Démoní Lord Země - XIII.

Anotace: No, sice nevim, jestli něco nepřehánim, přeci jen sem míchám dost to náboženství, i když to dělám trochu cíleně, ale jako ateista bych se nerad nikoho dotknul. Hold to musíte posoudit vy ostatní. Přesto bych chtěl přidat i další, nejen křesťanství...

Místo: Tartar - Peklo

Úplně první věc, kterou Ďábel udělal, když ho Bůh s jeho přívrženci vyhnal z nebe bylo stvoření pekla. Hned potom se rozhodl Bohu dokázat, jak se mýlil tím, že v něm vytvořil Tartar. Místo, kam po smrti přicházely duše všech hříšných lidí. Chtěl mu ukázat veškerou lidskou špatnost, aby si konečně uvědomil, že si dar života nezaslouží.
Boha se při pohledu na miliony duší nejprve zmocnil ohromný smutek, ale potom se nad jejich věčným utrpením smiloval a dovolil jim své hříchy vykoupit bolestí. To však Ďábla rozlítilo a na Boží zásah odpověděl tím, že umožnil těm nejhorším získat nový život, jako démoni…
Úryvek z Wornixsových pamětí

***

Peklo tvořilo obrovský počet menších i větších dimenzí. Většinu z nich ovládali jednotlivý vládci, ale existovaly i neutrální dimenze, jako byl Tartar. Jelikož v něm na svět přicházeli nečistí démoni, vládce, který by ho ovládal mohl získat v síle převahu nad ostatními. Avšak bojovat o něj mezi sebou by Nebeským jedině nahrávalo do karet. Proto se všichni vládci shodli na tom, že se Tartar stane neutrálním územím. A tak do něho přicházeli pouze zástupci vládců, kteří tu verbovali pro své pány nově zrozené démony.

Uběhly už čtyři dny od Yerdolova příchodu do Tartaru. S ním přišla i velká část armády Devátého pekelného kruhu, aby tu pátrala po Tarovi. Doposud však nenarazili ani na jedinou stopu toho, že by se tu byť jen objevil. Neúnavně však pokračovali v pátrání. Bloudili v nehostinné pustině, nad kterou dohlíželo nikdy nezapadající slunce, jehož trýznivé paprsky sužovaly statisíce duší. Ty v hmotné podobě bezcílně bloudili krajinou bez jídla a vody. Schopní prožívat muka a utrpení v ohromných bolestech neustále umírali, jen aby po chvíli opět ožili. Skrz bolest tak pykali za své špatné skutky.
Yerdol už toho měl dost. Neustále přemýšlel o Ditovi a o tom, jak by z něho dostal potřebné odpovědi. Věděl, že v Tartaru Tara nikdy nenajde, ale zpochybňovat rozhodnutí své vládkyně, to mohl rovnou spáchat sebevraždu. Plný vzteku na vlastní bezmocnost udeřil do balvanu vedle sebe a ten se roztříštil na desítky úlomků. Přitom se nechtíc dostal do stínu skalního převisu.
„Kruci,“ zaklel, když se ze stínu vynořili desítky pavouků, velcí jako pěst dospělého muže, kteří představovali jeho zhmotněné zlé skutky. Lezli po něm a kousali ho všude po těle.
Kadfir počkal až Yerdol zadupe všechny pavouky a trochu se uklidní, potom teprve k němu přistoupil. Necítil se v Tartaru zrovna dvakrát dobře. Při pohledu na duše hříšníků, kteří se pokoušeli zahnat žízeň u kaluže, z níž se vynořilo chapadlo a v té trošce vody je utopilo se mu připomínal vlastní původ. Kolikrát byl on před svým znovuzrozením takhle utopen? Nebo kolikrát se na něho snesli z oblohy supové s vydloubnutýma očima a rozsápali ho na kusy? A už vůbec netoužil znát odpověď na otázku, kolik let bloudil touto mrtvou krajinou, vydán napospas nemilosrdnému slunci. Chtěl jen odsud, co nejdřív.
„Našli jste něco?“ zeptal se Yerdol, když zašlápl posledního pavouka a vyšel ze stínu zpátky pod spalující paprsky slunce.
Kadfir místo odpovědi mlčel. Nemělo smysl cokoliv říkat.
„Chápu,“ Yerdol se usadil na zbytky balvanu a rozhlédl se po okolí. Skoro by i přísahal, že slyší Ditův posměšný smích: „Vydej rozkazy k návratu,“ rozhodl nakonec. Jako nejvyšší důstojník nemohl dopustit, aby kvůli téhle frašce nějaký vládce využil příležitosti a podnikl útok na Devátý pekelný kruh.
Kadfir na něho zmateně pohlédl, ale pak jen kývl na souhlas. Přeci jen byl jeho nadřízený. On bude ten, kdo by musel snést případný hněv vládkyně za neuposlechnutí jejích příkazů. I když to nebylo dvakrát jisté. Přeci jen se z poslů zatím nevrátil ani jediný. Stačilo si to dát dohromady. Byli mrtví!
Yerdol vstal z balvanu a vydal se na cestu k portálu. Vše ostatní nechal na Kadfirovi. Riskoval hodně, ale tak už to v démoním světě chodilo. Každý den mohl být poslední. Jen ti nejsilnější a nejdůvtipnější přežívali!

Těsně před portálem Yerdol uviděl osobu zahalenou v plášti. Bezejmenný. Kdo ví, jak dlouho tu už na něho čekal? Musel se pousmát. Moc dobře věděl, co je zač. Určitě by nepřišel do Tartaru, kdyby nezjistil něco důležitého!
Když k němu došel, Bezejmenný se mu uklonil: „Doufám, že máš dobré zprávy.“
Bezejmenný se pod kápí usmíval. Čekal tu na Yerdola už několik hodin. Jako duše zesnulého se v pekle vystavoval velkému nebezpečí. To, že přišel i do Tartaru mu mohlo přinést především velkou bolest. Ale tak dlouho trvalo, než se mu konečně naskytla příležitost získat to po čem tak dlouho toužil, že by po Yerdolovi v Tartaru snad pátral, kdyby to bylo nezbytné. Naštěstí ho znal už docela dobře. Věděl, že dřív nebo později přestane po bratrovi vládkyně pátrat. A on měl času dost, celou věčnost. Z pod pláště vystrčil zhmotněnou ruku, alespoň si od Yerdola mohl snáz vzít svou odměnu.
Yerdol chvíli koukal na Bezejmenného napřaženou ruku. Usmál se: „Jsi si nějak jistý cenou informací?!“
Bezejmenný mlčel.
„Tak povídej, hořím zvědavostí,“ řekl posléze Yerdol nedočkavě.
„Nejdřív má odměna,“ řekl Bezejmenný nekompromisně.
„Nevěříš mi?!“
„Jsem jen zesnulá duše, co uzavřela dohodu s démonem,“ odsekl drze Bezejmenný.
Yerdol se znovu usmál. Ten den, kdy se před ním Bezejmenný zčistajasna objevil a nabídl mu své služby, hodně riskoval. Mohl ho lehce chytit a dát jako dar vládkyni, ale musel uznat, že na něm něco bylo. Strhl si z opasku kožený váček a podal ho Bezejmennému: „Neboj se, já své slovo držím! Tak, co si zjistil?“
Bezejmenný schoval ruku s koženým váčkem do bezpečí pláště a v duchu se zaradoval: „Konečně!“ Potom řekl Yerdolovi vše, co zjistil. Nevynechal přitom jediný detail.
Yerdol během poslouchání zatínal ruku v pěst. Byly to opravdu cenné informace a zaplatil za ně tak lacino. Přeci jenom jeden krystal s duší je pro něho snadné získat. Ale tyhle informace … konečně se zbaví toho Hada! Beze slova zamířil k portálu. Bylo na čase začít jednat.
„Obchodovat s vámi bylo potěšením,“ zavolal za Yerdolem Bezejmenný a pak se rozplynul, jak pára nad hrncem pro případ, že by se Yerdol rozhodl od jejich dohody odstoupit. Narozdíl od démonů mohl procházet mezi dimenzemi bez použití portálu, a tak se vrátil zpátky do Devátého pekelného kruhu. Být mrtvá duše mělo i své výhody, jen to chtělo mít patřičné znalosti. Nejprve se však podíval na zelený krystal s uvězněnou duší. S láskou si prohlížel jeho dokonalý tvar. Když ho schoval, vydal se najít jednu urozenou démonku. Přeci jenom se mu naskýtala možnost uzavřít ještě jeden dobrý obchod. A dva krystaly jsou vždycky lepší, než jeden…