Kapitola druhá: Tajemství v mlze…

Anotace: Další pokračování Alkarona, vlčího démona... :-) Já vím, že první kapitoly nepatří mezi ty úplně nejzáživnější, ale mohu zaručit, že v budoucnu přijde změna, o to se nebojte...;-)

... Ještě krátký čas vytrvale běžel. Po chvíli však zvolnil krok, až se úplně zastavil. Zářný bystrý zrak upíral do šera. Kolem něj široko daleko nebylo zas nic víc než hustý neproniknutelný mlžný opar, který rozespale vydechovalo samo jezero do prázdnoty světa. Neustále se rozhlížel, jestli někde nezahlédne alespoň nepatrný bod, podle kterého by se mohl zorientovat, ale všude se plazily pouho pouhé pramínky mlh a par. Svíjely se a proplétaly, ztrácely vysoko nad jeho hlavou, kde je odnášel čerstvý ranní vítr z Modrých hor. Tiše doznívaly poslední hlásky a šeptaná slova vyřčená neznámým jazykem. Jeho noční společnost odcházela. Slabý poryv větru, jenž zabloudil k jezerní hladině, je naráz rozvál a odnesl v dál.

Vzhlédl. Jeho útrpný pohled prozrazoval vše, co by jinak musela vylíčit spousta zbytečných slov a přesto by nedokázala zachytit hloubku a sílu onoho prazvláštního pocitu, jenž se mu v očích zračil. Mezitím, co tu jen tak nerozhodně postával, obloha odhodila černý plášť a oblékla ponuré jednotvárné šedavé roucho bez jediné skvrny v podobě hravých obláčků. Sklonil hlavu. Už nemělo smysl utíkat za úkrytem. Teď ho viděl celý svět. A pokud ho někdo sledoval, dávno už ho musel spatřit. Jeho mysl zaplavily chmurné myšlenky… I když vlastně, kdo by ho hledal a proč taky… Navíc sem se nikdo neodváží, nikdo nemá tolik odvahy, aby se vydal dobrovolně do těchhle končin a rušil temnou vodu v jejím neklidném odpočinku…Všudypřítomná mlha ho halila ze všech stran, za což byl vděčný, ač na něho působila poněkud tísnivě. Dlouhé vleklé hodiny se ploužil směrem, který alespoň trochu považoval za správný… Ticho, jež od rána nastalo, bylo ohlušující. Tak omamné, že stěží vnímal okolí a jeho opatrnost dosti upadala. Párkrát, když mlha někde trochu prořídla, spatřil na nebeské klenbě obrovské slunce, jež však notně splývalo s oblohou a nezkušený by se mohl domnívat, že je to snad i měsíc.

Kdysi to bylo překrásné zlatavé slunce, jež prohřívalo tělo i duši a dokázalo by rozehnat mlhu i smrtelný chlad nad jezerem. Jenže temnota se ho ve chvíli, kdy se chopila vlády a nastolila nový řád, pokusila na projev své nesmírné moci rozervat na kusy. Bývalo by se jí to povedlo, slunce se však někomu hodně mocnému a silnému povedlo udržet a dlouho vzdorovalo ničivému běsnění zla. Tomu se na neštěstí nakonec povedlo urvat část slunečního těla. Ozval se ohlušující hřmot, praskání, zvuky lámání a trhání. Po nebi tryskala žhavá krev a zpustošila vše, na co dopadla. Slunce několikrát mocně zablikalo, až s hlubokým slábnoucím šumem, podobným poslednímu vydechnutí skoro vyhaslo.

Jeho povrch byl pokryt krátery. Možná se už i slunce obracelo v prach a přibližovalo tak neodvratné skonání onoho světa. Světa, který dříve bujel životem, krásou a barvami. Po jehož pláních se svobodně proháněli bytosti, jaké se dnes nacházejí snad už jen v pohádkách. Tenkrát se něco přihnalo. Snad to přivál západní vítr od Moře. Převalilo se to jako mor přes honosné Talegonské pláže, proslavené sličnými mořskými pannami, co se zde rády vyhřívaly na horkých paprscích jasného slunce při východu z modravých hlubin oceánu. Přelilo se přes vysoké duny Saronských pouští, kde dlí bájné město Saron pohřebené v zlatavých písečných klenbách a ve svém nitru skrývá udatné vojsko, které tam bylo prastarou radou kdysi ukryto, aby v případě nejvyšší potřeby spasilo svět. Škoda jen, že se ztratil předmět, jenž jediný je dokázal povolat. Bez něj bylo vojsko bohužel k ničemu. Tak to alespoň praví legendy. Probilo se to majestátným štítem Modrých hor, a tak už tomu nestálo nic v cestě bohatým vnitrozemím plným lesů, luk a pastvin. Z Jihu, Severu a hlavně Východu přicházela veškerá možná pomoc. Avšak rána byla příliš velká a navíc zabít něco, co už je mrtvé dokáže leda čaroděj a i to ne ledajaký…

Povrch země vyhlížel tiše, neutěšeně, odumřele. Nikde žádná zvířata, květiny, kvítky, listoví ani žádné obvyklé i magické bytosti, kterými se dříve tento svět pyšnil. Z domů i ohromujících staveb zbyly jen trosky, polorozpadlé pomníky dřívějšího života. Ze všeho zbyl jen prach a stín. Mlha. Něco jako-by vysálo z tohoto kraje veškerý život, barvy i sílu a zanechalo jen Smrt. Smrt, která svým jedem otravovala vše, co dříve vlastnilo byť sebemenší stopy života, smrt, jež vše měnila v jemný písek. Čas jako-by se navždy zastavil…

Mezitím, co se utápěl v myšlenkách o tom, co se stalo, nevědomky dospěl k vrstvě mlhy, který byla tak hustá s zároveň rozsáhlá, že připomínala bílou vysokou hradební zeď. Rychle proudila vzhůru k oblakům. Zdálo se, že rotuje… Alkaron byl příliš zabrán do svých vlastních vizí, aby si toho včas povšiml. Jeho sklopená hlava s přivřenýma nepřítomnýma očima, jež i přes den vydávaly stálou jemnou zář, pomalu vstoupila do mlhy a za ní následovaly i přední nohy. Teprve, když se jeho oči nevědomky střetly s tím, co se pod ním vyjevilo - pohled do bezedné černé prázdnoty - ho naprosto probudil… Hrůzou se z něj vydral zvuk nejvíce podobný divokému stenu, blesku rychle se vymrštil a jako smyslů zbavený utíkal pryč. Nevnímal, kam běží, před očima mu dozníval obraz toho, co zahlédl v oné temnotě. Zastavilo ho až bolestné klopýtnutí o řadu stejně velikých vedle sebe pokládaných kamenů, mezi nimiž se ve vzdálenosti dvě stě stop tyčil vždy jeden menhir s runovými znaky. Prudký náraz ho vymrštil do vzduchu, proletěl něčím, co se druhem působené bolesti dalo přirovnat leda k ohni, ochromen spalující bolestí se nestačil přetočit a ztěžka dopadl na bok. Setrvačností se klouzal několik desítek stop, než se dočista zastavil. Nepokoušel se vstát. Pouze ležel a přerývaně dýchal. Celé tělo ho bodavě pálilo. Vzduchem se nesl pach spálené srsti a možná i masa. Starý obranný systém menhirů stále spolehlivě fungoval. Tisíce jehliček mu probíhalo celým tělem. Musel si pádem zlomit několik žeber. K tomu ty nepříjemné popáleniny. Příliš ho to ale netrápilo. Jeho tělo se o to začalo okamžitě starat samo. Roztříštěné a polámané kosti skládalo a vracelo zpět. Tržné a vnitřní zranění spojovalo a zacelovalo. Odtud ta pichlavá bolest.

Pochvíli se už mohl postavit a bolest pozvolna ustala. Kvůli své hloupé nepozornosti málem přišel o život… Nebo spíš a toho se bál ze všeho nejvíc o duši… Nikdy není jisté, co menhiry dovedou, zvlášť když se nevyznáte v magii run. Bylo to jedno z mnoha „úst“ jezera. Místní jim říkávali mordy. Zdálky připomínaly pouhý stín, ztemnělé místo o velikosti větší studánky, kdyby bylo možné ho vůbec přes hustou mlhu spatřit, ale zblízka byla dobře viditelná černá slizká hmota, jež v rychlém víru kroužila stále dokola a hypnoticky se ztrácela někde v hloubi jezera. Stačilo se jen pozorně zahledět… Alkaron rázem pronikl do nekonečných hlubin, spatřil nespočet duší, mladých i starých tváří, slyšel na tisíce příběhů, sto různých hlasů mluvících jeden přes druhého desítkami jazyků. Kdyby se rychle neodvrátil a nevytrhl z jejich spárů, nevědomky by se ponořil do té černé husté hmoty a ocitl by se v nekončících vodách jezerního světa. V noci byly tyhle tůňky skoro nespatřitelné. Splynuly s ledem. Dokázaly stejně dobře odrážet potemnělé nebe. Každopádně to byl ale jeden z mnoha vstupů do Mrtvého království bez možnosti návratu. Jako dveře, kterými projdete, ale ze strany druhé nenajdete žádnou kliku ba ani zámek.

Slyšel o tom, že tyto tůňky tvoří střední pásmo jezera, ale nechápal, jak se tam mohl dostat. Vždyť tohle pásmo lemují ze všech stran ochranné staleté menhiry, jež by neměly nikoho vpustit… Zaráželo ho, že si nepamatoval, že by přes nějaké přešel, avšak nyní se přes ně citelně dostal ven. Menhirové pásmo se muselo někde zhroutit a rozpadnout, nechtěl o tom přemýšlet. Nedávalo to smysl. Vždyť nespatřil ani žádné trosky. Nic.

Pomalu se zvedl a vydal se podél kamenů dál. Teď měl alespoň vcelku spolehlivou věc, která ho povede. Dny byly krátké. Časem si povšiml, jak mlha řídne a jeho stín nabývá na tmavosti. Tu se mu v mysli objevila včerejší vzpomínka na zvláštnost a neobvyklost v jeho stínu. Objeví se a půjde s ním zas? Co to vlastně vůbec je? Musí tomu přijít na kloub nebo nebude mít klid po celou zdlouhavou cestu přes pláň… Do duše se mu opět navracela vyrovnanost, avšak klid se nedostavil…