Démoní Lord Země - XII.

Anotace: Sice jsem to sepsal dá se říci během včerejška a dodatečně upravil dneska ráno, ale snad to nená tak hrozné...

Místo: Pekelná brána, Tokyo - Země

Pekelná brána byl nejznámější noční klub v celém Tokyu. Scházeli se v něm rozmazlené ratolesti boháčů a vycházející mladé herecké hvězdy. A jako v každém klubu se v něm čas od času rozpoutala i nějaká ta rvačka. I z toho důvodu měla Pekelná brána svoji ochranku. Jako jeden z vyhazovačů tu pak pracoval Arkill.
Arkill stál pod pódiem, na kterém hrála nedávno objevená kapela, co se dostala na přední příčky v hitparádách. Byla jednou z těch rychlokvašek, jejíž název za pár měsíců nebude už nikdo znát, ale prozatím jejich songy zněly z rádia a televize a jejich cédéčka šla na dračku. Arkillovi se jejich hudba dvakrát nezamlouvala, a tak ostřížím zrakem pátral v řadách posluchačů pod pódiem v naději, že objeví někoho, kdo by chtěl narušit klid. Žádný výtržník se však tentokrát neukazoval. Vypadalo to, že dnešní večer bude muset přetrpět.
Arkill v lidské podobě, se svou téměř dvoumetrovou výškou, vyčníval z davu. Urostlý svalovec vážící skoro dva metráky, měl na sobě černé kalhoty a upnuté tričko téže barvy s výrazným bílým nápisem: „Security“ a pár kožených rukavic. Od plešaté hlavy se mu pak odrážely laserové paprsky ze světelné šou. V klubu zastával funkci šéfa ochranky. Nebylo to pro něho nijak těžké, neboť předtím, než se stal Vyhnancem, podobnou funkci zastával i coby démon.
Najednou k němu přistoupil o dvě hlavy menší muž v pruhovaném obleku s křiklavými barvami a sotva slyšitelným hlasem mu řekl: „Demosi, mohl bys prosím zajít k baru? Je tam pár mladíků, kteří…,“ i když to byl majitel klubu, nedokázal tento vychrtlý a slabý člověk nikomu rozkazovat. Přesto Arkill vyrazil k baru ještě předtím, než domluvil. Potřeboval se rozptýlit a také už nechtěl dál poslouchat doprošování. Stačilo, že musel znovu slyšet příjmení, které pro něho Wornixs vymyslel. Jako kdyby nestačilo, že se stal Vyhnancem, ještě se na Zemi musel stát Wornixsovým bratrem!
Když Arkill dorazil k baru, čekalo na něho nemilé překvapení. Pětice mužů okolo dvaceti let obtěžovala stejně starou barmanku. To by nebylo tak hrozné, kdyby z jednoho z nich doslova nesálala démonická síla. Arkill o tom nepochyboval, byli to všichni démoni.
Hned, jak se objevil u baru, si ho všiml vůdce bandy. Krátce střižené černé vlasy, tři náušnice v levém uchu a pár piercingů v obočí ho spolehlivě odlišovalo od kumpánů, kteří sotva udrželi přijatelnou lidskou podobu. Na pravé ruce se mu pak blyštil pečetní prsten. Podíval se na Arkilla a koutky úst se mu zkroutily v dravčím úsměvu. Dal pokyn svým kumpánům a ti se přestali o barmanku zajímat.
Arkill hned poznal, co jsou zač. Podle pečetního prstenu patřili do Ďáblova gangu, který v Japonsku před pár stoletími založila skupina Vyhnanců, co se nehodlala smířit se svým osudem. Arkill a ostatní nejednou přemýšleli, že by se k nim sami přidali, ale cíle se s těmi jejich zrovna neshodovali... Vzápětí Arkill pochopil. Nepřímo si ho zavolali. Věděli, že je též démon ještě předtím, než ho uviděli. Někdo jim to o něm musel říci!
Vůdce bandy přistoupil k Arkillovi a při pohledu z očí do očí mu řekl: „Já jsem Aris a jak se jmenuješ ty, slabochu?“
„Co chcete?!“ odvětil Arkill odměřeně. V jeho hlase přitom nebyl ani náznak strachu.
„Měl by si mi projevovat úctu nebo tě zabiju hned teď a tady!“
Arkill se zasmál. V jeho podání to však nebyl ani tak smích, jako výsměch: „Tak silní nejste, abyste se dokázali postavit Čističům. Takže mě ušetři těch siláckých řečí!“
Čtveřice podřadných démonů obstoupila Arkilla, ale Aris je gestem ruky zastavil. Dobře Arkilla odhadl. Toho se mu zastrašit nepodaří: „Pojďme ven...“
„Klidně,“ souhlasil pohotově Arkill a následoval pětici démonů na parkoviště. Měl sice jen nepatrnou část svých původních sil, ale s jeho bojovými zkušenostmi bylo nutné počítat.
„Když nám povíš, co chceme vědět, možná tě ušetřím,“ navrhl Aris Arkillovi na parkovišti: „Vypadáš schopně, mohl bych se za tebe přimluvit…“
„Nemám v plánu se k vám přidat,“ skočil mu Arkill do řeči a když se po něm ohnal jeden z jeho poskoků, bleskově se jeho úderu vyhnul, chytil ho za hlavu a zlomil mu vaz. Lidská podoba měla pro démony i své nevýhody…
Zbylí tři podřízení se už chystali zaútočit, když byli opět Arisem zastaveni: „Jsi dobrej. Dám ti ještě poslední šanci. Stačí, když mi řekneš, kdo zabil na staveništi ty dva lovce a nechám tě jít.“
„Tak o tohle jim šlo,“ řekl si v duchu Arkill. „Naneštěstí nejsem tak pitomej, abych ti to uvěřil!“ odvětil posléze.
„Vážně škoda, že se k nám nechceš přidat,“ odvětil Aris a dodal: „Zabte ho!“
Arkill se trojice podřízených ani trošku nebál. Měli snad ještě méně síly, než on. Bylo mu jasné, že je Aris teprve nedávno naverboval, a tak mu nevadilo, pokud je zabije. Horší problém byl Aris sám.
„Jak jsem si myslel. Jsi dobrej, hodně dobrej,“ řekl Aris poté, co Arkill stál nad mrtvolami jeho podřízených bez jediného škrábnutí. „Uvidíme, jak si poradíš se mnou!“ Vzduch posléze prosytil zápach síry, který se objevil s Arisovou démonickou silou: „Plamenná pěst!“
Arkill pohotově uskočil z Arisova dosahu. Jeho ruka, obklopená plameny, prorazila dveře dodávky, před kterou dříve stál a úplně je zdemolovala. „Ohnivý typ, co?!“ pomyslel si a připravil se.
Aris zaútočil podruhé. Tentokrát vyrazil Arkill do protiútoku. Nejprve se přikrčil a počkal, až ho Arisův útok mine. Potom ho popadl za loket, aby nemohl znovu zaútočit, ale náhle byl tvrdě zasažen do břicha a odletěl několik metrů daleko, kde tvrdě přistál na kapotě luxusního sporťáku.
Aris se mu vysmál: „Jsi vážně dobrý. Silný a celkem i rychlý. Je vidět, že jsi démon pro boj na blízko, stejně jako já! Ale bez síly nejsi nic. Narozdíl od tebe, já se nemusím držet stranou. A abych nezapomněl, víš čím jsem kdysi býval? Asi tě to už nepřekvapí, ale byl jsem kickboxer.“
Arkill se podíval na Arise a uviděl, jak nejen jeho ruce, ale i nohy a kolena obklopuje oheň. Podcenil ho!
„Připrav se zemřít!“ vykřikl Aris a vyrazil.
Arkill si odplivl. Směsice slin a krve dopadla na asfalt. Musel to použít, nedalo se nic dělat. Tu trošku síly, kterou získal vysedáváním u Tara v bezvědomí teď vyplýtvá s tímhle ubožákem. Víc, než cokoliv jiného teď nenáviděl to, co se z něho stalo. On, kdysi jeden z nejobávanějších démonů, pravá ruka Ďábla a měl by být zabit takovým ubožákem?! Nikdy! „Částečná zbroj!“
Arisův kop zachytila levá Arkillova ruka v zlověstné černé plátové rukavici, jejíž hřbet byl poset palec dlouhými bodci.
„T-ty … ty jsi pekelný rytíř?!“ vykoktal svá poslední slova Aris a vzápětí byl umlčen Arkillovou pravačkou, která mu urazila hlavu.
Když bylo po boji, s obtížemi se Arkill opřel o bok auta. Jeho plátové rukavice zmizely, stejně jako veškerá síla: „Sakra!“ zaklel. Spotřeboval ještě víc síly, než myslel. Rána na břiše silně krvácela a příšerně bolela, nejspíš měl i několik polámaných žeber. Po několika minutách se zvedl a vydal na cestu domů. Cestou si ještě vybavil rozhovor s Wornixsem před tím, než šel do práce:

„Já tě nechápu, Arkille?! Zrovna ty, kterému z nás nejvíc vadí, že je Vyhnancem, nechceš o téhle šanci ani na chvíli uvažovat,“ křičel jindy klidný Wornixs. „To se snad už nechceš pomstít? Tuhle šanci podruhé dostat nemusíme!“
Arkill se ohlédl doprava, kde ve vedlejší místnosti ležel Tar v bezvědomí: „Co když nás jen využije?!“
Wornixs položil pekelnému rytíři ruku na rameno: „Známe se už téměř dvě století a nikdy by mě nenapadlo, že si zrovna ty budeš dělat o tohle starosti. Jsme démoni! Jeden druhého využíváme, je to naší přirozeností. Vím, že je to riskantní, ale my nemáme, co ztratit…“

Musel mu teď dát za pravdu. Opravdu už nemá, co ztratit. S touto myšlenkou si Arkill povzdechl. Opět bude mít pána.

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

Tara probudila vábivá vůně. Když otevřel oči, uviděl Eňose s tácem jídla ve dveřích. „Snídaně do postele?! To si nechám líbit,“ řekl si v duchu a posadil se, aby mohl začít hodovat.
Jen, co dojedl, objevil se Wornixs.
„Doufám, že ti snídaně chutnala?“
Tar spokojeně přikývl: „Bylo to výborné.“
„To jsem rád,“ odvětil Wornixs a popošel k oknu, aby roztáhl záclony. Jasné světlo vklouzlo do pokoje a na okamžik Tara oslepilo. „Zajímavé. Není z pekla tak dlouho pryč a už si zvykl na pobit na Zemi.“
„Řeknete mi konečně, kde to jsem?“ zeptal se Tar a vytrhl Wornixse ze zamyšlení.
„Ale samozřejmě. Jestli chceš, rovnou tě tu provedu,“ řekl vlídně Wornixs a počkal, až Tar vyleze z postele.
Tar se nahý rozhlížel po pokoji, ale své věci hledal marně. Pak se u něho objevil Ňunos a v náruči držel nějaké oblečení. Tar se nechápavě podíval na Wornixse.
„Chápej, veškeré věci z pekla se tady na Zemi dají snadno najít. Proto nosíme normální lidské oblečení.“ Po těchto slovech si Tar oblékl džíny a modré tričko s potiskem. Pak vyrazil za Wornixsem na prohlídku domu. Jak záhy zjistil, jednalo se o ubytovnu, ve které žili pouze Vyhnanci. Žádného, krom Wornixse, Eňose a Ňunose však neviděl.
„Abychom se vyhnuly útoku, stvořil jsem kolem celé budovy bariéru, která nás činí před zraky andělů a jiných démonů obyčejnými lidmi,“ vysvětlil Wornixs, ale Tar se nějak nemohl zbavit dojmu, že se vychloubá svou mazaností.
Když došli na verandu, opřel se Tar o zábradlí a začal se kochat výhledem. Nemohl se nabažit pohledem na všechny ty barvy a život, které v Devátém pekelném kruhu neviděl. Těžko říci, zda za to mohla jeho lidská polovina, ale stále víc se mu na Zemi líbilo.
Wornixs v tichosti Tara pozoroval. Neustále přemýšlel, jak by z něj získal nějaké další informace, ale čím víc ho poznával, tím víc ho mátl a toužil znát o něm pravdu. Nikdy takového démona ještě nepotkal. Dalo se říci, že pokud existovala nějaká definice démona, Tar ji celou převracel naruby. Nakonec se rozhodl vynést své trumfové eso: „Mohu vědět, kde jsi přišel k tomu meči?“
Tar se nechápavě na Wornixse podíval. Žádný meč přece u sebe neměl?! Když se objevilo trapné ticho, vytáhl Wornixs dýku s velkým krvavým rubínem v jílci a podal ji Tarovi. Tar pořád ale nechápal, proč mluvil o meči.
„Zajímavé,“ pomyslel si v duchu Wornixs, když uviděl Tarův nechápavý výraz ve tváři. Sáhl tedy do náprsní kapsy, odkud vyndal propisku: „Měl jsem na mysli tu magickou zbraň, kterou právě držíš v ruce.“ Hned na to pak učinil povel: „Rozložit!“ a propiska v jeho ruce se prodloužila a zvětšila, až nakonec na sebe vzala podobu kopí.
Tar nemohl uvěřit svým očím. Poprvé v životě viděl tuhle schopnost magických zbraní. Když pak pomyslel na to, že už odmala jednu takovou vlastnil, připadal si jako ten největší hlupák pod sluncem. Zmocnila se ho zvědavost. Musel vědět, jak vypadá jeho meč: „Rozložit!“ zopakoval po Wornixsovi povel a dýka se změnila v hrozivý, jeden a půl metrů dlouhý, meč. Vzápětí však magická zbraň s hlasitým žuchnutím dopadla na podlahu. „Sakra, to nikdy neuzvednu!“ zanadával si v duchu nad váhou, kterou teď dýka ve své skutečné podobě měla.
„Jak jsem si myslel. Je to krvavý artefakt,“ řekl Wornixs, když uviděl Tara rozložit meč. Sám to předtím neúspěšně zkoušel. Krvavý artefakt byl i mezi šlechtici vzácností, navíc jen málo démonů ho dokázalo vytvořit, tak kde k němu mohl přijít ten kluk?
„Cože?“ ozval se Tar.
Wornixs si opět povzdechl: „Ví ten kluk vůbec něco? Kde proboha v pekle přežíval?!“ Kladl si jednu otázku za druhou v duchu. Nakonec však Tarovi odpověděl: „Normální artefakt může použít každý. Krvavý artefakt jen ten, komu patří. Takhle můžeš mít ohromně silnou zbraň a nemusíš se bát, že by tě s ní někdo mohl zabít!“ I když kolem Tara bylo mnoho neznámých, musel Wornixs uznat, že to není na škodu. Alespoň ho bude moci vychovat k obrazu svému. „Složit!“ učinil další povel a jeho kopí se vrátilo do původní podoby propisky.
Tar se posléze sklonil ke svému meči, zlehka se ho několika prsty dotkl a napodobil Wornixse: „Složit!“ Následně ze země sebral dýku a chvíli se na ni díval. Musel uznat, že mu otec přeci jenom zanechal něco pořádného.
Nečekaně Wornixsovo vyptávání přerušila hlasitá rána. Bariéra kolem ubytovny se lehce otřásla, ale stále držela.
Nad ubytovnou se prohnal archanděl, který ze vzduchu pronásledoval skupinku Vyhnanců, prchajících postraními uličkami.
„Bez šance,“ odvětil při pohledu na ně Wornixs chladně a podíval se na opačnou stranu. To, co uviděl ho však šokovalo ještě víc. Arkill se sotva držel na nohou. Za sebou nechával krvavé stopy. Neváhal ani vteřinu a seskočil z druhého patra na prázdné parkoviště před ubytovnou, jako kdyby to nic nebylo a hned přispěchal Arkillovi na pomoc. Podepřel ho a odvlekl do bezpečí ubytovny dřív, než si ho někdo stačí všimnout.
Tar se díval za letícím archandělem dokud mu nezmizel z dohledu. Poté sestoupil po venkovním schodišti do přízemí k Wornixsovi, který se pokoušel zastavit Arkillovo krvácení. Poprvé v životě se v něm ozvala nenávist k andělům. Chápal, že boj mezi nimi je nevyhnutelný, ale to, co před chvílí viděl bylo nedůstojné. Lovili Vyhnance, jako kdyby byli pouhou lovnou zvěří. Bez kapky slitování.
„Co se stalo? Kdo tě napadl?“ vyptával se Wornixs Arkilla a ten mu s obtížemi odpověděl: „Hledá ho Ďáblův gang! Ti dva lovci k nim patřili … Vidíš, říkal jsem ti, že jsme se ho měli zbavit!“
Než mohl něco Wornixs říci, Tar promluvil: „Dobře, stanu se vaším Vládcem!“
Pohledy všech se k němu upřeli a Wornixs v duchu jásal: „Jak jsem si myslel. Nemá v sobě ani kapku démoní povahy…, tím líp. Konečně naše pomsta může začít!“