Prokletí - Kapitola 2. Setkání

Anotace: druhá kapitola, kdy se Lea neustále potýká s náměsíčností a nejen s ní, její rozjitřené smysly si s ní pěkně pohrají, protože ona už není obyčejný člověk a podvědomě to cítí i lidé kolem ní...

Otevřela oči a slastně se protáhla. "Co to?" Zpozorněla, cítila na své kůži dotek trávy. Rychle se posadila.

"No to snad není pravda, zase ležím venku!" Srdce jí pokleslo a zakousnul se do ní strach. Co když to bude takhle pokračovat každý den? Co s tím bude dělat? Aspoň, že si na sobě nechala tepláky a tlusté ponožky.

Naštěstí byla poblíž svého domova, v parku, kam lidé ze sídliště chodili venčit psy. Navíc kolem panovala ještě tma, tak ji možná nikdo neviděl. Doprčič! Ulevila si cestou. Co se to se mnou děje?

Zatlačila slzy bezmoci a rychle se oblékla. Třásly se jí ruce. Musela do práce a málem to nestihla včas. Musela otevřít obchod.

Pracovala v nákupním středisku, kterému vévodil známý řetězec Tesco. Jejím královstvím byl obchod s dárkovými předměty. Jeden by se divil, co lidé nekoupí, přáníčka, citáty, knížečky…Leilu práce bavila. A dnes jí aspoň přivedla na jiné myšlenky. Nemohla se s tím nikomu svěřit - co by udělali její rodiče? Zavolali na psychiatrii? Už to viděla - Mami, tati, když jdu večer spát, tak se ráno probudím někde venku, v pyžamu a nevím jak jsem se tam dostala. Mysleli by si, že v něčem jede.

Další den se situace opakovala. Zase probudila venku, jen s menším rozdílem. Kolem ní se tyčily vysoké stromy, vítr si pohrával s holými větvemi, na kterých sotva začaly rašit první pupeny. Nebyla v pyžamu. Měla na sobě mikinu a džíny. Vše bylo celkem čisté až na zadní stranu nohavic, která se na slunci hezky zelenala. To jsem se válela v trávě? Zhoršovalo se to. Už třetí den se probudila jinde. Jestli to takhle půjde dál, bude se být usnout. Co kdyby se probudila někde za městem? Na místě, které v životě neviděla?

"Sakra musím do práce!" zaklela jen co se podívala na hodinky. Už tam měla být. Obchod měl být otevřený jako všechny ostatní. Šéfová nebude mít radost. To by ještě chybělo, aby kvůli pitomé náměsíčnosti přišla o práci.

Rozhlédla se. Přímo před ní zástup stromů trochu řídl, třeba to bude cesta ven. Utíkala jak nejrychleji mohla a nezapomněla si v duchu peprně zanadávat.

Naštěstí byla jen v lesíku na kraji města, kde sídlilo i její nákupní středisko. S vypětím sil doběhla do svého obchůdku a otevřela. Jenže jakmile si nahlásila příchod, rozdrnčel se služební mobil a ona si musela vyslechnout skoro desetiminutový proslov, jak je strašně nezodpovědná a jestliže se to ještě jednou stane, dostane nejenom pokutu. Se skloněnou hlavou se dívala do kasy. Takhle to dál nešlo. Došla jí trpělivost, přece se nemohla každý den probudit někde jinde. Muselo existovat nějaké řešení.

Rozhodla se poradit s kamarádkou. Napřed jí tím nechtěla zatěžovat, ale byla jediný blízký člověk, který ji dokázal pochopit. Možná společně na něco přijdou.

"Lei, vážně nevím čím to může být. Ale něco mě napadlo, přijď dneska do čajky U modrého slona. Třeba s ostatními na něco přijdeme. Víc hlav víc ví a já nechci, aby se ti něco stalo. Co když tě něco v noci přejede?" ozvalo se z mobilu.

Odpoledne dorazila domů, napjatá jako struna. Katka to chtěla probrat s ostatními. Říkala, že je to moc vážné než aby si to nechala pro sebe. A bylo? Zhroutila se na pohovku, unavená z dnešní směny. Bylo. Děsila se večera, kdy bude muset jít spát. Věděla, že by nevydržela celou noc být vzhůru.

Ohřála si oběd - zeleninové lečo a začala se připravovat. Nevěděla proč, ale najednou měla chuť se hezky nalíčit. Měla kosmetiky plný noční stolek, avšak jen málokdy něco z toho použila.

Dorazila na místo s předstihem, ale nervózní jako pes. Co tomu ostatní řeknou? Že si šlehla? Ale nic jiného ji nezbývalo - třeba jí dokáží poradit jak zastavit náměsíčnost.

Všichni už seděli na barevných polštářích a popíjeli různé druhy čajů a kouřili dýmku. Okolí halilo jemné mračno kouře vonícího po hroznech.

"Ahoj Leilo, jak se vede?" pozdravily Káťa s Verčou a usmáli se na ni. Rády ji viděly. Leila nebyla moc společenský typ, ale byla sympatická a s Katkou byly nejlepší kamarádky už od dětství, kdy si navzájem kradly kyblíčky na písek.

Chlapské osazenstvo jen kývlo na pozdrav. Momentálně totiž slastně vyfukovali voňavý dým.

"Ahoj. No nic moc abych řekla. Hlavně posledních pár dní mi dává zabrat." Stručně jim řekla, co se stalo a snažila se u toho tvářit neutrálně - bohužel bez výsledku. Zase byla rudá jako rajče.

"To jsi děláš srandu ne?" smál se Pavel. Leila se tvářila vážně a to ho hned zchladilo.

"Tak v tom případě ti nezávidím, já nevím, zkoušela jsi zamknout a schovat klíče?" zkusil Adam a podal Leile šlauch dýmky. Zamyšleně ho vzala a vdechla voňavý kouř. Vodní dýmka jí vždy dokázala uklidnit.

"To byl hned ten první den, měla jsem zamčeno s klíče v bundě."

Chvíli to rozebírali, ale potom se už jen smáli, nic lepšího je totiž nenapadlo. Chtěli Leilu rozptýlit aby na to tolik nemyslela a docela se jim to dařilo. Hlavní vinu na tom však měla ona vodní dýmka. Dnes byla nějak obzvláště silná.

Pak se ale něco změnilo. Leila to postřehla až ve chvíli, kdy si všimla pohledů svých kamarádů. Hleděli na ní, oči jim lehce jiskřili a byly trochu zamlžené. Čas se najedou táhnul jako med. Měla pocit jako by ji snad viděli i pod oblečení, jejich přivřené oči ani nemrkly. Zkoušela se s nimi bavit jako předtím, jenže to nešlo. Ty pohledy jí byly nepříjemné, navíc se holky začaly ošívat. Nikdo není rád, když vaše polovička okatě zírá na někoho jiného. Leile už to lezlo pěkně na nervy, tak se raději odebrala na záchod. Jenže Katka jí byla v patách.

"Co to bylo?" obořila se na Leilu.

"Netuším, fakt jsem z toho jelen."

"Koukali na tebe tak hladově, ale když se na tebe tak dívám, zdá se mi, že nějak záříš."

"Jak zářím?" prohlížela se od hlavy k patě a neviděla rozdíl.

"No prostě vypadáš nějak šťastnější, spokojenější řekla bych."

"To bych zrovna netvrdila, ale dneska jsem se tu vážně bavila. Díky, Katy. Navíc se mi zdá ta vodárna nějaká silnější. Víš co? Radši půjdu domů, zřejmě jsme všichni zkouření a proto se chovají kluci tak divně. Musím si provětrat hlavu. Nevadí ti to?"

"Dávej na sebe pozor Lei," objala ji Katka, "napíšeme si jo? Něco vymyslíme. Nenechám tě v tom."

"Díky, Katy. Vím, že jo."

Odešla s rozporuplnými pocity - snad se to zase dá vše brzy do pořádku. Ze všeho nejraději měla klid a toho se jí poslední dobou nedostávalo.

Vyšla do čerstvě zasněžených ulic centra města, ještě jemně chumelilo. Nastavila proto chladivým vločkám svou tvář a chvíli na nic nemyslela. Nechtělo se jí domů, mezi ty osamělé stěny jejího pokoje, když venku je tak krásně a vane jemný větřík.

Rozhodla se vyrazit do nedalekého nákupního centra. Za chvíli, by mělo přijít jaro, i když to momentálně nevypadalo. Cítila najednou potřebu si něco koupit, aspoň knihu. Už dlouho sháněla třetí díl Temné Věže od Kinga, třeba bude mít protentokrát štěstí. Kniha ji vždy dokázala pohladit na duši.

Šla pěšky středem města, než konečně vstoupila do rozlehlé haly, ze které přímo dýchala nákupní horečka. Jen tak ze zvyku zabrousila do prvních obchodů s oblečením, a najednou nemohla odolat. Vždy šla na nákupy jen, když nutně potřebovala, ale teď měla silné nutkání pořídit si nové kalhoty, kabát, boty. Než se dostala do poloviny střediska byla chudší o půl výplaty. A kupodivu jí to moc nevadilo. Tíha nákupních tašek ji podivně uklidňovala.

Vyrazila tedy do posledního obchodu, kam chtěla jít původně. Do knihkupectví.

Šla pomalým krokem po levé straně střediska, duchem už se viděla doma s knihou v ruce, když ucítila nějakou zvláštní vůni. Zastavila se na místě, jako by dostala imaginární facku. Co to tu tak voní? Divoce se rozhlížela kolem sebe a hledala zdroj té opojné vůně. Že by květiny? Ne… žádná ji nikdy takhle nevoněla. Ta vůně ji přitahovala jako magnet, nasávala jí plnými doušky. Odkud to jen jde? Procházela střediskem v východu a hledala její zdroj. Chtěla se tou vůni obklopit úplně celá.

Pak se jí na chvíli rozmazalo vidění. Když konečně zaostřila, viděla sama sebe, jak se vášnivě líbala s cizím mužem. Lekla se, nestačila zareagovat a do někoho silně narazila. Neudržela rovnováhu a sletěla na zem. Nákupní tašky se rozletěly do všech stran. Zamrkala a uviděla před sebou přesně toho samého muže z vidiny.

Co to sakra bylo? Prolétlo jí hlavou.

"Promiň já se zrovna nedíval, moc se ti omlouvám," promluvil a podával ji ruku aby mohla vstát. Jen co se Leila pohnula, ucítila zase tu omamnou vůni. Vycházela z něj! Drželi se za ruce a strnule na sebe hleděli. Nemohla se od něj odpoutat, byla jako ve snách. Cítila jak ji přitahuje, ztrácela se v jeho zelených očích. Nevnímala okolí, dokud jí z toho podivného tranzu neprobudil přidušený smích. Zamrkala a rozhlédla se. Nebyl tu sám. Jeho kamarádi se opodál smáli jak malí kluci. Puberťáci až do smrti.

Pak se probral i on. Pustil Leilynu ruku a než stačil něco říct, odtáhli ho jeho kamarádi rychle pryč. Zaslechla něco jako, že spěchají.

Stála tam ještě chvíli jako opařená, než si uvědomila jak blbě musí vypadat. Lidé ji obcházeli obloukem a občas si něco zašeptali. Proto rychle sesbírala všechny své tašky a vydala se směr knihkupectví. Potřebovala uklidnit své nervy.

Domů došla úplně zmatená a vyčerpaná, ale s podařenými úlovky. Ani se nestačila převléct, padla na postel a okamžitě usnula.

"Konečně!" sevřela ruku v pěst a usmála se. S potěšením zjistila, že ležela ve své posteli. Právě vycházelo slunce. Ale dobrá nálada ji brzy opustila. Ty ponožky co měla na sobě byly tak černé, že by nikdo nepoznal jejich pravou barvu. Určitě se zase někde toulala, a pak se zřejmě vrátila. Srdce jí pokleslo. Už si myslela, že jí ta náměsíčnost přešla - ale ona se stala důmyslnější. Začala se vracet domů. Bezva.

Celý den byl zvláštní. Nejenže myslela na toho kluka, se kterým se včera srazila, na jeho vůni, která si razila cestu jejím nitrem a rozechvívala ji. I v práci to bylo divné. Měla pocit, že sem tam zaslechla myšlenky zákazníků. Mluvili na ni, ale přitom se jim rty ani nepohnuly. U některých je slyšela, tak nahlas, že se pokaždé lekla. Kdyby měla ještě nějaký nárok na dovolenou, sbalila by se a ihned odtud vypadla. Děsilo jí to - k smrti jí to děsilo.

Odpoledne zahlédla pár myšlenek i v obrazech. Někdy jí bylo až špatně, na co všechno lidi nemyslí. V těch chvílích by nejraději slyšela jen slova. Vyděšení vystřídal údiv. Ona dokázala slyšet lidské myšlenky! Komu se to poštěstí? Přestala se bát a raději se koukala soustředit, aby toho slyšela co nejméně. Není nic horšího než omylem zareagovat na zákazníkovu myšlenku.

Na konci dne byla tak vyčerpaná, že lehla do postele a spala. Nedělala si iluze, že by spala celou noc ve své posteli - co když to souviselo s její novou schopností? Kde se to v ní vůbec vzalo?

Další dny už přišla na kloub jak ovládat svou novou schopnost a začala se tím bavit. Čtení myšlenek se přeci jen někdy hodilo. Pořád jí to děsilo a udivovalo zároveň. Proč právě ona mohla slyšet myšlenky ostatních?

Svěřila se Katce o tom zvláštním setkání ve městě, nedokázala toho muže dostat z hlavy. Neustále se jí to vracelo, to jak voněl, jak ji přitahoval. Ještě nikdy se jí nic takového nestalo. Katce jen zářily oči nadšením, když jí to vyprávěla. Povzbuzovala ji v tom, že pokud se za ní otočil jeden, další budou jen následovat. A pokud Leila takhle mluvila o nějakém muži, možná měla přece jen šanci si někoho konečně najít a přestat se bát.

Dokonce se každé ráno budila ve svém pokoji, nohy i pyžamo čisté. Zřejmě se to pomalu dávalo do pořádku. Ještě chvíli a snad by uvažovala o návštěvě psychologa.