polovina byla nastavena látkou se vzorem několika run. V rukou třímal válečné kladivo.
„Důvod vašeho odchodu?“ Otázal se hned na to druhý trpaslík, oblečen byl stejně jako první. Očividně pocházeli ze stejného klanu, podle vzhledu to byli možná bratři.
„Zeptejte se Thorina, on vám to možná vysvětlí.“ Řekl Galoder.
„Dobrá, pro tuto příležitost tu máme heslo.“ Odpověděl první trpaslík.
„G’drargg n‘ arak“ pronesl Gloder, dávaje si pozor aby každé slovo pronesl přesně.
„Správně, správně, ve vašem jazyce to znamená… veliký čaroděj, nebo tak nějak, ne?“ ozval se další z trpaslíků střežících tunel.
„Ano, a teď, prosím, pusťte nás.“ Zabručel nekromant a sekl po trpaslíkovi vzteklým pohledem.
„Běžte.“ Řekl ten první.
Ostatní trpaslíci se rozestoupili podél stěn. Galoder s ostatními v patách prošel mezi nimi.
Tunel, jako všechny ostatní, mizel v matném světle, které zářilo z run vytesaných ve stěnách, a lemovaly ho výklenky vyplněné sochami.
Krok za krokem, v absolutní tichosti, následoval Albrecht Galodera s Chaszimem, i přes to že šaman s nekromantem si šeptem o čemsi povídali.
Albrecht se sice několkirát pokusil navázat hovor s některým z nich, ale ani jednou to nevyšlo. Pro to se raději začal věnovat runám a znakům G’irg rdam. Ke svému vlastnímu překvapení, a zděšení, začal zjišťovat, že v obojím vidí jistý smysl, jisté souvislosti, které mu dávaly smysl. Pro to raději začal koukat přímo před sebe, na záda šamana Chaszima. V jedu chvíli ho napadlo, že jeho copánky nejsou tak docela takové, jaké vídá na lidech z jeho země. Jako by Chaszim nikdy ty své nemusel plést znovu. Dokonce se ho na to i zeptal, ale šaman se na něj jen usmál a řekl „Pokud chceš taky takové, stačí říct, zacuchám ti je.“.
S tím to Albrecht vzdal. Chvíli na to naštěstí Galoder zabočil do jednoho z tunelů. Pár minut šli tím směrem. Poté dorazili do kruhového sálu. Od stropu visely krápníky, mnoho se jich zvedalo i z podlahy. Bylo vidět, že jde o malou jeskyni, kterou trpaslíci jen jen prošli a vysekávali chodby do kamene na další straně. Byla v ní tma. Ve chvili kdy chtěl Albrecht navrhnout, jesli by někdo rozsvítil, zašeptal Galoder několik slov a ve vzduchu se rozzářila matně, bledě zelené koule světla. To ozařovalo jeskyni mrtvolným přísvitem.
„Omlouvám se, ale bez přípravy nic lepšího nesvedu.“ Řekl nekromant když zachytil Albrechtův pohled.
„Nicméně, jsme na místě.“ Dodal po několika okamžicích.
„To je dobré místo pro zasvěcení, překvapil jsi mne, nekromante.“ Zazubil se Chaszim.
„Jistě že je, sice jsem nekromant, ale ne vždy jsem jím byl. Takže nemusíš očekávat nic překvapivého.“ Usmál se Galoder. Okamžik na to, udělal rukou ve vzduchu několik gest. Na to se na zemi oběvil kruh, ve kterém bylo propejeno několik dalších obrazců. Vnitřek kruhu zabíral sedmiúhelník, ve kterém byl čtyřůhelník, a ty všechny propojoval trojůhelník. Uprostřed bylo několik podivných znaků, které by se daly najít v některých grimoárech.
„Vypadá to na nějakou čarodějnickou práci, proč sem tady?“ otázal se Albrecht.
„Vy jste důvod, proč tu jsme.“ Řekl nekromant.
„Cože? Ty mě chceš obětovat nebo co?!“ rozčílil se Albrecht.
„Ne, on tě nechce obětovat, jsi čaroděj, máš v sobě talent, Sahar chce jeen to, abys dokázal otevřít průchod magii.“ Ozval se Chaszim.
„To je pravda, pro to, prosím, vstupte doprostřed obrazce a zůstaňte tam ať se děje cokoliv.“ Řekl nekromant.
„Nevstoupím tam, vidím v tom obrazci chybu. Tahle čára by měla být takhle, a tahle by měla být v tomhle úhlu“ začal Albrecht. Během chvíle předělal celý obrazec ukazováním a slovy.
„Má pravdu, v jeho případě by měl být obrazec jiný, teď když o tom přemýšlím, je tohle mnohem vhodnější.“ Ozval se šaman, když Albrecht skončil.
„Ano, ano, máš pravdu Chaszime, před tím mne to nenapadlo, ale… Albrechte, jak víte, že byl magický kruh vytvořen špatně?“ dostal ze sebe Galoder, očividně mu dalo chvíli času, než zformuloval to, co chtěl říci, neboť se při řeči zadrhával.
„Cože? O čem to melete? Já už jako malej kreslil podobný obrázky, jen se zeptejte Rufuse, určo si vzpomene. Jako, doufám, že mi nechcete nakecat, že sem čaroděj, nikdy sem neudělal jediný kouzlo a ani o to nestojim!“ řekl Albrecht nakvašeným tónem.
Šaman i nekromant se na Albrechta vážně zadívali.
„Přesně o to jde, pane Rezci.“ Pronesl nakonec po chvíli zamyšleného mlčení Galoder.
„Potlačuješ v sobě talent pro magii. Velký talent. Ty jsi čaroděj, Albrechte, ať už chceš, nebo ne. A nikdo z nás si svůj osud nevybral, mnoho mágů nikdy nechtěli být tím, čím jsou, hodně z nich se za to nenávidí, ale i tak dělají to, co musejí. A ještě jednu věc ti povím, pokud se odmítneš zúčastnit svého zasvěcení, nebudeme sice moci dělat nic, ale ty nakonec začneš talent využívat podvědomě, což by nebylo dobré. Pozoroval jsem tě, magie se v tobě projevuje hlavně ve chvílích, kdy zuříš, nebo jsi uprostřed bitevní vřavy. Snadno by se mohlo stát, že bys nechtěně zavinil smrt někoho, na kom ti opravdu záleží.“ Navázal na Galodera Chaszim.
„No do prdele… vy to fakt myslíte vážně, co?“ řekl Albrecht tiše.
„Ano.“ Byla jednohlasná odpověď.
„No tak fajn, dělejte to, co myslíte, že je nejlepší. Ale nejdřív předělejte ten obrazec, mám pocit, že podle mejch instrukcí to bude lepší.“ Zabručel Albrecht po chvíli.
„Na tom se již pracuje, pane Rezci.“ Ozval se Galoder. Až teď si Albrecht všimnul že nekromant do vzduchu kreslí prstem podivné vzory. Podle nich se měnil i vzhled magického obrazce na zemi. Během chvíle byl obrazec změněn k nepoznání. Teď kruh vyplňovala devíticípá hvězda, tu obíhal devítiúhelník, který měl uprostřed trojúhelník, ve kterém byl další malý kruh.
„Teď prosím vstup do středu.“ Řekl Albrechtovi Chaszim, když Albrecht nereagoval, dloubnul ho loktem do žeber a pokynul mu hlavou.
„No jo furt, dyť už tam lezu.“ Řekl Albrecht a vstoupil do kruhu.
V tu chvíli se celý obrazec rozzářil duhovými barvami a vzduchem na okamžik zavanul zápach pálícího se masa. Albrechtem po prvním kroku projela bolest ne nepodobná zásahu elektřinou. Bylo to tak intenzivní, že se s výkřikem zhroutil na zem. Na poslední chvíli se však stačil zapřít rukou, takže zůstal na několik okamžiků klečet na kolenou. Poté se bolest změnila v příjemné vibrování každého orgánu a svalu. Albrecht se napřímil a dalším krokem vstoupil do středu obrazce. V tu chvíli se ho zmocnil pocit absolutní euforie, jako by jedinou myšlenkou mohl změnit běh světa. Rukou udělal půlkruh kolem těla. S úžasem sledoval, že se za jeho rukou vine nazlátlá záře přesně opisující její pohyb.
Několikrát pohnul prsty, i ty na okamžik zůstaly otisknuty ve vzduchu v podobě zlaté záře.
„On měl vážně pravdu, nechci ani domýšlet co by se stalo, kdyby vstoupil do kruhu, který jsi nakreslil původně. Mohl zemřít.“ zaslechl Albrecht Chaszimův hlas. Zněl však, jako by přicházel z jiného světa, daleko od něho. Pro to mu nevěnoval moc pozornosti. Místo toho se věnoval tomu, co mu právě probíhalo před očima. Mnoho obrazců, podivných znaků a slov, která znal, ale dříve než si je uvědomil, mizeli ve spleti dalších. Viděl před očima stovky lidí a událostí, to vše se střídalo v neuvěřitelné rychlosti. Sotva stačil zaregistrovat cokoliv z toho. V hlavě mu šeptaly cizí hlasy neznámými jazyky. Několik slov se mu uchytilo v hlavě, zašeptal je. Nedaleko od něj vybuchnula jedna ze soch ve výklencích.
„Albrechte! Zatraceně, Albrechte! Poslouchej nás!“ uslyšel jako by z veliké dálky. Uvědomil si, že se nechal moc unést a někdo na něj mluví. Zatřepal hlavou, aby si jí pročistil. Moc to nepomohlo, ale alespoň začal vnímat i svět kolem sebe. Alespoň částečně. Matně si uvědomoval, že dvě rozmazané postavy před ním, budou nekromant se šamanem. To, co mu však dělalo starosti, byly desítky zářících postav které se objevovaly a ihned mizely všude okolo.
„Soustřeďte se, pane Rezci! Zvládnete to!“ ozval se Galoderův hlas. Albrecht znovu zatřepal hlavou. Zrak se mu alespoň částečně vyjasnil. Zamrkal a pokoušel se pohled směřovat jen do nekromantových očí. Náhle si uvědomil, že i přes to že Galodera nemá rád, důvěřuje mu. V dalším okamžiku mu myšlenky smetl příval stovek hlasů najednou. Každý z nich se pokoušel překřičet ostatní. Kruh se okolo něj začal samovolně měnit. Nejprve se ve všech volných místech původního kruhu rozzářily magické symboly, poté se kolem kruhu rozzářil nový čtverec plný znaků.
„Ustup o několik kroků.“ Popostrčil Galoder Chaszima, který byl zahleděný do záře vycházející z obrazce. Šaman překvapeně zamrkal a poodstoupil.
Okolo čtverce se objevil kruh, jeho světlo vytrysklo v oslepujícím proudu a zcela zakrylo Albrechta a vnitřní část kruhu.
„Co se to děje? Něco… je špatně. Možná jsme neměli důvěřovat jeho úsudku.“ Zašeptal zděšeně Chaszim s očima upřenýma na zářící stěnu.
„Ne, tím to není, kruh byl v pořádku, podobné jsem viděl i dříve. Ale dostal jsem strach z něčeho jiného. Až doteď mne nenapadlo považovat to za důležité, nebo se o tom zmínit.“ Řekl stejně tiše Galoder.
„Myslíš tu lebku, co nosí v batohu?“ otázal se jižan a v černém obličeji se mu usídlil ještě o stupeň zděšenější výraz. V zápětí se však uklidnil a usmál se´“Je to jen docela silný amulet ochraňující proti magii, ale ten sám o sobě nemůže způsobit takovéhle narušení. Možná bychom měli rituál zrušit, pokud spojíme síly, zvládneme to.“
„Možná se jen jako amulet tváří. Je to lebka předchozího velmistra mého řádu, po smrti odmítl odejít a tak se sice jeho tělo rozpadlo až na kosti ale on stále žil. Nevím, jestli si se s něčím takovým už setkal, ale nekromant občas takto přežije. Takovým se říká lichové.“ Vysvětloval nekromant.
„S nemrtvými čaroději jsem se setkal, v naší zemi však pohřbíváme mrtvé jinak, a tak i oni jsou jiní.“ Odvětil šaman bez většího zájmu.
„Počkáme, co se stane, teď už si nemyslím, že zasahovat by byl dobrý nápad.“ Dodal.

Albrecht otevřel oči. Ležel na zemi, nebo si to zpočátku alespoň myslel. Ležel v prázdném nekonečnu, jen v dálce všude okolo zářily osamělé hvězdy a galaxie. Rozhlížel se okolo sebe s úžasem.
„Ah, vítej, Albrechte.“ Ozval se mu za zády mírný, přátelský hlas. Otočil se za ním a uviděl vysokého, poměrně štíhlého muže. Tváře měl asketickou, jako učenec, či šlechtic. Pod nosem měl udržovaný, černý knírek, nad kterým byl poněkud dlouhý nos. Oči měl hnědé, trochu do zelena. Vlasy měl sestřižené nakrátko. Na sobě měl tmavě modrou košili v nejmódnějším stylu, hnědé kalhoty přepásané opaskem, u kterého měl zavěšený meč a kvalitní boty na nohou.
„Kdo jsi? A jak to že znáš moje méno?“ zeptal se Albrecht.
„Mé jméno ti zatím nemohu říci, neboť si nejsem sám jistý jaké je. A tvé jméno znám, vyčetl jsem ho ve tvé mysli. Navíc jsi to ty, ten kdo mě zabil.“ Řekl muž.
„Nebylo v tom nic osobního, jen práce.“ Pokrčil Albrecht rameny a vyskočil na nohy. Sáhnul po svém meči, ale zjistil, že ho tam nemá.
„Uklidni se, nechci se mstít. Já… mám jen vědomosti ze svého života, vzpomínky téměř žádné. Vím, že jsem byl čaroděj, a stále vím jak využívat magii. Ale cítím v sobě, že jsem něco jiného, než jsem byl. A ty jsi čaroděj, to cítím. Ale jsi válečník. Ironií však je, že ty nemáš zbraň, a já ano. Ty neumíš používat svůj talent, a já neumím zacházet s mečem. Pojď, budeme bojovat, vyměníme si zkušenosti a já ti poté povím své jméno, nebo si vezmu tvé.“ Pronesl zpočátku zamyšleně, později rozjařeně neznámý muž. Vytasil meč. „Magie povede mé kroky.“ Usmál se tiše a rozmáchl se kolem sebe několikrát tenkou čepelí se zdobeným košem. V dalším okamžiku zaútočil na Albrechta.
Ten hbitě uskočil všem výpadům. V hlavě se mu vynořila vzpomínka na jednu z věcí, které viděl ve chvíli, kdy byl uprostřed kruhu. Složil prsty zdravé ruky do zvláštního znaku, poté ukazovákem nakreslil do vzduchu obrazec. Ten na okamžik zazářil a poté se změnil v kouli zelené praskající energie, která vystřelila proti cizinci, který se zvědavě díval na Albrechtovo úsilí. Kouli magické energie odrazil hřbetem ruky.
„Hezká snaha, i když marná.“ Usmál se muž.
„To platí i obráceně.“ Ušklíbnul se Albrecht posměvačně.
Odpovědí mu byla série prudkých seků a bodnutí. Většině se dokázal vyhnout, jednou ho však soupeř škrábl do ramene. V Albrechtovi začala vřít krev, a v hlavě se mu rozezněl chór hlasů. Na jeden z nich se soustředil a rychle mu začínal rozumět. Dával mu rady o tom, jak použít ohnivé kouzlo. Chvíli ještě uskakoval před útoky cizince. Poté se začal soustředit, tak jak mu hlas našeptával, před očima si představil moře ohně, ze kterého může čerpat sílu. Natáhl paži, aby se plamenů dotknul. Jakmile to učinil, začala jím proudit moc. Albrechtovi se na tváři usadil zlověstný úsměv, který donutil jeho soupeře stáhnout se. V dalším okamžiku Albrecht mrštil silou ohně proti němu. Z konečků prstů mu vytryskl proud ohně, kterému se neznámý jen tak tak dokázal vyhnout.
Albrecht jen lehce pohnul rukou, proud ohně změnil směr a nyní pronásledoval uskakujícího soupeře. Ten ho nakonec neutralizoval několika slovy a gesty ruky, ve které nedržel rapír. Okolo něj vytryskl proud vody, který uhasil Albrechtovy plameny.
„Jsi schopnější, než jsem předpokládal. Kdyby mi cosi nebránilo použít svou magii jinak než na obranu, dávno bych tě zničil.“ Řekl muž s chmurným úsměvem.
„To bych řekl i o tobě, mít svuj meč, seš desetkrát mrtvej!“ zabručel Albrecht.
„Drsná slova od někoho, kdo krvácí jako první.“ Odvětil neznámý s úšklebkem.
„Naser si.“ Zavrčel Albrecht a znovu přivolal na pomoc sílu ohně. Teď v podobně několika ohnivých koulí, kterými donutil cizince ustoupit o několik dalších kroků.
Jeho soupeř nelenil. Jakmile Albrecht přestal sesílat ohnivé koule, rychle se rozběhl proti němu, s mečem napřaženým k seknutí. Albrecht, který potřeboval několik okamžiků na to, aby nabral síly, neboť využití magie ohně ho vyčerpalo, poklesl v kolenou. Necelý okamžik na to mu nad hlavou se zasvištěním prolétla čepel rapíru. V tu chvíli se v něm probral bojovník, neboť jeho soupeř byl na dosah. Napřáhl se a pěstí zasáhl cizince do žaludku. To ho na okamžik ochromilo. Albrecht toho využil a zasadil mu několik dalších ran. Dvě rány do žeber, jedna další do žaludku a zakončil to úderem ze spod do brady. Muž zavrávoral o několik kroků zpět, na okamžik se zdálo, že se složí na zem. To se však nestalo. Místo toho si setřel krev z rozraženého rtu a zašklebil se jako sama smrt.
„Jak vidím, pokud si udržím vzdálenost, zvítězím a získám nové tělo a své staré vzpomínky, tak jak říkají ty hlasy v mé hlavě.“ Pronesl pološíleným hlasem.
„I kdybych na tebe měl z dálky plivat, tak dlouho než zdechneš, tak to udělám. Svoje tělo ti nikdy nedám, ty šmejde!“ zařval Albrecht. Teď se začínal dostávat do varu. Opět bojoval o svůj život a byl odhodlaný ani tentokrát neprohrát. Teď, když si uvědomil, že hlasy v jeho hlavě mu dávají rady jak využívat magii, znovu se soustředil na jeden z nich. Jakmile to udělal, uviděl před sebou zamrzlou pustinu. Všude sněžilo a mráz pronikal hluboko do kostí. Ze země se zvedaly kužely ledu.
I přes to že se třásl zimou, nechal její moc proudit ve svých žilách. Otevřel oči a uviděl, jak jeho soupeř uskakuje před krápníky z ledu rašícími všude okolo.
Cizinec, aby se ubránil, do nich sekal a rozmetával je na malé kousky. Chvíli na to zagestikuloval volnou rukou a vzduch naplnila horkost, která rychle rozpustila led. V další chvíli měl Albrecht co dělat aby se vyhnul jeho útokům. Čepel rapíru okolo něj vířila ve zběsilém tempu. Cítil, že dostal několik lehčích zásahů. To ho jen ještě více rozlítilo. V jednu chvíli se ohnal proti čepeli rukou, a za cenu zranění na předloktí jí odrazil od úderu na svůj krk. Kopnul svého soupeře do holeně, a několika skoky se dostal mimo jeho dosah, zatímco jeho soupeř se zaskučením o několik kroků ustoupil dozadu. Albrecht toho využil. Dvěma skoky se dostal až k soupeři a zasypal ho údery pěstmi. Bil ho jak jen mohl a kam dosáhl. Nakonec však schytal ošklivou sečnou ránu na boku, neboť cizinec se rychle vzpamatoval a sekl po něm. Albrecht o několik kroků odstoupil a mrštil po cizinci silou mrazu. Ta se změnila ve vír větru a sněhu, která ho oslepila. Albrecht toho využil a rychle k němu přiskočil. Zasadil mu několik dalších ran. Albrechtův soupeř se však během chvíle stáhnul zpět, a donutil ho ustoupit rozmachem rapíru v půlkruhu kolem sebe.
„Bij do mne pěstmi, jak jen chceš, ale výsledek to nezmění, sesílej na mne svá ubohá kouzla, ale výsledek to nezmění. I se svými omezenými zkušenostmi v přímém boji jsem stále lepší než ty. O magii nemluvě. Skončil jsi.“ Usmál se na Albrechta mrazivě noblesně oblečený muž, i přes to že mu z koutku rtů odkapávala krev.
„S mečem v prackách se ti to kecá, co ty šmejde?!“ zavrčel Albrecht a narovnal se. Věděl, že mu z poraněného boku crčí krev, ale nebral na to ohledy. Nechtěl dopustit, aby jeho soupeř zvítězil.
„Ta slova si vyprošuji!“ usmál se cizinec ještě mrazivěji.
„Chováš se jako nějakej prašivej šlechtic, a to mě vytáčí.“ Odvětil mu stejně mrazivě Albrecht, který právě popadl druhý dech.
„Tuším, že jsem kdysi šlechticem opravdu byl.“ Odvětil cizinec s pokrčením ramen.
„O důvod víc abych tě zabil. Podruhý.“ Zašklebil se Albrecht. Teď, když pochopil, co se mu hlasy v jeho hlavě pokoušely vysvětlit, sám od sebe vyvolal představu země rozpukané zemětřesením. Vzal z představy onu ničící sílu a vyslal jí proti soupeři. Ten, v první chvíli zmatený, neboť se pod ním začalo třást nekonečno, pokoušel uskočit vzad. Ale nemělo to smysl, vesmír okolo něj praskal a bortil se. Ve tváři se mu usídlil napůl překvapený, napůl zděšený výraz, jako by si nebyl jistý, co má dělat. Nakonec však pochopil co se děje a Albrechtovo kouzlo neutralizoval, i za cenu několika zranění, neboť musel chvíli zůstat na jednom místě.
Na nic nečekal a vyrazil proti Albrechtovi. Ten však útok očekával a tak bez větších problému uskočil a dalším krokem se dostal soupeři do zad. Vykopnul nohou a zasáhl ho do zad. To ho srazilo na kolena. Albrecht se rozpřáhl k úderu, který by jeho soupeře, přinejmenším, omráčil. Ten však i přes to že byl na okamžik ochromen, uhnul a Albrechtova zaťatá pěst prolétla vzduchem. Díky tomu ztratil rovnováhu a přepadl přes cizincovo rameno dopředu. Ihned však vyskočil na nohy a stanul mu čelem.
„Jsi opravdu schopný.“ Usmál se noblesně oděný muž.
„A ty jsi mrtvola.“ Ušklíbnul se Albrecht. Teď už v něm tepala zuřivost jako křídla obřího ptáka. Jizvy v jeho obličeji se prohloubily, v očích se usadil pološílený pohled, dlouhé, neudržované vlasy kolem něj vlály, i když v okolí nebyl žádný vítr. Vousy, jako by se mu naježily. Vypadal, jako oživlá noční můra. Bez nejmenších problémů uhýbal výpadům meče svého soupeře. Jako by se mu tím vysmíval.
V jeden okamžik uviděl Albrecht před očima pole mrtvých. Ihned vstřebal sílu ukrytou v obraze a vyslal jí proti soupeři. Desítky zářících kůstek vystřelilo z jeho rukou. Cizinec neměl kam uskočit, takže většina z nich ho zasáhla, odhodila několik metrů zpět. Z mnoha drobných ranek, které potrhaly jeho noblesní oděv, tekla krev.
Než se postavil na nohy, Albrecht začal rychle gestikulovat rukama. Z úst mu vycházel šepot, jak odříkával magické formule. Cizinec to netušil, ale Albrechtovi se před vnitřním zrakem rodila bouře. Když se cizinec vyškrábal na nohy zcela, bylo již pozdě. Všude okolo šlehaly blesky a proudy vody.
Jeden z blesků cizince zasáhnul a odhodil ho o několik dalších metrů zpět. Další blesk ho zasáhl a on zařval bolestí. To, jako by ho nabudilo. Také začal rychle gestikulovat. Blesky se mu teď vyhýbaly. Chvíli na to se zvedl vítr, který rozehnal mračna, která se kolem něj začala stahovat jako past.
„Výtečně, ale stále moc slabé.“ Zasmál se cizinec nahlas. V tom okamžiku z Albrechtových napřažených rukou vyrazil kužel blesků, který cizince srazil na kolena a pomalu na něm spaloval oděv. Muž řval v agonii a pomalu se začal sunout k zemi. Náhle to však ustalo.
Albrecht se rozkašlal, vykašlal několik chuchvalců krve a padl na všechny čtyři. Třásl se vyčerpáním a bolestí.
Bezejmenný soupeř se však vyškrabal na nohy a smál se.
„Přecenil jsi sám sebe. Právě jsi vyčerpal své možnosti. Skončil jsi, Albrechte.“.
Několika dlouhými kroky překonal vzdálenost, která je dělila. Vítězoslavně se podíval na klečícího Albrechta vykašlávajícího krev. Rozpřáhl se ve smrtícím úderu, který měl Albrechtovi setnout hlavu. Máchnul mečem ve smrtícím úderu. Čepel se však zastavila.
Albrecht pozvedl ruku, a k jeho vlastnímu překvapení, z ní vytryskl paprsek světla, který se změnil v zářící štít, který ho obklopil. Úder se vrátil plnou silou cizinci. Odhodilo ho to o několik kroků zpět, dopadl na záda. Albrecht toho využil a napřímil se a vykročil k nepříteli. Cizinec rychle následoval jeho příkladu a také vyskočil na nohy. Albrecht zastavil, jen zlověstně shlížel na svého soupeře.
„Snaž se, jak chceš, i přes to že mne stále dokážeš překvapit, výsledek je předem daný. „ řekl cizinec.
„Na někoho kdo řekl, že netouží po pomstě, seš moc zapálenej do toho mě zabít.“ Opáčil Albrecht.
„Pokud tě porazím, budu znovu žít.“ Odvětil cizinec, oklepal se a během toho z něj přestal stoupat dým. Šaty měl však i přes to ohořelé.
„A ty, Albrechte, jsi vyčerpal své síly, i přes to že bys mohl dosáhnout mnohem větší moci. Nemáš výcvik, a to je má výhoda. Beze zbraně jsi pro mne nyní snadná kořist.“ Pokračoval cizinec, zatímco se krok za krokem blížil k vyčerpanému Albrechtovi.
Ten sáhnul do vaku, který měl vždy u sebe, i nyní ho měl. Nosil v něm věci, které pro něj byli nejcennější, nůž, který dostal od otce k patnáctým narozeninám, cetky které mu připomínaly předchozí život, a lebku liche, kterého porazil a se kterým nyní bojoval, i když byl takový jako za svého života. Ke svému zděšení tam však nahmatal jen onu lebku. Hlasy v jeho hlavě mu však říkaly, že by ji měl využít jako zbraň. I když netušil jak ji využít, vzal ji do ruky a vytáhl ven.
„To myslím patří tobě.“ Řekl a natáhl ruku, ve které ji držel před sebe.
„A brzy si ji opět vezmu.“ Usmál se muž mrazivě.
„To se ještě uvidí.“ Odpověděl mu Albrecht. Lebka v jeho ruce začala vibrovat. Rozzářila se. Protáhla se a rychle se změnila v meč, který byl téměř totožný s tím, který držel cizinec v rukou. Měla stejně zdobený koš i jílec, který byl však o něco delší, stejně tak měla o něco delší a znatelně širší čepel. Albrecht zmateně zíral na zbraň, která se mu najednou objevila v rukou. Poté se však děsivě zašklebil.
„Síly jsou vyrovnány. A ty, se mi v boji nemůžeš rovnat.“.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se místo útoku cizinec.
„Nemám páru, ale na tom fakt nesejde, ty končíš.“ Zavrčel a zaútočil.
Jeho soupeř uskočil, byl si dobře vědom toho, že Albrechtova zbraň by během několika odražených výpadů roztříštila jeho elegantní, štíhlou čepel.
Albrecht plynule pokračoval v útoku a úkrok za úkrokem zatlačoval svého soupeře dál do hvězdné pustiny. Ten se sice několikrát zmohl k protiútoku, ale vždy byl Albrechtem odražen.
„A kdo má teď navrch? Kde jsou tvoje kouzla, kde je tvoje sebejistota?“ provokoval Albrecht.
Cizinec se pokusil vyvolat několik kouzel, ale vždy byl donucen Albrechtem ustoupit dříve, než je stihnul cizinec dokončit. Nyní krvácel z mnoha drobných ran, které mu zasadil Albrecht.
Albrecht vší silou ťal po soupeřově hlavě, ten instinktivně nastavil svou zbraň do obranné polohy. Rapír se roztříštil, a bezejmenný padl na kolena. Napůl nevěřícně civěl, na pahýl své zbraně, kterou stále třímal v ruce.
Albrecht se zrovna rozpřáhnul, aby cizince dorazil.
„Zvítězil jsi, Albrechte. Mé jméno je Edwic so Zonder. Budu tvou zbraní i učitelem.“ Řekl těsně před tím, než Albrecht zasadil svůj konečný úder.
„Cože to?“ otázal se Albrecht zmateně a sklonil svůj meč k zemi.
„Pochopíš, neboj se, vše ti dojde, až se probereš. A nyní, procitni.“ Řekl Edwic.
S těmito slovy se Albrechtovi zamlžil zrak, a dopadl obličejem na tvrdou, chladnou podlahu.

Albrecht před sebou uviděl záblesk světla, a další a další. Držel se jich, jako tonoucí stébla. Po chvíli, když světlo dostihl, otevřel oči. Ležel na zemi. Rychle vyskočil na nohy. První co uviděl, byl jeho meč, ležící několik kroků od něj. U pasu však cítil váhu jiné zbraně. Podíval se a uviděl, že u pasu mu visí ve zdobené pochvě, kterou před tím neměl, meč, který si vytvořil ve hvězdné pustině.
„Albrechte, jsi v pořádku?“ ozval se okamžik na to Chaszimův hlas tunelem.
„Nikdy jsem nic podobného neviděl, pane Rezci, co se stalo?“ následoval hned na to krákavý hlas Galodera.
„M-myslím, že sem se právě stal čarodějem a zároveň získal magickej meč.“ Ozval se nejistě Albrecht. Sáhnul do svého vaku, ale lebku nenahmatal.
„Jo, tak přinejmenším sem získal magickej meč. Menuje se Edwic.“.
„Edwic? Ano, to by dávalo smysl, Edwic so Zonder, to je jméno toho, čí lebku jsi u sebe dlouho nosil.“ Řekl zamyšleně Galoder.
„Pokud říkáš pravdu, je to první magický meč co se zrodil za posledních pět set let, tím pádem by to byl čtvrtý magický meč, co existuje.“ Pokračoval nekromant po kratičké odmlce.
„A Sahare, on opravdu uvolnil i své síly, cítím, že je připraven podstoupit výcvik.“ Ozval se Chaszim.
„Jo, to vim, bojoval sem s nim i nějak za pomoci kouzel. I když teď si nedokážu vybavit, jak sem to udělal. Ale sakra, nekromante, jak si to myslel, slýchal sem příběhy o hodně válečnících s magickejmama zbraněma.“řekl Albrecht.
„Opět vaše nedostatky ve vzdělání. Bylo několik set magických mečů, ale většina z nich, až na tři, byla zničena zhruba před pěti sty lety, kdy se meče vzbouřily proti svým pánům a ovládli je, jen tři z nich se postavili na stranu těch, kteří proti nim bojovali. Pro to také byli ušetřeni likvidace. Vysvětlovat vám to celé by bylo na dlouho. Ten meč, který nyní vlastníte, je bezpochyby magický a je první co vznikl po celém půl století. Ale prosím, dávejte si pozor. Každý magický meč má svou vlastní duši, a závisí jen na síle jeho vlastníka, jestli meč bude vládnout jemu, nebo on meči.“ Řekl Galoder.
„Teď sem mu dal na prdel, případně to zopakuju.“ Pokrčil Albrecht rameny.
„Pokud by na to přišlo, nemuselo by to být tak lehké jako teď, meč se učí od svého nositele, a obráceně.“ Řekl nekromant.
„Cože? Tak to ho asi někam zakopu, už teď to bylo o držku, nechybělo moc a zabil mě.“ Zabručel Albrecht.
„Pak je to opravdu mocná zbraň, vzhledem k vašemu potenciálu. Ale takové většinou znovu neútočí na mysl svého nositele, leda by to byl někdo jiný. Věřte mi, pane Rezci, magickým mečům jsem věnoval během studií hodně času. Myslím, že jste si podmanil jednu z nejmocnějších zbraní tohoto věku. Snad jen Tolnbaril by mohl být mocnější.“ Odpověděl Albrechtovi Galoder.
„Tolnbaril? To je jeden z těch tří dalších magických mečů?“ zeptal se Albrecht.
„Ano, Tolnbaril je z nich nejstarší, jeho historie sahá, až do éry kdy vládli světu elfové, v dnešních dnech je majetkem Eandirské královské rodiny. Je opravdu silný. Další dva meče jsou Emerik, který je ukován ze sionelu a nikdo neví, komu nyní náleží, ztratil se zhruba před třemi sty lety. Poslední z mečů je Soweriln, byl ukován vílími čaroději jako dar prvnímu císaři Kaharu, který nastolil mír mezi všemi rasami. Dodnes je majetkem jeho potomků, i když nikdo neví, kdo je jeho nynějším nositelem. Existuje ještě jedem magický meč, ale jde nejspíše jen o legendu. Jde o křišťálový meč, kterým vládl sám Prorok. Krom toho, každý z nich vládne svou vlastní mocí.“ Vysvětloval Galoder.
„Tak to bude ještě zjímavý. Ale to je teď fuk, doveďte mě zpátky, něco mi říká, že bitva brzo začne.“ Prohlásil Albrecht tónem, který neuznával námitky.
„Jak si přejete, pane Rezci.“ Opáčil Galoder.
Vyrazili zpět cestou, kterou přišli. Kráčeli mlčky a pomalu, neboť Albrecht, ať se snažil, jak chtěl, nedokázal v sobě najít dost síly k tomu, aby se pohyboval rychleji než pomalým krokem. Několikrát se během cesty pokusil vyvolat magické síly tak, jako to udělal v místě, kde bojoval s Edwicem. Nic se však nestalo. Postupně utichal i chór šeptajících hlasů. Nakonec Albrechtova mysl patřila opět jen jemu. I tak se však pokoušel přivolat magii. Nakonec to vzdal.
„Galodere, vysvětlete mi, proč nedokážu přivolat magii, když před tím, když sem bojoval s Edwicem, sem to dokázal.“ Řekl Albrecht. Ke svému vlastnímu úžasu si uvědomil, že nekromantovi začal vykat, a mluvit s ním uctivě. Pokrčil však nad tím v duchu rameny, uvědomil si, že Galoder, ať je jaký chce, si úctu zaslouží. A pokud ne přímo úctu, tak jistý respekt určitě.
„Na to vám nemohu zcela odpovědět, pane Rezci. Vaše zasvěcení proběhlo zcela jedinečně. Je možné, že ve chvíli kdy se zrodil váš nový meč, byl jste v jeho světě a mohl zcela instinktivně využívat svůj potenciál, což by dávalo smysl. Ale v tomto světě ho nedokážete ovládat bez patřičného výcviku, nebo situace dost stresové na to, aby ho ve vás uvolnila.“ Vysvětloval Galoder, poté se na okamžik zarazil, a usmál se „Pane Rezci, vy jste mne nazval jinak než nekromantem? Jste to opravdu vy?“ otázal se.
„Jasně že sem to já, kdo by to byl jinej? Já sem si jenom uvědomil, že sem vám křivdil, všichni vás přijali, jenom já měl pořád v srdci zášť za to, co se mi díky vašemu řádu stalo. Ale nebylo to vůči vám férový, to uznávám.“ Řekl Albrecht.
„Jsem opravdu rád, že vám to nakonec došlo, pane Rezci. Ale i tak, přestaňte s tím nechutným vykáním. Nenávidím, když mi někdo vyká.“ Odvětil Galoder.
„No dobře, dobře, ale nekromante ti už řikat nebudu.“ Usmál se na Galodera Albrecht.
„To bych opravdu ocenil, pane Rezci.“ Řekl Galoder a opětoval Albrechtův úsměv. Tentokrát Albrechtovi nepřišel jeho úsměv děsivý, jako vždy před tím.
„A proč ty mi vykáš?“ zeptal se po chvíli ticha Albrecht. Chaszim se do jejich hovoru nijak nezapojoval, byl zabraný ve svých vlastních myšlenkách, na to byli oba zvyklí, stávalo se to často, a šaman pak nijak na nikoho nereagoval.
„Vždy jsem vám vykal, pane Rezci, od chvíle co jsme se viděli poprvé. Nemyslím, že bych si kdy zvykl na něco jiného.“ Pokrčil nekromant rameny.
Albrecht k tomu neměl co říct, a tak se po Chaszimově vzoru zabral do vlastních myšlenek. Zbytek jejich cesty proběhl v tichosti.

Albrecht vešel do kamenné, šeré místnosti, kterou si zabrali. Zavrávoral a svalil se na zem. Galoder s Chaszimem se od něj oddělili a šli probrat strategii nadcházející bitvy s Thorinem. Albrecht v rohu místnosti zahlédl Gadriwenovu poklimbávající postavu, a v druhém rohu Rufuse, který cosi vytahoval z jednoho ze zavazadel. Otočil se, a několika kroky se ocitl u Albrechta.
„Seš v pohodě, už je z tebe čaroděj? A co to máš sakra u pasu za párátko?“ vychrlil ze sebe ryšavý obr. Albrecht se přinutil posadit a zadíval se na Rufuse.
„Myslim, že čaroděj už sem, jen nevim jak kouzlit, podle Galodera to je jen o výcviku. Jsem v pohodě, jenom unavenej jak pes. A k tomu párátku,“ řekl a vytasil zbraň „čepel má stejnou jako muj starej meč, vypadá tenčí jen díky tomu ozdobnýmu koši a jílci. Jo a je to magickej meč, menuje se Edwic.“ Pokračoval. Rufus na něj zíral, jako by Albrecht upadl na hlavu.
„Ty máš magickej meč, jo a dokonce má svý méno, jo?? Asi toho na tebe bylo moc. Nekecej a přiznej se, kde si ho schrastil, já ti za to hlavu neuškubnu“ Zachechtal se Rufus.
„Hele Rufe, na tohle teď fakt nemám náladu, zeptej se Galodera až příjde, on ti to potvrdí. Teď bych se rád prospal. Aspoň chvíli. Tak buď tý dobroty a nech mě.“ Zavrčel Albrecht. Rufus jen pokrčil rameny a vrátil se ke své práci. Albrecht chvíli na to poklidně usnul.
Když se po půlhodině probudil Gadriwen, Rufus stál zády k němu. Pro to neviděl, jak se paladýn dlouho, zamyšleně dívá na Albrechta. A také pro to nadskočil, když promluvil.
„On už je také zkažený magií. Chudák.“ Pronesl paladýn do ticha.
„No sakra, to sem se lekl.“ Zabručel Rufus nenaloženě a otočil se k paladýnovi, který se mu jako jediný z lidí které kdy potkal, mohl rovnat vzrůstem a svaly. Nepočítal li však svého zesnulého otce. Jak Rufus působil divokým dojmem, paladýn se zdál být uhlazený a vždy upravený.
„Jo, blekotal něco vo tom, že je z něj čaroděj a že prej má magickej meč. Asi mu přeskočilo.“ Řekl chvíli na to.
„Myslím, že bude lepší, počkat na Galodera, pokud tu už někde není schovaný, a zeptat se ho, na to jak to všechno je.“ Odpověděl Gadriwen.
„Jasný, to bude nejlepší. Necháme Albiho v klidu se vyspat, vypadá jako by právě vylezl z hrobu. Pojď se projít, třeba narazíme na ostatní.“ Pokýval Rufus hlavou. Poškrábal se v hustém plnovousu a pokynul Gadriwenovi, aby ho následoval ven.
„Jen si zkontroluji výzbroj a příjdu za tebou.“ Usmál se paladýn.
Rufus vyšel ven. Opřel se o kamenné zábradlí a upřel pohled dolů. Tam se stovky trpaslíků připravovali na bitvu. V bledém, matném světle lustru vydávajícího magickou záři se leskly jejich zbroje a helmice. Z výšky se zdálo, že celá armáda je jeden velký stroj, točící se okolo středu, kde Rufus zahlédl několik vyšších postav, což byli nepochybně jeho společníci. Od nich co chvíli vybíhali poslové k dalším skupinám a předávali tak rozkazy pro velitele skupin dál a dál. Mezi řadami trpaslíků procházeli bíle odění léčitelé a prozpěvovali písně, které měli dodat válečníkům sílu a odvahu. Někteří z nich promlouvali s válečníky a dávali jim rady a požehnání. Skupinky trpaslíků se shlukovaly i kolem válečníků oděných do honosných zbrojí, kteří měli pláště utkané z kovových kroužků, podobně jako Grimmel. To byli Trag’shad kteří měli na starost jednotlivé oddíly válečníků. Rufus zpozoroval, že je jich devět. Grimmel, který byl eskortován do vězení byl jistě desátým. Thorin byl něčím víc, alespoň po dobu toho tažení. Rufus ho zahlédl právě ve středu ležení, společně se svými spolubojovníky. Zřejmě se o něčem dohadoval a byl z toho nervózní, to Rufus usoudil z toho, že sáhl k opasku, kde mu vždy visel váček s černospárem, halucinogenní bylinou, která vyvolávala horečky, alespoň u lidí. Trpaslíkům, kteří měli mnohem silnější fyzickou i psychickou konstituci, však pomáhala v soustředění.
Zvedl hlavu k zářícímu lustru. Zahleděl se do tisíce zářících krystalů. Nevěděl, jak dlouhá doba uplynula, než ho ze soustředění vytrhl Gadriwenův hlas.
„Pojď, jdeme najít Aienu a Thorina, předpokládám, že tam bude i Galoder.“
„Jo, sou támhle.“ Pokýval hlavou Rufus a ukázal dolů do změti trpaslíků.
„Výborně, to nám alespoň trochu usnadní hledání. Dobře že si všímáš okolí.“ Usmál se paladýn.
„Sloužil sem svýho času i jako zvěd. Všímání věcí se mi dostalo do krve.“ Pokrčil Rufus rameny a vykročil po schodišti dolů. Gadriwen jenom pokrčil rameny a následoval ho dolů.

„Máme půl dne, než k nám dorazí první jednotky temných elfů. Chci, aby se vytvořil zátaras v přístupovém tunelu, zvládnou to vaši muži Groniku?“ promluvil Thorin před všemi shromážděnými, pohledem vyhledal mohutného trpaslíka v obyčejné kožené zbroji pokované nýty, s masivním válečným kladivem přehozeným přes rameno, s krátce zastřiženými vlasy i plnovousem v uhlově černé barvě.
„Bez nejmenšího problému, je to víc než dost času na slušný val.“ Přikývl trpaslík a odspěchal kamsi do davu.
„Dobrá, kdy dorazí gra’g karok pro které jsem nechal poslat? Stihnou to sem včas? Byli by výbornou jednotkou, která by útočila z valu.“ Pokračoval Thorin a podíval se na dalšího trpaslíka.
„Během dvou hodin tu budou.“ Odpověděl dotyčný.
„Aieno, ty půjdeš s nimi, tvůj luk se bude hodit.“ Řekl Thorin a kývnul na elfku „Převezmeš nad nimi velení, ne neberu jako odpověď, ani od tebe ani od nikoho z gra’g karok který dorazí.“ Pokračoval.
„Není to trochu ironie?“ povzdechla si tiše Aiena „Elf co velí trpaslíkům…“.
„Bojovníci gra’g karok jsou střelci… hmm… jistě na povrchu používáte kuše, že ano?“ zeptal se jí nejistě Thorin.
„Jistě, svět nahoře není tak zaostalý.“ Odsekla, nešlo jen o to, že má velet trpaslíkům, pochybovala, že ti střelci z kuší budou víc než brutální zabijáci, kteří jednou vystřelí a hned sáhnou po sekeře. Všichni trpaslíci byli takoví, i jejich léčitelé bojovali v prvních liniích. Hlavně jí však trápilo, kam zmizel Albrecht se Saharem a Chaszimem. Věděla, že Galoder říkal něco o tom, že Albrecht musí co nejdříve projít rituálem zasvěcení. Stále jí přišlo poněkud divné, že z Albrechta by měl být najednou čaroděj. Doufala, že ani Galoder ani Chaszim nejsou tak šílení aby prováděli takový rituál bez přípravy a ještě před bitvou, kde bude každá pomocná ruka dobrá. To že zde nebyl, ani jeden z nich jí jen dosvědčovalo její obavy. Elfku vytrhnula z chmurných myšlenek skupina trpaslíků, která se prodrala až k Thorinovi. Na první pohled se nezdálo, že by měli nějakou důležitou pozici, aby zde byli. A to jak se drsně prodírali davem trpaslíků, okolo jen nasvědčovalo, že jsou to nějací otrapové. Trpaslíci před nimi však začali zdvořile ustupovat ihned, jak nově příchozí lépe prohlédli. Aiena si všimla až nyní, jak se na světle lustru jejich zbroj rozzářila. Jejich kroužkové zbroje, i nýtování na kožených helmicích, dokonce i jejich sekery byly z magického kovu mytherilu , který se dal těžit jen v nejhlubších zákoutích pod kořeny hor. Jen málo trpaslíků se odvážilo do těch míst. Pro to byl mytheril nejčastěji sléván se stříbrem, zbroj zůstala stejně pevná, ale nebylo potřeba tolik drahocenného kovu, pro to také tento slitinový mytheril zářil stále, a jeho čistá forma jen pokud se dostala do blízkosti magie, nebo na jasné světlo. Zde lustr obstarával obojí. Zbroje těchto trpaslíků však byli z čistého mytherilu a nyní se rozzářili. Jeden z nich, trpaslík s hustým, dlouhým plnovousem barvy obilí, se Thorinovi uklonil.
„G’ar Trag’shad Thorin.“ Pozdravil. Thorin se mu uklonil také.
„Co mi přinášíte za poselství, královští strážci?“ zeptal se zdvořile.
„Rozkazy. Tohle není jediná velká skupina temných elfů, v okolí se pohybuje několik dalších. Hned jak tuto hrozbu zažehnáte, připojíte se ke zbytku vojska v severních tunelech.“ Prohlásil trpaslík strojeně. Trhorin přikývl na srozuměnou. Královské stráže se hned na to otočili na patě a prošli mezerou, kterou jim trpaslící uvolnili.
„Zatraceně, temný kůže se dali po dvěstěletech do pohybu.“ Zabručel si Thorin pod vousy.
„Smíme vstoupit?“ ozval se skřehotavý hlas za jeho zády. Trpaslík se otočil a stanul čelem ke Galoderovi a jižanovi. Oba vypadali zamyšleně.
„Kde je Albrecht? Jestli jeden z vás dvou šílenců opravdu nechal Albrechta projít tím rituálem, bez toho aby byl jakkoliv připravený a něco se mu stalo, přísahám, že magie nemagie, stáhnu vás z kůže!“ vyštěkla na ně. Bylo vidět, že to myslí smrtelně vážně. Chaszim si se Saharem vyměnili pohledy.
„Takže kterého z vás dvou pitomců to napadlo realizovat.“ Probodla oba pohledem.
„Stalo se toho víc, Aieno. Albrecht je v pořádku, teď nejspíš spí. A přesto, že i když se během rituálu cosi zvrtlo, jeho schopnosti byly probuzeny. Krom toho se stalo ještě něco, Albrecht nějakým způsobem získal magický meč. Magický meč, který se zrodil poprvé po mnoha staletích“ vyhrknul ze sebe Chaszim.
„Máte zatraceně velké štěstí.“ Povzdechla si Aiena s úlevou.
„Nějaké novinky na tvé straně?“ zeptal se Sahar.
„Jo, budu velet tlupě trpaslíků. Nádhera.“ Zakroutila elfka nechápavě hlavou.
„Nezbývá než čekat jak všechno dopadne.“ Pokrčil jižan rameny. Brzy Thorin vysvětlil, jaká bude jeho a Galoderova úloha v nadcházející bitvě. V zásadě šlo jen o lehce poupravený původní Saharův plán. Jen s tím rozdílem, že Chaszim bude chránit nekromanta během rituálu před mágy temných elfů. A válečná rada pokračovala ještě několik dalších hodin, dokud si Thorin nebyl jistý, že zajistil i poslední maličkost ke své spokojenosti. Doba, kdy měli temní elfové dorazit k této malé pevnosti, se blížila každou vteřinou.
Jediný na koho nedopadla všeobecná stísněnost šířící se i mezi trpaslíky, byl Albrecht který hluboce spal a aniž by si na to po probuzení vzpomněl, pozoroval snové obrazce které v sobě obsahovaly všechna tajemství magie.