Zuzana

Anotace: Z dob inkvizice...Není to sice úplně fantasy, ale nevěděl jsem kam to dát.

Když se Zuzana ráno probrala, v krbu ještě bylo několik žhavých uhlíků, protože se vrátila až pozdě v noci. Obstarávala totiž několik důležitých věcí.
Den se zdál jako každý jiný a tak rychle vyskočila z lavice u kamen, přihodila několik polínek a oheň se jako zázrakem rozhořel. Z kredence vedle kamen vytáhla skývu chleba a na plotnu postavila hrnec s mlékem. Něco málo pojedla, hodila si přes ramena šátek, i když bylo už léto rána byla chladná a vyšla ven ze své chaloupky.
Přešla své skromné políčko do chlívku ve kterém chovala kozu. „Ahoj!“ podrbala ji za ušima než usedla na trojnožku a začala dojit. S plným džbánem pak zamířila domů.
Právě v půli cesty zpět se ozval zpoza plotu hospodářství nepříjemný hlas: „Tak co ty čarodějnice! Zase si byla v noci tančit s ďáblem?“ Patřil malému, zavalitému a holohlavému pantátovi ve špinavých a obnošených šatech, kterému patřila pole a pastviny všude okolo. „Však ono na tebe dojde! Na pastvinách je přes noc plno mrtvých krav a hyne úroda…“ Jeho nadávky se stále stupňovaly. Zuzana věnovala Harlingsnovi jediný pohled svých jantarových očí, pohodila plavou hlavou a zašla do domu.
„Ten šílenec mi snad nedá pokoj!“ pomyslela si Zuzana a uložila čerstvé mléko do kredence. Takhle to bylo každý den už mnoho a mnoho let, od doby co dostala svůj Dar. Lidé jí jen nadávali, neměli pro ni špetku soucitu. A ona se takhle naučila žít.
„Tak teď se podívám do svého království.“ Šeptla si sama sobě dívka, uvyklá na sa-motu. Otevřela dveře do zadní síňky a náhle ji ovanula vůně sušených bylin. V policích stály pečlivě vyrovnány krystaly, amulety, váčky s bylinami, lahvičky s různě barevnými tekutina-mi a mnoho dalšího. Na stole v rohu ležela objemná kniha, svíčky a miska s velkými krystal-ky soli. Mnoho dalších zbytečností bylo uzamčeno v truhle vedle ohniště, nad kterým visel kotlík jevící známky častého používání.
Zuzana usedla ke stolu, zapálila několik svíček a dřevo pod kotlem. Celá místnost zís-kala náhle načervenalý mihotavý nádech, který spolu s vůní bylinek a dřeva dodal místu ještě magičtější ráz.
Právě když se dívka oblékla do svátečního roucha a chystala se obnovit energii, ztra-cenou v noci, kdy provedla rituál u kamenného monumentu nedaleko Amesbury, ozval se zvenku hluk vidlí, lopat, kos a kdo ví čeho dalšího. Dav rozzuřených lidí v čele s místním pastorem stál u dveří. Dívka chvatně ale ne vyděšeně sundala plášť, pohybem jedné ruky zhasla svíčky a vodou zhasila oheň pod kotlíkem. Z police si vzala amulet ve tvaru sošky mu-že oděného ve zlatě. A pak nenuceně, ale jasně bledší, vyšla ven.
Tam na celém jejím pozemku, na podupaném a tudíž zničeném obilí stála snad celá vesnice. Vepředu nejistě stály tři postavy – pastor, Harlingson a vůdce vojáků. Ten poslední promluvil:
„Na vědomost se dává, že Zuzana Blacková z Amesbury byla obviněna z kacířství, ča-rodějnictví, spolku s ďáblem a odmítnutí poslušnosti svému lennímu pánovi. Biřicové, chopte se jí!“
Zuzana jen stála a čekala. Dva muži jí nasadili těžká kovová pouta a vedli ji směrem k městu. Dívce nemohl ujít potměšilý úsměv sedláka Harlingsona a smutný pohled pastora. Dav řval, hlučil nástroji a valil se jako masivní vlna kolem Zuzany. Mnohé ženy k sobě tiskly malé děti, snad ze strachu, aby jim Zuzana neublížila, a křičely:
„Nikdo nám nebude ubližovat, ty ďáblova ženo. Teď na svojí poslední cestě do pekla poletíš!“
Zuzana šla hrdě směrem k městu mezi dvěma vojáky, kteří se jí báli jen podívat do žhnoucích očí, natož pak se jí dotknout ze strachu, že by je uřkla.
Zuzana věděla, že kdyby chtěla, jediným pohybem ruky, jediným slovem či gestem by mohla všechny ty lidi zabít a nejen to. Připravila by jim neskutečná muka. Ale ona nebyla taková.
Už celé generace čarodějek před ní sloužily dobru.. Chránily ttyto vesnice, lidi a hlav-ně Stonehenge – obrovský monument nedaleko za lesem, plný energie. A ona právě platila za všechno to dobro.
Věděla, že krávy zabil mor, úroda zašla kvůli špatnému hospodaření, ale zde šlo i o něco jiného než o pověrčivost lidí. Někdo se jí chtěl zbavit.
Průvod dorazil doprostřed návsi. Tam na tribuně seděl starý a vážený soudce Leris. A vedle něj muž, kterého nikdy neviděla. Přesto se v ní vzedmulo něco jako velice nepříjemná vzpomínka. Náhle jí začalo všechno pomalu ale jistě docházet.
„Zuzano Blacková, obvinění jsou vážná, proto předvedu svědky,“ začal soudce mo-notónně. „Tede Harlingsone, předstup před tribunál!“
Harlingson se přišoural ke tribuně, položil ruku na Bibli a řekl: „Přísahám na tuto svatou knihu, že jsem opakovaně zahlédl …“ Zuzana upřela pohled na muže. „…Zuzanu, jak se proměňuje svými čáry v netopýra …“ Tohle sice uměla, ale nedělala to. Jejich oči se se-tkaly. „…a zabíjela krávy na pastvinách …! Hleděla do těch dvou propastí, černých jako noc. A najednou si připadala tak malá a bezmocná. „…ničila pole a také prováděla ďáblovy tance …“ Kolem ní náhle stály černé stěny a neslyšela nic než hukot moře v bouři. Celá se třásla a podvědomě chytila přes hrubou látku haleny tu zlatou sošku. Iluze zmizela a Zuzana stála opět před tribunálem. „…Tohle všechno jsem viděl přesně tak, jak jsem to popsal tomuto tri-bunálu.“ „Děkuji,“ vzal si slovo zpět Leris. „Teď druhý svědek.“
Přišel trubač a pronesl s rukou na kříži několik velice zmatených vět „o ďábelské koč-ce, v níž se mění ta krásná dívka“. „Je načase ukončit její řádění ďábelské,“ ledově pronesl ten tajemný muž. Davem se nesl šum.
Smrt!
Soudce souhlasně pokýval hlavou: „V Bibli je psáno, nenecháš čarodějnici žít a před ďáblovým učením budeš se na pozoru mít.“
Smrt!
Dav skandoval stále hlasitěji.
Smrt!
Zuzana se snažila najít východisko. Marně.
Smrt!
Útroby jí sevřela hrozivá předtucha.
Smrt! Smrt! Smrt!
„Ano, jsem čarodějnice!“ Dav zmlkl. „Ale nikdy jsem nesloužila zlu!“ Zuzanin hlas se vytratil. „Na šibenici s ní!“ rozkázal neznámý nekompromisně.
Smrt!
Dav, jakoby čekal jen na záminku, se rozběsnil a nebohá Zuzana byla vlečena na ko-pec.
Smrt!
Jak tam tak stála uprostřed bouře, začala uvažovat nad tím, co se psalo v jejím objem-ném svazku, pojednávajícím vesměs o magii. V duchu jí najednou vyvstaly verše z poslední strany:

„Svůj dar dál zde zanechej,
až nebudeš smět tu být.
Nástupce dobře vybírej,
Když je načase dál jít“

Teprve v tuto chvíli si plně uvědomila závažnost svého rozhodnutí. Pohledem projela dav a do oka jí okamžitě padl malý Thomas. Lišil se od ostatních dost na to, aby byl u něj dar v bezpečí. To jí řekl její cit a ona mu věřila. Napnula každý sval v těle a vydala každou část své moci. Najednou měla v hrudi podivně prázdno, ne však na dlouho. Kolem krku se jí stáhla hrubá smyčka, pod nohama rázem neměla pevný podklad. A pak necítila už nic.
Tak zemřela Zuzana Blacková, tiše a samotná pod letní oblohou.