Tentokrát už je pozdě

Anotace: Je třičtvrtě na 5 ráno a já tady píši něco, jako je tohle...

Svou vypracovanou snědou postavou by se od ostatních hochů tolik nelišil. Měl dlouhé černé vlasy, které se ke konci kroutily a které mu lemovaly štíhlý obličej, plný jizev. Vysoké čelo, husté obočí, bouřkové oči, větší nos, široké rty a mohutně klenutá brada. A všude ty jizvy. Všude.
Jeho oblečení bylo černé a chování neodhadnutelné. Moc nemluvil, prostě jednal. Jednal tak, jak mu kázala jeho výchova. Zabíjel. Nevěděl koho, nevěděl proč, ale zabíjel. To bylo hlavní. Zabíjet. Když zabíjel, tak se v jeho šedých bouřkouvých očích objevilo něco jako blesk. Pak ale vyhasl a jeho oči upět nabyly stejné prázdné otupělosti, jako před tím.
Nenáviděl svět okolo sebe. Nenáviděl lidi, květy, zvířata, věci… Prostě nenáviděl. A ze všeho nejvíce nenáviděl sám sebe. Srdce měl prorostlé hnilobou a on to věděl. Věděl, že není dobrý, že je zlý a že tu nemá být… že tu ani nechce být.
Utekl do míst, kde se narodil. Už dlouho tam nebyl.
Na tom místě už nic nebylo. Zhola nic. Pusto a prázdno. Tak jako v jeho srdci a v jeho mysli.
Chladná kamenná podlaha byla pokryta vrstvou písku, hlíny a prachu. Poklekl. Vyndal nůž, co nosil u boku. Tolik lidských životů jím už zmařil a teď jím zmaří ještě jeden. Ten poslední. Svůj. Pomodlil se a bodl si ho do břicha. Díky bolesti spadl na bok, ale nesvíjel se bolestí. Byl statečný, věděl, že je to jeho osud. Louže krve, ve které ležel se zvětšovala a jemu před očima probíhal celý jeho hrůzný život. Kdyby to mohl změnit udělal by to… Ale nemůže…

Pak dovnitř vstoupila ona. Jevila se jako jeho opak. Bíle oblečená a s úsměvem na rtech. Měla jemný obličej plný lásky, naděje a… strachu.
Přistoupila k němu a on se na ni se zájmem díval. Neschopný něco říct, nebo udělat. Prostě ji jen sledoval.
Ona k němu poklekla a stále se usmívala. Z jeho břicha vytáhla nůž a na ránu plnou krve položila svou ruku. Rána se začínala pomalu hojit. Po chvilce se zhojila zcela. Dostal druhý šanci na nový život, dostal novou energii a sílu do žil. Ona, se stále stejným milým úsměvem, vstala a začala odcházet. Světlo, které přišlo s ní, také i odešlo s ní.
On jí byl fascinovaný. Ona byla ta dobrá stránka jeho osobnosti. Ničím nezkažená a usmívající se. Mohl se zvednout, mohl jít za ní. Měl by na to sílu, ale on už nechtěl. Podle něj už bylo na všechno pozdě a zaslouží si jen smrt. V leže znovu popadl ten nůž se zvláštní rukojetí. Rukojeť byla černá a had, co na ní byl nakreslený, byl červený. Měl krvavě rudé oko. To byla směs krve všech zbytečně mrtvých lidí.

Tentokrát nůž bodl do srdce a mrtvý se skácel k zemi…
Tentokrát žádné světlo nepřichází, tentokrát už je na všechno pozdě…