Úsvit (1. část)

Anotace: Typická fantazy, mé první dílo. Snad se bude líbit

Ticho. To nesnesitelné ticho všude okolo, jen jemný vánek a zvuky desítky kroků narušovaly toto starobylé místo. 3. kohorta 7. legie postupovala Hartwandským lesem, byli sotva pár mil od hranice, když všechno utichlo v posvátném strachu z nadcházející bouře.
"Thoriku?" řekl šeptem.
"Hm," Zamručel si pod vousy trpaslík, "co se zase děje dlouháne?"
"Já jen... Nemám z toho dobrý pocit. Cítím, že nás ten les sleduje." Rozhlédl se. Všude okolo byly staré stromy. Tak prastaré, že z nich bylo přímo cítit strach a hrůzu z let před císařstvím.
"Co by se nám tak mohlo stát, Lothraine?" Řekl podsaditý trpaslík svému společníkovi. "Co se nám může stát, když máme tohle?" S křivým úsměvem ukázal na své obouruční kladivo a jeho obouruční meč. Byli to kněží vycvičeni k boji na život a na smrt, zoceleni těžkou prací a mnoha krvavými bitvami. Od doby co odešli z chrámu, už uplynulo mnoho let, tehdy jich bylo dvanáct. Dvanáct bratrů, které spojila společná touha po krvi a pomstě.
"Asi máš pravdu. Nás možná naše moc ochrání, ale co oni?" Ukázal rozmáchlým gestem po vojácích. Strach a bázeň se jim všem zrcadlila ve tváři, pouze jejich velitel beze strachu dál pokračoval cestou stále hlouběji a hlouběji do lesa. Od jejich pancířů se občas zaleskly paprsky slunce zakrytého mohutnými korunami. Nervózně se rozhlíželi okolo sebe, ruce na jílcích mečů.
"My máme svůj úkol a oni zase svůj. Máme pouze společný kus cesty. Každý se o sebe musí postarat sám. Až se dostaneme do pevnosti, pořádně se vyspíme a budeme zase pokračovat dál." Prohrábl si svou rudou kštici Thorik. Dále už pokračovali mlčky.

"Tak co uděláme, mistře?" Ozval se mladičký Maranwe a netrpělivě kýval kopím.
Starší elf na něj pohlédl. "Počkáme na Ireth, ta nám řekne víc." Usedl do trávy, shrnul svůj jediný bílý pramen vlasů z tváře a začal přebrušovat svůj jedenapůlruční meč, věděl, že ho ještě dnes bude potřebovat.
Maranwe zatím odložil své kopí, sáhl po luku a vylezl na skálu. Výhled jaký se mu naskytl, mu vyrazil dech, ostatně jako vždy když sem vylezl. Temně zelené koruny stromů všude kam dohlédl, na východě se v ranním oparu matně rýsovaly hory. Jarní slunce ještě tak moc nehřálo, a proto si přitáhl k sobě svůj plášť a pozoroval jedinou cestu, která tudy vedla, kdyby se zde objevil nějaký vetřelec, ihned by dal znamení svému mistrovi a ten by už věděl co dělat.
Ireth se s nimi držela už od té doby, co prošli pod prvními stromy, věděla, že se musí dostat co nejdříve do Orlího hnízda, určitě na ni už budou čekat, ale ona pořád nevěděla, proč jsou tu ti vojáci. Musí to zjistit. Co nejtišeji se přiblížila ke stezce. Byla to stará obchodní cesta, tak stará, jako okolní les. Brzo začne válka, ona to věděla a tohle byl další důkaz. Počkala, až projdou a po chvíli přeběhla cestu na druhou stranu údolí, luk neustále připravený kdyby se něco zvrtlo. Znovu dohnala vojáky, dávala pozor na to, aby neudělala chybu, nemohla si dovolit cokoliv pokazit. Sledovala vojáky, když uviděla jeho. Nemohlo mu být o moc více než dvacet, byl vyšší než ostatní, jeho černé vlasy byly svázány do ohonu bílou stužkou. Jeho zbroj byla jiná než všech ostatních, byla zdobená nitkami stříbra, na hrudi měl vyraženou hlavu vlka a přes rameno přehozenou bílou kůži vlka a v ruce těžké válečné kladivo, znaky jeho řádu. A jeho temné oči, vypadalo to jako by se v nich ukrýval celý vesmír. S leknutím si uvědomila, že on se ji taky dívá do očí. Hrůzou se jí málem zastavilo srdce. Něco řekl, ale ona ho neslyšela. Kolem jeho těla proklouzl trpaslík, vypadal jako on, jen jeho kartáč rudých vlasů a zuřivý škleb ve tváři ho odlišovaly. Na nic nečekala, otočila se na patě a utíkala směrem k Orlímu hnízdu. Ani jednou se neohlédla ani jednou se nezastavila, aby popadla dech, jen vytrvale běžela po zvířecích stezkách stále hlouběji do lesa, jen aby dorazila do skal dříve než oni.
Už z dálky viděla soustavu skal, které se v obecné řeči říkalo Orlí hnízdo. Byla to impozantní soustava soutěsek, úzkých pěšin a hlubokých roklí. Zde se měli sejít. Těch několik set metrů uběhla během chvíle. Vběhla do první rokle a začala se škrábat po strmé pěšině, o které vědělo jen několik lidí, a ona byla jednou z nich. Když vylezla na vrchol skal, spatřila Maranweho, jak neklidně přechází sem a tam. Jejich mistr a učitel Vrael seděl se zavřenýma očima opřený zády o hrubou skálu.
"Promiňte, mistře." Řekla s očima sklopenýma k zemi.
"Mluv děvče, co tě tak zdrželo?" Zeptal se klidně.
Ve spěchu jim vypověděla vše, co viděla, i o těch dvou podivných kněžích. Maranwe byl stále nervóznější a nervóznější, Vrael jen s kamennou tváří poslouchal. Už věděl, co museli udělat, museli se jim postavit.
"Musíme je zastavit, nesmějí už déle poskvrňovat naší zem." Řekl rozhodně Vrael.
"Postavíme se jim na mostě za třetí soutěskou." Vstal a začal si sbírat ze země své věci. Maranwe byl rád, že konečně může něco dělat a ihned si šel pro své kopí a tlumok. Ireth jen tak postávala a po očku pozorovala cestu vedoucí hluboko pod ní, už brzy po ní půjdou vojáci a oni se jim postaví nad bouřlivou řekou Oreth.

V těsném šiku vpochodovali do skal, mnohdy tak úzkých, že vedle sebe mohli jít nanejvýš dva vojáci. Klopýtali o vyčnívající kameny, přelézali přes hromady suti a trosek starých vozů.
"Zatracené kamení." Zaklel Lothrain, když zakopl o kámen a upadl na zem.
"Ty seš ale bačkora, človíčku." Řekl Thorik a podal mu ruku. Lothrain s díky přijal nabízenou ruku a postavil se na nohy. Jeho malý přítel byl typickým představitelem svého rodu, široký hrudník, svalnaté paže, krátké nohy. Byl mu sotva k pasu, ale silou a zuřivostí se vyrovnal třem pořádně urostlým chlapům.
Po cestě se jim naskytlo mnoho příležitostí obdivovat krásu okolní přírody, ale ani jeden z nich si těchto krás nevšímal. Byli ostražití a na každém kroku je mohlo čekat nebezpečí. Už několik minut se skalami rozléhalo děsivé hučení, které se s každým dalším krokem stále zesilovalo a zesilovalo. Všichni byli napjatí až k prasknutí, když se náhle stezka začala rozšiřovat a oni mohli spatřit to, co je tak děsilo. Všichni oněměli v tichém úžasu, při pohledu na vodopád, který se táhl po celé délce skalní stěny vzdálené jen pár desítek metrů od nich. To nesnesitelné hučení přehlušilo všechny okolní zvuky, bylo to jako hřmění nejsilnější bouře jakou kdy mohli spatřit. Vodopád je všechny tak okouzlil, že přehlédli most i tři nehybné postavy stojící na něm.
"Dál ani krok." Ozvalo se jim v hlavách. Všichni se začali zmateně rozhlížet, až jim padl zrak na nehybné postavy, stojící ve vodní tříšti.
"To je ona..." Vydechl Lothrain. A pozorně si je prohlížel. Něco mu na nich nesedělo, vypadali jako obyčejní zálesáci, jen s daleko lepšími zbraněmi. Vypadali mladě a nezkušeně, až na toho uprostřed, jeho věk prozrazoval jen stříbrný pramen v jinak havraních vlasech. Byl široce rozkročený a s mečem skloněným k zemi očekával útok, věděl, že tudy projdou, a taky věděl, že si krví tu cestu vyčistí, když bude třeba.
"Nemáte právo tady pobývat, otočte se a jděte tam, odkud jste přišli." Ozvalo se jim líbezným hlasem v hlavách.
Zní jako bohyně, a taky tak vypadá. Pomyslel si Lothrain. Její měděné vlasy, ve kterých hrály tajemné temně rudé odlesky, jí v bohatých vlnách volně splývaly na ramena, její hnědé oči ho se zájmem pozorovaly. Ústa se ji stočila do jemného úsměvu. Bezděky sjel pohledem k jejím dlaním a spatřil v nich dva zvláštní krátké meče, měly zakřivenou a trošku rozšířenou špičku. Byly elfské. Pohlédl ji do tváře a všiml si jejích uší, rychle si prohlédl uši všech těch odvážlivců co se jim postavili, se stále narůstajícím strachem shledal, že jsou elfové. To je to co se mu na nich nezdálo, ta temně zelená aura moci, která je všechny obklopovala.
Z přemýšlení ho vytrhl zvuk tasených mečů.