Prokletí - Kapitola 1. Náměsíčnost

Anotace: První kapitola kratší povídky, ve které není nic jak se zprvu zdá, s Leilou se něco děje a ona netuší co. Vždyť probrat se v pyžamu na střeše cizího domu není normální...

Vzbudil ji silný zápach starého oleje, moči a prachu. Rozkašlala se a prudce posadila.
"Sakra kde to jsem?" Nevěřícně se rozhlédla. Byla střeše nějaké budovy a měla na sobě jen pyžamo. Bože, co jsem to v noci dělala. Točila se jí hlava, ale věděla jistě, že včera nic nepila. Jinak by se jí jazyk lepil na patro a v puse by měla jako v polepšovně. Vstala, oprášila olezlé pyžamo (ty skvrny z něj asi jen tak nedostane) protože jí začala být zima - navíc měla bosé nohy a ještě k tomu pěkně špinavé. Všude byl prach smíchaný se zbytky sněhu. V dálce krákaly vrány, jinak byl kolem klid, rušený jen monotónním vrčením motorů aut, dole na ulici. Prostě další úžasný den uprostřed velkoměsta.
Rychle zamířila ke dveřím a zalomcovala jimi. Zamčeno.
"To snad není pravda!" ulevila si a praštila do dveří tak silně až ji křuplo v kloubech. Usykla bolestí. Byla to jediná cesta odtud - teda pokud si nechtěla skočit u pátého patra rovnou na hlavní ulici. Možná by si jí potom někdo všiml.

Rozhodla se to nevzdat. Dveře vypadaly hodně staré a do zámku se už před časem zakousla rez. Zacloumala dveřmi vší silou, co v sobě našla a uslyšela skřípot namáhaného kovu a vzápětí dutou ránu. Cesta byla volní.
"Ono bylo zamčeno zevnitř?" podivila se, když zvedla zrezivělý zámek. Naposledy se ohlédla za sebe. Nevěděla kde je, z tohoto pohledu ještě město neviděla. Ze všech sil se snažila zorientovat.

Podařilo se. Našla známý záchytný bod - starý kostel. Ten by měla najít i když půjde po ulici o pět pater níže. "To jsem teda pěkně daleko," odtušila a rozhodla se nevnímat rostoucí strach, který se jí plazil kolem žaludku. Jak se sem sakra mohla dostat? V pyžamu?

Sešla po schodech dolů a vyšla na ulici. Myslela přitom na to jak je vděčná, že má na sobě aspoň jednobarevné pyžamo, místo toho s medvídkem, co ležel doma ve skříni.
Zima začala být trochu vlezlá - přece jen byl začátek března, nejvíce jí studily nohy, ale normálně by je měla mít už úplně promrzlé. Všude kolem byl bílý místy šedivý sníh. Srdce ji splašeně tlouklo, když se proplétala neznámými ulicemi. Byla tak vystrašená, že se v duchu modlila, aby to byla jen další noční můra. Z té se totiž člověk probudil v bezpečí své vlastní postele.

Snažila se utíkat, stále více lidí se za ní zvědavě otáčelo. Najednou u chodníku zastavilo policejní auto. Z okénka vykoukl docela mladý policista.
"Slečno, stalo se vám něco?" a také hned z auta vystoupil. Jeho kolega nervózně poklepával prsty na volant. Zřejmě nesdílel nadšení svého kolegy pro bezhlavé samaritánství.
"Nevím…, zřejmě jsem byla náměsíčná a teď bych se ráda dostala domů. Netuším, kde jsem. Nikdy předtím jsem tu nebyla."
"A kde bydlíte? My vás tam svezeme. Přece nebudete chodit ulicemi bosá a v pyžamu, když takhle mrzne." Otevřel zadní dveře auta a čekal až dívka nastoupí. Moc se jí nechtělo, ale možná to bude přece jen lepší, než kdyby se plahočila pěšky před celé město.

Byla sama, v pyžamu, se dvěma policisty v autě. Srdce se jí sevřelo strachy - i když se na ni mladý policista vřele usmíval. Jeho starší kolega si jí zase nevšímal vůbec. Rád byl tohle měl za sebou.
Kdyby měla na výběr, nevlezla by sem. Nevěřila jim. Nevěřila žádnému chlapovi nad 15 let. Mluvilo za ní pár jejích nepěkných zkušeností.
Prvního úchyláka potkala, ještě, když chodila na základní školu. Šla zrovna se psem do jejich oblíbeného parku. Sice tam byly malé uličky lemované vysokými keři a stromy, ale tehdy jí to nevadilo. Bylo to její dětské hřiště. Už šla domů, když se pejsánek usmyslel vykonat svou velkou potřebu. Jenže asi o dva metry dál, seděl na lavičce holohlavý muž. Podíval se na ni, vstal, stáhl si kalhoty a začal si dělat dobře. Chtěla ihned zmizet, ale Bakovi to tentokrát nějak moc trvalo. Chytila ho tedy pod paži a utíkala pryč.
Asi rok se tam neodvážila jít.
Když už byla nějaký ten pátek na střední, chodila venčit svého Baka zase normálně do jejich oblíbeného parku. Vykračovala si to zrovna do kopce, než ji zastavil nějaký kluk. Byl asi o pár let starší a vypadal docela sympaticky. Usmíval se na ni. Teď je místo na to pověstné ale. Leila byla tehdy docela dost velké ucho, protože první co jí řekl znělo: "Ahoj, máš pěknej zadek." No řekněte sami jestli tahle věta neznamená "Děvče zdrhej jak nejrychleji můžeš." A Leile, té naivce to tenkrát nedošlo.
Začal jí chválit psa a potom navrhl, jestli se sní může projít. Naštěstí měla aspoň menší pud sebezáchovy a zahnula na pískoviště, které je hned na okraji aleje. Od tohoto bodu si to pomatuje jen mlhavě, ale to hlavní se jí z paměti nevymaže nikdy. Seděli na lavičce a on jí ukazoval na svém notebooku svůj školní projekt, hudbu a tak dále. Pak už chtěla jít domů, ale strhl ji zpátky a ona se mu najednou ocitla na klíně. Vjel jí rukama pod bundu. To už se mu uvnitř pěkně vystrašená rychle vysmekla. Kupodivu ji nechal a začal se omlouvat. Zvolila tedy jinou taktiku - byla na něj milá. Neutíkala a nechala se doprovodit domů (bohužel bydlela vedle parku). Kdyby na něj totiž vyjela, mohlo by mu třeba přeskočit a ona nebyla zrovna kdejaká běžkyně. Navíc Bak byl moc malý a přítulný na obranáře.
Proto si dávala pozor, vždy a všude. Zaselo to do ní strach z lidí - obzvláště z mužů. Někteří na ni tak působili okamžitě, jiní (kteří se jí líbili) ne. Ale čím byli starší, tím více se jich bála. Možná to bylo něco ve výrazu jejich tváře, možná to měli v očích nebo v pohledu jakým se na ni dívali. Nedokázala ten strach překonat. Díky tomu její osobní život nestál za nic. Měla strach se jít ven večer někam bavit, měla strach poznávat nové lidi.

Konečně si oddechla. Vůz zastavil u jejího domu. Bydlela sama v oprýskaném šedivém paneláku, kterému s radostí přezdívala Králíkárna. Ten jeden pokoj s kuchyní ji zatím stačil. Aspoň mohla být daleko od přísného dohledu rodičů. Neodpustili jí, že přestala studovat a vrhla se do víru pracovního procesu, aby se o sebe dokázala postarat sama. Nechtěla aby jí někdo živil, aby byla na někom závislá. Chtěla sama sobě dokázat že měla na to, se sama o sebe postarat. Druhým bodem na seznamu byl její strach z mužů.

Vystoupila a zjistila další dost nepříjemnou věc. Neměla klíče.
"Děje se něco slečno?" zeptal se policista a usmál se na ni. Měl silné nutkání ji zavést na policejní stanici a vyslechnout ji. Vypadala jako by jí někdo unesl z postele, nebo něčím nadopoval. Pyžamo měla uválené a plné tmavých skvrn, jako by se celou noc válela po špinavých ulicích. Jeho kolega nervózně zakašlal. Neměl na věc stejný názor.
Leila se nervózně pousmála. "Jaksi nemám klíče." Zčervenala až za ušima. Ten policista byl celkem hezký a ona tu stála v zabahněném pyžamu. Takový trapas. Horší to snad být nemůže. Nadávala si v duchu.
"Dobře, zavoláme zámečníka a zatím zkusíme na někoho zazvonit, abyste nemusela čekat venku," usmál se na ni, protože ji chtěl dodat pocit bezpečí. Na té dívce se mu zdálo něco zvláštního, možná to měla v očích. Vypadala jak raněná laň a on jí chtěl pomoci.
"Děkuji," špitla. Že bych měla štěstí na hodné policisty? Svitla jí drobná naděje.
No možná trochu. Všimla si, jak si jí oba nepokrytě prohlížejí. Bradavky měla ztuhlé zimou a tohle pyžamo bylo docela pěkně opnuté kolem těla. Jediné, které měla ve správné velikosti, jinak na ni všechno plandalo - ale dárky na Vánoce se přece nevraceli.

V tom se přibelhala sousedka a jala se odemykat vchodové dveře. Přitom se na Leilu podezřívavě podívala. Jak asi musela vypadat mladá žena v pyžamu s policisty v zádech.
"Dobrý den paní Rousková," pozdravila
Všichni vešli dovnitř a policista paní požádal, jestli by u ní mohla Leila počkat, než zámečník dorazí. Souhlasila, ale ta neochota z ní úplně čišela. Neměla v lásce moderní mládež, i když Leile už nějaký pátek nebylo náct. Pustila ji na chodbu a dovolila jí stoupnout jen na noviny.
Vždyť je to jen chodba. Povzdechla si, ale nic té stařeně neřekla.
"Nashledanou slečno a příště buďte opatrnější," usmál se na ni policista a otočil se k odchodu. Najednou se jí na chvilku zablesklo před očima. Viděla sama sebe v tmavém koutě parkoviště, kde ji ten policista dost drze osahával.

Zatřásla hlavou a vize, nebo co to bylo, zmizela. Už zase viděla jen tu ponurou místnost, zavánějící starobou, levným mýdlem a kočičím záchodkem.
To přece nebyla moje myšlenka, na takové perverzní věci nejsem. Zvlášť ne dnes ráno. Ale co to bylo? Co se to dnes proboha děje? Přemítala než si všimla sousedky s kouřícím čajem v ruce.
Poděkovala a objala hrnek dlaněmi. Byl krásně hřejivý, teplo se jí začalo pomalu rozlévat po celém těle. Usrkla, ale ihned se musela zašklebit. Ten čaj byl opravdu hodně přeslazený. Paní Rouskové to však neuniklo, začala se nadechovat aby Leilu poučila o dobrém chování, ale ta ji předběhla.
"Prosím vás, kolik jste tam dala cukru?"
"Jen jednu lžičku. Moc nesladím," připustila stará paní a v očích se jí blýskalo. Jen ať se zkusí slečinka hádat - ona na to byla připravena. Ta dnešní mládež neumí být vůbec za nic vděčná.
"Aha. Tak to je zvláštní…" Nechala větu doznít, vždy sladila jen jednou a teď jako by tam sousedce spadla celá cukřenka. Radši to celé vypila naráz, nechtěla být ještě více nezdvořilá. Musela se však hodně přemáhat, žaludek se jí obracel a vzdoroval.

"Dobrý den, už jsem tady, který byt potřebuje otevřít?" ozvalo se od dveří. Zámečník dorazil.
"Ten můj, v pátém patře," odpověděla Leila, poděkovala sousedce za pomoc a vyšla na chodbu. Dlažba ji studila mezi prsty. Už se těšila až si obuje svoje huňaté papuče a zahřeje se.
"Nepojedeme výtahem?" zeptal se odborník, na kterém šel vidět dobře pěstovaný pivní pupek.
"Já raději pěšky," řekla Lea a svižně stoupala do schodů. K jejím zásadám patřilo, nikdy nejezdit s cizím chlapem tak malým výtahem. Stačí dvě osoby s nákupem a není tam k hnutí.
Zámečník otevřel dveře (požádal o pět stovek za odemčení) a stejně rychle zase odkráčel směrem k výtahu. Leila to skoro nevnímala, její myšlenky teď patřily horké sprše. Rychle si vydrhla zčernalé nohy, aby se mohla oddat proudu hřejivé vody, která si brázdila cestičky po její vymrzlé kůži. Konečně se zahřála.

Celý zbytek dne už ven nevylezla. Byla ráda, že zrovna dnes měla volno. Zameškat práci, byla by v pěkném maléru. Přemýšlela o tom co se stalo. Byla snad náměsíčná? Jasně, v deseti jí spolužačky na škole v přírodě říkali, že v noci chodí po pokoji, ale tohle? Toulat se nevědomky městem? Hlodal v ní červík pochybností. Co když se to stane znovu? Raději si předtím, než šla spát, pověsila klíče na řetízek kolem krku a nechala si na sobě tepláky a tričko s dlouhým rukávem. To kdyby náhodou.