Démoní Lord Země - I.

Anotace: Tak zas tu mám po dlouhé době něco... uvidíme, jak se mi to bude vyvíjet, sám doufám, že to nezamrzne

Místo: 9. pekelný kruh

„Ohnivá koule,“ rozezněl se okolím výkřik magického povelu a potom vzduch prostoupil zápach síry z ohnivé koule o velikosti tenisového míčku, která zasáhla cvičného panáka a jen lehce ho ožehla.
„Co to mělo být?! Takhle slabý útok mají jen démoni nejnižší úrovně! Takhle to musí vypadat: Ohnivá koule!“ a z rukou ohnivého démona vyletěla koule o velikosti fotbalového míče přímo na jeho žáka. „Jak ubohý a přitom je potomkem démoního lorda?!“ pomyslel si démon.
„Odpusťte mistře,“ omlouval se žák s krvavě rudými vlasy v úklonu, poté, co se zvedl ze země.
„Aspoň, že tvá odolnost před magickými útoky je ohromná,“ dodal mistr, ale vzápětí zazněl pronikavý ženský hlas: „Ohnivá koule!“ a ohnivého démona smetla plamenná koule, velká jako osobní auto.
Jediné štěstí nebo spíše výhoda, která démona zachránila od jisté smrti byla ta, že byl ohnivého typu, takže i když ho mohly plameny zranit, nebylo možné, aby ho zabily.
„Kdo se to … M-má paní,“ zadržel na poslední chvíli nadávku, když rozpoznal útočníka. Potom poklekl a čekal, dokud mu vládkyně Devátého pekelného kruhu nedá slovo.
„Koupila jsem tě jenom proto, abys mého malého bratříčka něco naučil. Ne, aby si ho napadal!“ promluvila vládkyně nekompromisním, ale současně svůdným tónem. Jinak to ani dcera démoního lorda a sukuby říci neuměla.
„Omlouvám se, Má paní, ale on je slabý! Je urážkou, že někdo jako on je vaším příbuzným … měla byste se ho raději zbavit,“ odpověděl ohnivý démon v pokleku zcela upřímně.
„Co mi k tomu řekneš, Tare?“
„Má pravdu, Tyrael, já …“
„Tyrael!! Jak si mi to teď právě řekl?!“ skočila bratrovi do řeči vládkyně a zpražila ho smrtícím pohledem. Její atraktivního tělo, téměř nahé, oděné jen do několika kousků kůže na pár místech, rázem obklopila ohromná aura magické moci. Ohnivý démon ještě více sklonil hlavu. Nebylo bezpečné v takových chvílích na sebe strhávat pozornost démoního pána. V takových chvílích byl každý vládce pekla nevyzpytatelný.
„Omlouvám se, … sestři,“ poslední slovo zaznělo téměř neslyšně, ale přesto to neuniklo uším vládkyně, která hned přiskočila ke svému bratrovi a přitiskla si jeho hlavu na svou hruď.
„Sestři … nech toho, prosím,“ pokusil se Tar vzdorovat, ale nic mu to nepomohlo. „Už nejsem malý kluk. Je mi dvaadvacet!“
Tyrael uvolnila sevření a podívala se do hnědých očí svého bratra: „Dokud ti nebude minimálně sto, tak pro mě pořád budeš můj malý bratříček, který se mnou spával v posteli a kterému jsem četla pohádky na dobrou noc.“
Tar se začervenal a uhnul před sestřiným pohledem, přímo na ohnivého démona, který už neměl skloněnou hlavu, ale doslova zíral na vládkyni devátého pekelného kruhu, jak láskyplně objímá svého bratra, přičemž by ho jako možnou hrozbu své vlády měla spíše zabít.
„Sestři, kroť se … dívá se,“ zašeptal Tar, ale chování sestry se nijak nezměnilo. Vládkyně se pouze natočila k ohnivému démonovi a řekla: „A to jsem si myslela, že jako ohnivý démon úrovně C budeš schopen něco mého malého brášku naučit,“ pak luskla prsty a démon v tu chvíli zanikl ve vlastních plamenech.
„Cos to zas udělala, sestři! Tohle je tenhle měsíc už čtvrtý démon. Nemůžeš je zabíjet, když za nic nemůžou. Všechno je jen kvůli mojí neschopnosti…“
Tyrael uchopila Tarovu hlavu do dlaní a políbila ho na čelo: „Nikdo nebude beztrestně říkat, že bych se měla svého malého bratříčka zbavit! Brzy se staneš generálem mých vojsk, protože tobě jako jedinému věřím,“ řekla tím nejsvůdnějším hlasem démoní vládkyně a pak ještě jednou bratra objala.
Tar neprotestoval. Nemělo to smysl. I když se cítil zahanbený, jak všechna ta jeho selhání sestra bezstarostně přehlíží, on se cítil čím dál víc nepotřebný. Měl se stát generálem armády devátého pekelného kruhu, on, poloviční člověk. Pro všechny ostatní démoní vládce by se pak Tyrael stala terčem posměchu a určitě by netrvalo dlouho a našel by se nějaký, který by se rozhodl podmanit si její říši. Ne, tohle za žádnou cenu nedopustí…