Heroes of Might and Magic - Upadající Hvozd - Část 1

Anotace: Hvozd je v nebezpečí a zvědové Necropolis tomu moc nepřidávají...

Sbírka: Heroes of Might and Magic - Upadající Hvozd

Sluneční paprsky dopadaly na krásně se zelenající les uprostřed letního dne a klid a mír, který všude kolem panoval, dodával obyvatelům Hvozdu sebevědomí. A hluboko mezi stromy, ve stejný čas, probíhala u potůčku rada těch nejmoudřejších z nejmoudřejších lesních bytostí. O vysoký, urostlý strom se uvolněně opíral jakoby vůdce všech jednotek Wyngaal – středně vysoký, nenápadný lovec se skvělou schopností maskování. A všude kolem něj seděli na pařezích zástupci všech oddílů. Nedaleko od Wyngaala si hověl hrdý Talanar, o kousek dál si půvabná Direal odprašovala své sedadlo, vedle ní si podivínský Vinrael něco šeptal se svým nejvěrnějším přítelem orlem…

Ve Hvozdu vládla harmonie míru a přátelství, o počinech rozhodovala Rada Moudrých, ve které platila demokracie. A jelikož počet členů byla sudá osmička, rozhodující hlas měl vždy hlavní velitel Wyngaal. Nyní rada dumala nad stále se zvětšujícím problémem, který ohrožoval celou jejich společnost a mohl jí i definitivně zahubit.

Wyngaal se odrazil od kmene stromu, napřímil se a začal obcházet kolem svých druhů. „Lesní bytosti, stvořeny z krásy přírody a harmonie míru, žijí, jak všichni víte, dvakrát, ne, nejméně čtyřikrát déle, než obyčejná stvoření. Naši otcové a praotcové sem před více jak osmi-sty lety přitáhli, když během Války o Trůn dobyli démoni jejich domovský hrad, a následovně i všechny ostatní. Z posledních sil se přesunuli sem se svými drobnými vojsky, aby přírodní řád zcela nezmizel z povrchu zemského a protože doufali, že se jednou budou moct vrátit zpět do bitvy, aby mohli obhájit svůj nárok na trůn, začali prohledávat tento les s nadějí, že zde naleznou nějaké spojence. Téměř tisíc let od jejich počinů a stále nebyl tento les zcela prohledán, nebyl nalezen ani jeho konec, ale ani žádní spojenci. A jakoby nestačilo, že nejsme schopni splnit poslední vůli našich milovaných otců, začaly mezi lesními bytostmi kolovat zvěsti, že kolem se potulují špehové Necropolis, kteří nějak zjistili o našem životě... Já osobně jsem zatím žádného špeha nezahlédl, a kdyby ano, věřte, že si z něj udělám polívku, než abych ohrozil náš lid. Vy jste něco podezřelého zahlédli?“

Mezi ostatními se rozhostilo nepravidelné ticho, každý z nich vrtěl hlavou a někdy někdo něco nesouhlasně zavrčel, když tu najednou se jeden z nich přihlásil a prohlásil: „Já ano!“

Nastalo naprosté ticho, než se na dotyčného Wyngaal otočil. „Ano, Ossire? Pověz nám o tom.“ Vyzval lovec mohutného zmalovaného elfa.

„Ovšem,“ začal ve vyprávění jediný člen Rady Moudrých, který údajně zahlédl nějakého špeha, „Bylo to před dvěma dny, zrovna bylo jasné odpoledne a já měl se svou jednotkou prohledat další kus lesa. Když jsme byli asi tři hodiny odtud, zahlédl jeden z Tanečníků Meče údajně Kostlivého Lučištníka. Prohledávali jsme to tam nejméně hodinu, když jsem zaslechl praskání větví a šustění kapradí v místech, kde mé jednotky neprohledávaly. Společně se třemi Tanečníky Meče, dvěma Lovci a jedním Mistrem Lovcem jsme se vydali za těmi zvuky. Najednou začaly ze vzduchu padat šípy, jakoby bylo kolem nejméně dvacet kostlivců. Dva Tanečníci a jeden Lovec podlehli a zemřeli, se zbylými třemi jsem se začal stahovat a zatím co stále pršely ze stromů šípy, oba Lovci opětovávali střelbu naslepo. Nakonec z korun stromů spadl jeden mrtvý Kostlivčí lukostřelec, který se ještě jako vrchol roztříštil o zem. Připojili jsme se zpět k celé skupině a vrátili jsme se sem. Teprve před malou chvílí mi došlo, že to byla past… Myslel jsem si, že to byl nějak hodně zkušený kostlivec, kterého jsme slyšeli, jak leze na strom, od kterého nás chtěl pobýt. Ve skutečnosti jich tam bylo určitě víc, jeden upoutal naši pozornost a když jsme vstoupili mezi stromy, začali na nás pálit. A když jsme jednoho sestřelili, vsadili na mou hloupost a přestali. Čekal jsem do téhle rady, abych vám to mohl sdělit. Stydím se za sebe, že jsem jim dal tolik času a možná jen kvůli mně teď všichni padneme.“

Opět nastala chvíle ticha, Wyngaal se opět opřel zdrceně o kmen stromu a nevěděl, co říci. Někteří členové Rady Moudrých začali nahlas spekulovat a tiše nadávat na Ossira, zbytek jen mlčky přihlížel a přemýšlel o tom, co právě jejich druh řekl.

Nakonec Wyngaal zvedl nesouhlasně ruku a všichni zmlkli. „To, co jsi provedl, Ossire, bylo velmi nezodpovědné a ohrozil si tím celou naší společnost. A už jen to, že jsi mi nenahlásil, že padli tři naši muži, je velmi… Potrestánihodné. Ale co se stalo, to se stalo, to nezměním ani já, ani vy všichni dohromady. Přestěhovat se nemůžeme, všechno máme tady a navíc nevíme, co by nás mohlo ve větší hloubce tohoto lesa čekat. Navíc, jak z Ossirova vyprávění odhaduji, špehové jsou všude po lese. Máme tedy jedinou možnost, vyčistit les od špehů a to co nejrychleji. Každý z nás si vezme nějaké jednotky a pročesá určitou část lesa. Ylthin společně s Vinraelem zde zůstanou a budou ochraňovat víly a jednorožce. Do setmění si sežeňte vše, co potřebujete a až zcela zmizí slunce z obzoru, sejdeme se všichni zde i se svou skupinou. Pak si řekneme, co dál. Běžte!“



***

Když rudé slunce nebylo vidět za korunami stromů, šest plně vyzbrojených vůdců se sešlo na mýtince u osmi prosezených pařezů. Každý měl u sebe nejméně patnáct bojovníků, ať už to byli elfové či lovci. Zbytek jednotek zůstal ve Hvozdu a hlídaly své obydlí.

Poté, co Wyngaal rozdal všem úlohy, směr jejich prohledávání a čas srazu, všichni se rozešli svou cestou. Nakonec zůstal pouze on sám, aby se ujistil, že jde vše podle plánu a nakonec i on opustil osm pařezů a vydal se svým směrem, společně se svými sedmnácti bojovníky.



***

Anwen se společně s osmi Lovci, dvěmi Mistry Lovci, sedmi Tanečníky Meče a třemi Druidy, prodírala hustými křovinami a občasnými smrčky. Tato elfská bojovnice se dostala do Rady Moudrých nedávno, nikdo jejího vstupu však nelitoval, neboť byla velmi inteligentní a zkušená v bojích. Díky jejich zelených tetování všude po těle a krapet mužských rysů, si jí často ostatní pletli s mužem, to však pouze tehdy, když neviděli celé její tělo, které navrátí víru zase na ženské pohlaví. Nyní svírala prodloužený meč a byla připravena rozpárat každého, kdo není lesní bytost.

Již uběhlo šest hodin, co se všichni členové Rady Moudrých rozdělili a podle klidných a uvolněných zvuků přírody Anwen odhadovala, že nikdo ještě nenačapal žádného špeha. Ani ona nezpozorovala nic podezřelého, nyní však hledala místo, kde by si mohli společně se svou jednotkou odpočinout.

Když konečně všichni vyšli z věčných křovin, prostíral se před nimi krásný potok, kolem kterého rostly jasně zelené rostliny a barevné květiny. Všichni, až na Anwen, začali jásat a čekali, až jejich vůdkyně svolí k „volnému výběhu“. Ničemu takovému se jim však nedostalo, namísto toho Anwen rozkázala zajistit a prohledat okolí. Po dvaceti minutách, kdy jednotky nic nenašly, si všichni dopřáli vysloužený odpočinek – vždy krom dvou hlídek.

Najednou vzduch prořízl ostrý šíp, který se zabodl jednomu z Lovců do tenkého krku. Z čerstvé rány okamžitě začala chrlit rudá krev a jednotka se svalila umírající na zem. Anwen varovně vykřikla a všichni se chopili do zbraně. Z křovin přilétalo čím dám tím víc a víc ostrých šípů, kterým se dalo těžko vyhnout.

Vůdkyně dala povel a začala společně se svými chladnými bojovníky postupovat směrem k cestě, odkud před chvílí přišla a přitom se hbitě vyhýbala šípům.



Pokračování příště