Démoní Lord Země - II.

Anotace: Sice vím, že tohle je takový kříženec a nejedná se o čisté fantasy, ale jak jsem se přesvědčil, tak se to kupodivu i zde někomu může líbit, tak tedy to doplnim o sepsané kapitoly...

Místo: Trůnní sál – 9. pekelný kruh
O pár hodin později

„…A jak už jsem před několika dny podotkl, naše zásoby duší se tenčí. Budeme muset do lidského světa poslat další sběrače,“ dokončil svůj každodenní podrobný souhrn zpráv a informací démon v honosném obleku a urovnal si brýle na nose. Jako většina urozených démonů i on dával přednost lidské podobě.
Vládkyně Devátého pekelného kruhu si zívla a pokusila se získat zpět část vědomí, o který ji dlouhý a nudný proslov připravil: „Děkuji, strýčku, za jako vždy dobře odvedenou práci. Teď bych však ráda mluvila o něčem důležitějším,“ řekla a trochu se na trůnu protáhla.
Muž ve středních letech s pěstěnou bradkou, barvy stříbra, jako byly i jeho vlasy, se zdvořile uklonil a poté pohlédl na Tara, stojícího vedle majestátního černého křesla, na němž seděla Tyrael. Bylo mu jasné, kam jeho neteř bude chtít stočit řeč: „S tvým dovolením bych rád ještě něco řekl.“
„Ano, strýčku Háde?“
Hádes se ještě jednou uklonil a potom spustil: „Dobře vím, že chceš pro Tara jen to nejlepší, ostatně i mě není jeho budoucnost lhostejná,“ Tar v reakci na strýcova slova převrátil oči v sloup, ale nic neřekl. „Avšak obávám se, že si pro něho nemůžeme dovolit nového učitele. Sotva nám zbývá dost duší na zaplacení členského poplatku radě.“
Tyrael se natočila k Tarovi a vzala ho za ruku: „Ano, to je mi jasné. Také chápu, že ani s dalším učitelem není jisté, že Tar zesílí. Proto musím udělat něco, co se mi velice příčí. Odpusť mi, Tare,…“ Hádes zbystřil, jeho neteř snad přišla k rozumu. Konečně zmizí ten bratrův bastard, špína na rodokmenu, a on kvůli tomu nebude muset hnout ani prstem. Jen se bude dívat a pořádně si tu podívanou vychutná. „… ale budeš se muset oženit,“ dokončila Tyrael, Tar se vysmekl ze sestřina držení a odskočil z jejího dosahu.
„O-oženit?“ vysoukal ze sebe celý zaskočený Hádes a musel se krotit, aby se mu zlost nevymkla z kontroly a nevzal na sebe svou skutečnou podobu. Byl tak blízko, už se viděl, jak ho Tyrael staví do funkce generála vojsk Devátého pekelného kruhu, jak získává stále větší vliv a moc, až nakonec jednoho dne … ne, už ten sen byl pryč. Opět se musí vrátit na začátek k plánování, jak se Tara co nejrychleji zbaví.
„Já vím, Tare, také bych si tě nejradši vzala sama, ale pochop to, nejde to,“ dodala vládkyně omluvně.
Tar, stále ještě v šoku z nečekaného oznámení, se přesto na chvíli vzpamatoval a odměřeně se na sestru podíval: „Někdy mě děsíš, sestři,“ dodal tiše.
„Pochop, Tare. Potřebuješ ráznou ruku a já tě nedokážu potrestat, ať uděláš cokoliv. Proto se zítra oženíš. Tvoje nastávající je z nižší šlechtické rodiny Šestého pekelného kruhu. Zítra ráno přijede a hned v poledne se potom vezmete. Už jsem všechno zařídila.“
„Cože?!“
„Neboj se, vybrala jsem pro tebe stejně starou démonku a je i dost pohledná,“ dodala Tyrael a vůbec Tarovu reakci nevnímala. Jen se na něho dál láskyplně usmívala.
Hádovi zajiskřili oči: „Vidím, že si potřebujete soukromě promluvit, a tak vás dva nebudu rušit. Když mě tedy omluvíš, má Paní,“ řekl a hluboce se uklonil.
„Můžeš jít, strýčku.“
Když byl Hádes propuštěn, vyplížil se z trůnního sálu a spěšně se odebral do svých komnat. Měl moc práce. S plánováním a především musel kontaktovat starého přítele z Šestého pekelného kruhu, aby mu v jisté záležitosti vypomohl…
„Doufám, že se na mě nezlobíš, Tare,“ řekla Tyrael, když spolu sourozenci osaměli.
Tar se z hluboka nadechl, narovnal se a potom odpověděl: „Samozřejmě, že ne, sestři. Jak bych se na tebe mohl zlobit? Tolik ti toho dlužím, že ti to nikdy nebudu schopen splatit. Udělám cokoliv, jen když ti tím nějak pomůžu.“ Potom se Tar usmál a přistoupil k vládkyni. Sám od sebe sestru pořádně a dlouze objal, až to Tyrael vyrazilo dech. „Teď, když mě omluvíš, půjdu do svých komnat. Byl to náročný den a musím se na zítřek pořádně vyspat. Přeci jen … budu se zítra ženit!“ řekl a vydal se z trůnního sálu pryč. Těsně před dveřmi se ještě naposledy otočil, pohlédl na sestru, jak stále udivená stojí před černým křeslem v nazelenalém světle krystalů okolo ní a ještě jednou se na ní usmál: „Sbohem, sestři.“