Jít na Draka

Anotace: Cvičil jsem si prsty, abych byl co nejrychlejší, až dojde na akci. Vypravit se na draka není jen tak. To není jako v legendách, kde si nějaký vesnický vidlák pšoukne a drak zemře...

Cvičil jsem si prsty, abych byl co nejrychlejší, až dojde na akci. Vypravit se na draka není jen tak. To není jako v legendách, kde si nějaký vesnický vidlák pšoukne a drak zemře. Draci nejsou žádná lovná zvěř, draci jsou lovci. Jsme skupina, ale zatímcou ostatní jsou figurky pro zábavu, já jsem mág. Oni jsou tu jen pro efekt, aby to lidem nepřišlo divné, jeden člověk versus drak. Avšak to já jsem ten, z koho mají draci opravdu strach.
Jsem mladý mág, Karzard, táhne mi na dvacet sedm let, mám krátké, fialové vlasy a rudé oči. Minulé léto jsem poprvé přišel s tím geniálním nápadem si ulovit draka. Ostatní mágové se mě dosti bojí, vědí totiž okamžitě vyčíst z magického pole, jenž mne obklopuje, moji sílu. A já se z nějakého důvodu narodil dvacetkrát mocnější než ti nejlepší z čarodějů, které kdy svět poznal. A proč je tomu tak? Nemám zdání a ani ti nejvyšší mágové rady nenašli vysvětlení... než jsem je poslal na věčnost.

Tenhle drak, podle toho, co jsem slyšel, nebyl jako ostatní. Nepožíral vesničany, nepustošil kraje, nic z toho, naopak vesničany chránil a ti ho měli rádi a uctívali jako božstvo. Ale mě nejde o vesničany, ani o Boha, kterým se tak často zašticuji. Jde mi jen o požitek z boje s rovným soupeřem, neb tací pro mne mezi lidmi neexistují, a předměty, které si draci střádají. Magické předměty, žádné zlato ani stříbro, žádné bezcenosti. Až jich získám dostatek, někde se zavřu a budu mít od všech pokoj.

Opírající se o hůl jsem pochodoval, přestože ji nepotřebuji na chůzi, daroval mi ji jeden druid než jsem si z jeho lebky udělal násadu na tuto hůl. Mí kumpáni mne na cestě do kopce následovali. Mlaďoučká kouzelnice Aika, naprosto podprůměrná v magii a průměrná v tahání karet z rukávů, potulný žoldák Kerem, zbabělec, ale slušný co se šermu týče, což je však proti drakům stejně užitečné, jako znalost kuchařských receptů, Mendor, kdysi slavný válečný hrdina, dnes stařec, který tak tak zvedne meč a moje milovaná blonďatá čarodějka Quindar, o pár měsíců mladší než já, krásná a nadaná, ale s nejistou budoucností před sebou. Takovéhle totiž talentem neobdaření... zabíjejí první.

Cítil jsem se čím dál tím víc nepatrný, jak jsem se přibližoval k místu, kde ten drak údajně sídlí. Bylo až děsivě jasné, že má nademnou asi stejnou silovou převahu, jako já nad obyčejnými lidmi. Ale síla není vše, technika je také důležitá. A draci moc kouzel neumí. Ani nepozná co ho zasáhlo... nebo možná? Otřásl jsem se, když mnou proběhla myšlenka, že by to byl jeden z Prastarých, nejstarších a zároveň nejmocnějších draků. Po světě prý již nechodí žádný, zlikvidovali se navzájem ve válkách, ale je možné, že by jeden očím mágů unikl? Když jim uniklo, jaký jsem ve skutečnosti já, nedivil bych se...
"Cítíš to?" položil jsem otázku Quindar. Podívala se na mne nechápavě. "Co bych měla cítit?" zeptala se. "Ta síla..." zamumlal jsem tiše. "Jako by se na mne řítila hora." zamumlal jsem. Cítil jsem silný tlak na spáncích. Jsme přece pět mil od cíle! Na takovou vzdálenost přeci žádný magický útok nemůže dosáhnout! Zastavil jsem se a odrazil jsem úder jako mouchu. "Co se zase děje?" zeptala se a pak se sesunula k zemi jako mrtvá. Ostatní ji následovali. Poklekl jsem k ní. Byla naživu... naštěstí.

"Nech je být a přijď za mnou!" ozvalo se mi v hlavě silným hlasem. Myslel jsem, že mi mozek exploduje. Zvedl jsem se a vyrazil jsem směrem k jeskyni. Ten hajzl mi za tohle zaplatí, nikdo nebude ubližovat Quindar, z jeho šupin si udělám amulety! Pochodoval jsem pomalu a chystal se k boji. Věděl jsem, že tohle nebude jako nic před tím. Určitě to je Prastarý, tím už jsem si byl jistý. Ale to ho nezachrání. Před začátkem výpravy jsem dlouho plánoval, co dělat, kdybych se někdy dostal do takovéhle situace, prošel jsem si všechny možné scénáře. Je bez šance.

Došel jsem k čemusi, co připomínalo obyčejnou králičí noru... až na to, že průměr byl tak stokrát větší, vypálený ohněm v keramiku a vybudovaný v kopci. Úhel sestupu byl tak čtyřicet stupňů, takže místo toho, abych dolů lezl jsem se doslova sklouzl. Nahoru to bude pak o poznání těžší. Kdybych nebyl plný vzteku, vykašlal bych se na to a pohřbil ho v jeho labilním doupěti za živa. Ale má rozvaha se se vztekem vytratila a já vlezl jako naprostý hlupák do pasti. Za což jsem také zaplatil.

Klouzal jsem asi tři sta stop dolů což byla hodně dlouhá vzdálenost. Říká se, že Prastaří na sebe mohou brát podobu lidí, ale to by si asi nestavil doupě takhle... nebo to je kvůli bezpečnosti? Poté se tunel zalomil do obrovské místnosti, které jsem i přes rozžaté magické světlo, neviděl na žádnou stěnu, vyjma té, z níž vedl sestup z nějž jsem vylezl. "Zjev se, červe!" zakřičel jsem a pak... se světla, rozmístěná dvacet sáhů od sebe po všech osmi stěnách osmiúhelníkové místnosti, s hranou sto a padesát stop, náhle rozhořela. V dáli, asi dvě stě stop ode mne, stála malá lidská postava z níž vycházela téměř božská síla... drak v lidské podobě, pch... legendy kupodivu tentokrát nelhaly. Za zády měla postava dvě podivné kopice. A všude kolem mne se na zemi válely zlaté, stříbrné, a všemožné jiné šperky, naprosto bezcenné haraburdí.

"Čekal jsem, že přijdeš." zamumlal tiše hlas v mé hlavě. Komunikoval se mnou telepaticky na dálku. "Já zase čekal, že přesně tohle řekneš." poslal jsem mu telepatickou odpověď. Pomaličku se vzdálenost krátkými kroky mezi námi zkracovala. Stejně jako já i on měl fialové vlasy. Ale obličejem mi byl velmi málo podobný. Jeho oči sálaly stářím a moudrostí, zatímco jeho tvář byla velmi mladá, ba i mladší než moje a bez jizev. "Musel jsi mne najít, byl to tvůj osud. Pomůžeš mi dosáhnout mého konečného cíle. Odstranils mi z rukou mágskou radu, kterou jsem ovládal, ale zlikvidoval jsi i draky, kteří mi odporovali. Teď mi budeš už jen pomáhat." řekl nyní již ústy. "Kde bereš tu jistotu?" zeptal jsem se. "Nemůžeš popřít svůj osud." vykřikl. "Svůj osud popřít nemohu, ale ty můj osud neznáš." odvětil jsem klidně.

Stáli jsme proti sobě a sbírali síly. "Já... ačkoli to nevíš, jsem byl tím, kdo ti dal život." řekl náhle. Naprosto mne tím vyvedl z míry. "Lžeš." zašeptal jsem. "Kde si myslíš, že jsi vzal tu energii navíc? Nejsi čaroděj, jsi Požehnaný." odvětil. Legenda o Požehnaných byla mezi čaroději známá. Kdysi prý vůbec čarodějové neexistovali a lidé, stejně jako dnes, neovládali magii, avšak draci pomocí magie splodili několik dětí s lidmi, které poté, co dospěly, měly mnoho magické energie, více než si průměrný čaroděj umí představit. Ty děti dali vzniknout čarodějům. Usmál jsem se. To hodně vysvětlovalo. Ale člověka, který zabil svého mistra, nějaká ta rodinná pouta nezpoutají. "V tom případě se dnes dočkáš smrti, tatíčku." odvětil jsem se smíchem.

Vytáhl jsem amulety, které jsem tvořil z šupin předcházejících draků, s nimiž jsem bojoval a nasál jejich energii. Dračí šupiny jsou obvykle skladem energie draka, tedy není-li, jako můj tatík, v lidské formě, čehož jsem využíval při tvorbě amuletů - byly ideální ke skladování energie. Místnost byla prozářena, tak jsem si ji, abych získal co největší možnou strategickou převahu, prohlédl, pozornost jsem věnoval obzvláště těm kopičkám, co jsem předtím viděl. Asi třista stop naproti mne byla kopice artefaktů, vzácných magických předmětů, které již brzo budou v mém vlastnictví. Vedle toho byla jakási kopa různobarvného svinstva. Co to může být?

Nedostal jsem čas na více rozvažování, jak ten parchant vyslal první kouzlo. Ohnivá koule o průměru půl metru vyrazila proti mně. Místo odrážení jsem jí uskočil na stranu. Na takhle ubohá kouzla nemá cenu plítvat magickou energií. Překvapení přišlo, když koule okamžitě zamířila k mé nové pozici. Co se to sakra? Vždyť od něj nevedou žádné energetické kanály, kterými by měnil cíl. Pak jsem si všiml, že kanál k té kouli vede. Ale ode mne! Musel využít okamžiku, kdy mne překvapil pravdou o mém původu a označit mne. Kanál jsem přesekl a kouzlo zasáhlo stěnu za mnou.

Teď jsem byl na radě já. Rád bych vám teď vysvětlil něco o tom, jak magie funguje. Vidíte li vedle sebe čaroděje a mrzkého smrtelníka, zdá se vám jejich anatomie stejná. Není. Ve skutečnosti mají čarodějové dva páry rukou, jen jedny jsou jaksi... imateriální, a narozdíl od opravdových hmotných rukou, kterými čarovat zvládne jen málokdo, například já, jsou imateriální ruce k magii jako stvořené. Palec určuje směr kouzla, zbylé prsty reprezentují čtyři základní elementy - hmotu, teplo, elektřinu a kinezi. Složitými nepatrnými pohyby se přetváří cíl koncentrace...

Obklopil jsem své ruce září, jak to dělají mistři když chtějí čarovat. Mate to soupeře a brání mu to ve čtení pohybů. Já totiž hodlám použít ke kouzlení i své hmotné ruce. Soustředil jsem se na to, jak se teplo soustřezuje před má ústa. Okolí chladlo, skoro i mrzlo, jak se tepelná energie přesouvala do malého mráčku přímo předemnou. A pak jsem poslal kouli bílého ohně přímo k němu. Unikal, ale bylo to marné. Jen o pár palců unikl kouli... a tehdy jsem to uvolnil. Obrovské energii v malém prostoru přestalo být bráněno v rozprchnutí. Deset sáhů okolo koule zahořelo v ničivém plameni, teplejším, než je obvyklý oheň. Pak, v té samé vteřině, záře pohasla a já, téměř oslepený zíral na něj, jak tam stojí a mává mi. "Dobrý pokus." zamumlal. Na poslední okamžik aktivoval tepelný štít. To ho muselo stát spoustu energie. Ale i tak možná méně než mne.

Začal zase chystat jakési kouzlo a během tří vteřin, neskutečně rychle, se ve vzduchu oběvil obrovský vzdušný vír, který se řítil ke mně. Vytrhl jsem ze země, či spíše keramicky ohněm upravené země, bariéru, širokou dvacet stop a vysokou padesát, o kterou se vichr doslova rozplácl. Užívat v boji vzduch se téměř nikdy nevyplatí. Teď jsem byl na řadě zase já. Vytáhl jsem bariéru do výšky sta stop a pak jsem ji zlomil. Padala na draka a ten v rychlosti magií zastavil celou bariéru. Udržovat ji na místě ho muselo stát jen trochu síly, ale do hry jsem tlak z opačné strany přidal i já. "Nevíš, co bychom spolu mohli dokázat!" zakřičel. Rozesmál jsem se. "Já nikoho nepotřebuji." vykřikl jsem hrdě. "Nikoho? A co ta za tebou?" vykřikl. Otočil jsem se. Stála tam Quindar a běžela ke mně na pomoc. Je tak naivní... myslí si, že může něco změnit. Během myšlenek jsem uvolnil tlak a na to přesně tatík čekal. Bariéra, kterou jsem ho tlačil k zemi, se zhoupla a teď padala na mne.
Používal jsem obě nehmotné ruce, abych ten kvádr z kamene držel. Mezitím on vyšel z poza bariéry a obklopil mne ohněm, který jsem tak tak odrážel. "Máš narozdíl odemne, čtyři ruce." ozval se veselým hlasem. "Já jich mám šest." dodal poté. Když pustíš skálu, zřítí se na tebe a zemřeš. Když zrušíš bariéru, oheň se k tobě dostane a zemřeš... ale nevybereš-li si jednu z těchto variant... zabiju ji já svým třetím párem rukou." dořekl a rozesmál se.

Hlavou se mi hnaly možnosti. Ne, už není jiná možnost... mistr říkal, že když to odblokuji, tak zešílím... ale jestli zemře Quindar, zešílím rovněž! Na okamžik jsem povolil skalnatou stěnu, jen na okamžik. Imateriální prsty odblokovali kouzlo, které jsem měl vryté na zádech. A třetí pár rukou se mi uvolnil. Skálu jsem rozdrtil jediným dotykem napadrť. Má síla vzrostla minimálně desetkrát. Zarazil jsem mu kouzlo, které chtěl poslat na Quindar ještě jemu v dlaních a oheň kolem mne jsem mu poslal v podobě další rozžhavené koule. Když uviděl, že jsem se vypořádal se všemi problémy, rozesmál se...

"Ano, to je ono drahý synku. Na tohle jsem čekal." promluvil a rozesmál se. "Teď když jsi poznal skutečnou sílu, řekni mi, nechceš vládnout tomuto světu. Mít lidi za otroky, kteří by nás uctívali?" zeptal se. Teď jsem se rozesmál já. "Svět mi pokašlal celý život už v den kdy jsem se narodil... takže na něj kašlu i já. Chceš ovládnout něco, co je naprosto zkažené a zničené? Já chci jen tohle: mít tu pokoj od všeho, vegetit si a mít ještě větší pokoj od všeho." vykřikl jsem rázně. "Na nějaké otroky ti dlabu!" dodal jsem již tišeji. Všema šesti rukama jsem vysílal proti němu oheň a kamené bodce. Pomalu ustupoval. Dotlačil jsem ho až téměř k artefaktům. Zastavil a kouzla na chvíli ustala. "Víš co je tahle hmota?" zeptal se mne a ukázal k kopě mnohobarevné břečky, třikrát, možná i pětkrát vyšší než já. Došlo mi to během vteřinky. "Ani draci nemohou porušit zákon zachování hmoty." hýkl a vrhl se do břečky jako do vody. Byla to přebývající organická hmota, která zbyla při přeměně z dračí do lidské formy. Tím skokem získal přístup k hmotě ke zpětné transformaci. Já se mezitím vrhl ke kopě artefaktů. Telepaticky jsem poslal Quindar zprávu, ať vypadne ven z téhle nory.

Sevřel jsem v ruce jakousi hůl, posázenou mnoha různobarevnými šupinami a zahodil jsem svou starou kostěnou. Na hlavu jsem si nasadil helmu z dračího železa, kovu který vzniká když se taví spolu s železem dračí šupina. Do levačky jsem sevřel nejmocnější amulet, co jsem během těch pár vteřin našel. A pak jsem již otočil hlavu ke kopě, do níž tatík skočil. A místo ní jsem spatřil elegantního draka s fialovými šupinami.

Bojovali jsme dlouze. Využíval jsem síly amuletu, hole i helmy a pomalu ustupoval vzad. Zdálo se však, že nemá slabinu. Oheň, ani ten nejžhavější, mu nepůsobil ani za mák bolesti a kamené bodce se lámaly o pancíř. Věděl jsem že musím rychle konat, dokud mám síly. Chrlil oheň, který jsem odrážel, oháněl se spáry, které jsem blokoval a tlačil mne k východu, pryč od artefaktů na doplnění energie. Už jsem toho měl akorát dost. Vyrazil mi z ruky hůl. Narazil do energetického štítu tak prudce, že mi to vytrhlo amulet. Jen helma mi zůstala pevně na hlavě. "Je konec." prohlásil. "Zklamal jsi mne, doufal jsem, že pochopíš důvody, které mám. Mohli jsme tento svět přetvořit k lepšímu. Stálo by to sice nějaké oběti, ale co na tom. Tento svět..." chtěl pokračovat, ale přerušil jsem ho: "...nemůže být zlepšen." vykřikl jsem. "A ty, který jsi tu mektal o otrocích, bys ho nezlepšil, ani kdyby to bylo možné!"

"Je mi líto, že tě musím odstranit." řekl s klidem, jako by mluvil o utírání prachu. Rozesmál jsem se. Měl jsem ještě jednu zálohu. "Éra draků..." začal jsem svůj proslov "...již skončila. Nepodařilo se jim na svět přivést pořádek. Éra čarodějů se rovněž chýlí ke konci. Ani nám se nepodařilo najít řešení. Vím, že se to nepodaří ani lidem v jejich éře, která nadchází, ale naivně doufám." zamumlal jsem tiže. "Mýlíš se synu. Éra draků neskončí dokud bude poslední drak naživu." řekl mi. "Poslední drak je v tento okamžik již mrtvý." prohlásil jsem a v očích mi zahořela touha po krvi. Spojil jsem dlaně svých rukou... a pak... jsem spojil dlaně druhého páru svých rukou ve stejném místě. Druhý pár imateriálních rukou začal mizet. A s ním přicházel příliv energie, jako nikdy dříve. Obětoval jsem na věky jeden pár svých rukou... dva mi ještě zbývají.
Prstem, v němž jsem soustředil ani ne setinu své energie jsem se dotkl draka na hrudním pancíři. Obrovská síla ním mrštila o zeď pět set stop naproti vchodu. Doslova jsem se vznesl a letěl vzduchem k němu. Otřásl se z rány a vztekle se vrhl proti mne. Tentokrát jsem kinetickou vlnu vyslal celou svou dlaní. Tím jsem mu utrhl pravou přední nohu, jako by byla z másla. Zařval. Vzlétl by, kdyby mohl, ale hlava mu sahala téměř po strop když stál na zemi. Takhle byl příliš neobratný, nemohl konkurovat čaroději jako já. Všiml jsem si mezi artefakty meče. Uznávám, že s meči moc neumím. Vlastně ani trochu. Ale dostal jsem nápad, jak ho poslat na věčnost.
Padal jsem k zemi. Nebyl to pád z vysoké výšky, sotva pět stop. Když jsem se zvedl, motal jsem se. Drak stál kousíček ode mne. Natáhl ke mně hlavu. "Teď zahyneš." řekl telepaticky a chystal se chrlit oheň. Skočil mi na to, celá má lest z nafingovaným pádem zabrala. Veškerou energii jsem přenesl do meče a hodil jsem jím jako párátkem. Pronikl patrem uvnitř jeho tlamy a drak se svalil na zem. A já jsem ho hned další vteřinu následoval.

Neměl jsem sílu spojit se s Quindar. Neměl jsem sílu vstát a odejít. Neměl jsem sílu ani na to se plazit. Vážně tady zemřu hlady poté, co jsem přemohl asi nejmocnějšího draka na zemi? Není to ironie? Ale vlastně celé tohle loutkové divadlo, známé jako svět, je asi takto ironické. Dívku, kterou miluji, jsem zachránil. Ale tenhle svět bude zřejmě muset zachránit někdo jiný. Mohl bych obětovat ještě jeden pár rukou, abych nabral více energie? K tomu bych ale určité množství energie k aktivaci potřeboval. Helma byla vyčerpaná do dna, všechny mé amulety taky, můj organismus spálil veškeré tuky i cukry během boje. Co teď? Umřu? Asi už to tak vypadá.

Čekám už asi hodinu, ale připadá mi to jako roky. Čas měřím pomocí pochodně na stěně. Jsem čím dál tím slabší a slabší. Řekl jsem Quindar, aby počkala venku a tak čeká. Nevrací se dovnitř. Modlím se aby vešla. Vzývám jakékoli bohy, ze všech mytologií co znám. Ale ona nevejde. Věří mi, že vyjdu ven s několika dračími šupinami, zasměju se a pozvu celou partu na pivo, víno, nebo medovinu. Většinou to první. Věří mi, sakra. A já tu chcípnu. Ne kvůli drakovi, ale kvůli vlastní debilitě. Mohl jsem si nechat alespoň kapku energie, abych se mohl doplazit k těm artefaktům, nabrat v nich energii a mazat. Teď...

Sebral jsem jedinou kapičku energie, která se ve mně nahromadila postupným spalováním svalstva. Melu z posledního. Obrátil jsem se tak abych byl k hlavou k vstupu. Znemožní mi to sice počítat čas, dá mi to ale naději. Tu teď potřebuji. Čekám... nic se neděje. Pak nevím za jak dlouho zaslechnu šustění, jako když se tře oblečení o skálu a spatřím Quindar vystupovat ze skluzu. Vstává a rozebíhá se ke mne. Zapomenu na to, že nemám energii a zvednu se na nohy. Jen tak tak držím stabilitu. Dobíhá ke mně. "Řekni ostatním, že vás zvu na pivo." zašeptám hlasem, který nezní ani trochu jako můj a místo smíchu mi jen zacukají koutky. A pak...