Ze zápisku mladého důstojníka Alexandra - druhý díl

Anotace: Rozkaz č. 37

Chvíli po tom, co odešel starší seržant, se před mým stanem objevila jakási zvláštní osůbka. Nepochybně šlo o pucfleka, kterého mi Nervous poslal. Ukázkově zasalutoval, až se mu rozezvučela přilbice, když do ní narazil rukou. Měl poněkud zarudlé oči a týdenní strniště na tváři. Nos měl mírně začervenalý, a já jen doufal že je to důsledek zimy, i když v téhle chvíli zrovna panovalo parné léto. Výškou nepřevyšoval vstup do mého stanu, takže se nemusel vůbec sklánět. Podle chatrného vzezření jsem mu typoval takových čtyřicet pět let.

„Pane poručíku, hlásím se k Vám do služby!“ podával raport a při tom stál stále v pozoru, jako tyčka zaražená v zemi.

„Jaké je vaše jméno a hodnost?“ zeptal jsem se ho.

„Jsem vojín a jmenuju se Karel Vejsmažka, ale všichni mi říkaj Puku…to jako podle pucfleka víte?“ Řekl tak trochu žoviálně a podával mi ruku. Snažil jsem se ji přehlížet, poněvadž nás na škole učili, že se máme zásadně vyhnout kamarádíčkování se svými sluhy. Špinavá ruka se pomalu stáhla zpět a Karlovi zmizel úsměv z tváře.

„Doufám vojíne Karle, že spolu budeme vycházet v dobrém. Nejsem náročný ve svých potřebách, takže by to pro tebe měla být v celku snadná služba.“

„Heh,“ zasmál se chraplavě, „nebojte se poručíku, sloužil jsem všem našim velitelům a nikdo z nich, si na mě nikdá nestěžoval.“

„To jsem rád Karle.“

„Ale pravdou je, že většina z nich nevydržela moc dlouho na živu, takže jsem jim stačil uvařit tak akorát kávu a vyleštit botky do rakve,“ vojín se na mě znovu usmál a odhalil tak řadu zažloutlých zubů, mezi nimiž se objevilo i pár zlatých náhrad.

Pokud tahle poznámka měla být černým humorem, nepochopil jsem ho a zřejmě jsem znovu zbledl ve tváři. Strach jsem neměl, to určitě ne, ale pomyšlení že dopadnu tak jako mí předchůdci, mě trochu znervózňovalo.

„Byl bych rád,“ řekl jsem mu, „aby jste mi přichystal lavor s čistou vodou a pak něco malého k snědku.“

„Žádnej problém šéfe,“ zasalutoval, ale tentokrát byla jeho ruka uvolněná v zápěstí, takže to vypadalo dost neformálně a až příliš proti předpisům správného salutování. Rozhodl jsem se, že tento přestupek přehlédnu…tedy prozatím.

„A nechcete k tomu ještě kávu? Dělám ji výbornou! Vopravdu nikdo-“

„Nikdo si na ní ještě nestěžoval co?“ Dokončil jsem větu za něj.

„Přesně tak šéfe! Vidím že si budeme báječně kapírovat,“ řekl Karel a opět se na mě ušklíbl.

„Tak dobrá doneste mi i kávu a teď už běžte!“

Vojín se otočil na místě a rozběhl se směrem k velkému stanu, ve kterém byla umístěna polní kuchyně.

Došel jsem ke své bedně, na níž byla přišroubována měděná tabulka s nápisem „Kadet Troubák“. Pomalu jsem ji otevřel, a nostalgicky jsem si zavzpomínal na ty léta strávená na škole. Vyňal jsem z boční přihrádky dopisy, od své rodiny a přečetl jsem si ten poslední, který jsem dostal před odjezdem na frontu. Má matka a otec mi v něm líčili, jak jsou na mě hrdí a doufali že jim z území orčího království dovezu nějaký ten suvenýr. Dopisy z domu jsem si četl s oblibou znova a znova do kola, abych na chvíli zapomněl kde právě jsem. Ať už je to frontová linie, nebo před tím studentské koleje.

„Tady máte lavor s horkou vodou pane poručíku,“ volal na mě Karel ještě dřív než došel ke stanu.

„Hoši z kuchyně vám připravujou super sváču! Sehnali pár vajíček a nějáký maso, ale bejt váma, tak ho radši nejím.“

„Aha!“ Pochopil jsem rychle oč běží, „V tom bude nějaká krysa že?“

„Ani ne. Ale předevčírem nám zdechla kráva na nějáký hnisavý boláky, takže si myslím, že ji už zpracovali.“

S menším vyšplouchnutím vody, položil lavor na zem a utřel se do sněhobílé zástěry, kterou sehnal kdoví kde.

„Než to udělaj, nechcete abych Vás voholil? Holím tady kluky z celý kumpánie a ještě si nikdo nikdá-“

„Nestěžoval já vím,“ tak tohle bude asi ta nejčastější věta co od Karla uslyším, řekl jsem si.

„Ne děkuji oholím se sám. Zvládal jsem to doteď, zvládnu to i v budoucnu,“

„To se uvidí po prvním šturmu“ uchechtl se Puk, jak zněla jeho přezdívka. Po tomhle nevkusném žertu, jsem ho poslal ven. Omyl jsem si hlavu v teplé vodě a namydlil řádně pusu, aby šla snáze oholit. Břitvu jsem zdědil po mém dědovi, který sloužil u 113. Husarského pluku. Vždy jsem byl na něj hrdý a každému jsem se s ním chlubil. Hlavně proto jsem se přihlásil do důstojnické kadetky i když mi to můj otec mnohokrát rozmlouval.

Když jsem dokončil svou práci s břitvou a podařilo se mi jen dvakrát pořezat svůj mladický obličej, opláchl jsem se a oblékl kroužkovou zbroj s hrudním plátem, jenž byl připravený na dřevěném věšáku co stál hned vedle mé polní postele. Chvilku na to se do stanu přiřítil Karel a dal mi na stolek cínový talíř s míchanými vajíčky a flákotou jakéhosi zčernalého masa. Ani na kávu nezapomněl a přinesl rovnou celou konvici.

Zhltl jsem pár soust a zapil jsem je hrnkem té nejhnusnější kávy, kterou jsem ve svém životě doposud pil. Měl jsem pocit jako kdyby mi tam místo ní šoupli kupku bláta a osladili ji chininem.

Na desátníka Karla jsem se ale usmál a řekl mu že je to výborná káva, abych neranil jeho pucflecké city. Tenhle ten muž by navíc mohl být klidně mým otcem…teda kdyby začal velmi brzy, a tak jsem se jen usmíval a pil dál tu nehoráznou břečku. Masa na talíři jsem se ani nedotkl, tak jak mi bylo doporučeno.

Když jsem vydatně posvačil, vyšel jsem ven ze stanu a opět nechal zatroubit nástup. Bylo totiž načase, abych vojákům sdělil denní rozkaz číslo jedna.

Ze stanů se vlekli mí hoši jen velmi pomalu a ztěžka. Chápal jsem je, jelikož ještě před týdnem byli přímo na bitevní linii a rozdávali si to tam s orčím národem, na život a na smrt.

„Jednotko pozor!“ Zavelel jsem neúprosně. Všiml jsem si že dva vojáci v zadní řadě uposlechli mého rozkazu. Možná přece jen si vybuduji respekt, problesklo mi hlavou.

„Podejte mi složky desátníku!“ křikl jsem na mého pucfleka, který stál společně se seržantem Nervousem vedle mě.

„Cože to?“ zeptal se mě tak trochu nechápavě.

„No ty desky co držíš v ruce!“

„Aha. Pardon pane poručík.“

Podruhé jsem nastoupil před jednotku, a ten ťulpas mi to zkazil. Znovu se mi smáli, což nebylo moc povzbuzující. Vytrhl jsem tedy desátníkovi složky z rukou a začal jsem předčítat nahlas tak, abych přehlušil smích.

„Rozkaz číslo 37 – Jednotka se dnes připraví k akci. Zítra ráno v sedm hodin, středoklučského času, vyrazí skupina dvaceti dobrovolníků, společně s mladším poručíkem Troubákem do nedalekého lesa na severovýchodě, kde provedou průzkum okolního terénu.

Úkol je nanejvýše důležitý a generál Sirupový na nás v tomhle spoléhá hoši,“ zaklapnul jsem desky a zadíval se do zástupů svým velice přísným pohledem.

„Dobrovolníci nechť vystoupí z řady a dojdou ke mně!“ Vyzval sem je a čekal, že se jich přivalí určitě víc než dvacet. Trpce jsem se zklamal, protože žádný z těch špinavých a smradlavých vojáků nepostoupil ani o krok.

V tu chvíli se ke mně nahnul starší seržant a pravil „Na tyhle cápky nesmíte, s tak líbivejma řečičkama. Můžu to zkusit já?“ Zeptal se mě a já jen přikývl.

„Tak vy holoto! Tady pan poručík, se Vás všech na něco ptal! Jestli tady neuvidím do desíti vteřin dvacet dobrovolníků, tak budete za trest všichni bez špiritusu, a to na celej měsíc!“ Seržant toto upozornění pronesl velmi nahlas a velmi rázně. V ten samý okamžik, se ke mě rozeběhla snad celá jednotka. Jeden překřikoval druhého a každý se chtěl mermomocí účastnit celé té průzkumné akce. Postupně jsem ukazoval na každého z nich, až se za mnou utvořila skupinka dvaceti „dobrovolníků“. Zbytku jsem dal pohov a následné volno. Chrabří průzkumníci, si semnou museli projít plán operace. Mé zcela první operace, ve které budu velet sám a nepomůže mi žádný profesor, spolužák, dokonce ani tahák. Polil mě opět studený pot.