Psí hvězda

Anotace: Příběh z blízké budoucnosti...

Toho dne bylo nebe šedé, ostatně jako posledních pět let. Poposedl jsem, abych byl lépe skryt před počasím a pohodil si samopal na rameni. Od chvíle kdy se To stalo, byly zbraně k dostání velice snadno. Byly rozšířené stejně jako nebe šedé. Počasí se netvářilo, že by se chtělo zlepšit a tak jsem si nasadil kapuci a vyšel směrem, kde jsem tušil civilizaci, nebo spíš to, co z ní zbylo.
Nebudu tvrdit, že sem to našel hned, ale chvíli jsem bloudil, než jsem to, co kdysi bývalo městem, našel. Zapadl jsem do první díry a pak už jen užíval ruchu naší civilizace.
Smutný pohled na to co zbylo z moderního světa poté, co se jim nepovedl ten experiment s napodobováním Velkého třesku. Vlastně se náš přetechnizovaný svět zničil sám… Potřebovali jsme stále více a více elektrické energie a tak se věda soustředila na vývoj alternativních zdrojů. A tak začali budovat ten reaktor, který měl vyrábět proud a ještě dát vědcům možnost studovat vznik vesmíru. Ale abych to jen nepomlouval, vážně vznikl zřejmě nevypotřebovatelný zdroj energie. Tedy jediný který kdy kdo viděl přestat pracovat byl ten, co vyhloubil Ženevský kaňon, tedy ten největší, ten první. Ten totiž přestal pracovat, protože ten se přetížil a vybuchl, čímž zničil nejen sebe, ale také polovinu státu.
No, ale abych se vrátil k tomu pozitivu, lidi si totiž nedali pokoj a podle toho velikého vznikly menší, které už fungovaly relativně normálně a vyráběly spoustu energie. Což se vzápětí hodilo protože chvíly po vzniku prvního funkčního reaktoru začala devastace jaderných elektráren. Docela temný rok, tolik jaderných explozí totiž nemohla být náhoda a nikdo nevěděl, co se stalo. Někdo tvrdil, že to byla sabotáž kvůli těm novým reaktorům, jiný to svádí na teroristy…. Už asi nezjistíme, co se stalo a je to jedno, ve chvíly kdy lidi napadlo, že by to mohl zavinit někdo z vlády, začala revoluce jako by toho nebylo dost.
A tak vznikly státy ve státě, bojující mezi sebou, nastala doba, kdy silní velí a ti co mají respekt a kterých se ostatní bojí, vládnou. A v té době já měl žít. A tak začal můj temný příběh. Když jsem zjistil, že jsem v podstatě zbytečný, využil jsem toho, že umím docela dobře střílet. Obstaral jsem si zbraň a začal se živit její pomocí.
Nejprve jsem byl u jednotek pokoušejících se udržovat pořádek, ale pak jsem to vzdal, bylo to zbytečné, naprosto šílená sbírka lidí říkajících si Osudová se jen snažila ukázat sílu naší frakce tím, že jsme pořádali nájezdy na jiná města, stříleli a kradli. A tak jsem se na to vykašlal. Začal jsem pracovat jako žoldák. Občas jsem někoho „neutralizoval“, za peníze samozřejmě, občas se vydal na povrch něco najít anebo, chránil karavany před nájezdy těch, co zůstali na povrchu… Vcelku výnosná práce, ale po chvíli mě opustili všichni, na kterých mi záleželo. Odešli s různých důvodů, ale vždy šlo o to, čím se živím, čím živím i je. Živím se smrtí ostatních. Někoho jsem se snažil přesvědčit a vysvětlit jim proč to dělám. Ale prvních pár ztrát mě otupilo a já to přestal vnímat.
Jsem sám, budu sám a jednou sám umřu pro něco, s čím nemám nic společného, kromě smlouvy na určitou částku. Jsem gladiátorem svojí doby. Jsem sám, jsem sám na světě jako Psí hvězda na nebi. Jsem sám jako Sirius. Já jsem Sirius.
S takovými myšlenkami jsem došel do baru Asfaltová růže. Nenechte se zmást poetickým názvem, byla děsná putyka. Děsná natolik aby se tu scházeli zločinci, překupníci a taková individua jako já. Posadil jsem se ke stolu a poslal krátkou sms mému klientovi. Aspoň, že mobily fungovaly normálně. Teď jsem musel čekat. Samopal jsem měl opřený o vedlejší židli a nikoho to naprosto neznervózňovalo. Klient přišel ve chvíly kdy mi přinášeli druhé pivo. Sedl si naproti mně a na stůl položil obálku. Věděl jsem kolik tam je, nikdo si nedovolil mě podvést, vedlo by to k jeho rychlému konci. Já na oplátku položil na stůl olověnou krabičku. Netušil jsem co v ní je a naprosto mě to nezajímalo. Byl jsem pro ni nedaleko odtud na letišti, tam ji vyzvedl a donesl tomuhle chlapíkovi. Víc mě nezajímalo. Shrábl jsem ze stolu obálku, vypil pivo a odešel. Nikdo neřekl ani slovo, často jsem nechával klienty platit mi pití. Jejich problém, čím déle jsem čekal, tím to bylo dražší. Jak říkám, jejich smůla...
Konec I. části