Dvojče

Anotace: Nudila jsem se, tak jsem něco naškrábala. Snad se to dá alespoň trochu číst a omlouvám se za chyby.

Clio jedno z největších měst ve slunečném státě Atis. Můj nový domov. První dojmy z Clia? Zatím nic moc. Je to město plné panelových obrů, každé jiné barvy. Na mě trochu moc nesourodé. Proč jsme se vlastně odstěhovali z městečka, kde jsem strávila sedmnáct let svého života? No mamka si myslela, že potřebuju změnu a slunečné Clio ji připadalo dokonalé. Koupila malý domek daleko od centra, ale dostatečně blízko školy, kam od přištího týdne nastoupím. Sice bych tam měla být už od pondělka, ale přesvědčila jsem mamku, aby to o pár dnů odložila. Dům měl bílé obložení, verandu a vzadu malý dvorek. V domě byly zatím všude stěhovací krabice.
,,Zlato?" zavolala na mě mamka ,,Nevíš kde je povleční?"
Zadívala jsem se na všechny krabice a pokrčila rameny.
,,To nemám tušení."
,,Hmm co se dá dělat, budeme muset tedy prohledat všechny." Přikývla jsem a začala jsem otevírat a prohrabávat krabice. Netrvalo však dlouho a mamka je našla.
,,Mám je! Takže teď půjdu nahoru a povleču peřiny. Ty se zatím jestli chceš můžeš porozhlédnout okolo." řekla a usmála se.
,, Mami já si můžu postel nachystat sama...."
,,Já vím" zarazila mě ,, ale venku je tak hezky. No tak jdi ven."
Váhavě jsem přikývla a nerozhodně otevřela dveře. Vyšla jsem před dům a nedaleko jsem spatřila prázdné hřiště. ,,Fajn." pomyslela jsem si trpce. Zadívala se na opačnou stranu a dala se do kroku. Nevěděla jsem kam jít. Tak jsem se bezcílně toulala až jsem došla k menšímu parku, odkud se ozýval smích. Opatrně jsem šla, dokud jsem něviděla, kdo se to směje. Stála tam skupinka holek asi stejně starých jako já. Byly tři. Mou pozornost upoutala ta, která stála uprostřed. Byla vysoká a štíhlá se zářivě blond vlasy. Pořád mluvila a ty dvě ji pozorovaly a hltaly každé její slovo. Znechuceně jsem zavrtěla hlavou a rozhodla se jít zpět. Nastal čas hledat cestu domů. Uvědomila jsem si, že jsem zašla dál, než jsem měla v úmyslu. Začala jsem se rozhlížet, když v tom mě někdo oslovil.
,, Copak ztatila jsi se?" Otočila jsem se a uviděla jsečm nějakého kluka na kole. Mlčela jsem a on pokračoval.
,,Viděla jsem tě dnes ráno, když jsi vystupovala z auta." Nerozhodně jsem se vydala první ulicí, která mi připadala alespoň trochu povědomá.
,,Hej! Počkej!" zavolal ,,Dovedu tě domů jsetli chceš." Otočila jsem se na něj.
,,Takže kudy mám jít?" zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou a usmál se.
,, Když jsem říkal, že tě tam dovedu tak..." Skočila jsem mu do řeči a nesouhlasně zavrtěla hlavou
,,Stačí když mi řekdeš kama mám jít."
,,Máme stejnou cestu. Bydlím dva domy od tebe a kdyby náhodou jsem Kyle Knox."
,, Angela Lancová."
,,Já vím." řekl a zazubil se na mě. Cestou se mě vyptával na školu a proč jsme se odstěhovali atd.
A já za tu chvíli toho napovídala víc než zaposlední dva roky. Před domem jsme se rozloučili.
,,Takže zítra ve škole?" zeptal se ještě. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Já zítra nepříjdu."
,,Škoda." hesl a už byl pryč.
Vešla jsem do domu, kde na mě čekala mamka s večeří.
,,Kdopak to byl?" zeptala se se zájmem a usmála se. Měla radost. A to znamená, že když má radost ona tak já taky.
,,To byl Kyle Knox. Bydlí kousek od nás."
,,Je celkem hezký viď?"
,,Nevšimla jsem si." řekla jsem popravdě. Neuvažovala jsem jestli je hezký nebo ne.
,,Nachystala jsem večeři, tak doufám, že máš hlad."
,,Jako vlk." přisvědčila jsem.
První jídlo v novém domě. Rozhlédla jsem se. Tady mám začít od znovu. Možná to výjde možná taky ne. Jakmile si mamka všimla jak se tvářím, okamžitě ji došlo nad čím přemýšlím. Zatvářila se starostlivě.
,, To půjde zlato, musí to jít." zašeptala. Mlčky jsem přikývla a dojedla večeři.
,,Mami půjdu už spát. Jsem unavená." Mamka přikývla.
,,Jen jdi ."
Vešla jsem do pokoje, kde stály nevybalené krabice s mými věcmi. Vytáhla jsem si pyžamo a kartáček s pastou a šla do koupelny. Osprchovala jsem se a oblékla do pyžama. Poté jsem nanesla na kartáček pastu. Vyčistila jsem si zuby a chtěla si opláchnout obličej. Místo toho jsem se zadívala
do zrcadla. Bylo jako bych se dívala na ni. Rychle jsem se zadívala na ruce, které křečovitě svíraly okraj umyvadla. Vzpamatovala jsem se a vrátila se do pokoje. Posadila jsem se na postel.
,,Tohle nepůjde. Nejde začít od znova." bezrozmyslu jsem vstala a začala hledat v krabici dokud jsem nevytáhla fotku. Držela jsem ji, ale nepodívala se na ni. Položila jsem ji zpět a šla k posteli. Lehla jsem si i když se mi spát nechtělo. Zírala jsem na bílý strop a ani nevím jak jsem usnula.
,,Ange... Ange kde jsi? Volal na mě někdo. Stála jsem v prázdné tmavé místnosti a zírala na dveře, které se začali otevírat..." probudila jsem se a ze všech sil jsem se snažila zadržet výkřik. Byla jsem zpocená a vyděšená. Upřeně jsem pozorovala dveře mého pokoje a v hlavě mi stále dokola znělo: ,,Ange..." bleskurychle jsem vstala a otevřela dveře. Utíkala jsem k hlavním dveřím. Věděla jsem, že je to naprosto stupidní, ale otevřela jsem i je a vyšla jsem na ulici. Sesunula jsem se na vlhký trávník a zůstala tak ležet. Čekala jsem až se uklidním. Zavřela jsem oči a čekala. Konečně bylo ticho. Vstala jsem a šla zpět. Pomalu a opatrně jsem zavřela dveře, abych nevzbudila mamku. Neodpustila bych si kdyby mě takhle viděla. Ona musela věřit, že je to lepší. Před ní jsem se musela tvářit, že to tak je. Rychle jsem se osprchovala a převlekla se.
,,Dnes mě čeká spoustu práce." utěšovala jsem se. Nenáviděla jsem chvíle, když jsem neměla co dělat, protože mě to nutilo přemýšlet, vzpomínat.
Vrátila jsem se do kuchyně a udělala snídani. Po chvíli přišla mamka. Byla ještě v pyžamu.
,,Dobré ráno." řekla jsem a usmála se. Oplatila mi úsměv a zeptela se: ,,Jak jsi se vyspala?"
,,Skvěle." zalhala jsem přesvědčivě, za tu dobu se ze mě stal skělý lhář. Znovu se usmála.
,,Takže žádná noční můra?" Zavrtěla jsem hlavou.
,,To půjde." řekla a povzbudivě se usmála.
Mlčela jsem a věnovala se míchaným vajičkám.
Následující týden utekl jako voda. Vybalovali jsme krabice, uklízeli, přemísťovali nábytek dokud mamka nebyla spokojená. A když byla spokojená ona tak já taky.
Pak nadešel den, který se bohužel nedal už dále odkládat. Můj první školní den v Cliu. Netěšila jsem se, ale ani mi to moc nevadilo. Věděla jsem, že to bude stejné jako v Darionu.
Oblékla jsem se do tmavých kalhot a černého svetru s kapucí. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Snědla jsem snídani. Obula se a vzala jsem si svou černou plátěnou tašku přes rameno. Na ulici jsem si nasadila kapuci a zamířila ke škole. Na parkovišti před školní budovou stálo hodně aut a ještě víc lidí. Ze všeho nejdřív jsem se měla zastavit u ředitele, který jak jsem tušila mě chtěl odvést do třídy. Toho jsem se však upřímně děsila. Najít ředitelnu nebylo nijak zvlášť těžké. Byla na stejné chodbě jako hlavní vchod. Přišla jsem ke dveřím. Zaklepala jsem a vešla dovnitř. Za stolem seděl postarší muž s prošedivělými vlasy. Zvědavě se na mě zadíval. Pak mu došlo kdo asi jsem.
,,Dobrý den." pozdravila jsem.
,,Dobrý den, ty musíš být ... Angela." podíval se na papír, kde měl napsané mé jméno.
,,Vítám tě u nás na střední škole v Cliu a doufám, že se ti tu bude líbit." odmlčel se, protože začalo zvonit na hodinu. Počkal až do zvoní a pokračoval.
,,Tady máš rozvrh a nějaké papíry pro rodiče, které musí podepsat. Nejlépe bude když je přineseš hned zítra." přikývla jsem.
,,A teď bych tě měl odvést do třídy... nebo chceš jít raději sama?" zeptal se, když si všiml jak se tvářím. ,,Nezlobte se, ale já bych opravdu radši šla sama." přikývl a vysvětlil mi jak se dostanu do třídy. ,,Děkuji vám." hesla jsem, když jsem odcházela a vydala se do třídy. Když jsem stála před dveřmi, vyučující už byl ve třídě. Přemýšlela jsem jestli nepočkám na přestávku a pak se vplížím do třídy a najdu si prázdnou lavici, v horším případě prázdné místo. Za každou cenu jsem se chtěla vyhnout představování. Rozhodla jsem se, že ta tak přece jen bude nejlepší. Zadívala jsem se na rozvrh. První hodina byla matika. ,,Takže žádná škoda když tam nebudu." napadlo mě.
Našla jsem dívčí záchody a zůstala tam až do konce hodiny. Jakmile se ozavl zvonek, nasadila jsem si kapuci a sluchátka a zamířila ke třídě. Poslouchala jsem mp3. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Vešla jsem do třídy a všimla jsem si, že zadní lavice u okna je prázdná zamířila jsem k ní. Třída byla plná lidí a mezi nimi vysoká blondýna, kterou jsem viděla v parku a taky Kyle Knox, který mi zamával. Dělala jsem však, že jsem si ho nevšimla. Hodila jsem si tašku na lavici a sedla si. Dřív než některý ze spolužáků stihl ke mně dojít, vešel do třídy učitel. Za což jsem byla vděčná. Dokonce když si mě všiml, nenutil mě se představovat, nejspíš si myslel, že uý jsem si to odbyla v první hodině. Jen si zapsal mé jméno a dál dělal jako bych tam nebyla. Tušila jsem, že s ním budu vycházet. Zvonek oznámil konec hodiny a já se vydala hledat tělocvičnu. No hledat samozřejmě jsem se držela ostatních holek i když jen z povzdálí. Došla jsem k dívčím šatnám, ale dovnitř jsem nešla. Stejně jsem sebou ještě neměla úbor. Tělocvikář se mě zeptal jen na jméno a na školu, kam jsem předtím chodila a pak mě poslal sednout si na lavečku, kde kromě mě sedělo dalších pět holek. Něco si šeptaly. Když jsem si přisedla, zmlkly. Nány!
,,Ahoj." řekla jedna z nich a usmála se na mě ,,Ty jsi Ange, že ano?"
,,Angela." řekla jsem ledově a tvářila se tak nepřátelsky jak jen sem uměla. To byl první a zároveň poslední pokus o seznámení. Zbytek dne ve škole proběhl tak jak jsem se ani neodvažovala doufat.
,,Tak jak bylo ve škole?" zeptala se mamka.
,,Fajn." odsekla jsem.
,,Angelo!" zavolala mamka a byla bílá jak stěna.
,,Co se stalo?"
,,Nic se nestalo. Jsem v pohodě." řekla jsem klidně a pomalu jsem vyšla nahoru do pokoje. Shodila jsem tašku na zem a sama se na ní sesunula. Začala jsem brečet.
,,Alice..." šeptala jsem dokola.
,,Ange..." ozvalo se. Zavřela jsem oči.
,,Alice..." věděla jsem, že je tu, ale neodvážila jsem se otevřít oči. Pak přišla mamka.
,,Angelo!" zavolala a pomohla mi se postavit. Všimla si mých ubrečených očí a objala mě.
,,Chybí ti.... mně ale také. Musíš se přes to dostat. Nebyla to tvoje vina." Mlčela jsem. Na tohle jsem měla jiný názor. Nenáviděla jsem se. Takhle mě neměla vidět. Po odstoupila jsem od ní.
,,To je dobrý. " Mamka razantě zavrtěla hlavou.
,, Ne, není to dobrý."
,,Chce to čas." řekla jsem docela přesvědčivě, třebaže jsem věděla, že už to nikdy nebude jako dřív, protože tu není Alice, mé dvojče.